Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2935/2020Usnesení NS ze dne 03.12.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2935.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2935/2020-319

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. R., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Barborou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, proti žalovaným 1) L. K., narozenému dne XY, bytem v XY, 2) R. B., narozenému dne XY, bytem v XY, 3) Z. B., narozené dne XY, bytem v XY, všem třem zastoupeným Mgr. Ing. Petrem Blažkem, advokátem se sídlem v Havířově, Dělnická 753/76, 4) P. M., narozenému dne XY, bytem v XY, a 5) N. M., narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 621/5, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 107 C 190/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2020, č. j. 11 Co 391/2019-281, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. května 2019, č. j. 107 C 190/2017-214, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání všech žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. května 2020, č. j. 11 Co 391/2019-281, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí uvedeného nemovitého majetku zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které ovšem neobsahuje právně relevantní vymezení jeho předpokladů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V daném případě dovolatelka sice v dovolání vymezila dovolací důvod s tím, že: „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení dané věci, resp. na nesprávném výkladu ustanovení § 986 občanského zákoníku…“, avšak právně relevantním (shora vyloženým) způsobem v něm již nevyložila předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř. Namísto toho v dovolání uplatnila prostou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, která ovšem (sama o sobě) přípustnost dovolání nezakládá.

Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatelka ve své dovolací argumentaci, z jejíhož obsahu nelze vyvodit žádnou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., v bodě 3, uplatnila námitku, že postupem odvolacího soudu (který - podle názoru dovolatelky - i když měl za to, že žalobní návrh obsahuje rozpor mezi obsahem žalobních tvrzení a návrhem, jak má soud rozhodnout, odvolací jednání neodročil na dobu po ukončení omezujících opatření a celostátní karantény a tento svůj názor nesdělil dovolatelce, aby na něj mohla patřičně reagovat) došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.

Nicméně k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavně právní argumentaci) je zapotřebí též právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavně právní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).

Jinými slovy řečeno, namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s (nálezovou) judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Na druhé straně ovšem přípustnost dovolání nezakládá v dovolání učiněný pouhý odkaz dovolatele na příslušný článek Ústavy či Listiny základních práv a svobod, s nímž podle jeho názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu, pokud v dovolání není vymezena argumentace ve směru odkazu na příslušný nález Ústavního soudu. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2020, sp. zn. I. ÚS 2835/20).

Dovolání žalobkyně ovšem ani v posledně vyloženém (ústavně právním) ohledu nesplňuje Ústavním soudem vyjádřené limity pro dovolání, které je způsobilé k tomu, aby jej mohl Nejvyšší soud (kvazi)meritorně posuzovat z pohledu jeho přípustnosti. Nejvyššímu soudu přitom za dané procesní situace pochopitelně nepřísluší ani v tomto ohledu odstraňovat za dovolatelku nedostatky jejího dovolání.

Zcela nad rozsah odůvodnění k posledně uvedenému Nejvyšší soud považuje za žádoucí připomenout, že okamžikem doručení protokolu o konaném odvolacím jednání dne 12. března 2020 advokátce dovolatelky se žalující straně dostalo poměrně zásadní informace, že: „odvolací soud ve věci přijal předběžně částečně odlišný právní závěr, než z jakého vycházel při rozhodování věci okresní soud“, a dále že advokát žalovaných byl (v rozsahu uvedeném v tomto protokolu) vyzván k doplnění předmětných skutkových tvrzení. Jestliže za této procesní situace advokátka dovolatelky (podáním doručeným odvolacímu soudu dne 16. dubna 2020) vyslovila souhlas, aby další nařízené odvolací jednání (na den 4. května 2020) se konalo bez její přítomnosti i bez přítomnosti žalobkyně, nelze odvolacímu soudu vyčítat, že za dané procesní situace přistoupil k vydání meritorního rozhodnutí, které pak žalobkyně v podaném dovolání považuje nedůvodně za nepředvídatelné, překvapivé z pohledu meritorního výsledku.

Kromě toho namítá-li dovolatelka v dovolacím řízení (jiné) vady řízení, nelze k nim, neboť dovolání není přípustné, přihlížet (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 12. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru