Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2961/2020Usnesení NS ze dne 10.12.2020

HeslaDokazování
Právo na spravedlivé soudní řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2961.2020.1
Dotčené předpisy

čl. 36 předpisu č. 2/1993 Sb.

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 120 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2961/2020-125

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně Z. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Chludem, advokátem se sídlem v Chrudimi III, Palackého třída 802, proti žalovanému M. M., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Koskem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Pernštýnská 40, o zaplacení 7.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 23 C 83/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. června 2020, č. j. 27 Co 84/2020-97, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovanému se vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti potvrzujícímu (žalobu o zaplacení částky 7.500.000,- Kč s příslušenstvím zamítajícímu rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. ledna 2020, č. j. 23 C 83/2019-68) v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) neobsahuje vymezení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ani vymezení (některé ze čtyř v úvahu přicházejících) varianty předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, dovolatel se v tomto směru v dovolání domáhá respektování jím označené nálezové judikatury Ústavního soudu a dovolací soud v posuzovaném případě takové defekty dovoláním napadené rozsudku odvolacího soudu zjistí a dospěje k závěru, že v daném případě rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s předmětnou – dovolatelem označenou - nálezovou judikaturou Ústavního soudu; taková procesní situace ovšem v daném případě nenastala), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

V této věci dovolatelka podala dovolání, které zákonem stanovené (shora vyložené) náležitosti neobsahuje, pročež tak dovolacímu soudu bylo znemožněno zabývat se jeho přípustností.

Současně ovšem Nejvyšší soud nepřehlédl, že kromě prosté skutkové a právní argumentace dovolatelka ve svém dovolání také namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nerespektoval dovolatelkou označenou nálezovou judikaturou Ústavního soudu týkající se v řízení neprovedených důkazů. V tomto směru dovolatelka konkrétně namítá, že odvolací soud (respektive oba soudy) se v odůvodnění svého písemného vyhotovení (nyní dovoláním napadeného) rozsudku nevypořádal „s navrženými důkazními prostředky, které žalobkyně navrhla již v žalobě, když žalobkyně navrhla množství svědků, kteří by byli schopni vypovídat ke všem okolnostem uváděným v žalobě, zejména pak k okolnostem pobytu žalobkyně u otce žalovaného a zdravotnímu stavu žalobkyně v dané době.“ Dále dovolatelka argumentuje s tím, že: „vzhledem ke skutečnosti, že soud I. stupně odmítl provádět žalobkyní navržené svědky a odvolací soud tento postup v rozsudku aproboval, má žalobkyně za to, že řízení je stiženo zásadní procesní vadou, když soudy nerozhodly o navrhovaných důkazech. Vzhledem ke skutečnosti, že soud uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, aniž by provedl žalobkyní navrhované důkazy (výpovědi navrhovaných svědků), je rozsudek nepřezkoumatelný a protiústavní.“ Na podporu této argumentace pak dovolatelka odkazuje na nálezovou judikaturu Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 1135/17, sp. zn. IV. ÚS 1891/18.

Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.

K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).

Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelka shora (ve stručnosti) zreferovanou ústavněprávní argumentací (ve smyslu připomenuté judikatury Ústavního soudu) dostatečně vymezila dovolací důvod i příslušný (ústavněprávní) předpoklad přípustnosti dovolání založený tím, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) porušil její právo na spravedlivý proces, když se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku nevypořádal s dovolatelkou v řízení navrženými důkazy (návrhy na výslech svědků) z pohledu toho, proč jimi neprovedl dokazování.

Z hlediska této ústavněprávní argumentace ovšem dovolání žalobkyně přesto nebylo shledáno přípustným.

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.

Problematice tzv. opomenutých důkazů je ze strany českého orgánu ochrany ústavnosti věnována dlouhodobě mimořádná pozornost, přičemž obecné soudy jsou v tomto směru povinny předmětnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k této problematice, při své rozhodovací činnosti pochopitelně důsledně respektovat (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Ústavní soud např. již ve svém nálezu ze dne 20. října 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05, vyložil a odůvodnil právní názor, že tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o. s. ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícím z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným předpisem (občanský soudní řád) v řízení před soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, respektive pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§ 153 odst. 1, § 157 odst. 2 o. s. ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.

V tomto připomenutém směru se pak v podstatě odvíjí další nálezová judikatura Ústavního soudu, tedy i dovolatelkou shora označené nálezy rovněž řešící problematiku tzv. opomenutých důkazů. S uvedenou nálezovou judikaturou je v souladu i judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017).

Z procesního spisu vyplývá, že žalobkyně v závěru své žaloby sice učinila mj. návrh na výslech označených svědků, avšak z obsahu žaloby není již zřejmé, co ten který svědek měl svou výpovědí – kterou část skutkových tvrzení žalobkyně – prokázat, neboť souhrn označených důkazů byl učiněn až po vylíčení všech – podle žalobkyně pro rozhodnutí zásadně významných – skutkových tvrzení. Přitom již v době podání žaloby byla žalobkyně zastoupena advokátem, jemuž byl přirozeně znám i dosah § 120 odst. 1 věty první o. s. ř. stanovící, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Byl to rovněž advokát žalobkyně, jemuž soud prvního stupně doručil vyjádření žalovaného ze dne 13. září 2019 (v němž žalovaný mj. namítá, že: „…pokud jde o její návrhy na výslechy svědků, žalobkyně se omezila na jejich prostý výčet, aniž by specifikovala, co má být výslechem jednotlivých svědků prokázáno…“) a usnesením ze dne 7. října 2019, č. j. 23 C 83/2019-47, uložil žalobkyni, aby se ve lhůtě 20 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila k obsahu připojeného vyjádření žalovaného, k čemuž ovšem nedošlo. Za této procesní situace soud prvního stupně dne 30. ledna 2020 jednal v nepřítomnosti žalobkyně a jejího advokáta, při kterém provedl - podle protokolu - uvedené důkazy, reflektoval mj. vyjádření advokáta žalovaného, že: „žalobkyně ke svým navrženým důkazům nedotvrdila a neupřesnila, k čemu by měli svědci vypovídat, a co vy se mělo těmito důkazy prokazovat“, poté vyhlásil usnesení: „dokazování se končí“, a po závěrečném návrhu přítomného advokáta žalovaného vyhlásil předmětný rozsudek. V odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku pak soud prvního stupně k důkazním návrhům žalobkyně, jimiž nebylo provedeno dokazování, vyložil, že: „žalobkyně ke svým tvrzením další důkazy nedoložila, když navrhla k důkazu svůj účastnický výslech a výslechy svědků bez toho, že by blíže zdůvodnila, k čemu by ten který svědek měl konkrétně vypovídat. Žalobkyně neodůvodnila ani výši požadované částky. Soud nemohl objektivně žalobkyni poučit dle ust. § 118a o. s. ř., neboť se k jednání soudu nedostavila. Žalobkyně v dané věci neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Soudu tak nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.“

Žalobkyně ani v odvolání – založeném na tvrzeném procesním pochybení soudu prvního stupně v několika směrech – blíže nevyjasnila, co by ten který v žalobě k důkazu označený svědek měl prokázat (které dílčí žalobní tvrzení), a pouze uvedla, že: „dle jejího názoru soud I. stupně postupoval nesprávně i s ohledem na neprovedení žalobkyní navrhovaných výpovědí svědků, když ze svědeckých výpovědí by soud mohl získat pro rozhodnutí ve věci podstatné informace zejména ve vztahu ke zdravotnímu stavu žalobkyně v době podpisu předmětné darovací smlouvy.“ Advokát žalobkyně ani při odvolacím jednání (konaném dne 10. června 2020) posledně uvedenou argumentaci žalobkyně nijak (z hlediska žalobkyní sledované verifikace těch kterých žalobních tvrzení) nevyjasnil, pouze uvedl, že: „rozhodnutí okresního soudu neobstojí ani pro případ, že by omluva s žádostí o odročení byla shledána nedůvodnou, neboť okresní soud neprovedl důkazy navržené v žalobě a stejně tak se s nimi v rozhodnutí nijak nevypořádal.“

Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého (rozsudek soudu prvního stupně potvrzujícího) rozsudku k otázce žalobkyní navržených svědků uvedl, že: „Žalobkyně kromě listinných důkazů, které soud prvního stupně provedl na jednání ve věci samé, navrhla výslechy celé řady svědků, aniž by uvedla, k jakým skutkovým zjištěním mají jejich výpovědi směřovat, resp. co konkrétně měli svědci vlastními smysly vnímat… Za této situace neměl okresní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení důvod provádět dokazování výslechy svědků, u nichž nebylo zřejmé, k čemu konkrétně by měli vypovídat.“

Jak z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, tak především i z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud, respektive oba soudy zcela jednoznačně a v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vyložily, proč nebylo přistoupeno k výslechům dovolatelkou navržených svědků. Nejednalo se tedy o dovolatelkou v dovolání popisovanou situaci, jež by měla vykazovat jakýsi stav soudní svévole spočívající v tom, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně v odůvodnění svého písemného vyhotovení nijak neodůvodnily, proč nebylo přistoupeno k výslechům svědků, jež dovolatelka v řízení navrhovala. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá v procesním slova smyslu právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. např. právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, a dále též nálezy Ústavního soudu České republiky ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09).

Jestliže tedy v posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku reagoval na odvolací námitku žalobkyně poukazující na vadu rozsudku soudu prvního stupně spočívající v neprovedení žalobkyní navržených výslechů předmětných svědků, nelze z pohledu nyní dovolatelkou uplatněné dovolací argumentace ve smyslu předmětné nálezové judikatury Ústavního soudu přípustnost jejího dovolání dovodit. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud v uvedeném směru neshledal na straně odvolacího soudu žádný exces, který by ve svém důsledku měl ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu zakládat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. vést k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces v odvolacím řízení.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

I když nákladový výrok při odmítnutí dovolání nemusí obsahovat odůvodnění (srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.), přesto Nejvyšší soud ke svému nákladovému výroku II. uvádí, že výjimečně žalovanému vůči dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve smyslu § 150 o. s. ř., za užití § 243b o. s. ř. a též s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15 (řešícího problematiku aplikace § 150 o. s. ř. v případě účastníků, kterým bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků) nepřiznal.

Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení přihlédl k tomu, že žalobkyni bylo pro její tíživé majetkové poměry v této věci (usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. července 2019, č. j. 23 C 83/2019-37) přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (žalobkyně je nemajetná, je - dle zjištění soudu prvního stupně - příjemkyní pouze starobního a vdovského důchodu v celkové výši 16.016,- Kč, dále jí byl přiznán příspěvek na péči ve výši 4.400,- Kč, to vše v situaci, kdy žalobkyně je umístěna v XY, přičemž její dcera ještě za žalobkyni měsíčně doplácí za uvedený pobyt částku 1.000,- Kč, neboť celková částka za pobyt žalobkyně v uvedeném seniorském bydlení činí 20.840,- Kč měsíčně), to vše s přihlédnutím k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 140.118,- Kč a v odvolacím řízení povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 116.946,50,- Kč (kteréžto nákladové výroky v dovolacím řízení nelze s ohledem na objektivní nepřípustnost dovolání proti nim ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. samostatně přezkoumávat), a konečně i s přihlédnutím k majetkovým poměrům žalovaného, který podle zjištění soudu prvního stupně z dědického řízení po svém otci M. M., zemřelém dne 6. února 2018, nabyl do svého vlastnictví veškerý majetek z této pozůstalosti, kdy obvyklá cena tohoto majetku činila 9.568.548,83,- Kč; uvedeným nákladovým výrokem tudíž žalovanému podle přesvědčení Nejvyššího soudu žádná závažná újma (jak lze vyvodit z obsahu spisu) nevznikne (zjevně vzniknout nemůže).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru