Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 3064/2019Rozsudek NS ze dne 26.02.2020

HeslaOmezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.3064.2019.1
Dotčené předpisy

§ 55 o. z.

§ 57 odst. 1 o. z.

§ 127 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 3064/2019-450

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D. ve věci posuzované O. V., narozené XY, omezené ve svéprávnosti, bytem v XY, zastoupené procesní opatrovnicí O. N., advokátkou se sídlem v XY, za účasti hmotněprávní opatrovnice L. V., narozené XY, bytem v XY, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 Nc 4516/2015, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 70 Co 153/2018-334, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2018, č. j. 70 Co 153/2018-334, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. října 2017, č. j. 16 Nc 4516/2015-258, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. října 2017, č. j. 16 Nc 4516/2015-258, omezil posuzovanou ve svéprávnosti v rozsahu vymezeném ve výroku I., výrokem II. jmenoval posuzované hmotněprávní opatrovnici (její dceru L. V.), a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání posuzované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2018, č. j. 70 Co 153/2018-334, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci změnil „jen tak, že dispozice s majetkem jsou omezeny částkou 2 500 Kč týdně“, jinak napadený rozsudek jako věcně správné rozhodnutí potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzované považoval za správné, opodstatněné zjištěními o jejím zdravotním stavu (znalec zjistil, že posuzovaná trpí paranoidní schizofrenií).

Odvolací soud neshledal důvodnou námitku posuzované, že jí nehrozí žádná újma, kdyby zůstala svéprávná, neboť nebylo prokázáno, že by uzavírala nějaké nevýhodné smlouvy nebo měla dluhy, a to „nejen s ohledem na znalecké závěry, ale i na další skutečnosti, jak vyšly najevo v průběhu řízení“, což odvolací soud odůvodnil následovně:

1. „Ze všech podání paní V. je zřejmé, že jejím výsostným zájmem je ,záchrana dětí‘ do té míry, že je schopna tomuto cíli obětovat ledacos, avšak nekriticky a bez rozumného náhledu na osud této oběti – tak např. v emailové zprávě, kterou zaslala své advokátce (ve spisu na č. l. 281) sdělila, že ‚13. 7. 2017 po dlouhém vyjednávání dle výzvy jistého pána ihned uhradila požadovanou finanční částku 65 000 Kč na sdělený účet za okamžité navrácení dcery L. domů – ale bohužel i teď není slibný výsledek či záruka slibů‘.“

2. „Svému přání přivést své (dospělé, zaopatřené a již samostatné) děti zpět domů a ‚uzdravit je‘, které je pro ni prioritou, avšak pramení z bludné produkce její mysli, je paní V. zjevně schopna a ochotna podřídit mnohé i bez ohledu na to, že se v tomto smyslu může stát obětí osoby, která s ní jedná poctivě a jen zneužije její poruchy.“

3. „Kromě toho je z obsahu spisu zřejmé, že paní V. disponuje či přinejmenším disponovala nemalou finanční částkou, neboť přestože od r. 2012 nebyla zaměstnána, měla prostředky na své živobytí; je však otazným, jak s těmito prostředky nakládala – a to jak s ohledem na sdělení o úhradě ‚výkupného za L.‘ 65 000 Kč, tak na vyjádření samotné posuzované při jednání soudu I. stupně, že jí ‚peníze z účtu mizí‘.“

4. „Několik obskurních finančních a majetkových transakcí v řádech statisíců Kč, které měla realizovat, aniž by věci náležitě rozuměla, popsala paní V. ve svém podání z 12. 12. 2017 (č. l. 248 a násl.) – týkají se úvěru na koupi bytu, úvěru na koupi automobilu (‚pouze na přání pana A. B., který byl a je pro mě dosti záhadný‘).“

5. „Zjištěno bylo, že se paní V. stala členkou družstva, které zprivatizovalo dům v Praze 2, v němž má posuzovaná byt (XY), ve kterém však, jak sama uvedla, nebydlí. Při jednání soudu I. stupně 16. 10. 2017 sdělila, že v bytech, které pořídila, bydlí cizí osoby, což uvedla i při odvolacím jednání s tím, že se jí nedaří se těchto osob zbavit. Je tedy zřejmé, že ačkoli disponuje majetkem velké hodnoty, není v jejích silách jej spravovat a chránit tak, aby nedocházelo k újmě na něm; újmou je naopak ohrožena sama, jestliže se v jejích bytech nacházejí nezvaní hosté, s nimiž se posuzovaná nedokáže vypořádat a kteří ji mohou svým chováním přivést přinejmenším do vážných finančních problémů, a jestliže na úkor svého majetku činí – jak sama uvedla – ve prospěch třetích osob finanční transakce, z nichž sama skutečný profit nemá.“ Podle odvolacího soudu „omezení svéprávnosti O. V. je vzhledem k výše vysvětlenému přiléhavým opatřením k její ochraně. Jeho rozsah je přiměřený zjištěním, která vysvětlil a náležitě odůvodnil znalec.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná prostřednictvím své procesní opatrovnice včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení věci ohledně omezení její svéprávnosti, přičemž předpoklady přípustnosti dovolaní vymezila s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky týkající se omezení její svéprávnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“). Posuzovaná namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by posuzované hrozila jakákoli závažná újma v případě, kdy by zůstala plně svéprávná. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že by posuzovaná jakkoli ohrožovala bezprostředně sebe, své okolí nebo že by byla nebezpečná pro společnost. Nebylo ani prokázáno, že by bylo u posuzované ohroženo sociální fungování či bydlení. Posuzovaná se starala i dosud o své potřeby a sama hospodařila s finančními prostředky a je schopna sama (bez dopomoci) adekvátním způsobem řešit svoje záležitosti; proto není jediný rozumný důvod, proč by neměla být způsobilá nakládat se svým majetkem a činit majetkoprávní jednání.

Posuzovaná v návaznosti na jí připomenutou judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí ve věcech sp. zn. 30 Cdo 232/2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014) namítá, že oba soudy nevyjasnily, z jakého důvodu nelze v jejím případě přistoupit k mírnějším a pro posuzovanou méně omezujícím opatřením. Jelikož obecné soudy tedy nezvážily všechny mírnější alternativy, kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle, ani nezdůvodnily, proč situaci nelze řešit mírnějšími prostředky, nebyly v daném případě naplněny předpoklady pro omezení svéprávnosti posuzované. Posuzovaná závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání posuzované nebylo podáno žádné písemné vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání posuzované je – jak bude dále vyloženo – přípustné a je i důvodné.

V daném případě soudy rozhodovaly o svéprávnosti a opatrovnictví posuzované, kdy hmotněprávní reglementace právního institutu omezení svéprávnosti je obsažena v § 55 a násl. o. z. takto:

Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Podle § 57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.

Jelikož k právní materii svéprávnosti je k dispozici již poměrně obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, nebo ze dne 25. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 1737/2019; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz), jeví se pro účely tohoto kasačního rozhodnutí nezbytné připomenout následující stěžejní závěry:

Důvodem pro omezení svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání člověku v určitých záležitostech právně jednat.

Důvodová zpráva k novému civilnímu kodexu uvádí, že důvodem pro omezení svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání člověku v určitých záležitostech právně jednat. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že nerozhoduje, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. U duševní poruchy se vyžaduje, aby nebyla jen přechodná.

K tomu, aby soud zvažoval podmínky pro aplikaci omezení svéprávnosti člověka, tak předně musí svědčit zjištění, že posuzovaný trpí (nikoliv jen přechodnou) duševní poruchou, která způsobuje, že posuzovaný není způsobilý právně jednat (tj. nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem). Půjde vesměs o situace, kdy ovládací (určovací) a rozpoznávací schopnosti (posoudit následky svého jednání - rozumové, rozeznávací, intelektuální schopnosti) duševní poruchou stiženého člověka budou podstatně sníženy (nemusejí být zcela vymizelé), a to ovládací schopnosti ve smyslu schopnosti ovládnout své jednání a rozpoznávací schopnosti ve smyslu rozpoznání následků jeho jednání.

Nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou [z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu nebo (a) své jednání ovládnout].

K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost jde.

Řešení otázky, zda posuzovaný trpí duševní poruchou, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. odborných znalostí.

Znalecký posudek ovšem nelze (v procesu hodnocení důkazů a z pohledu nezbytnosti omezení svéprávnosti) bez dalšího favorizovat, nýbrž je třeba jej důsledně hodnotit s ostatními důkazy, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Znalecký posudek nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění.

Každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření, než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření) musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posuzována.

Hrozba závažné újmy posuzovaného, nebyla-li by omezena jeho svéprávnost, nesmí být hypotetická, nýbrž reálná.

Mezi skutečnosti důležité pro rozhodnutí o (omezení, navrácení) svéprávnosti zpravidla náleží u posuzovaného zjištění jeho

- osobních a majetkových poměrů;

- dovedností, rozsahu jeho možností a schopností zajišťovat své potřeby;

- dosavadních pracovních aktivit;

- zdravotního (duševního) stavu a jeho reálných možností a schopností z pohledu dosažení sociální adaptability při obnovení jeho plné svéprávnosti (případně též ve vazbě na v úvahu přicházející asistenční pomoc za účelem předcházení, respektive řešení negativních situací na straně posuzovaného);

- dopadu předchozí soudní ingerence (před účinností nového civilního kodexu) v rámci zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, případně posléze omezení jeho svéprávnosti na podkladě předchozího soudního rozhodnutí, to vše za účelem zjištění, zda v mezidobí došlo na straně posuzovaného k určitému zlepšení či zhoršení jeho životní situace (a pokud ano, pak v jakém směru a s jakou intenzitou), jež by mohlo predikovat vhodnost navrácení jeho svéprávnosti;

- dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně [např. pokud posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové jeho projevy korigovat či vytěsnit atd.];

- možností využití mírnějších opatření z hlediska úvahy o ponechání jeho plné svéprávnosti, to vše též i s ohledem na v úvahu přicházející schválení smlouvy o nápomoci, s přihlédnutím k případné (nabízející se) asistentské činnosti realizované právním subjektem specializujícím se např. na sociální rehabilitaci formou podporovaného zaměstnání, na činnosti v sociální oblasti atd.

Omezení svéprávnosti je vskutku nejkrajnější právní prostředek. Rozhodne-li soud o omezení svéprávnosti, musí vždy uvést, proč plná svéprávnost ohrožuje zájem posuzovaného, a proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.

Závěr o tom, zda posuzovanému – pokud nebude přistoupeno k omezení jeho svéprávnosti – bude hrozit závažná újma, bude možné učinit až po pečlivém vyhodnocení zjištěných okolností daného případu, s přihlédnutím k duševní poruše posuzovaného, která bude vylučovat využití méně omezujících opatření (bez omezení svéprávnosti). Za závažnou újmu nelze ovšem považovat případné (např. organizačně-technického či podobného rázu) potíže, které zpravidla mohou provázet posuzovaného v jeho běžném životě.

Připomenout je třeba též závěry z judikatury Ústavního soudu (reflektující dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu v předmětné právní materii), podle které k rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti. Samotná skutečnost, že člověk trpí duševní poruchou, ještě není důvodem pro omezení jeho svéprávnosti.

Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti.

Při řešení míry způsobilosti člověka jednat tedy soud vychází ze skutkových zjištění, učiněných na základě posudku znalce (§ 38 odst. 1 z. ř. s.), ovšem v souvislosti s ostatními výsledky dokazování (nález ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16).

Civilní soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení člověka ve svéprávnosti na základě řádně zjištěného skutkového stavu (nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16). Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně (nález Ústavního soudu ze dne 22. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 194/11).

Obdobně i komentářová literatura zdůrazňuje nezbytnost při rozhodování o omezení svéprávnosti ke každému případu přistupovat individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Je potřeba zjistit, kde, s kým člověk žije. Jaký je jeho denní režim. Které záležitosti je schopen si obstarat sám a se kterými má obtíže, jak se tyto obtíže projevují. Do jakých situací, jež mohou ohrozit jeho zájem, se dostává. Zda má nějaké oblíbené činnosti, případně co mu způsobuje příkoří. Jaká je jeho osobní, majetková situace, co tvoří zdroj jeho příjmu. Teprve tehdy, má-li soud o člověku úplný obraz, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom rozsah a stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitost soud zjistí tehdy, pokud bude vědět, které záležitosti musí člověk řešit, jak k řešení doposud přistupoval a jaké byly důsledky. Odpověď na tuto otázku dá znalecký posudek spolu s uvedenými zjištěními [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 276].

K tomu, aby rozhodující soud mohl po právu přistoupit k aplikaci § 55 odst. 1 a 2 o. z., tj. přistoupit k soudní ingerenci do svéprávnosti člověka tím, že vydaným rozhodnutím takovou svéprávnost v předmětném rozsahu omezí, musí svědčit zásadně významná skutková zjištění, která jsou podřaditelná pod výše uvedená ustanovení. Pokud skutková zjištění ve své celistvosti nejsou bez dalšího podřaditelná pod připomenutou hmotněprávní reglementaci právního institutu omezení svéprávnosti (ať již z důvodu, že nepředstavují zjištění pro rozhodnutí zásadně významná, případně jsou si v tom kterém zásadně významném rozsahu rozporná atp.), nemůže soud za takové skutkové konstelace přistoupit k vydání rozhodnutí stran omezení svéprávnosti posuzovaného člověka.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.

Dále lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, respektive zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

Odvolací soud při meritorním rozhodování čerpal vesměs ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, který ovšem v odůvodnění svého rozsudku nevyložil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu, v němž měla být sumarizována všechna zásadně významná zjištěná skutková zjištění nezbytná pro následné právní posouzení věci. Kromě toho soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyjma skutkových zjištění zčásti zprostředkoval i opis z jím provedených důkazních prostředků, takže na některých místech odůvodnění jeho rozsudku dochází k rozpornosti informací týkajících se posuzované, případně k nelogickému pominutí zjevně pro rozhodnutí nepochybně významných okolností, které správně měly být podrobeny verifikaci z hlediska zjištění skutkového podkladu pro rozhodnutí.

Tak např. soud prvního stupně referuje mj. o tom, že: „veřejná opatrovnice Městské části Praha 2 – L. N. ...uvedla, že ...posuzovaná se na schůzku dostavila přiměřeně upravena, v domluveném termínu, v čase i prostoru byla orientovaná“, zatímco z písemného sdělení L. R. týž soud mj. uvádí, že R. se svou přítelkyní – dcerou posuzované L. V. „zjistili, že se posuzovaná nedostatečně (někdy vůbec) stravuje, její hygiena je zanedbaná.“. V tomto směru se tedy nabízelo důkazně verifikovat, zda posuzovaná je vůbec schopna o sebe pečovat a zda má osvojeny základní hygienické návyky.

Zatímco soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. konstatuje, že: „dle zjištěných údajů katastru nemovitostí evidence práv pro osobu ze dne 29. 8. 2017 nejsou pro osobu posuzované O. V. v katastru nemovitostí evidována vlastnická ani jiná věcná práva“, odvolací soud zase plně vychází z tvrzení posuzované o jejích majetkových poměrech a z toho pak mj. dovozuje, že: „paní V. disponuje či přinejmenším disponovala nemalou finanční částkou...při jednání soudu I. stupně 16. 10. 2017 sdělila, že v bytech, které pořídila, bydlí cizí osoby, což uvedla i při odvolacím jednání s tím, že se jí nedaří se těchto osob zbavit“ a: „je tedy zřejmé, že ačkoli disponuje majetkem velké hodnoty (poznámka dovolacího soudu: aniž by in concreto byl takový rozsah majetku vyložen), není v jejích silách jej spravovat a chránit tak, aby nedocházelo k újmě na něm...“ I v tomto případě si situace vyžadovala pečlivé zjištění majetkových poměrů posuzované (z hlediska posouzení, jak dosud s tímto majetkem nakládala, respektive hospodařila), a to jistěže ve vazbě na soudem sledovanou nezbytnost omezení její svéprávnosti.

Soud prvního stupně ze znaleckého posudku MUDr. Ivana Davida, CSc., učinil zjištění, že: „Posuzovaná rovněž nemůže vůbec spravovat své jmění bez rizika újmy…“, současně však bez odpovídající verifikace (též ve vazbě na zjištění učiněná dotazem na předmětné bytové družstvo) v odůvodnění svého rozsudku také uvádí, že: „Navrhovatelka L. V. při jednání soudu dne 16. 10. 2017 k poměrům své matky sdělila, že předmětný družstevní byt je už na její maminku přepsaný…maminka měla dluhy …dle navrhovatelky tyto dluhy zaplatila samotná její matka, neboť následně sdělila, že v tom bytě již bydlet chce a proto dluhy uhradila…“

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, vyložil, že jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností.

Z vyloženého podle přesvědčení dovolacího soudu vyplývá, že skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (ale i soud prvního stupně) neumožňoval pro popsané vady (částečná absence zásadně významných skutkových zjištění, popsané rozpory v dílčích zjištěních) přistoupit k vydání rozhodnutí o omezení svéprávnosti posuzované. Závěry (popsané v bodech ad 1 až 5 shora), z nichž odvolací soud dovozoval nezbytnost přikročení k omezení svéprávnosti posuzované, nemají vesměs odpovídající základ ve skutkových zjištěních, případně pouze mechanicky vycházejí z toho, co soudu zprostředkovala sama posuzovaná. Chybí též náležité zjištění, jak vlastně do rozhodnutí soudů posuzovaná jednala v majetkoprávních a jiných záležitostech, zda vskutku, a pokud ano, z jakého důvodu a v jaké výši měla dluhy, respektive vůči komu a jaké závazky, zda své závazky a jak řešila, respektive zda je byla vůbec schopna v předmětném období řešit, a proč za tvrzených okolností navrhovatelkou (dcerou posuzované) naopak měla být schopna činit právní jednání, respektive o jaké konkrétní právní jednání se mělo jednat, pakliže soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku považoval (z pohledu jím sledovaného rozhodnutí) a také vyložil, že: „v současné době je však byt převedený“ na posuzovanou.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) se nepodává přesvědčivý a ve smyslu shora připomenuté judikatury náležitě odůvodněný závěr o tom, že bez omezení svéprávnosti by jinak posuzované ve smyslu § 55 odst. 2 o. z. hrozila závažná újma. V rozhodnutích obou soudů totiž chybí přesvědčivé zdůvodnění, proč v daném případě jiná (oproti omezení svéprávnosti mírnější) opatření nepřicházejí v úvahu.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru