Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 33/2020Usnesení NS ze dne 30.04.2020

HeslaLichva (o. z.)
Smlouva kupní
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.33.2020.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 33/2020-696

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. K., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ivem Fajmonem, advokátem se sídlem v Praze 2, Blanická 25, proti žalovanému V. B., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 27/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2019, č. j. 58 Co 248/2019-659, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivo Fajmona, advokáta se sídlem v Praze 2, Blanická 25.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. ledna 2019, č. j. 47 C 27/2012-609, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 15. března 2019, č. j. 47 C 27/2012-623, a opravným usnesením ze dne 9. května 2019, č. j. 47 C 27/2012-637, určil, že M. B., narozený dne XY, zemřelý dne 23. dubna 2017, posledně bytem v XY (dále již „zůstavitel“) byl ke dni 23. dubna 2017 (tj. ke dni své smrti) vlastníkem specifikovaného nemovitého majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 6. ledna 2012, na základě které zůstavitel převedl označený nemovitý majetek na žalovaného, je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť se jedná o lichevní smlouvu [při rozhodování soud prvního stupně vycházel z označené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) týkající se tzv. lichevních smluv].

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. září 2019, č. j. 58 Co 248/2019-659, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

K dovolací argumentaci žalovaného Nejvyšší soud uvádí následující.

Dovolatel předně namítá, že odvolací soud při řešení otázky, zda kupní smlouva ze dne 6. ledna 2012 je smlouvou lichevní pro rozpor s dobrými mravy, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle dovolatele odvolací soud při rozhodování nepostupoval ve shodě např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1316/2011, z nějž plyne, že pro posouzení smlouvy jako lichevní je mj. podstatné, že musí být naplněn objektivní znak lichvy, jímž je hrubý nepoměr plnění, který se však posuzuje podle nepoměru ceny a převáděného majetku, a kumulativně jeden z alternativních znaků, kterými jsou hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, vývoj na trhu, přičemž tento výčet nepovažuje Nejvyšší soud za uzavřený.

Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel vyvozuje již z toho, že odvolací soud ohledně objektivního znaku lichvy se zaměřil toliko na hrubý nepoměr plnění, aniž by přihlížel ke shora kumulativně dovolacím soudem vyloženým alternativním znakům objektivního znaku lichvy.

Nejvyšší soud v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 1316/2011 (všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz) – mj. s odkazem na svůj rozsudek ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 – stran objektivního znaku lichevní smlouvy vyložil (v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud):

„Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).“

Z připomenuté dílčího závěru dovolacího soudu je zřejmé, že za skutkových okolností daného případu, které v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu revidovat, se odvolací soud nedopustil pochybení potud, že by při rozhodování nerespektoval, respektive že by se při řešení dané právní otázky nebo její části (zde stran verifikace naplnění objektivního znaku tzv. lichevní smlouvy) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud totiž v žádném ze svých rozhodnutí nezaujal právní názor, že by pro naplnění objektivního znaku tzv. lichevní smlouvy musela být kromě zjištěného hrubého (podstatného) nepoměru ve vzájemném plnění, naplněna ještě – tedy bezpodmínečně vždy – další okolnost ve smyslu shora připomenutých možných variant.

Z hlediska naplnění objektivního znaku tzv. lichevní smlouvy totiž je podstatné, že ve zjištěných skutkových poměrech rozhodované věci nepanují žádné pochybnosti o učiněném závěru odvolacího soudu, že hrubý nepoměr ve vzájemném plnění je dán, což v posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil v rámci bodů č. 21 a 22.

Jinými slovy řečeno, za dané skutkové konstelace odvolací soud se v žádném ohledu stran verifikace objektivního znaku tzv. lichevní smlouvy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; přitom prostá skutková a právní polemika dovolatele v této části s rozhodnutím odvolacího soudu přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. pochopitelně nezakládá.

Dále dovolatel namítá, že: „jak odvolací soud, tak soud prvního stupně se totiž dopustily nesprávného právního posouzení i v tomto dílčím aspektu samotného zjištění tvrzeného nepoměru plnění, neboť odmítly přihlédnout k tomu, že žalovaný s původním žalobcem uzavřel současně při podpisu kupní smlouvy dohodu o bezúplatném užívání nemovitostí po dobu deseti let.“

Odvolací soud ovšem k žalovanému tvrzené okolnosti, že se zůstavitelem (kromě kupní smlouvy) uzavřel písemnou dohodu o užívání předmětné bytové jednotky, při rozhodování rovněž přihlédl a zohlednil ji v rámci svého meritorního rozhodnutí (srov. k tomu bod č. 22 odůvodnění jeho rozsudku). Proto ani v tomto ohledu žalovaným v dovolání s odvolacím soudem vedená skutková a právní polemika přípustnost jeho dovolání nezakládá.

Posledně uvedený závěr současně vytěsňuje relevanci další argumentace dovolatele, že: „tím, že (oba soudy) odmítly k existenci dohody o užívání nemovitosti přihlédnout, dopustily (se) porušení práva žalovaného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jejich posouzení věci lze v tomto dílčím aspektu posoudit jako extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.“

Navazující (v rámci bodů č. 22. a násl. dovolání) další prostá skutková a právní polemika dovolatele rovněž přípustnost jeho dovolání nezakládá. V této souvislosti se připomíná, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.

K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odvolacím soudem nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Z tohoto pohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjevně defektní z pohledu § 132 o. s. ř.

S přihlédnutím k výše uvedenému nelze ani přisvědčit té části dovolací argumentace, v níž dovolatel namítá, že: „v konečném důsledku tak odvolací soud svým závěrem porušil základní princip výkladu smluv, jímž je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.“

Vždy je totiž třeba zohlednit konkrétní (jedinečné) skutkové okolnosti případu, které v dané věci umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k jím učiněnému právnímu posouzení věci, kdy byl shledán lichevní charakter předmětné kupní smlouvy, přičemž učiněný právně kvalifikační závěr, opírající se o konkrétní skutkové okolnosti, byl podle názoru Nejvyššího soudu odvolacím soudem přesvědčivě vyložen v odůvodnění napadeného rozsudku.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 4. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru