Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2993/2019Usnesení NS ze dne 13.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2993.2019.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 1 o. s. ř.

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1267/20


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2993/2019-676

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce T. C., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, proti žalovaným 1) S. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Radimem Ševčíkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Na Vyhlídce 2582, 2) I. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, a 3) L. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Zbyňkem Vašinkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, tř. T. G. Masaryka 1129, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 9/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. dubna 2019, č. j. 56 Co 197/2017-608, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit každému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátů žalovaných.

Odůvodnění:

Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že v této právní věci naposledy rozhodoval rozsudkem ze dne 16. ledna 2019, sp. zn. 30 Cdo 1808/2018, kterým zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále již „odvolací soud“) ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 56 Co 197/2017-503, a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V předchozím odvolacím řízení odvolací soud shledal absolutně neplatnou smlouvu ze dne 24. června 2009 o zúžení rozsahu společného jmění manželů (žalovaných 1/ a 2/) a dohodu o jeho vypořádání (uzavřenou ve formě notářského zápisu mezi žalovanými 1/ a 2/) ve smyslu § 39 obč. zák., leč nikoli – jak učinil soud prvního stupně – pro obcházení zákona, nýbrž pro rozpor se zákonem. Odvolací soud k tomu uvedl, že: „Smlouva ze dne 24. 6. 2009 je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná. Svým účelem odporuje zákonu, neboť zkracuje práva věřitelů. Úmysl 2) žalované znemožnit (smlouvou o zúžení SJM a jeho vypořádání) žalobci jako věřiteli uspokojení jeho pohledávek zpeněžením nemovitého majetku náležejícího do SJM - 1) a 2) žalovaných, byl zjištěn v trestním řízení vedeném u KS v Ostravě pod sp. zn. 80 T 4/2013; skutkovou a právní větou odsuzujícího trestního rozsudku byl krajský soud podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Z výsledků dokazování v této věci bylo možno stejný úmysl dovodit také u 1) žalovaného. S takovým úmyslem byl 1) žalovaný minimálně srozuměn. Lze na něj spolehlivě usuzovat především z údajů o době uzavření obou smluv o převodu nemovitostí, neboť 1. z nich byla uzavřena asi 4 měsíce poté, kdy 2) žalovaná dne 1. 3. 2009 písemně uznala svůj dluh vůči právnímu předchůdci žalobce V. C., ke dni 15. 5. 2009 nastala splatnost směnky, ze které J. H. 2) žalované neplnil a 2) žalovaná neměla peníze na vyrovnání dluhu vůči V. C. Obě smlouvy byly uzavřeny s odstupem 8 dnů, darovací smlouva v situaci, kdy 3) žalovaný se zdržoval v zahraničí a smlouvu uzavřel v zastoupení babičkou.“ Ve vztahu k 3) žalovanému pak odvolací soud uzavřel, že tento účastník nebyl v předmětnou dobu v dobré víře, a proto nemohl jako nevlastník nabýt vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku.

K dovolání všech žalovaných Nejvyšší soud shora již označeným rozsudkem zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. S připomenutím předmětné judikatury dovolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého kasačního rozsudku mj. vyložil, že: „k právně kvalifikačnímu závěru o tom, že předmětný právní úkon je absolutně neplatný pro rozpor se zákonem či pro obcházení zákona, je nezbytné zjištění, že oba účastníci takového právního úkonu (tj. jak dlužník, tak i další osoba bez vztahu k věřiteli) měli v úmyslu zkrátit předmětného věřitele. V případě druhého účastníka smlouvy (který je kupujícím) však nelze takový úmysl mít přirozeně za prokázaný již tím, že tento účastník s eventualitou možného zkrácení věřitele daným právním úkonem byl (pouze) srozuměn; i v jeho případě totiž musí být úmysl zkrátit předmětného věřitele - s odkazem na příslušná dílčí skutková zjištění z provedených důkazů - prokázán.

V daném případě odvolací soud na straně jedné spatřuje úmysl zkrátit věřitele (kromě žalované 2/) i na straně žalovaného 1), avšak na straně druhé zase uzavírá, že ‚s takovým úmyslem (roz. jako u žalované 2/) byl 1) žalovaný minimálně srozuměn‘, což je ovšem vyjádřením toho, že žalovanému 1) bylo (pouze) známo, že tento právní úkon žalovaná 2) učinila v úmyslu zkrátit svého věřitele, tj. žalobce, což je ovšem zcela odlišná skutková situace podléhající jinému právnímu režimu, jak bylo vysvětleno připomenutou judikaturou dovolacího soudu shora. Je zřejmé, že nikoli obě, nýbrž pouze jedna z těchto variant mohla v daném případě nastat, což odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku neverifikoval po skutkové stránce a následně z hlediska právního posouzení věci.“

V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 3. dubna 2019, č. j. 56 Co 197/2017-608, změnil shora označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud při rozhodování vycházel mj. ze zjištění, že:

- „Žalobce má za 2. žalovanou již vykonatelné pohledávky...v částkách 1.000.000,- Kč...1.008.000,- Kč...a 2.000.000,- Kč...“;

- „Právní předchůdce žalobce sepsal se 2. žalovanou dne 1. 3. 2009 dohodu o uznání závazku v celkové výši 26.350.000,- Kč, kterou se 2. žalovaná zavázala zaplatit věřiteli formou 5 po sobě následujících splátek v době od 10. 3. 2009 do 30. 6. 2009...“;

- „Dne 24. 6. 2009 uzavřeli 1. a 2. žalovaní formou notářského zápisu...smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění manželů a dohodu o jeho vypořádání, podle níž připadly nemovitosti do výlučného vlastnictví 1. žalovaného, s právními účinky vkladu ke stejnému dni.“;

- „Darovací smlouvou ze dne 2. 7. 2009, s účinky vkladu práva ke dni 3. 7. 2009, 1. žalovaný převedl nemovitosti do výlučného vlastnictví 3. žalovaného...“;

- „Manželství 1. a 2. žalovaných zaniklo rozvodem ke dni 19. 10. 2011...Z odůvodnění rozsudku plyne, že účastníci nevedli společnou domácnost od ledna 2010. Příčiny rozvratu manželství byly zjištěny výlučně na straně 2. žalované, která neinformovala manžela o nakládání s finančními prostředky a 1. žalovanému dodnes nejsou známy veškeré aktivity 2. žalované související s investicemi, s obchodováním s cennými papíry a jejich důsledky.“;

- „Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2014, č. j. 80 T 4/2013-1704, s účinky právní moci ke dni 30. 10. 2014, byla 2. žalovaná uznána vinnou, že...uzavřela se svým manželem smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění manželů a dohodu o vypořádání společného jmění...čímž...částečně zmařila uspokojení svých věřitelů...čímž spáchala trestný čin poškozování věřitele...“;

- „z odůvodnění (trestního) rozsudku dále plyne: 1. žalovaný měl s manželkou

– 2. žalovanou spory ohledně finančních prostředků a jejího zaměstnání...O jejích finančních transakcích a výši příjmů v době, kdy již pracovala na tzv. volné noze, 1. žalovaný nebyl informován. Jmenovaná nepřispívala do rozpočtu domácnosti, na dům a jeho údržbu...Při sepisu smlouvy v notářské kanceláři 2. žalovaná se o dluzích nezmínila. Když se o nich 1. žalovaný dozvěděl, ujišťovala jej, že vše je v pořádku...“;

- „2. žalovaná jako svědkyně ve věci sp. zn. 12 C 65/2010 uvedla, že ...o transakcích s právním předchůdcem žalobce V. C. a J. H. 1. žalovaný nevěděl. Pro obchodování s akciemi měla účet zřízený u banky Patria Direct, k němuž manžel neměl přístup. O problémech v podnikání se 1. žalovaný dozvěděl asi v 6/2010, po doručení žaloby v řízení vedeném u KS v Ostravě na podkladě 3 směnek získaných žalobcem od otce. Finanční problémy 2. žalované souvisely s nevrácením dlužné částky 170.000.000,- Kč J. H. vyjma částky 12.200.000,- Kč. O rozdělení vlastnictví s (bývalým) manželem hovořili již od roku 2000 a záměr realizovali teprve v roce 2009, kdy se rozhodli převést nemovitosti na 3. žalovaného. K vypořádání nemovitostí dohodou ve prospěch 1. žalovaného přistoupila, neboť 1. žalovaný nemovitosti financoval a pracoval na nich; 2. žalovaná se proto vůči němu nedomáhala vypořádacího podílu.“

Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud vyložil, že: „byla výchozí úvaha, zda smlouva ze dne 24. 6. 2009 o zúžení společného jmění manželů a o jeho vypořádání je platným či neplatným právním úkonem. Smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází (srovnej rozsudek NS ČR publikovaný pod č. 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalobce měl povinnost tvrdit a prokázat rozhodné skutečnosti a žádná konkrétní skutková tvrzení o úmyslu 1. žalovaného smlouvou ze dne 24. 6. 2009 zkrátit práva věřitele nepřednesl (a nenabídl k nim důkazy). Z provedených důkazů taková zjištění rovněž neplynou. Jestliže smlouvu uzavřela s takovým úmyslem pouze jedna smluvní strana (2. žalovaná, která byla za stejné jednání pravomocně odsouzena), smlouva není stižena sankcí absolutní neplatnosti podle § 39 obč. zák. Smlouvou o zúžení a vypořádání společného jmění manželů 1. žalovaný nabyl nemovitosti do svého výlučného vlastnictví a mohl je převést platně a účinně darovací smlouvou ze dne 2. 7. 2009 do výlučného vlastnictví 3. žalovaného. Žalobě na určení, že 1. a 2. žalovaní jsou spoluvlastníky nemovitostí, každý z nich v rozsahu ideální ½, proto nelze vyhovět. Žalobce jako právní nástupce původního věřitele se mohl za popsaných okolností dovolat neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 2. 7. 2009 podle § 42a obč. zák., za splnění předpokladu tam stanovených...“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

K dovolací argumentaci, že: odvolací soud nedostatečně zkoumal formu úmyslu žalovaného č. 1 zkrátit věřitele žalované č. 2 a následně se s formou úmyslu, jakkoliv v napadeném rozhodnutí nevypořádal.“

V této části dovolatel v zásadě (primárně) brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, a (teprve) na podkladě jím preferované skutkové verze pak polemizuje s právním názorem odvolacího soudu, neboť má za to (ve stručnosti vyjádřeno), že nesprávně zjištěný skutkový stav vedl odvolací soud k nesprávnému právnímu posouzení věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že u žalovaného 1) nebyl shledán úmysl předmětným právním úkonem poškodit věřitele žalované 2). Dovolatel však zcela pomíjí, že v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho tedy plyne již shora vyřčené, tj. že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových (shora již zreferovaných) zjištění, které mu umožňovaly přijmout právně kvalifikační závěr o platnosti předmětných právních úkonů. Sama okolnost, že dovolatel uvedená skutková zjištění (jako správná a úplná) napadá, a v návaznosti na to konstruuje (od odvolacího soudu) odlišný právní názor, přípustnost jeho dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Nepatřičné je pak, pokud dovolatel „porovnává“ obsah nyní dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu s jeho předchozím rozsudkem, který byl zrušen citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu. Byl-li zrušen předchozí rozsudek odvolacího soudu, bylo povinností odvolacího soudu opětovně vyložit zásadně významné skutkové okolnosti případu (případně též i formou odkazu na skutkovou precizaci učiněnou soudem prvního stupně) a tyto opětovně podrobit právnímu posouzení věci. Odvolací soud takový postup zcela dodržel, přičemž z § 157 odst. 2 o. s. ř., ani z jiného ustanovení civilního řádu nevyplývá povinnost, aby soud v nově vydaném meritorním rozhodnutí své závěry ještě konfrontoval se závěry obsaženými v jeho v předchozím zrušeném rozhodnutí. V dalším řízení po vydání kasačního rozhodnutí tedy povinností odvolacího soudu je, aby respektoval závazný právní názor instančně vyššího soudu (ledaže by došlo ke změně skutkového stavu, v jehož důsledku by se závazný právní názor stal obsolentním), v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozhodnutí vyložil skutkový základ věci a ten následně podrobil novému právnímu posouzení. K takové proceduře došlo i v posuzovaném případě, přičemž odvolacímu soudu nelze vytýkat, že na základě množiny jím soustředěných skutkových zjištění nakonec po právní stránce uzavřel, že jím posuzované právní úkony nebyly shledány absolutně neplatnými, v důsledku čehož podané určovací žalobě nemohlo být vyhověno, a proto bylo přistoupeno ke změně odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání. Takový závěr se plně uplatní i v případě skutkové polemiky, z níž dovolatel vyvozuje jiný skutkový základ věci, jenž následně podrobuje právní kvalifikaci, kterou konfrontuje s právně kvalifikačním závěrem učiněným odvolacím soudem. Výjimka z uvedeného pravidla, že by skutkový základ věci byl stižen excesem z pohledu např. porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, či pro jiné porušení ústavně právní normy a za užití tomu odpovídající dovolací argumentace (postačující např. ve formě odkazu na příslušný nález Ústavního soudu, který podle přesvědčení dovolatele nebyl rozhodujícím soudem respektován), v tomto případě naplněna nebyla.

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že nezkoumal a nezabýval se formou úmyslu žalovaného 1) zkrátit věřitele žalované 2), současně však přehlíží, že odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkového stavu, který mu umožňoval přijmout závěr, že žalovaný 1) předmětnou smlouvu o zúžení společného jmění a dohodu o jeho vypořádání s úmyslem zkrátit práva věřitele žalované 2) neuzavřel.

Jinými slovy řečeno, odvolací soud v dalším řízení při rozhodování plně reflektoval judikaturu dovolacího soudu, jak byla odvolacímu soudu připomenuta v uvedeném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž právní posouzení věci učinil na základě seznatelně vyloženého skutkového stavu, který – jak již bylo shora uvedeno – dovolací soud nemůže v žádném ohledu přezkoumávat, doplňovat či nahrazovat z pohledu v úvahu přicházejícího jiného právně kvalifikačního závěru.

K dovolací argumentaci, že: „odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodůvodnil, proč zamítl návrhy žalobce na provedení dalšího dokazování.“, a dále že: „odvolací soud neposkytl žalobci před vydáním rozhodnutí poučení dle ust. § 118a o. s. ř.“

Jelikož v daném případě nebylo dovolání žalobce shledáno přípustným, nebylo možné ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. ani přihlížet k případným (jiným) vadám, na které dovolatel ve svém dovolání poukazuje.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 13. 3. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru