Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3315/2019Usnesení NS ze dne 27.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Nemožnost plnění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3315.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 575 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3315/2019-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. N., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalovaným 1) F. K., narozenému dne XY, a 2) A. K., narozené dne XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Vítězslavem Lacinou, advokátem se sídlem v Praze 10, Litevská 1174/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 51/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. prosince 2018, č. j. 30 Co 133/2018-126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Liberci (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. ledna 2018, č. j. 16 C 51/2014-105, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem označeného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 2. dubna 2004 uzavřena kupní smlouva, kterou žalobce prodal žalovaným předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 2.580.000,- Kč. Kupní cena měla být podle čl. III kupní smlouvy uhrazena tak, že částka 1.330.000,- Kč byla zaplacena před podpisem kupní smlouvy a doplatek kupní ceny ve výši 1.250.000,- Kč měl být podle smluvního ujednání zaplacen prodávajícímu v hotovosti do deseti dnů ode dne, kdy prodávající předloží kupujícím doklad o zaplacení daně z převodu nemovitostí příslušnému finančnímu úřadu ve smyslu daňového přiznání na základě této smlouvy ve prospěch kupujících a zároveň veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení. Daň z převodu nemovitosti byla dne 5. května 2004 žalobcem zaplacena.

Při rozhodování dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci smlouvy předem věděli, jaké listiny má žalobce předat žalovaným. Jednalo se o listiny, které úřednice stavebního úřadu zaškrtla na formuláři stavebního úřadu; dané listiny tak byly dostatečně identifikovatelné. Žalobce předal žalovaným tři listiny, z nichž pouze jedna byla pro kolaudační řízení použitelná, ačkoliv se žalobce s žalovanými dohodl na tom, že žalobce musí předat listiny, které budou sloužit ke kolaudaci celé stavby.

Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva, přičemž formulace v čl. III smlouvy sice není příliš přesná, ale nezpůsobuje neurčitost tohoto ujednání ve smyslu § 37 obč. zák., neboť bylo možné dovodit vůli stran, když bylo zjištěno, že smluvní strany vycházely ze seznamu listin, který dostaly od úřednice příslušného stavebního úřadu. Povědomost o tomto seznamu listin, které měl žalobce předat žalovaným, měly obě strany ještě před podpisem kupní smlouvy.

Soud prvního stupně se dále zabýval relevancí argumentace žalobce, že kupní smlouva je neplatná s ohledem na stupeň rozestavěnosti či výšky obytných místností coby překážky pro získání dokladů vyžadovaných ke kolaudačnímu řízení, způsobující nemožnost plnění na straně žalobce a mající za důsledek neplatnost kupní smlouvy. K tomu soud prvního stupně mj. vyložil, že v kupní smlouvě „byla přesně vymezena podmínka splatnosti kupní smlouvy a z jednání účastníků neplyne, že by obstarávání těchto listin bylo fakticky či právně nemožné, proto soud uzavírá, že námitka žalobce nemá vliv na platnost smlouvy.“

Konečně k posledně uvedené argumentaci žalobce soud prvního stupně uvedl:

„Z provedeného dokazování pak jednoznačně vyplývá, že žalobce byl původním stavebníkem, který získal k výstavbě předmětného domu stavební povolení, vyžadující existenci schválené projektové dokumentace. Pokud pak došlo ke změnám v projektové dokumentaci nebo její odlišnosti od žalobcem prakticky prováděné výstavby, která se mohla projevit v rozdílné výšce obytných místností, tak se tak stalo jednáním žalobce, který pak ani v náznaku žalovaným nesdělil, že by toto mohlo mít vliv na získání konkrétních listin pro kolaudaci, kdy celou dobu tvrdil, že obstarávání listin nebude problém. Je nutné také zmínit, že žalobce prodával rozestavěnou stavbu a přesně věděl, v jaké fázi stavba je, a tudíž měl vědět, zda kolaudační listiny bude možné obstarat. Dle názoru soudu se neplatnosti právního úkonu, dnes právního jednání, spočívajícího v žalobcem tvrzeném stupni rozestavěnosti stavby a odlišnosti ve výšce obytných místností v kontextu možnosti zajistit podklady pro kolaudační rozhodnutí, nemůže dovolat ten, kdo by takovou neplatnost sám způsobil. S odkazem na výše uvedené je pak zřejmé, že i v případě, kdyby existovaly důvody pro nemožnost předložit doklady pro kolaudační rozhodnutí, tak tyto důvody fakticky zavinil žalobce, který měl možnost výše uvedené skutečnosti nechat zanést do předmětné kupní smlouvy, respektive podmínek týkajících se splatnosti doplatku kupní ceny.“

Soud prvního stupně proto uzavřel, že předmětná kupní smlouva je platná a žalovaným tak svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. prosince 2018, č. j. 30 Co 133/2018-126, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud předně přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že ujednání o splatnosti kupní ceny ve smyslu čl. III kupní smlouvy, podle níž částka 1.330.000,- Kč byla zaplacena před podpisem smlouvy, a doplatek kupní ceny ve výši 1.250.000,- Kč měl být zaplacen prodávajícímu v hotovosti do 10 dnů ode dne, kdy prodávající předloží kupujícímu doklad o zaplacení daně z převodu nemovitostí a zároveň veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení, je ujednáním platným, netrpícím neurčitostí či jinou okolností, jež by způsobovala absolutní neplatnost smlouvy.

K námitce žalobce ohledně neplatnosti kupní smlouvy zapříčiněné tím, že stupeň rozestavěnosti a výška obytných místností představovala překážku pro získání dokladů vyžadovaných ke kolaudačnímu řízení coby důvodu pro nemožnost plnění na straně žalobce mající za důsledek neplatnost kupní smlouvy, odvolací soud – též s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1569/2001 – vyložil, že je-li plnění fakticky i právně možné, jiná než smluvená vlastnost či stav předmětu plnění nemá sama o sobě za následek absolutní neplatnost právního úkonu.

Podle odvolacího soudu skutkový děj vylíčený žalobcem, opírající se o stav, jenž existoval již ke dni uzavření kupní smlouvy, nemůže být podkladem pro závěr, že předmětem právního úkonu je z jeho strany plnění nemožné ve smyslu § 37 obč. zák. Předmětem kupní smlouvy byla existující věc, předmětem závazku žalobce bylo přenechání věci za úplatu žalovaným, takže z hlediska faktického ani z hlediska právního neshledává v tomto stavu odvolací soud žádnou překážku, jež by znemožňovala žalobci příslušný úkon učinit, respektive z něhož by vyplývalo, že se jedná o plnění nemožné. Z tvrzení žalobce je zřejmé, že svůj názor na existenci vady právního úkonu v podobě nemožnosti plnění opírá o to, že právním předpisům, respektive parametrům stavby, k níž bylo vydáno stavební povolení, neodpovídá skutečná podoba převáděné nemovitosti (konkrétně např. výška stropů). Protože však takový stav (tj. nesoulad mezi podobou převáděné existující nemovité věci a právními předpisy či stavebním povolením) sám o sobě právnímu převodu nemovité věci jejím vlastníkem na další osobu nebrání, nejde o situaci, na niž dopadá § 37 odst. 2 obč. zák. Není tedy podle názoru odvolacího soudu naplněn zákonný předpoklad pro závěr o neplatnosti smlouvy pro nemožnost plnění.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ještě podáním, doručeným soudu dne 13. června 2019, doplnil, avšak k němuž již Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) z důvodu uplynutí propadné lhůty k dovolání (§ 240 odst. 1, 2 o. s. ř.) nepřihlížel (přihlížet nemohl).

Ve včas podaném dovolání (vycházeje z jeho obsahu) dovolatel uplatnil dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., který vymezil tak, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, „když nerespektoval ustálenou citovanou judikaturu Nejvyššího soudu“ a nevycházel z předmětu řízení.

Předpoklady přípustnosti dovolání staví dovolatel na argumentaci, že: „odvolací soud zcela změnil žalobou vymezený předmět řízení, když jeho předmětem učinil tvrzení žalobce, že svůj nárok opírá o to, že právním předpisům, resp. parametrům stavby, k níž bylo vydáno stavební povolení, neodpovídá skutečná podoba převáděné nemovitosti.“ Podle dovolatele ze „žalobních důvodů nelze dovodit, že by žalobce věc právně kvalifikoval (čímž by ostatně soudy nebyly vázány) jako porušení ustanovení § 37 obč. zák., týkající se odkládací podmínky, ale je zřejmé, že napadá doložení času ve vztahu k doplatku kupní ceny, které je od počátku objektivně nemožné. To plyne i ze znaleckého posudku, který soudy opomenuly hodnotit.“

Podle dovolatele „rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1607/2008, z něhož plyne, že zamítnutí žaloby z důvodu odlišné právní kvalifikace skutkového stavu soudem, než jaká byla učiněna v žalobě, za předpokladu, že skutkový základ zůstává nezměněn, představuje nesprávné právní posouzení.“ K tomuto dovolatel doplnil, že: „je zásadní rozdíl mezi tvrzením, že prodávané nemovitosti jsou v rozporu se stavební dokumentací (jak tvrdí odvolací soud), nebo zda jde o doložení času, které je objektivně nemožné (jak tvrdí žalobce).“

Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal ani s jednou odvolací námitkou, čímž porušil právo na spravedlivý proces i zásadu kontradiktornosti řízení, neboť „předmětem diskuse stran rozhodně nebyl nesoulad rozestavěné stavby s projektovou dokumentací.“

Podle dovolatele „z odůvodnění rozsudku odvolacím soudem (odvolacího soudu) je evidentní, že odvolací soud nerozlišuje mezi skutečností podmiňující právní moc smlouvy a skutečností podmiňující splatnost závazku a v tomto smyslu si z výkladu celé smlouvy nedovodil to, zda bude případná neplatnost doložení času postihovat jenom samotnou podmínku, nebo celou smlouvu. Z odůvodnění rozsudku spíše vyplývá, že odvolací soud posoudil podmínku podle ustanovení § 37 obč. zák., jejíž nemožnost by nezpůsobila neplatnost smlouvu“ (smlouvy).

Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.

Nejvyšší soud, též s přihlédnutím k § 3028 odst. 2, 3 o. z., se předně zabýval otázkou, zda v podaném dovolání jsou obsaženy zákonem stanovené náležitosti dovolání, či nikoli.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Předmětné dovolání je formulováno místy poněkud neobratně a v převážné části je koncipováno jako prostá skutková a právní polemika dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu. Sama okolnost citování judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“), tj. bez jejího promítnutí do dovolací argumentace obsahující právně relevantní vymezení dovolacího důvodu a jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., shora zreferované limity pro řádně podané dovolání pochopitelně nenaplňuje. Přesto nelze konstatovat, že podané dovolání žalobce v žádném ohledu zákonem stanovené náležitosti nenaplňuje.

Žalobce dovolací důvod vymezuje ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení věci z hlediska skutkových okolností, které podle dovolatele neodpovídají předmětu jeho žaloby. Ačkoliv dovolatel zcela jasně neformuluje právní otázku, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a to z pohledu jedné ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání, z celého kontextu jeho dovolání je zřejmé, že v zásadě uplatňuje dvě právní otázky, na jejich vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od dovolatelem zmíněné judikatury odvolacího soudu, případně Ústavního soudu.

Pokud jde o procesní otázku, dovolatel má za to, že odvolací soud v řízení porušil právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nereagoval na jím učiněné odvolací námitky, a dále, že porušil zásadu kontradiktornosti řízení, neboť „rozhodnutí nebylo předmětem diskuse stran.“

Z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze ovšem dovodit, že by se odvolací soud dopustil takového excesu, že by zcela pominul odvolací argumentaci žalobce v odvolacím řízení a na jím uplatněné stěžejní námitky vůbec nereagoval. Odvolací soud v rámci bodu 2 odůvodnění rozsudku v zásadě podrobně zreferoval obsah podaného odvolání žalobce, přičemž na uplatněnou odvolací argumentaci posléze v následujících bodech svého rozhodnutí reagoval, když z odůvodnění rozhodnutí je zřejmý skutkový základ věci, který odvolací soud následně podrobil právnímu posouzení, a to včetně reakce na právní argumentaci žalobce, kterou odvolací soud nepovažoval za relevantní. Nelze proto dospět k závěru, že by se na tomto úseku měl odvolací soud dopustit dovolatelem tvrzeného excesu v podobě porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Nelze ani dovodit dovolatelem tvrzené porušení principu kontradiktornosti řízení odvolacím soudem.

Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.

Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).

Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).

Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).

Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).

Ve světle připomenuté judikatury vztahující se k principu kontradiktornosti řízení a předvídatelnosti rozhodování nelze – s přihlédnutím k obsahu odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu – dovodit, že by odvolacím soudem posuzovaná otázka nemožnosti plnění ve vztahu k vedlejšímu jednání v kupní smlouvě (odkládací podmínce zformulované v čl. III) nebyla předmětem diskuse stran. Vždyť sám žalobce ve své žalobě (v rámci čl. IV) mj. uvádí, že: „V případě správnosti závěrů soudů je podle jeho názoru kupní smlouva neplatná z důvodu neplatného vedlejšího ujednání sjednaného v kupní smlouvě pro splatnost dodatku kupní ceny, které je odkládací podmínkou.“

Kromě toho svého času (po určitý čas) v souběžně vedeném řízení o podané žalobě žalobce proti stejným žalovaným o zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 1.250.000,- Kč (vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 118/2005), se soudy zabývaly otázkou (ne)platnosti předmětného vedlejšího ujednání. Tentýž odvolací soud v rozsudku ze dne 30. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 593/2013-284, po právní stránce uzavřel, že předmětná kupní smlouva je – včetně ujednání o splatnosti doplatku kupní ceny – určitým, tedy platným právním úkonem. Slovním spojením „veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení“ měly smluvní strany na mysli listiny označené na formuláři stavebního úřadu. Protože žalobce z potřebných devíti dokladů předložil pouze tři, přičemž jen jeden z nich byl použitelný (protokol o topné zkoušce z roku 2004), nenastala dosud splatnost doplatku kupní ceny. Dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. 33 Cdo 1698/2015, odmítl. Dovolací soud v odmítacím usnesení mj. vyložil, že výčet dokladů potřebných ke kolaudačnímu řízení, které měl žalobce žalovaným předat, byl jednoznačně stanoven se zřetelem k výsledkům předsmluvního jednání a k tomu, za jakých okolností žalovaní nemovitosti od žalobce koupili. Tím, že ze všech dokladů potřebných ke kolaudaci zdůraznil projektovou dokumentaci, kterou žalobce mohl mít k datu uzavření kupní smlouvy vzhledem ke stupni rozestavěnosti, odvolací soud nevybočil ze skutkového závěru, podle něhož nepředložil žalovaným všechny listiny (doklady).

Dále žalobce v dovolání formuloval hmotněprávní otázku, na které podle jeho názoru závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou je nemožnost plnění závazku žalobce, obsaženého v čl. III kupní smlouvy, týkajícího se – pro splnění podmínky zaplacení doplatku kupní ceny žalovanými ve výši 1.250.000,- Kč – předložení veškerých dokladů vyžadovaných stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení mj. předváděného rozestavěného domu.

Z podané žaloby v této věci vyplývá, že se žalobce domáhal věcně právní deklarace svého (tvrzeného) vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku při tvrzení, že předmětná kupní smlouva je „neplatná z důvodu neplatného vedlejšího ujednání sjednaného v kupní smlouvě pro splatnost doplatku kupní ceny, které je odkládací podmínkou.“ Tuto žalobní konstrukci žalobce založil na závěru, že předmětná odkládací podmínka je nesplnitelná, neboť v době uzavření kupní smlouvy „rozestavěný dům nebyl v takovém stupni výstavby, aby bylo možno zahájit kolaudaci a také proto, že stavební výška obytných místností neodpovídá stavebním předpisům.“

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu ovšem plyne, že odvolací soud při meritorním rozhodování nijak nevybočil z mezí daných odvolacím přezkumem, ani se nedopustil excesu v podobě rozhodování o jiném předmětu řízení či o přihlížení k jiným zásadně významným skutkovým okolnostem – které posléze byly soudem prvního stupně v rámci dokazování verifikovány - než které byly vylíčeny žalobcem v podané žalobě, jakkoliv byla tato žaloba stručná a jakkoliv obsahovala též právní posouzení skutku, jímž pochopitelně soudy nebyly vázány.

V poměrech dosavadní civilní úpravy, jejíž reglementace dopadá na posuzovaný případ, jelikož předmětná kupní smlouva byla účastníky uzavřena v roce 2004, byla rozhodovací praxe dovolacího soudu k problematice (odkládacích) podmínek a posuzování nemožnosti (nesplnitelnosti) plnění následující.

Závisí-li právní následky (účinky) právního úkonu (smlouvy) na splnění podmínky, platí, že podmínka nesmí být v době právního úkonu nemožná (nesplnitelná). K nemožné podmínce rozvazovací se nepřihlíží a právní úkon jako celek zůstává nedotčen (srov. § 36 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Důsledkem nemožnosti (nesplnitelnosti) odkládací podmínky je neplatnost právního úkonu jako celku.

Předmětem právního úkonu je totéž, co je předmětem právního vztahu, k jehož založení, změně nebo zrušení právní úkon směřuje. Náležitostí předmětu právního úkonu je jednak jeho možnost a jednak jeho dovolenost. Možnost chování, které je předmětem právního úkonu, a tedy i předmětem práv a povinností vznikajících z právního úkonu, je přímo logickou náležitostí právního úkonu. Možností předmětu právního úkonu je třeba rozumět možnost chování subjektu, a to chování odpovídajícího právům a povinnostem, které vyplývají z právního úkonu (nejčastěji jde o možnost plnění, které je předmětem právního úkonu). Možnost jako náležitost předmětu právního úkonu musí být dána v době vzniku právního úkonu. Jestliže chování je v této době nemožné, uvažuje se o počáteční nemožnosti (na rozdíl od následné nemožnosti, která není otázkou platnosti právního úkonu, ale otázkou splnitelnosti povinnosti dlužníka). Nemožnost nelze ztotožňovat s obtížností, resp. s tzv. objektivními potížemi při plnění, které nezpůsobují neplatnost právního úkonu. Neplatnost právního úkonu může přivodit jen fyzická objektivní nemožnost spočívající v tom, že chování, které je předmětem právního úkonu, je za působení zákonitostí uplatňujících se v přírodě, neuskutečnitelné nejen pro povinný subjekt, ale pro každého. Nemožností plnění se tedy rozumí nemožnost objektivně hodnocená, tedy nikoliv nemožnost spočívající pouze v přesvědčení dlužníka o nemožnosti poskytnout požadované plnění.

Stane-li se plnění nemožným až v době existence platného závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Nemožnost je dodatečná jestliže plnění se stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoliv v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. Za nemožné se však v souladu s ustanovením § 575 odst. 2 obč. zák. nepovažuje tzv. nemožnost hospodářská, tedy taková kdy je závazek možnost splnit jen za ztížených podmínek, s většími náklady, nebo závazek lze splnit až po určité době plnění. Obtížnost plnění zásadně nevede k aplikaci pravidel o nemožnosti plnění a platí obecná zásada soukromého práva „pacta sunt servanda“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 1787/2007).

O nemožnost jde tehdy, jestliže plnění:

- nelze vůbec uskutečnit, protože je v rozporu s přírodními zákony, a plnit by tedy nemohl nikdo;

- je sice někým proveditelné, ale je vyloučeno, aby je poskytla osoba zavázaná (subjektivní nemožnost);

- plnění nelze uskutečnit, protože se změnou právní úpravy stalo buď vůbec zakázaným anebo nová úprava váže dovolenost plnění na podmínku, jíž zavázaná osoba nemůže dostát (právní nemožnost; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3334/2010).

S připomenutím shora vyložené judikatury Nejvyššího soudu je třeba zdůraznit, že odvolací soud – po zreferování výsledku řízení ve věci sp. zn. 21 C 118/2005 a vázanosti učiněných závěrů pro nynější řízení - zcela jasně v rámci bodu 15 svého odůvodnění rozsudku vyložil, že: „Zbývá zaujmout závěr k otázce absolutní neplatnosti kupní smlouvy z pohledu dalších – v řízení o zaplacení kupní ceny neuváděných skutkových tvrzení žalobce. Konkrétně se jedná o tvrzenou nemožnost splnit žalobcův smluvní závazek k předání konkrétních listin (‚veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení‘). Ta totiž měla vést dle jeho názoru soud k přijetí závěru o nemožnosti plnění a tedy i absolutní neplatnosti kupní smlouvy.“

S ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně odvolací soud vyložil, že: „z hlediska faktického ani z hlediska právního neshledává v tomto stavu odvolací soud žádnou překážku, jež by znemožňovala žalobci příslušný úkon učinit, resp. z něhož by vyplývalo, že se jedná o plnění nemožné.“ Odvolací soud sice současně v odůvodnění svého rozhodnutí stran posouzení otázky (ne)možnosti plnění poukazuje na předmět kupní smlouvy, nicméně není žádných pochyb o tom, že v odůvodnění svého rozhodnutí současně bral v úvahu i posouzení otázky nemožnosti plnění ve vztahu k účastníky sjednané odkládací podmínce, jež se týkala již shora opakovaně uváděného závazku žalobce předložit žalovaným (kupujícím) veškeré doklady vyžadované stavebním úřadem ke kolaudačnímu řízení.

Odvolací soud mj. přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že: „ve smlouvě byla přesně vymezena podmínka splatnosti kupní smlouvy a z jednání účastníků neplyne, že by obstarání těchto listin bylo fakticky či právně nemožné.“ Oba soudy přitom vycházely též ze skutkového zjištění, které z provedené svědecké výpovědi H. R., tehdejší pracovnice předmětného stavebního úřadu, učinil soud prvního stupně. Uvedená svědkyně soudu prvního stupně mj. podrobně uvedla, „že se na žádost žalovaného...byla podívat na předmětném domě s tím, aby se vyjádřila k případné kolaudaci a přitom zjistila, že dům vykazuje nedodělky a že by měla být předložena opravená projektová dokumentace odpovídající současnému stavu. Stavba byla stará asi 30 let, a proto požadavek na nové revizní zprávy byl zcela na místě, neboť stavební úřad vyžaduje revizní zprávy staré maximálně jeden rok. Pokud jde o podklady, které mohly být předloženy v době, kdy se dům prodával, tak se jednalo zejména o vyjádření kominíků, tlakovou zkoušku na topení, revizní zprávu elektro, revizní zprávu na hromosvody, doklad o napojení na veřejnou vodovodní a kanalizační síť, opravenou projektovou dokumentaci, projektovou dokumentaci změn. Zpráva o revizi elektrického zařízení ze dne 30. 8. 1983, která byla předána žalovaným ke kolaudaci, nepostačovala s ohledem na její stáří, rovněž tak zpráva o prohlídce komínu nebyla s ohledem na stáří použitelná pro kolaudaci. V předmětné době byla pro kolaudaci použitelná zpráva o topné zkoušce ze dne 16. 2. 2004.“

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel také odvolací soud, tedy nevyplynulo, že by v době převodu předmětných nemovitostí nebylo pro dovolatele fakticky i právně možné předložit předmětnou dokumentaci pro kolaudační řízení. Pokud tedy soud prvního stupně i následně odvolací soud uzavřely, že ani z těchto důvodů neshledávají neplatnost kupní smlouvy pro nemožnost plnění sjednané v předmětné odkládací podmínce, pak takto učiněný právně kvalifikační závěr soudů, respektive odvolacího soudu měl oporu ve zjištěném skutkovém stavu, který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat.

Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že pro tuto věc je ovšem podstatná ta okolnost, že i kdyby účastníky sjednaná odkládací podmínka byla nemožná (což však oba soudy s ohledem na učiněná skutková zjištění vyloučily), a ve smyslu § 36 odst. 1 obč. zák. se k ní nepřihlíželo, nevedlo by to k neplatnosti předmětné kupní smlouvy, a tedy k neplatnosti předmětného převodu nemovitého majetku z dovolatele na žalované, nýbrž k tomu, že by se již nepřihlíželo k této nemožné podmínce, na kterou je vázán zánik práva prodávajícího na doplacení kupní ceny; v takovém případě by pak žalovaným vznikla povinnost doplatit prodávajícímu sjednanou kupní cenu (tj. uhradit druhý doplatek kupní ceny ve výši 1.250.000,- Kč). Z toho plyne, že i z posledně uvedeného důvodu by nebylo možné uvedené určovací žalobě vyhovět (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2019, sp. zn. 33 Cdo 118/2019).

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, když pro řešení v úvahu se nabízející zásadní otázky, zda dovolateli v souvislosti s případně následně (žalovanými) realizovanou kolaudací předmětného domu (a tedy s ohledem na případné řešení otázky následné nemožnosti plnění dle odkládací podmínky) vznikl (již) prodávajícímu nárok na vyplacení předmětného doplatku kupní ceny (a to kupř. i v úvahu přicházejících řešení možných dílčích otázek spojených např. se vznesením námitky promlčením nároku ve vztahu ke korektivu dobrých mravů s ohledem na specifické okolnosti daného případu), zde přirozeně (s ohledem na předmět dovolání) nebylo žádného podkladu. Nicméně je otázkou další reflexe žalovaných zohlednit právní souvislosti daného případu, neboť v podmínkách demokratického právního státu je pochopitelně neudržitelná představa, že by v naznačené situaci kupní cena neměla být „nikdy“ vypořádána, pakliže by u prodávajícího nastala následná nemožnost plnění dle původně sjednané odkládací podmínky.

Nákladový výrok se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru