Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3385/2020Usnesení NS ze dne 17.02.2021

HeslaPřípustnost dovolání
Pozůstalost (o. z.)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3385.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění do 30.09.2017

§ 243c odst. 1 písm. věta první) o. s. ř. ve znění do 30.09.2017


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3385/2020-313

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci pozůstalosti po J. M., narozeném dne XY, zemřelém dne 16. června 2015, posledně bytem XY, za účasti 1) A. K. (dříve M.), narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Marie Cibulkové č. 394/19, 2) J. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 540/7, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 25 D 1147/2015, o dovolání Aleny Kučerové proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2017, č. j. 24 Co 256/2017-234, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 15. 3. 2017, č. j. 25 D 1147/2015-184, rozhodl, že dědici ze zákona po zůstaviteli J. M. (dále jen „zůstavitel“) jsou pozůstalé děti A. M. a J. M.; vycházel ze závěru, že pro nedostatek formy je neplatná závěť zůstavitele datovaná 8. 6. 2015 (kterou zůstavitel veškerý majetek zanechává synovi J. M.), neboť obsahuje podpis pouze jednoho svědka a ustanovení § 1534 o.z. požaduje u závěti, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, podpis dvou svědků.

K odvolání J. M., Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2017, č. j. 24 Co 256/2017-234, usnesení okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění především konstatoval, že ustanovení § 168 až 170 z. ř. s., upravující postup soudu v řízení o pozůstalosti v případě sporu o dědické právo, neumožňují, aby soud rozhodl, kdo je zůstavitelovým dědicem, dříve než v závěrečném rozhodnutí vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s., a že, pokud soud prvního stupně v projednávané věci rozhodl, že dědici ze zákona po zůstaviteli jsou jeho děti A. M. a J. M., třebaže nejde o rozhodnutí podle ustanovení § 185 z. ř. s., již z toho důvodu nemůže být ve výroku správné. Ohledně samotné listiny se závětí pak uvedl, že soud prvního stupně dovodil, že obsahuje prostou allografní závěť (kterou podle § 1534 o. z. musí zůstavitel vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli), listina však podle svého obsahu spíše odpovídá požadavkům na speciální allografní závěť (§ 1535, 1536 o. z.), která by mohla obstát, jestliže by byl zůstavitel při pořízení závěti osobou se smyslovým postižením a nemohl proto číst nebo psát. Ztotožnil se proto s námitkou odvolatele, že soud prvního stupně nevzal náležitě v úvahu začátek textu listiny, v němž se uvádí, že zůstavitel „sepisuje před přítomnými svědky tuto svoji poslední vůli“, a že tedy při sepisu byli přítomni celkem tři svědci, tj. i ti, kteří byli na listině uvedeni a podepsáni jako pisatel a předčitatel. Skutečnost, že pro náležité posouzení listiny datované dnem 8. 6. 2015 neměl soud prvního stupně potřebné poznatky (když výslech svědků podle § 126 o. s. ř. nezaměřil i na zjištění, kdo formuloval obsah listiny, kdo stanovil náležitosti, jak se na sestavování obsahu listiny podíleli svědci a do jaké míry zůstavitel a jaké byly vztahy mezi všemi zúčastněnými osobami), vedla odvolací soud k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podala A. K. dovolání, „jehož přípustnost opírá o skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“. Poukázala na to, že pouze u H. S. je na listině připojena doložka, že je svědkem, a že ze spisového materiálu vyplývá, že ani přítomné osoby si nevzpomínají, jaká osoba určila, kdo bude označen v poslední vůli jako svědek, předčitatel či zapisovatel. Z dokazování vyplynulo, že minimálně dvě přítomné osoby (J. S. a K. S.) nelze považovat za nestranné a objektivní, neboť měly osobní zájem na obsahu závěti, a to s ohledem na jejich vztah k závětnímu dědici a událostem, které následovaly po smrti zůstavitele. Je toho názoru, že pokud odvolací soud uložil soudu prvního stupně získávat další poznatky o tom, kdo formuloval obsah listiny, stanovil náležitosti listiny, sestavil obsah listiny, zda se na tom podíleli svědci či nikoli, a jaké byly vztahy mezi zúčastněnými osobami, jde o nesprávné právní posouzení věci, když jednoznačně z průběhu dokazování vyplynulo, že osoby, které nejsou za svědky v závěti výslovně uvedeny, jsou osoby, které měly na jednání zůstavitele zájem. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 3. 2017, č. j. 25 D 1147/2015-184, potvrzuje.

Dovolací soud předesílá, že při rozhodování o dovolání v dané věci aplikoval čl. II. bod 2. Přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadního právního předpisu, a to vzhledem k tomu, že zákon č. 296/2017 Sb. nabyl účinnosti 30. 9. 2017 a dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno před tímto datem (17. 8. 2017).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolací soud dospěl k závěru, že i když přípustnosti dovolání by s ohledem na datum vydání napadeného rozhodnutí nebránilo, že jde o dovolání proti rozhodnutí, kterým odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017], dovolání není přípustné pro absenci vymezení důvodů dovolání. Dovolatelka sice uvedla, že „rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolacím soudem má být právní otázka posouzena jinak“ (čímž citovala část ustanovení § 237 o. s. ř.), dále však nespecifikovala o jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva by se mělo jednat, ani neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud při řešení této nespecifikované právní otázky odchýlit. Přitom ani z celého dovolání není patrno, o jakou otázku by mělo jít. Obsahem dovolání je evidentně nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že k učinění závěru o tom, zda předmětná listina obsahuje allografní závěť prostou nebo speciální, resp. zda je závěť platná či neplatná, je třeba dalšího dokazování ohledně okolností, za kterých byla listina dne 8. 6. 2015 sepsána, když sama dovolatelka již na základě zjištění a závěrů soudu prvního stupně dovodila vlastní právní názor na věc. Takový nesouhlas však není dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., navíc se vůbec nevztahuje k otázce, na které v první řadě záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, tj., že vydání samostatného rozhodnutí o tom, kdo je dědicem zůstavitele (bez současného rozdělení pozůstalosti mezi více dědiců či schválení dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti podle § 185 z. ř. s.), je nepřípustné.

Není-li dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2017, č. j. 24 Co 256/2017-234, přípustné, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 2. 2021

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru