Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3119/2019Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaKoupě nemovité věci (o. z.)
Katastr nemovitostí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3119.2019.3
Dotčené předpisy

§ 985 o. z.

§ 80 písm. c) o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3119/2019-385

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, ve věci žalobce V. T., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613, proti žalovaným 1) R. B., narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) A. B., narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Davidem Troszokem, advokátem se sídlem v Třinci, Husova č. 401, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 146/2015, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2019, č. j. 11 Co 360/2018-302, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2019, č. j. 11 Co 360/2018-333, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.

II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.300,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Bocka, advokáta se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická č. 613.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 17.9.2018, č.j. 15 C 146/2015-240, zamítl jak návrh na určení, že vlastníkem nemovitostí, tj. pozemků parc. č. St. XY, jehož součástí je též stavba č.p. XY - rodinný dům, stojící na pozemku parc. č. St. XY, parc. č. XY - trvalý travní porost, parc. č. XY - trvalý travní porost, parc. č. XY - ostatní plocha, parc. č. XY - vodní plocha, parc. č. XY - ostatní plocha, parc. č. XY - ostatní plocha, parc. č. XY - trvalý travní porost, parc. č. XY - trvalý travní porost, parc. č. XY - vodní plocha, a dále pozemků ve zjednodušené evidenci parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY díl XY, parc. č. XY díl XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY díl XY, parc. č. XY díl XY, parc. č. XY díl XY, spolu se všemi součástmi a příslušenstvím, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště XY, katastrální území XY, obec XY, je žalobce (výrok I.), tak i návrh, že „žalovaní jsou povinni převést zpět žalobci nemovitosti oproti vrácení obdržené kupní ceny, nebo že jsou povinni doplatit rozdíl mezi kupní cenou a obvyklou hodnotou nemovitostí, která bude zjištěna na základě znaleckého posudku ke dni uzavření kupní smlouvy“ (výrok II.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným i státu náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4.4.2019, č.j. 11 Co 360/2018-302, ve znění opravného usnesení ze dne 1.7.2019, č.j. 11 Co 360/2018-333, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ potvrdil (výrok I.), ve „výroku II.“ jej změnil tak, že „kupní smlouva ze dne 3.12.2014, s účinky vkladu ke dni 5.12.2014, kterou bylo převedeno vlastnické právo k nemovitostem žalobcem na žalované, se ruší“, stanovil žalovaným povinnost „převést na žalobce vlastnické právo k nemovitostem“ a „podepsat společně se žalobcem souhlasné prohlášení o tomto převodu vlastnického práva za účelem provedení zápisu vlastnického práva žalobce ke stejným nemovitostem do katastru nemovitostí, oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 279.750,- Kč“ (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně „na náhradě nákladů za řízení před okresním soudem“ 99.453,- Kč (výrok III.), České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku „na náhradě nákladů řízení před okresním soudem“ 21.089,- Kč (výrok IV.) a žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 29.367,- Kč (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že kupní smlouva byla uzavřena platně, a konstatoval, že vlastnické právo k nemovitostem bylo smlouvou (a následným vkladem do katastru nemovitostí) převedeno na žalované. Uzavřel, že žalobce proto není aktivně legitimován k žalobě na určení, že je vlastníkem označených nemovitostí. Současně však (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k odlišnému závěru v tom, že předpoklady pro použití ustanovení § 1793 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tj. pro zrušení kupní smlouvy, byly splněny, neboť obvyklá cena nemovitostí byla stanovena částkou 860.000,- Kč a žalovaní byli povinni zaplatit za nemovitosti 279.750,- Kč (tj. zhruba 33% obvyklé ceny), a tudíž plnění žalobce bylo v hrubém nepoměru k plnění žalovaných. Odvolací soud proto konstatoval, že v souvislosti se zrušením kupní smlouvy vzniká oběma stranám „vzájemná restituční povinnost dle zásad stanovených v § 2993 (a § 1911) o.z.“.

Proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na „nesprávném posouzení a aplikaci § 1793 a § 1794 o.z.“ a že se jedná o „právní otázky doposud dovolacím soudem neřešené“, a to „jaké okolnosti je nutné vzít v úvahu při posuzování hodnot vzájemných plnění dle § 1793 o.z. a jak zásadní je závěr znaleckého posudku pro určení hodnot plnění“ a „jaké jsou nezbytné předpoklady k tomu, aby bylo možno konstatovat, že mezi stranou zkrácenou a zkracující je zvláštní vztah vylučující vznik neúměrného zkrácení“. Žalovaní nesouhlasí ani s „výroky o nákladech řízení“ a v tomto ohledu rovněž vznášejí další námitky.

Podle ustanovení § 237 o.s.ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o.s.ř.).

V dané věci bylo pro rozhodnutí o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem rozhodující, že žalobcem je namítán nesoulad mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí) a skutečným právním stavem.

Katastr nemovitostí nebyl ani s přijetím nového katastrálního zákona [zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] postaven na zásadě materiální pravdy, tedy na tom, že stav evidovaný v katastru nemovitostí je vždy totožný se stavem skutečným; takže stav evidovaný v katastru nemovitostí se nemusel shodovat se stavem skutečným. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu proto dovodila, že soud musí v případě rozporu mezi stavem evidovaným v katastru nemovitostí a skutečným právním stavem vycházet ze skutečného stavu; přitom je oprávněn posuzovat jako předběžnou otázku, zda smlouva, na jejímž základě došlo ke vkladu práva, je platná, zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy nebo ke vznesení námitky relativní neplatnosti, popřípadě k jiným skutečnostem, které mají za následek nesoulad mezi stavem katastru a skutečným stavem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.1.2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15, ročník 2006; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.4.2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 13, ročník 2009; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.6.2010, sp. zn. 21 Cdo 2069/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.8.2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017).

Podle stávající právní úpravy již platí (úplný) princip materiální publicity údajů uveřejněných v katastru nemovitostí, tj. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem (§ 980 odst. 2 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“). To však nic nemění na tom, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu; prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. Rozhodnutí vydané o jejím věcném právu působí vůči každému, jehož právo bylo zapsáno do veřejného seznamu poté, co dotčená osoba o zápis požádala (§ 985 o.z.).

Je tedy zjevné, že ke zjednání nápravy nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky je možné (i nadále) dospět pouze podáním určovací žaloby jako způsobilým právním prostředkem, a to ve smyslu ustanovení § 985 o.z. Tato žaloba není žalobou podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., a tudíž není podmíněna existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, za splnění podmínek stanovených ustanovením § 985 o.z. (žalobcem je osoba, která je nesouladem mezi skutečným a zapsaným právním stavem dotčena ve svém věcném právu, a na straně žalované vystupuje ten, kdo je zapsán jako vlastník ve veřejném seznamu).

V projednávané věci se jeví jako zásadní, že výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu (potvrzující zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva žalobce) zůstal beze změny (dovoláním účastníků nedotčen), a proto se nelze účinně domoci zjednání nápravy (dle § 985 o.z.) podáním dovolání pouze proti výroku II. tohoto rozhodnutí. Z uvedeného důvodu se dovolací soud námitkami vznesenými v tomto ohledu nemohl zabývat, neboť by byly předčasné i jakékoli (judikatorní) závěry k institutu neúměrného zkrácení (§ 1793 o.z.), resp. ke zrušení kupní smlouvy ze dne 3.12.2014 z tohoto titulu.

S výše uvedeným koneckonců koresponduje i dovolacím soudem zjištěný zapsaný stav v katastru nemovitostí, když katastrální úřad zjevně nereflektoval povinnost stanovenou pravomocným rozsudkem odvolacího soudu žalovaným, a to „převést na žalobce vlastnické právo k nemovitostem“ a „podepsat společně se žalobcem souhlasné prohlášení o tomto převodu vlastnického práva za účelem provedení zápisu vlastnického práva žalobce ke stejným nemovitostem do katastru nemovitostí, oproti povinnosti žalobce zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně částku 279.750,- Kč“, jinými slovy napadený rozsudek (výrok II.) v tomto ohledu správně nepovažoval (ani považovat nemohl) za vkladovou listinu.

Vznáší-li žalovaní dovolací námitky taktéž proti hodnocení důkazů, zejména důkazu znaleckým posudkem k ceně nemovitostí, ze které dle jejich názoru není možné vycházet bezvýhradně, ale je nutné přihlédnout i k dalším okolnostem (zejména písemnému vyjádření P. ze dne 12.7.2016, podle nějž je reálná tržní cena nemovitostí podstatně nižší), uplatňují tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto dovolání trpí vadami, pro které se těmito námitkami dovolací soud rovněž nemohl zabývat.

Protože dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku odvolacího soudu není na základě vymezených dovolacích důvodů přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Pro úplnost je třeba konstatovat, že pokud dovolání směřuje i do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (výroků III., IV. a V.), ani v tomto rozsahu není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (ve znění účinném od 30.9.2017)]. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že odvolací soud poskytl v napadeném rozsudku nesprávné poučení o tom, že „proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné podle § 237 o.s.ř.“; takové nesprávné poučení přípustnost dovolání nezakládá (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2.12.2008, sp. zn. II. ÚS 323/07, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 210, ročník 2008). V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka „porušení práva na spravedlivý proces“, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru