Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3167/2019Usnesení NS ze dne 31.01.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3167.2019.3
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 984 o. z.

§ 80 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3167/2019-331

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně N. se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5, proti žalovaným 1) O., se sídlem vXY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská 2, a 2) K., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 230/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2019, č. j. 69 Co 428/2018-255, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.088,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vlastimila Andrše, advokáta se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 5.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z těchto účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2018, č. j. 17 C 230/2016-151, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) k rukám jejího advokáta částku 872.652,- Kč a žalované 2) k rukám její advokátky částku 290.884,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. března 2019, č. j. 69 Co 428/2018-255, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna každé žalované (k rukám jejich advokátů) zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 290.884,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud předně konstatoval, že žalobkyně se podanou žalobou domáhá určení, že je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a to v důsledku tvrzené neplatnosti kupní smlouvy ze dne 13. prosince 2007 (dále též „smlouva č. 1“), uzavřené mezi žalobkyní jako prodávající a žalovanou 1) jako kupující, a dále určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 26. května 2014 (dále též „smlouva č. 2“), uzavřené mezi žalovanou 1) a žalovanou 2), na základě které je nyní v katastru nemovitosti zapsána jako vlastnice uvedených nemovitostí žalovaná 2).

Odvolací soud dále vyložil, že vůči žalované 1) byla žaloba soudem prvního stupně správně zamítnuta, avšak důvodem tohoto zamítnutí měl být zásadně nedostatek naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve vztahu k žalované 1), která není vlastnicí uvedeného nemovitého majetku.

Ve shodě se soudem prvního stupně smlouvu č. 1 odvolací soud neshledal absolutně neplatnou, přičemž v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (v rámci bodů č. 43 a násl.) pečlivě – s ohledem na odvolací argumentaci žalobkyně a učiněná skutková zjištění – vyložil své právní závěry, které v dané věci zaujal.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o platnosti smlouvy č. 2. Mj. vyložil, že: „i kdyby však byla smlouva č. 1 uzavřena neplatně, pak vzhledem k tomu, že v mezidobí od jejího uzavření žalobce nepodal žalobu, kterou by zpochybnil vlastnické právo žalovaného 1), nebyl žalovaný 1) nijak omezen v dispozici s předmětnou nemovitostí. Pokud ji tedy následně (po 7 letech) převedl na žalovaného 2) za situace, kdy v katastru nemovitostí nebyla zanesena poznámka spornosti ve smyslu ust. § 986 o. z., pak i kdyby za tohoto stavu věci nabyl žalovaný 2) nemovitost od nevlastníka (tedy, pokud by zapsaný skutkový stav nebyl v souladu se skutečným právním stavem), svědčil by zapsaný stav žalovanému 2) jako osobě, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu (§ 984 odst. 1 o. z.).“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

V daném případě řešení otázky neplatnosti smlouvy č. 1 (uzavřené v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) souvisí – z pohledu konečného výsledku - s vyřešením otázky, zda žalovaná 2) na základě smlouvy č. 2 (uzavřené již v režimu občanské zákoníku č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů) po právu nabyla vlastnické právo k předmětnému nemovitému majetku, respektive, zda v jejím případě se uplatní princip materiální publicity. Podle § 984 odst. 1 o. z. totiž není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatelka v rámci své obšírně koncipované dovolací argumentace právě ve vztahu k odvolacím soudem aplikovanému § 984 o. z. vymezuje předpoklady přípustnosti svého dovolání s tím, že: „otázka hmotného práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího, resp. Ústavního soudu, spočívá podle žalobkyně v tom, jak má být posouzeno působení principu ochrany dobré víry při nabývání nemovité věci od neoprávněného (nevlastníka). V nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 415/15 ze dne 27. 8. 2015, bod 38, je uvedeno: Princip ochrany dobré víry působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka. Řešení vzniklého sporu tak musí vyjít z pečlivého zkoumání individuálních okolností každého případu a–s ohledem na zásadu nemo plus iuris al alium transfere potest quam ipso habet – s náležitým a přísným hodnocením dobré víry nabyvatele vlastnického práva...“ V tomto směru dále dovolatelka namítá, že oba soudy zcela pominuly individuální okolnosti projednávaného případu, a zcela nedostatečně, izolovaně, neprůkazně, nepřezkoumatelně a nespravedlivě hodnotily platnost obou kupních smluv.

V návaznosti na výše uvedené dovolatelka formulovala následující otázky hmotného a procesního práva, které podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:

1. „zda je ve společnostech se skrytou vlastnickou strukturou, které zastupují formální jednatelé jednající na základě pokynů skutečných vlastníků, při posuzování dobré víry nebo zlého úmyslu rozhodující víra formálního jednatele nebo úmysl skutečného vlastníka, který dává pokyny formálnímu jednateli“;

2. „zda lze při zjištění existence souboru vzájemně provázaných smluv uzavřených za účelem poškození prodávajícího dospět k závěru o neplatnosti všech těchto smluv, nebo zda se platnost jednotlivých smluv ze souboru posuzuje vždy pouze odděleně“;

3. „zda může soud učinit závěr o dobré víře nebo zlém úmyslu účastníka smlouvy, resp. kupujícího, aniž by provedl jeho výslech, pouze na základě sdělení jeho advokáta o tom, že víra jeho klienta byla dobrá, když současně existují důkazy, které tvrzenou dobrou víru zpochybňují či dokonce vyvracejí“;

4. „zda může soud učinit závěr o nevěrohodnosti svědka nebo účastníka, která se doznává k protiprávnímu jednání sebe a jiné osoby a nabízí k tomu i listinné důkazy, aniž by takového svědka nebo účastníka vyslechl a konfrontoval ho s tím, kdo jeho svědectví popírá.“

Nesprávnost právního posouzení věci žalobkyně spatřuje v tom, že: „soudy neposuzovaly platnost kupních smluv v souvislosti s logicky navazující řadou dalších právních úkonů bývalého jednatele žalobkyně M. P. H. a obou žalovaných, z jejichž souhrnu a vzájemné souvislosti vyplývá již počáteční zlý úmysl bývalého jednatele...a obou žalovaných neoprávněně se obohatit na úkor žalobkyně, ve spolupráci s blízkými přáteli a obchodními partnery J. T. P. spoluovládajícím žalovanou 1 prostřednictvím své sekretářky C. G. T., a E. X. R. M. spoluovládajícím žalovanou 2, s využitím právní pomoci blízkých přátel a obchodních partnerů, advokátů F. S. zastupujícího M. P. H. a G. C. L. a M. D. a V. A., zastupujících žalovanou 1, ačkoliv tím žalobkyně od počátku argumentovala.“

V doplňujícím podání (při zachování lhůty pro podání dovolání) dovolatelka ve vztahu k žalované 1) namítá, že: „má přirozené právo na naléhavý právní zájem na určení neplatnosti obou smluv..“, a dále, že: „Určením neplatnosti obou smluv se žalobkyni mohou vrátit předmětné nemovitosti, které jí po právu náleží, protože za účelem jejich nabytí byla založena a jejich koupi řádně a v plné výši financovala.“

Prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace (dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) dovolatelka v zásadě zpochybňuje skutkový stav a v řízení realizované dokazování, jeho rozsah a hodnocení, jež vyústilo v následně zjištěný skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud, a který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat a na jeho podkladě úspěšně dovozovat přípustnost dovolání, ledaže by skutková zjištění byla neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo. Třeba zdůraznit, že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz).

Z uvedeného plyne, že (byť poměrně v dovolání obsáhlá) dovolací argumentace směřující proti výsledkům dokazování a zjištěnému skutkovému stavu, v procesní situaci, kdy ani s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu nebyl zřejmý případný exces na skutkovém poli (poměřováno ve vztahu k odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu z hlediska jím sledovaných a pro rozhodnutí zásadně významných skutkových okolností ve vztahu k vyloženému rozsahu dokazování soudem prvního stupně a učiněným skutkovým zjištěním), nemohla založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Žalobkyní vymezený dovolací důvod pak neodhlíží od zásadně významného faktoru, že označená judikatura Ústavního soudu v řešení právní problematiky „nemo plus iuris“ se zcela upíná na poměry dosavadní civilní právní úpravy (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění), která právě pro absenci významného principu materiální publicity, posléze zavedeného do nového civilního kodexu (občanský zákoník č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v rámci ustanovení § 984, z pohledu Ústavního soudu dostatečně, respektive vůbec neochraňovala postavení tzv. dobrověrného nabyvatele, jednajícího v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí. Proto Ústavní soud pro případy, které bylo třeba (je) řešit podle dosavadní civilní úpravy svou nálezovou judikaturou formuloval verifikační limity z hlediska posuzování otázky nabytí nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí „katastrálním vlastníkem“ od nevlastníka, tedy osobou, jež nabyla nemovitý majetek v důvěře ve stav zápisů v katastru nemovitostí, a to s přihlédnutím k dalším okolnostem toho kterého případu.

Posouzení toho, zda někdo jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je však založeno na zjištěném skutkovém stavu; nejsou-li skutečnosti nasvědčující dobré víře tvrzeny a prokázány, respektive nevyjdou-li v řízení najevo, ponese nepříznivé důsledky této skutečnosti ten, jehož tvrzené právo na jeho dobré víře závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2018, sp. zn. 22 Cdo 2222/2018). Dospěl-li proto (i) odvolací soud s ohledem na skutková zjištění k závěru, že v době, kdy došlo k předmětnému právnímu jednání, byla žalovaná 2) v dobré víře, nelze prostřednictvím skutkových námitek, jež žalobkyně ve svém dovolání fakticky uplatňuje, zpochybňovat správnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ani z pohledu aplikace § 984 odst. 1 o. z., tj. v tomto ustanovení zakotveného principu materiální publicity, jež právě chrání v dobré víře jednající nabyvatele v případě úplatných věcně právních převodů nemovitého majetku, kterážto situace podle odvolacího soudu nastala i v případě žalované 2), neboť učiněná skutková zjištění umožňovala odvolacímu soudu k takovému právně kvalifikačnímu závěru přistoupit. Z toho dále plyne, že prostá skutková a právní polemika žalobkyně (jak již shora bylo uvedeno) přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Vzhledem k posledně uvedenému je nasnadě, že řešení zbylých právních otázek a k nim se upínající dovolací argumentace žalobkyně bylo vyloženým závěrem o nenaplnění přípustnosti dovolání v řešení právní otázky týkající se § 984 o. z. zcela konzumováno.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

I když nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud k tomuto výroku považuje za nezbytné uvést, že při rozhodování o náhradě těchto nákladů přihlédl, stejně jako odvolací soud, k obvyklé ceně předmětného nemovitého majetku zjištěné znaleckým posudkem společnosti APELEN Valuation , s. r. o., který v řízení předložila sama žalobkyně.

Dále se dovolací soud zabýval otázkou, zda vzhledem k obsáhlé skutkové a právní argumentaci žalobkyně v dovolání, byly naplněny podmínky pro přiznání této náhrady žalované 1), jež se k danému dovolání písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta, v plné výši, či zda je nezbytné přistoupit, a pokud ano, pak z jakého důvodu, k jejich korigování.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporu o určení vlastnictví k nemovitému majetku je třeba primárně vycházet z hodnoty nemovité věci, provést výpočet odměny z příslušné tarifní hodnoty a poté uvážit, zda s ohledem na náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časové souvislosti a zejména pak účelnost vymáhání či bránění práva, jsou naplněny podmínky pro případné snížení této odměny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015).

V posuzované věci se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označeného nemovitého majetku, přičemž žalobu podala jednak správně proti žalované 2), které podle stavu zápisů v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo k uvedenému nemovitému majetku, a dále (zde již zjevně nesprávně, jak uzavřel v napadeném rozhodnutí odvolací soud) také proti žalované 1), která původně uvedený majetek vlastnila a posléze jej převedla kupní smlouvou č. 2 právě na žalovanou 2).

Přitom v judikatuře dovolacího soudu dlouhodobě panuje shoda v závěru, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Dovolací soud dále ustáleně judikuje, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016). Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 14. srpna 2007, sp. zn. 30 Cdo 1677/2007, vyložil a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem právní vztah vlastnictví je svými subjekty vymezen osobou, jež své vlastnické právo tvrdí, a osobou, v jejíž prospěch svědčí zápis v katastru nemovitostí. Konečně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, zaujal právní názor, že vzhledem k právním a evidenčním účinkům zápisů vlastnických vztahů v katastru nemovitostí se příslušným zápisem [nyní ve formě vkladu – k tomu srov. § 11 odst. 1, § 17 odst. 2 a 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], učiněným na základě soudního výroku o určení, završuje proces odstranění nejistoty v dosavadním určení právního vztahu. Je-li navrhovatelem tohoto určení osoba, jež tvrdí, že ona je oprávněnou v právním vztahu, vyplývá z logiky věci, že se svým právem obrací proti těm osobám, které své postavení oprávněných práva o zápis v katastru nemovitostí opírají.

Dovolatelka ovšem v dovolání – jak již bylo shora zreferováno – brojí také proti právnímu posouzení odvolacího soudu ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanou 1), přesto, že žalované 1) ve vztahu k žalobou dotčenému nemovitému majetku nesvědčí v katastru nemovitostí žádný zápis, a navíc v procesní situaci, kdy v tomto směru nijak nevymezila některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

S připomenutím k posledně uvedené judikatuře dovolacího soudu vztahující se k naléhavému právnímu zájmu a věcné (aktivní a pasivní) legitimaci účastníků řízení, jehož předmětem má být soudní věcně právní deklarace k nemovitému majetku zapsanému v katastru nemovitostí, bylo zjevné, že žalované 1) se relevantně otevírala možnost vyjádřit se k dovolání žalobkyně toliko v té její části, jež se vztahovala (týkala) jejího možného právního postavení. V tomto směru se žalovaná 1) pouze stručně vyjádřila v rámci bodu 8 svého písemného podání, když v zásadě zrekapitulovala právní názor odvolacího soudu.

Nejvyšší soud za takto vyložené procesní situace dospěl k závěru, že přiznání v plné výši odměny žalované 1) za její písemné vyjádření k dovolání žalobkyně by neodpovídalo limitům, jež byly vyloženy v již shora připomenutím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, neboť žalovaná se vesměs vyjadřovala k dovolací argumentaci, jež se žalované 1) netýkala.

Proto pro spravedlivé rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, s přihlédnutím k již zmíněným verifikačním limitům, možno v poměrech této věci vycházet z následující konstrukce tvorby výše přiznaných účelně vynaložených výdajů žalované 1) v tomto dovolacím řízení.

Jestliže žalobkyně v podaném dovolání v zásadě vymezila pět okruhů dovolacích námitek (z toho čtyři v rámci shora zformulovaných právních otázek a k nim se pojící dovolací argumentace, a jednoho okruhu vztahujícího se k otázce naléhavého právního zájmu a pasivní věcné legitimace ve vztahu k žalované 1/), lze plnou výši odměny advokáta žalované 1) ve výši 145.442,- Kč, vypočtené z tarifní hodnoty 189.000.000,- Kč, vycházející z obvyklé ceny uvedeného nemovitého majetku, jak byla zjištěna předmětným znaleckým posudkem podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby ve výši 119.000,- Kč, s připočtením režijního paušálu ve výši 300,- Kč, a dále s připočtením částky 25.242,- Kč představující 21 % DPH, snížit o čtyři pětiny tak, aby bylo zohledněno, že v rámci pěti žalobkyní uplatněných dovolacích námitek, z nichž pouze jedna se zjevně týkala žalované 1), se žalovaná 1) z pohledu účelně vynaloženého výdaje vyjádřila pouze k jedné, posledně uvedené dovolací námitce. Proto jedna pětina z uvedené (vypočtené) odměny advokáta žalované 1) ve výši 145.442,- Kč činí částku 29.088,40 Kč, která tak představuje účelně vynaložené výdaje žalované 1) v tomto dovolacím řízení, čemuž odpovídá nákladový výrok II.

Poučení: Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh soudní výkon rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru