Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2765/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2765.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2765/2020-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce R. T., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská třída 1204/8, proti žalovaným 1) M. N., narozené dne XY, bytem v XY, 2) E. L., narozené dne XY, bytem v XY, a 3) M. K., narozené dne XY, bytem v XY, všem zastoupeným Mgr. Karlem Ležatkou, advokátem, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, se sídlem 28. října 1610/95, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 C 326/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2020, č. j. 15 Co 281/2019-113, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. května 2019, č. j. 37 C 326/2018-72, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že označená zůstavitelka byla ke dni své smrti spoluvlastnicí specifikovaného nemovitého majetku v uvedeném spoluvlastnickém rozsahu, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. března 2020, č. j. 15 Co 281/2019-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž ovšem – jak bude dále rozvedeno

– absentuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že dovolatel vymezil dovolací důvod s tím, že:

- „je přesvědčen, že postup odvolacího soudu ohledně hodnocení důkazů, které navrhnul k prokázání svých tvrzení o bezprávné výhrůžce, tj. především čestných prohlášení a výpovědí svědkyň B. a V. ve vzájemné souvislosti spočívá ve vadné aplikaci procesních předpisů, konkrétně § 132 o. s. ř.“;

- „v souvislosti s vadnou aplikací procesních ustanovení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces“;

- odvolací soud po právní stránce neprávně posoudil platnost předmětných darovacích smluv, které podle dovolatele jsou absolutně neplatné.

Dovolatel ovšem již ve svém dovolání v souladu se zákonem (viz odůvodnění shora) právně relevantním způsobem nevymezil některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání, případně ani nerozvedl jím tvrzené porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Z dovolání je pouze zřejmé, že dovolatel zpochybňuje skutkový stav, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud, když předkládá svou skutkovou verzi případu, na jejímž podkladě pak přistupuje – oproti odvolacímu soudu – k odlišnému právnímu posouzení věci. Dovolatel tedy v dovolání nevymezil předmětnou právní otázku podle § 237 o. s. ř., takže dovolacímu soudu upřel možnost zabývat se vůbec otázkou přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom nemůže za dovolatele nahrazovat nedostatky jeho dovolání, zde v části řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, pročež nezbývá, než konstatovat, že v tomto směru dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti.

Z toho současně plyne, že dovolací argumentace žalobce, která je založena na prostém zpochybňování hodnocení důkazů odvolacím soudem, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

K tomuto nutno uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není ani oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně, případně si procesně seznatelným způsobem (zopakování důkazů, doplnění důkazů) zajistil skutkový základ, který následně podrobil právnímu posouzení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).

Dovolatel dále ve svém dovolání uvádí, že: „Ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení otázky, zda prokázané jednání žalované 3/, tj. nabídka žalované 3/ dárkyni, aby se spolu odstěhovaly do bytu, mohlo býti v kontextu dané situace bezprávnou výhrůžkou, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by označil rozhodnutí dovolacího soudu, ve kterém byla tato otázka řešena, když navíc z dané části dovolání je zřejmé, že dovolatel vychází ze své skutkové verze případu a ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu, což ovšem nelze považovat za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, a to ani za situace, kdy v části této argumentace dovolatel, za větou: „Pod tímto tlakem a v důsledku tohoto tlaku dárkyně darovací smlouvu podepsala“, bez jakéhokoliv doplnění vkládá do závorky: „(29 Odo 409/2006).“ Dovolací soud ovšem není povinen detekovat obsah v dovolání použitých zkratek a domýšlet za dovolatele k jeho v dovolání uplatněné prosté skutkové či právní polemice právní argumentaci a vymezovat příslušnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání nezakládá ani odkaz dovolatele na právo na spravedlivý proces, když ani v této souvislosti dovolatel nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by podřadil pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelem (jeho advokátkou) odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).

Tímto rozhodnutím byl současně konzumován návrh dovolatele na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru