Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3675/2020Usnesení NS ze dne 05.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Vázanost rozhodnutím jiného orgánu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3675.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.

§ 135 odst. 2 o. s. ř.

§ 159a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3675/2020-539

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně PRO-KATEX a. s., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2279/164, identifikační číslo osoby 630 80 796, proti žalovaným 1) L. D., narozenému dne XY, bytem v XY, 2) M. D., narozenému dne XY, bytem v XY, a 3) J. D., narozené dne XY, bytem v XY, všem zastoupeným JUDr. Janem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Nové Městečko 416, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 338/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. července 2020, č. j. 12 Co 234/2019-511, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.365,40,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jana Dvořáčka, advokáta se sídlem v Čerčanech, Nové Městečko 416.

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. července 2019, č. j. 9 C 338/2018-470, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí „pozemkových parcel č. XY, XY, XY, XY, a stavební parcely č. XY v katastrálním území XY“ (dále již „předmětné pozemky“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Žalobkyně v řízení namítala neplatnost (restituční) dohody o vydání předmětných pozemků, uzavřené dne 6. srpna 1992 mezi V. D., právní předchůdkyní žalovaných, a Kamenolomem Dobkovičky, státním podnikem, schválené rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Litoměřicích ze dne 6. srpna 1992, č. j. Zem. 821/92-1016. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel mj. ze zjištění, že Fond národního majetku České republiky uzavřel dne 15. ledna 1995 smlouvu o prodeji podniku s kupujícími A.G. S., a L. V., přičemž předmětem této smlouvy byl i nemovitý majetek, do něj náležely též předmětné pozemky. Dne 29. května 1997 uzavřeli prodávající A.G. S. a L. V. s žalobkyní smlouvu o prodeji části podniku, kdy předmětem smlouvy byl převod vlastnických práv mj. k části nemovitého majetku, jenž sloužil k provozování dříve shora uvedeného státního podniku Kamenolom Dobkovičky.

Při rozhodování soud prvního stupně dále zohlednil, že obchodní společnost A.G. S. s L. V. podala proti V. D. žalobu o určení neplatnosti shora uvedené restituční dohody. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, č. j. 15 C 154/2003-107, určovací žalobu zamítl s odůvodněním, že správním orgánem schválená dohoda představuje konstitutivní rozhodnutí, z něhož je třeba ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet, přičemž v řízení bylo prokázáno, že v době vydání uvedeného správního rozhodnutí byly splněny všechny tehdejší zákonné podmínky pro vydání tohoto správního rozhodnutí. V době vydání správního rozhodnutí se jednalo o pozemky označené jako ostatní plocha – těžba surovin. Stavby umístěné na pozemku byly stavby mobilní. Kromě toho v době uzavření této dohody a následného vydání správního rozhodnutí nebyly v evidenci nemovitostí u předmětných pozemků žádné stavby uvedeny. Dohoda o vydání nemovitostí neodporuje ani § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. K odvolání žalobců uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 31. května 2005, č. j. 9 Co 1006/2003-149, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil. Odvolací soud své rozhodnutí založil na úvaze, že z předmětného rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení zreferované restituční dohody je třeba ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet, přičemž skutečnosti, za nichž mělo k vydání tohoto rozhodnutí dojít (např. okolnosti uzavření dohody) soud v řízení o určení vlastnictví již nepřezkoumává a nemůže případně rozhodnout o tom, že předmětná dohoda je neplatná.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. července 2020, č. j. 12 Co 234/2019-511, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr odůvodnil mj. tím, že o předběžné otázce platnosti předmětné restituční dohody ohledně vydání pozemků V. D. bylo již v řízení před Okresním soudem v Litoměřicích, probíhajícím pod sp. zn. 15 C 154/2003, pravomocně rozhodnuto. Pro soudy je pak výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. Pro soud není závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je však třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř.; posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí (odvolací soud v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci soud prvního stupně správně vycházel ze zjištění, že restituční dohoda o vydání pozemků ze dne 22. června 1992 je platná a že (právní předchůdkyně) žalovaných (V. D.) tak nabyla vlastnictví předmětných pozemků, a po její smrti se jako dědicové stali řádnými vlastníky tohoto nemovitého majetku žalovaní. Tato skutečnost vylučuje, aby se vlastníkem předmětných nemovitých věcí stala žalobkyně, respektive její právní předchůdci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (do obou jeho výroků) dovolání prostřednictvím své tehdejší advokátky. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který sice výslovně nevymezuje, leč z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka brojí proti právnímu posouzení věci, pokud odvolací soud při rozhodování vyšel z § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř. a nezabýval se důvody neplatnosti předmětné restituční dohody, neboť „shora uvedenými rozhodnutími rozhodně nebyla řešena platnost restituční dohody.“ Pokud jde o předpoklad přípustnosti dovolání, pak dovolatelka v tomto směru namítá, že rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) byl vydán „na základě již překonaného právního názoru obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1472/2002.“ Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí odvolacího soudu „v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, neboť rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1472/2002, je nutné vykládat v kontextu s další relevantní judikaturou dovolacího soudu.“ V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, sp. zn. 2 Cdon 1857/97 (a v něm vyložený právní názor, že spor o posouzení platnosti smlouvy uzavřené podle § 9 odst. 1 zákona o půdě a schválené pozemkovým úřadem je v pravomoci soudu, přičemž schválení smlouvy podle § 9 odst. 2 zákona o půdě nemůže konvalidovat případnou neplatnost této smlouvy), a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1998, sp. zn. 2 Cdon 1857/97, nebo ze dne 24. dubna 2010, sp. zn. 28 Cdo 430/2010 [v němž byl rovněž zaujat právní názor o možnosti přezkumu (platnosti) restituční dohody schválené podle § 9 odst. 2 zákona o půdě pozemkovým úřadem].

S přihlédnutím k této argumentaci dovolatelka „má za to, že odvolací soud v daném případě nemohl s odkazem ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. slepě vycházet ze shora uvedených rozhodnutí, která jsou založena na již relevantní judikaturou dovolacího soudu (uvedenou výše) překonaném právním názoru. Ust. § 135 odst. 2 o. s. ř. navíc pouze stanoví, že soud má z rozhodnutí jiného orgánu vyjít, což ale rozhodně neznamená, že nemůže posoudit správnost a použitelnost takového rozhodnutí a příslušnou předběžnou otázku si posoudit samostatně, zvláště v případě, kdy bylo rozhodnutí o předběžné otázce vydáno v řízení, jehož účastníkem dovolatelka nebyla.“

Podle dovolatelky se tedy soudy měly zabývat otázkou platnosti předmětné dohody, „když na předmětných pozemcích byly ke dni uzavření dohody o vydání ze dne 22. 6. 1992 umístěny stavby, které bránily zemědělskému využití předmětných pozemků, jako stavba úpravny kamene Dobkovičky – tzv. lokomo (třídička na betonových základech, drtič kamenů na pevném – betonovém základu), expediční komunikace, automobilová váha, benkalor (sklad nafty), sklad, dílny aj.; ve všech uvedených případech se jedná o stavby, které brání zemědělskému využití předmětných pozemků a které na pozemcích stály již v době uzavření uvedené dohody…“, a dále „z hlediska rozporu s ustanovením § 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., když v souladu s tímto ustanovením platným ke dni uzavření dohody o vydání ze dne 22. 6. 1992 se zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond; předmětné pozemky však byly ze zemědělského a lesního půdního fondu vyňaty.“

V závěru svého dovolání dovolatelka zdůraznila, že předmětná restituční dohoda je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., její neplatnost nemůže zhojit ani skutečnost, že tato dohoda byla následně schválena rozhodnutím příslušného okresního pozemkového úřadu. Na podkladě této argumentace proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření (sepsané jejich advokátem) odmítli uplatněnou dovolací argumentaci žalobkyně. Jsou toho názoru, že uzavřená předmětná dohoda splňovala veškeré podmínky dané pro restituci uvedených pozemků. Platnost této dohody potvrdil v občanskoprávním řízení předmětný rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích pravomocně potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, z čehož v této věci vycházel odvolací soud ve vydaném rozsudku. Odvolací soud vycházel ze standardní judikatury dovolacího soudu. Kromě toho se žalovaní domnívají, že dovolatelka nesplnila podmínky, za kterých je dovolání přípustné, a proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Předně je třeba uvést, že dovolatelka v dovolání po formální stránce neuplatnila

– z pohledu právní otázky, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu - žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241 odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.

V daném případě rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení procesní otázky týkající se aplikace § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř., přičemž v tomto směru dovolatelka přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (shora vyloženým způsobem) nijak neprecizuje, pouze s uvedeným právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu (který dospěl k závěru, že je třeba za užití § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř. a s přihlédnutím např. k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, vycházet z předchozího pravomocného soudního rozhodnutí o určení neplatnosti předmětné restituční dohody tak, že tato dohoda není stižena absolutní neplatností) nesouhlasí a za tím účelem předkládá prostou skutkovou a právní polemiku, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (skutková polemika je pak nepřípustná, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud; k tomu ještě poznámka níže).

O zcela jinou (z pohledu dovolacího řízení) procesní situaci by se jednalo, pokud by dovolatelka přípustnost dovolání založila např. na tvrzení, že interpretace a následná aplikace § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř. odvolacím soudem, též v intencích jím (co do podstaty řešení předmětné právní otázky) reflektovaného právního názoru plynoucího z rozsudku Nejvyššího soudu ve zmíněné dovolací věci sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, je – s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu – nesprávná [tedy např., že rozsudek v dovolací věci sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 se na uvedenou věc z hlediska jeho nosných důvodů týkajících se podmínek aplikace § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř. nevztahuje a že tudíž dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení dané otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (v dovolání blíže co do rozhodnutí dovolacího soudu označené) rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že by uvedená procesní otázka (týkající se aplikace § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř.), vyřešená shora uvedeným způsobem dovolacím soudem (viz např. posledně zmíněný rozsudek dovolacího soudu) měla být posouzena jinak; za tím účelem by ovšem dovolatelka byla povinna vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka (než např. v dovolací věci sp. zn. 32 Cdo 4004/2011) dovolacím soudem posouzena jinak].

Jinak vyjádřeno, dovolatelka v dovolání v zásadě pomíjí stěžejní (nosnou) právní argumentaci odvolacího soudu ústící v právně kvalifikační závěr, že tomuto rozhodnutí předcházel soudní spor o určení neplatnosti předmětné restituční dohody mezi právními předchůdci dnešních účastníků, že pravomocně byla v uvedeném soudním řízení rozsudkem uvedená určovací žaloba zamítnuta, z čehož plyne, že předběžná otázka platnosti dohody v tomto sporu již byla pravomocně vyřešena v předchozím soudním řízení, takže jsou zde zcela naplněny podmínky pro aplikaci § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a o. s. ř.

Přitom v odvolacím soudem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, se mj. (se zjevným dosahem i do skutkových poměrů této věci) mj. uvádí:

„Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciélní otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí (na který odkazuje soud prvního stupně), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím.

Z toho však nelze dovozovat, že pro soud je závazné řešení kterékoliv z otázek, jimiž se soud (popř. jiný orgán) musel pro potřeby svého rozhodnutí vypořádat. Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku ze dne 11. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, že ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009)…

V nálezu ze dne 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněném pod číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu…Ústavní soud…řešil v rovině ústavou garantovaných práv situaci, v níž soud v jednom řízení pravomocně (přímo ve výroku!) určil, že darovací smlouva, kterou měly být nemovitosti převedeny na stát, je neplatná, načež soud v jiném řízení nevyhověl žalobě na určení vlastnického práva, neboť dovodil, že rozsudek určující neplatnost darovací smlouvy není pro něj závazný. Co však je významným apelem aktuálním i pro předmětné řízení, je v tomto nálezu zdůrazněný požadavek na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo. V poměrech souzené věci by takovému požadavku nebylo učiněno zadost v případě, že by soud v tomto řízení posoudil předběžnou otázku řádného a včasného předání díla jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v předchozím řízení o zaplacení ceny díla, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná - v důsledku jiné procesní aktivity účastníků - skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech.“

Z uvedeného vyplývá, že právní předchůdce dovolatelky měl v soudním řízení o určení neplatnosti předmětné dohody zcela zachované procesní prostředky k uplatňování svého tvrzeného práva, mohl v tomto směru plně skutkově a právně argumentovat, případně mohl proti vydanému (shora již označenému) rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu (rovněž shora již označený) rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba o určení neplatnosti předmětné dohody zamítnuta, podat dovolání či následně ústavní stížnost, což ovšem neučinil. V tomto směru proto je třeba do poměrů této věci výsledek uvedeného soudního rozhodnutí promítnout skrze § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a odst. 4 o. s. ř. (stanovícího, že jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu), a to právě s ohledem na principy, které jsou definovány i ve shora zmíněném nálezu Ústavního soudu.

Podstatné ovšem v této dovolací věci je ta procesní okolnost, že do odvolacím soudem takto řešené procesní otázky (rozvinuté v odvolacím soudem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, který zase poukazuje na předmětný nález Ústavního soudu), dovolatelka uplatněnou dovolací argumentací nijak nevstupuje (nevymezuje dovolací důvod a příslušnou variantu předpokladu přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.), pouze mechanicky opakuje závěry judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu, jež se vztahují k řešení otázky, zda v řízení o neplatnost restituční dohody je rozhodující soud oprávněn přezkoumávat platnost restituční dohody, a dále, zda v dalším řízení o určení vlastnictví (k nemovitému majetku, jenž byl předmětem restituční dohody, která v předchozím soudním řízení rozsudečným výrokem nebyla shledána neplatnou, respektive uvedená žaloba o určení její neplatnosti byla zamítnuta), je rozhodující soud povinen se znovu již takto pravomocně vyřešenou předběžnou otázkou opětovně zabývat, či nikoliv, pakliže se jedná o právní nástupce původních účastníků řízení.

Jestliže odvolací soud (naposledy zdůrazněno) v této věci dospěl k závěru, že je z důvodů jím uvedených nutno z předchozího výsledku soudního sporu (pravomocné zamítnuté žaloby o určení neplatnosti předmětné restituční dohody, neboť její neplatnost nebyla shledána) ve smyslu § 135 a ve spojení k § 159a (odst. 4) o. s. ř. vycházet, a pokud proti takto odvolacím soudem vyřešené právní otázce týkající se procesního práva dovolatelka právně relevantním způsobem (dovolací argumentací) nebrojí, pak je třeba uzavřít, že prostřednictvím uplatněné prosté skutkové a právní polemiky se dovolatelce přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit, když se současně zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2020, sp. zn. II. ÚS 1882/20).

Dovolání žalobkyně proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu je pak ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 3. 2021

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru