Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3481/2020Usnesení NS ze dne 05.03.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Neplatnost právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Žaloba odpůrčí [ Žaloba ]
Dědění
pohledávka
Vklad do katastru nemovitostí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3481.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241 o. s. ř.

§ 545 o. z.

§ 592 o. z.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3481/2020-100

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Liborem Hronkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Slánská 1678/20, proti žalovaným 1) L. H., narozené dne XY, bytem XY, a 2) M. H., narozenému dne XY, bytem XY, Spolková republika Německo, oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o určení neúčinnosti právních jednání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 216/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2020, č. j. 12 Co 70/2020-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit každému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.783,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Pavla Srby, advokáta se sídlem v Praze 2, Žitná 562.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 7 C 216/2018-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že odmítnutí dědictví označenou dlužnicí žalobce a dohoda žalovaných 1) a 2) o specifikovaném rozdělení pozůstalosti po označeném zůstaviteli, jsou vůči žalobci neúčinné, a to ohledně uvedených spoluvlastnických podílů blíže označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce má vůči L. H., narozené dne XY (dále též „dlužnice“), vykonatelnou a dosud žalobci neuhrazenou pohledávku, že žalovaní 1/ a 2/ (dále též „žalovaní“) z právního jednání dlužnice spočívajícího v odmítnutí dědictví, které bylo dlužnicí učiněno v rámci pozůstalostního řízení po M. H., narozeném dne XY, posledně bytem XY, zemřelém dne 16. října 2015 (dále již „zůstavitel“), měli prospěch, neboť v důsledku daného právního jednání došlo k nabytí dědictví žalovanými ve větším rozsahu, než kdyby k odmítnutí dědictví dlužnicí jakožto zákonnou dědičkou v prvé dědické třídě nedošlo. Jednalo se v daném případě o bezplatné právní jednání dlužníka, došlo k němu dne 15. 4. 2016, ale s ohledem na datum podání žaloby (10. 7. 2018) nelze konstatovat, že by k tomu došlo včas podle ustanovení § 591 obč. zákoníku. Oba žalovaní vznesli námitku promlčení, k níž soud jako k řádně uplatněné přihlédl a žalobě nemohl vyhovět, byl nucen jí vzhledem k této námitce promlčení zamítnout. Pokud jde o závěry judikatury, kterými žalobce vůči námitce promlčení argumentoval, přiklonil se soud ke stanovisku žalovaných, že závěry zde vyslovené nelze vztáhnout na tento případ. V citovaných a judikovaných sporech se jednalo o právní neúčinnost uzavřené kupní smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou vůči věřiteli dlužníka a o datum, kdy o nich rozhodoval katastrální úřad, v projednávané věci však došlo k jednostrannému úkonu, a to odmítnutí dědictví, aniž by dlužnice kdy měla jakýkoli podíl na předmětných nemovitostech. Nedošlo tedy k uzavření ani kupní ani darovací smlouvy, ale jiné – mezi dlužníkem a účastníky dědického řízení a námitky žalobce tak nejsou schopny argumentaci žalovaných zvrátit. Byť soud zamítl žalobu z důvodu vznesení námitky promlčení, dodává pro úplnost, že má za to, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani v části, kdy se žalobce domáhal vyslovení neúčinnosti dědické dohody v předmětném dědickém řízení. Promlčecí lhůta počíná běžet již okamžikem samotného odmítnutí dědictví, tj. dnem 15. 4. 2016…je třeba vzít v úvahu, že dlužnice žalobce nebyla účastníkem dědické dohody, ani na oba žalované smluvně nic nepřevedla, neboť ani neměla co převést.“

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. června 2020, č. j. 12 Co 70/2020-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil, že: „za situace, při níž dlužnice nebyla přímým účastníkem právního vztahu vedoucího ke konkrétní změně zápisů údajů v katastru nemovitostí, se ochranná lhůta dvou let vztahuje pouze k jejímu vlastnímu právnímu jednání, tj. odmítnutí dědictví, proto se neuplatní právní závěry ze žalobcem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 619/2000 či 30 Cdo 531/2009.“

Odvolací soud korigoval názor soudu prvního stupně ohledně charakteru lhůty k dovolání se neúčinnosti právního jednání dlužníka s tím, že: „ochrannou lhůtu dvou let je přitom třeba považovat s ohledem na její důsledky…za lhůtu propadnou, a nikoliv promlčecí…“ Dále vyložil, že: „nelze rovněž opomenout, že v této věci žalobce nabyl vědomí o tom, že dlužnice dědictví odmítla dne 15. 4. 2016, již oznámením soudu ze dne 7. 3. 2017. Pokud tedy byla žalobcem žaloba podána až dne 10. 7. 2018, stalo se tak po uplynutí dvouleté lhůty…Z jednostranného právního jednání dlužnice, kterým bylo odmítnuto dědictví, měli prospěch žalovaní (§ 594 o. z.). Výklad počátku, běhu a konce ochranné lhůty dvou let však nemůže jít k jejich tíži, neboť po odmítnutí dědictví se dlužnice již žádným způsobem neúčastnila právního vztahu vzniklého na základě dědické dohody o rozdělení pozůstalosti, z čehož plyne, že na danou situaci nemá vliv ani datum vkladu do katastru nemovitostí, neboť tento postup se týkal pouze žalovaných a dlužnice nemohla následné kroky žalovaných nijak ovlivnit…V projednávané věci se dlužnice již žádným způsobem dědické dohody neúčastnila, napadnutelné tak bylo jen odmítnutí dědictví dlužnicí, které bylo jednostranným úkonem.“

Proti tomuto rozsudku (do obou jeho výroků) odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

V čl. II. dovolání označeném jako „Důvody dovolání“ dovolatel důvod dovolání vymezuje pouze tak, že: „Důvodem dovolání je, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Je zjevné, že uvedená formulace spíše nasvědčuje nekonkrétnímu (z pohledu shora osvětlených náležitostí dovolání) vymezení dvou variant (viz shora poznámky u variant předpokladů přípustnosti dovolání ad 1 a ad 2) předpokladů přípustnosti dovolání, jelikož podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Navíc z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách https://nalus.usoud.cz).

Dále v čl. II. dovolatel formuluje níže citované právní otázky, k nimž připojuje následující dovolací argumentaci:

„1. Lze považovat odmítnutí dědictví za právní jednání spojené s následnou dědickou dohodou ostatních dědiců, v rozsahu práv k nemovitým věcem, které by připadly dědici, který dědictví odmítl?

2. Je odmítnutí dědictví, v rozsahu práv k nemovitým věcem, které by připadly dědici, který dědictví odmítl, právním jednáním, na jehož základě vznikají ostatním dědicům práva vkladem do katastru nemovitostí?

3. Má být lhůta pro podání odpůrčí žaloby počítána od odmítnutí dědictví (v rozsahu práv k nemovitým věcem) nebo až ode dne následujícího po dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí?“

K takto zformulovaným otázkám dovolatel připojuje svou dovolací argumentaci, která ovšem představuje prostou právní polemiku se shora již zreferovaným právním názorem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně). Dovolatel v dovolání také uvádí, že v řízení před oběma soudy „odkazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 31 Cdo 619/2000 (řešícím problematiku odporovatelnosti právních úkonů, na jejichž základě práva vznikají vkladem do katastru nemovitostí), a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 531/2009 (řešícím stejnou problematiku, jako předchozí rozhodnutí).“

Dovolatel pak na straně jedné uvádí, že: „závěry Nejvyššího soudu v uvedených rozsudcích, které jsou vysloveny k právní úpravě odporovatelnosti podle ust. § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, lze aplikovat i na právní úpravu relativní neúčinnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník“, z čehož lze výkladem (obsahu dovolání žalobce) dovodit, že dovolatel tímto uplatňuje shora uvedenou variantu ad 1 předpokladu přípustnosti dovolání (tedy založenou na tvrzení, že odvolací soud při řešení otázky běhu dvouleté lhůty pro podání odpůrčí žaloby plynoucí až ode dne právních účinků vkladu vlastnického práva podle mezi žalovanými uzavřené dědické dohody, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), vzápětí ovšem zase tvrdí, že: „Nejvyšší soud v uvedených rozsudcích řešil případy, kdy dlužník byl účastníkem dědické dohody. Není řešena nastolená otázka, tedy zda odmítnutí dědictví je či není součástí právních jednání, na jejichž základě byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí.“

Z toho plyne, že k citovaným právním otázkám ad 1 až 3 dovolatel nevymezil právně relevantním způsobem příslušnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání (viz shora učiněné poznámky dovolacího soudu o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání), ale naopak zformuloval na podkladě uvedené dovolací argumentace právní otázku, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka: „zda odmítnutí dědictví je či není součástí právních jednání, na jejichž základě byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí.“

Na vyřešení této otázky, týkající se hmotného práva, vskutku závisí dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, avšak dovolací soud se k této otázce již vyjádřil. Nejvyšší soud tak učinil ve svém usnesení ze dne 11. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5159/2015, v němž sice stručně, leč též s odkazem na svou předchozí judikaturu v zásadě vyložil právní názor, že pro závěr, zda dlužníkův právní úkon (tj. nyní v poměrech nové civilní úpravy právní jednání) zkracuje uspokojení pohledávky věřitele, je rozhodný stav, jaký tu byl v době, kdy dlužník právní úkon (odmítnutí dědictví) učinil. Dovolací soud současně s odkazem na svou předchozí judikaturu (rozsudky ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, a ze dne 11. července 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012) připomenul, že je-li předmětem dlužníkova právní úkonu (nyní tedy právního jednání) nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí, je nutno dlužníkem učiněný zkracující právní úkon (právní jednání) posuzovat (až) ke dni, k němuž nastaly právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako tomu bylo v dosavadní úpravě (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) za zkracující právní jednání (dříve právní úkon) považuje také odmítnutí dědictví dlužníkem, ledaže by bylo předluženo (srov. § 592 o. z.). Odmítnutí dědictví (srov. § 1485 odst. 1 o. z.) představuje jednostranné právní jednání dědice, které z pohledu odpůrčího práva může (při naplnění zákonem stanovených podmínek) současně představovat zkracující právní jednání dědice, jenž je dlužníkem předmětného věřitele. Jestliže § 545 o. z. stanoví, že právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran, pak to v poměrech odmítnutí dědictví – zkracujícího právního jednání dlužníka věřitele současně znamená, že toto jednostranné právní jednání vznikne jeho učiněním dědicem (dlužníkem věřitele) vůči soudu (srov. § 1487 odst. 1 o. z.), a z pohledu zákonem nastanuvšího právního následku nemá (z povahy věci mít ani nemůže) žádnou spojitost s případně mezi dědici posléze uzavřenou dědickou dohodou o rozdělení pozůstalosti, jež byla následně schválena dědickým soudem (srov. § 185 odst. 1 písm. d/ z. ř. s.).

Z vyloženého tedy vyplývá, že dovolatelem zformulovaná právní otázka „zda odmítnutí dědictví je či není součástí právních jednání, na jejichž základě byl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí“, byla již (shora vyloženým způsobem) v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a proto na podkladě takto uplatněné varianty předpokladu přípustnosti se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.

V pořadí čtvrtou právní otázku dovolatel zformuloval následovně: „Lze považovat odmítnutí dědictví za právní jednání absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, pokud dědic, který dědictví odmítá, má nesplněné závazky z pravomocného a vykonatelného rozsudku soudu?“ Podle dovolatele „soudy obou stupňů tak měly odmítnutí dědictví posoudit jako neplatné právní jednání, pro rozpor s dobrými mravy, ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku.“ Na podporu této argumentace dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sp. zn. 30 Cdo 4950/2010, v němž byla ovšem otázka absolutní neplatnosti právního úkonu řešena ve zcela jiných souvislostech. V předmětné věci dovoláním napadeným rozsudkem byla mj. řešena otázka, zda může být úspěšná odpůrčí žaloba za situace, kdy žalovaná převedla darovací smlouvou majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co již proti ní byla podána odpůrčí žaloba. Odvolací soud dospěl k závěru, že v takovém případě je darovací smlouva v části, kterou žalovaná převedla na svého vnuka id. ½ předmětných nemovitostí, absolutně neplatná pro obcházení zákona podle § 39 obč. zák., neboť byla uzavřena zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby. K tomu Nejvyšší soud v dovolací věci sp. zn. 30 Cdo 4950/2010, uvedl, že tento závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006), od které není žádného důvodu se jakkoliv odchylovat.

Dále k uvedené čtvrté právní otázce dovolatel připojuje námitku, že: „před podáním odpůrčí žaloby nevěděl, kdy k odmítnutí dědictví došlo“, a následně kritizuje rozhodnutí odvolacího soudu, neboť podle jeho názoru „je ‚poučení‘ pro dlužníky, že namísto uzavírání dědické dohody…mají dědictví odmítnout a ponechat tak majetek, který by jinak zdědili, ostatním dědicům. Výsledek obojího jednání je shodný a věřitelé dlužníků mají výrazně zhoršenou pozici v důsledku uběhnutí (alespoň části) lhůty pro podání odpůrčí žaloby.“

Výše uvedená dovolací argumentace, jež se upíná k dovolatelem zformulované čtvrté právní otázce, jednak nepředstavuje právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, a to ani ve vztahu k učiněnému odkazu na zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ani tímto prostým odkazem nelze považovat za precizovanou příslušnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., především však na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu (jak je zřejmé z odůvodnění jeho písemného vyhotovení) nezávisí. Námitka dovolatele, že se odvolací soud otázkou neplatnosti daného právního jednání nezabýval, tedy vyznívá pouze jako námitka poukazující na jinou vadu řízení, k níž by ovšem v dovolacím řízení bylo možné přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), kterážto situace ovšem v tomto případě (neboť dovolací soud dovolání neshledal přípustným) nenastala.

Přesto nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 17. května 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, přiměřeně uplatnitelný i v poměrech nové civilní úpravy, v němž nepřisvědčil právnímu názoru, že v rozporu s dobrými mravy může být např. i dohoda o vypořádání dědictví, která zkracuje uspokojení pohledávky věřitele ve smyslu § 42a obč. zák. Nejvyšší soud v tomto směru vyložil a odůvodnil právní názor, že předmětem (obsahem) právního úkonu (samozřejmě včetně dohody o vypořádání dědictví) je zejména vznik, změna a zánik práv a povinností, které jednající svým projevem vůle sledoval a jež právní předpisy s takovým projevem spojují. Předmět (obsah) právního úkonu není dovolený, jestliže odporuje zákonu podle svého obsahu, jestliže odporuje zákonu podle svého účelu, jestliže obchází zákon nebo jestliže se příčí dobrým mravům anebo jestliže zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele účastníka právního úkonu; následkem nejprve uvedených vad je neplatnost právního úkonu a posléze uvedená vada způsobuje odporovatelnost právního úkonu. Z uvedeného mj. vyplývá, že nelze zaměňovat právní stav, kdy se právní úkon příčí dobrým mravům, se situací, kdy právní úkon zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele účastníka právního úkonu, neboť jde o zcela rozdílné právní instituty, s nimiž se spojují také odlišné právní následky. Zkracuje-li právní úkon uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, nemůže se jen z toho důvodu příčit dobrým mravům. Uvedený právní názor lze přiměřeně vztáhnout i do poměrů založených nynější civilní úpravou.

Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání nezajišťuje ani ta část dovolací argumentace, v níž dovolatel formuluje otázku: „Může věřitel s úspěchem odporovat dědické dohodě ostatních dědiců v rozsahu, v jakém se týká majetku, který by připadl dlužníkovi – dědici, který dědictví odmítl?“,ak ní pak dodává argumentaci, že: „v rozsahu majetku, který (nebýt odmítnutí dědictví) zdědila dlužnice L. H. mladší, je podle jeho názoru (roz. názoru dovolatele) neúčinná též dohoda žalovaných o rozdělení pozůstalosti. Není tak správný ani závěr soudů obou stupňů, že není možné vyhovět žalobě v části, kdy se žalobce domáhá vyslovení neúčinnosti dědické dohody, neboť dlužnice nebyla jejím účastníkem.“ Je tomu tak již z toho důvodu, že v této části není opět právně relevantním způsobem vymezena žádná ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se vůbec přípustností dovolání, neboť pouhá – jak již bylo zmíněno – prostá (právní) polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost dovolání nenaplňuje.

Dovolání žalobce proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) objektivně přípustné.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 5. 3. 2021

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru