Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2709/2020Usnesení NS ze dne 03.12.2020

HeslaPropadná zástava (o. z.) [ Zástavní právo (o. z.) ]
Smlouva kupní
Žaloba určovací
Neplatnost smlouvy
Přípustnost dovolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2709.2020.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 169 písm. e) obč. zák.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2709/2020-248

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní žalobkyně O. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9, proti žalované P., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 11, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 211/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2020, č. j. 16 Co 380/2019-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Protivové, advokátky se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 9.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. srpna 2019, č. j. 17 C 211/2017-192, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označené bytové jednotky včetně podílu na společných částech specifikovaného domu (dále již „bytová jednotka“ nebo „byt“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. února 2020, č. j. 16 Co 380/2019-212, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnictví předmětné bytové jednotky, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, které doplnil v odvolacím řízení. Především vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla dne 2. listopadu 2010 uzavřena kupní smlouva, na základě které žalobkyně prodala žalované bytovou jednotku za kupní cenu ve výši 882.000,- Kč. Ohledně bytu žalovaná uzavřela nájemní smlouvu se společností Sulaco s. r. o., která dne 2. listopadu, tj. v den uzavření předmětné kupní smlouvy, uzavřela s žalobkyní coby podnájemkyní podnájemní smlouvu k užívání předmětné bytu. Téhož dne pak žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o oddlužení, jejímž předmětem bylo – jak již zjistil soud prvního stupně – „oddlužení žalobkyně v částce 700.000 Kč, které bude v této výši provedeno žalovaným, přičemž toto plnění se započítává proti kupní ceně za převod nemovitostí uvedených ve shora uvedené kupní smlouvě, kupní cena tak bude uhrazena k rukám věřitelů žalobkyně.“ Podle zjištění soudu prvního stupně „žalovaný se dále zavázal uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem bude předmětná bytová jednotka, a to za splnění podmínky, že žalobkyně bude hradit řádně podnájemné a že složí sjednanou kupní cenu na účet žalovaného.“ Odvolací soud při rozhodování vyšel také z dílčího zjištění soudu prvního stupně, který z výpisu bankovního účtu žalobkyně „zjistil, že dne 15. 11. 2010 jí bylo uhrazeno M. F. (jednatelem žalované) 700.000 Kč.“

Po právní stránce odvolací dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 2. listopadu 2010 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem, konkrétně s § 169 písm. e) obč. zák., neboť „dne 2. 11. 2010 byly uzavřeny tři jmenované smlouvy, sjednávající dle svého obsahu zakázanou tzv. propadnou zástavu.“ Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že tento jeho právní názor „je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (srov. nález ÚS ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01…rozsudek NS ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 728/2003, publikovaný pod č. R 15/2007, rozsudek ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003.“ Odvolací soud závěrem zdůraznil, že: „v souvislosti s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu je v souzeném případě též rozhodné, že v době faktického sjednání tzv. propadné zástavy, dne 2. 11. 2010, neměla žalobkyně ve vztahu k žalované žádný dluh po splatnosti, ten vznikl až následně v souvislosti s neplněním plateb za předmětný byt.“

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. založený na tvrzení, že závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu, že ve vazbě na smlouvu podnájemní a smlouvu o oddlužení představuje zakázanou tzv. propadnou zástavu, není správný.

Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka vymezuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení níže uvedené právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu:

„Představuje kupní smlouva za současného uzavření smlouvy o oddlužení, kterou se kupující spolu s třetí osobou jako nájemcem převodu zavázali umožnit prodávající užívání předmětu převodu na základě podnájemní smlouvy a kterou se kupující dále zavázal umožnit prodávající po určité době zpětné nabytí vlastnického práva k předmětu převodu za podmínek, že prodávající bude po stanovenou dobu řádně hradit podnájemné a že složí kupní cenu za předmět převodu, ve svém souhrnu podmínky zakázané propadné zástavy?“

K vymezenému předpokladu přípustnosti svého dovolání dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, a v něm vyložený právní názor, podle kterého u zajišťovacího převodu se na základě smlouvy nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku.

Podle dovolatelky v daném případě se nejedná o posouzení, zda kupní smlouva, smlouva o oddlužení a podnájemní smlouva ve svém souhrnu představují smlouvu o propadné zástavě nebo smlouvu o zajišťovacím převodu práva. Ze závěrů posledně uvedeného rozsudku dovolacího soudu však plyne, že definičním znakem propadné zástavy je spojení prodlení dlužníka s následkem v podobě převodu práva na věřitele. Okolnosti nyní posuzovaného případu jsou však odlišné, neboť kupní smlouvou došlo k převodu vlastnického práva, a to převodu nepodmíněnému, přičemž vedlejšími smlouvami byla zakotvena možnost odkupu předmětu převodu prodávajícím. Předmětný případ se tak v tomto podstatném ohledu liší od propadné zástavy.

Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud ke svému závěru dospěl za užití v jeho rozsudku označených rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, které na daný případ nedopadají. V nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 119/01 se Ústavní soud zabýval situací, kdy stěžovatelé uzavřeli s vedlejším účastníkem smlouvu o půjčce ve výši 100.000,- Kč a zároveň smlouvu o zřízení zástavního práva. V rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 728/2003 byla řešena situace, kdy zástavní věřitelka uzavřela s obligačním dlužníkem k zajištění své pohledávky z úvěrových smluv smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám obligačního dlužníka vůči jeho dlužníkům. V rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 928/2003 šlo zase o situaci, kdy zástavní věřitel uzavřel s obligačním dlužníkem zástavní smlouvu k zajištění pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o úvěru. Z těchto všech případů plyne, že vždy se jednalo o posouzení situace, jejímiž hlavními rysy bylo uzavření zástavní smlouvy k zajištění určitého závazku. V této věci však zástavní právo vůbec zřízeno nebylo. Uplatněním závěrů plynoucích z daných rozhodnutí se tak odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

Podle dovolatelky odvolací soud při interpretaci předmětných smluv zcela vybočil z rámce pravidel pro výklad právních jednání. Má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že v předmětném případě došlo ve skutečnosti ke sjednání propadné zástavy, měl přesně uvést, kterou smlouvou, případně kterými ujednáními té které smlouvy ve svém souhrnu k tomu došlo, což neučinil a podle názoru dovolatelky ani učinit nemohl, neboť propadná zástava sjednána nebyla.

V závěru svého dovolání žalovaná sumarizovala, že s žalobkyní uzavřela kupní smlouvu, kterou došlo k převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti na dovolatelku, a doprovodnou smlouvu o oddlužení a podnájemní smlouvu. Podmínky celé transakce byly sjednány, aniž by došlo k překročení mezí smluvní autonomie. Závěr, že smlouvami bylo zastřeno právní jednání spočívající ve sjednání zakázané propadné zástavy, by mohl obstát jen za podmínek, že a) by byla prokázána existence hlavního závazku, který měl zástavní právo zajišťovat, b) vůle účastníků by směřovala ke zřízení propadné zástavy, a c) byly by naplněny všechny náležitosti platného zřízení zástavního práva. Ani jedna z uvedených podmínek však splněna nebyla, v důsledku čehož rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud „zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně“ a přiznal dovolatelce náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalované. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 728/2003 vychází z toho, že je zde posuzován obsah právního úkonu, v tomto případě nazvaný jako „smlouva o postoupení pohledávky“ se závěrem, že tato smlouva je co do svého obsahu ve skutečnosti ujednáním o tzv. propadné zástavě. Problematikou tzv. propadných zástav se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ve kterém vyložil, že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák.

Žalobkyně má za to, že žalovaná (v rámci vymezení důvodu dovolání) nevytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, nýbrž nepřípustně interpretuje závěry odvolacího soudu. Zdůrazňuje také, že případy, kdy je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena ještě před předtím, než nastane realizační fáze zástavní smlouvy (dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně), lze kvalifikovat jako nepřípustné (a proto dle § 39 obč. zák. neplatné) sjednání tzv. propadné zástavy. Mechanismus sjednání propadné zástavy je v tomto případě s ohledem na shora uvedené stejný, neboť žalované série uzavřených smluv umožňovala, aby s předmětnou bytovou jednotkou nakládala jako s vlastní a aby ji kvůli uspokojení zajištěné pohledávky prodala nebo jinak zpeněžila. I takové dohody jsou absolutně neplatné. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl a přiznal žalobkyni náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud s přihlédnutím k § 3028 odst. 2 o. z. dospěl k závěru, že dovolání žalované není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Z obsahu podaného dovolání plyne, že žalovaná brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu s argumentací (shora již vymezený dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání), že věc nesprávně právně posoudil, pakliže posoudil kupní smlouvu ze dne 2. listopadu 2010 (na základě které žalobkyně prodala žalované předmětnou bytovou jednotku) ve spojení s (v tentýž den) uzavřenými smlouvami – smlouvou podnájemní a smlouvou o oddlužení – za absolutně neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák., neboť představuje tzv. propadnou zástavu.

V dovolacím řízení nelze skutkový stav, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, jakkoliv revidovat. Odvolací soud přitom vyšel z již shora zreferovaných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, že kupní smlouva byla účastnicemi uzavírána též ve vazbě na smlouvu o oddlužení, jejímž účelem bylo (jak je uvedeno v čl. B bodu č. 5) „zajištění oddlužení dlužníka (roz. žalobkyně) a to v celkové výši 700.000,- Kč…Oddlužení bude financováno věřitelem (roz. žalovanou) a provedeno splacením závazků dlužníka. Takové plnění poskytnuté věřitelem se započítává proti kupní ceně za převod nemovitostí ve vlastnictví dlužníka (tj. žalobkyně) podle kupní smlouvy, kterou dnes uzavřel dlužník s věřitelem.“ Odvolací soud pak vycházel též z dalšího skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně, že dne 15. listopadu 2010 byla z účtu jednatele žalované M. F. převedena žalobkyni (na její účet) částka 700.000,- Kč. Jednalo se tedy o situaci, kdy žalobkyně nejprve uzavřela předmětné smlouvy, aniž by vůči žalované měla v době převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce dluh, přičemž je zřejmé, že účelem převodu vlastnického práva bylo fakticky zajistit (navíc teprve) budoucí pohledávku žalované za žalobkyní, a to způsobem, který svým obsahem v podstatě obcházel v předmětnou dobu zákonnou úpravu zástavního práva a zjevně byl v rozporu s § 169 písm. e) obč. zák.

Z konstantní judikatury dovolacího soudu se k problematice tzv. propadných zástav za účinnosti předchozího civilního kodexu podává, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je neplatná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, a ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1783/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz). O sjednání propadné zástavy se jedná tehdy, jestliže je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003). Takto mohla být sjednána propadná zástava i kupní smlouvou o převodu vlastnického práva k nemovitostem, pokud kupní smlouva měla „zajistit“ splnění dosud nesplatného dluhu a nemovitost by přešla do vlastnictví kupujícího věřitele v případě jeho nezaplacení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 3945/2007). Tím spíše pak doléhá absolutní neplatnost převodní smlouvy v situaci, kdy k takovému převodu došlo dříve, než dlužníkovi vznikl předmětný dluh a věřiteli předmětná pohledávka na základě učiněného právního úkonu (poskytnutím půjčky, úvěru), a to z důvodu, aby plnila zajištění teprve budoucí pohledávky, k čemuž došlo v daném případě, jak o tom vypovídá obsah uzavřené smlouvy o oddlužení.

Z vyložených judikatorních hledisek tudíž dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v žádné kolizi s dovolatelkou poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005, nýbrž z tam vyloženého zákazu uzavírání tzv. propadných zástav vychází a v jedinečných skutkových poměrech této věci otázku tzv. propadné zástavy rozvíjí a uvážlivě zasazuje do zjištěných okolností tohoto případu.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Obdobné se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smysl čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019).

Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud při učiněných skutkových zjištění velmi pečlivě zohlednil všechny právně rozhodné skutkové okolnosti a při rozsouzení věci vyšel z judikatorního základu upínajícího se k problematice tzv. propadných zástav. Přitom z uplatněného odkazu odvolacího soudu na předmětnou judikaturu (viz arg.: „srov.“) je zřejmé, což dovolatelka dostatečně ve svém dovolání nezohledňuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, že jím rozsouzený případ a učiněný právní názor je (zcela) identický s tím kterým citovaným rozhodnutím Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, nýbrž že z tohoto judikatorního základu a použité optiky na problematiku absolutně neplatných právních úkonů, jež mají charakter tzv. propadných zástav, vychází.

V poměrech demokratického právního státu nemohla (roz. nyní poměřováno ve vztahu k dosavadní civilní právní úpravě dané zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) obstát taková konstelace (souboru) uzavíraných právních úkonů, jejímž materiálním základem bylo, že dříve, než věřiteli vznikne za dlužníkem pohledávka, dojde k situaci, kdy bude pominuta, respektive obcházena (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2018, sp. zn. 30 Cdo 5795/2017) právní úprava zástavního zajištění (budoucí) pohledávky tím, že bude přistoupeno rovnou k uzavření převodní věcné smlouvy (která ani nesplňuje náležitosti zajišťovacího převodu vlastnického práva), a to za doprovodného uzavření dalších smluv či dohod, které ve svém důsledku dlužníku ani nezakládají účinné právní nástroje na zpětný převod vlastnického práva.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 12. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru