Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2686/2018Rozsudek NS ze dne 29.10.2020

HeslaPromlčení
Výživné
Bezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2686.2018.1
Dotčené předpisy

§ 101 odst. 1 zák. o rod.

§ 101 odst. 2 zák. o rod.

§ 101 obč. zák.

§ 3028 odst. 2 o. z.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2686/2018-632

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. A., narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované L. K., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská č. 938/37, o zaplacení 451 500 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 1088/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. října 2017, č. j. 18 Co 95/2017-594, takto:

Rozsudek krajského soudu ve výroku I. a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. října 2015, č. j. 19 C 1088/2010-466, ve výroku II., jímž byla žaloba „ve zbytku“ zamítnuta, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 6. 12. 2010 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 41 500 Kč a P. K. [dále též jen „žalovaný 2)“] částku 41 500 Kč, obojí z titulu úhrady výživného ve smyslu ustanovení § 101 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., zákona o rodině (dále jen „zákon o rodině“). Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalobce žil se žalovanou v družském poměru, ze kterého se dne 1. 7. 2002 narodila nezletilá AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilá“), a žalobce již před jejím narozením uznal své otcovství. Po odstěhování žalované ze společné domácnosti bylo soudem rozhodnuto o svěření nezletilé do péče žalované a žalobci stanovil vyživovací povinnost k nezletilé ve výši 10 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 10. 2007. V roce 2008 žalobce nabyl dojmu, že není biologickým otcem nezletilé a po výsledku paternitní expertízy vylučující jeho otcovství podal podnět Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k podání žaloby o popření otcovství. Podle žalobce je pravděpodobným otcem nezletilé P. K. V období od 22. 10. 2007 do 8. 8. 2008 žalobce uhradil za oba žalované výživné ve prospěch nezletilé ve výši 83 000 Kč, a proto se po každém ze žalovaných domáhal zaplacení (vrácení) jedné poloviny tohoto plnění. Vzhledem k tomu, že žalobce podal žalobu dříve, než bylo pravomocně popřeno jeho otcovství k nezletilé v řízení vedeném Okresním soudem Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 1058/2010, žalobce současně navrhl přerušení tohoto řízení o zaplacení plnění výživného do pravomocného skončení řízení o popření jeho otcovství k nezletilé.

Podáním doručeným soudu dne 21. 11. 2011 žalobce rozšířil předmět žaloby proti žalované o částku 410 000 Kč představující žalobcem uhrazené výživné ve prospěch nezletilé za období od 9. 9. 2008 do 15. 11. 2011 (celkem tedy žalobce požadoval zaplatit částku 451 500 Kč) a o úrok z prodlení z celé částky ve výši 7,75 % od 22. 11. 2011 do zaplacení.

Žalovaná s žalobou nesouhlasila a svým podáním řádně a včas učinila námitku promlčení části uplatňovaného nároku, a to v rozsahu plnění žalobce uskutečněného dříve než tři roky před podáním žaloby.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2014, č. j. 18 Co 153/2013-255, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 8. 2012, č. j. 19 C 1088/2010-163, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 5. 2013, č. j. 19 C 1088/2010-223, ve výroku, kterým zamítl žalobu vůči žalovanému 2) z důvodu absence jeho pasivní legitimace, ve zbývajícím rozsahu rozsudek zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16. 10. 2015, č. j. 19 C 1088/2010-466, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 358 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % jdoucím od 22. 11. 2011 do zaplacení (výrok I.), „ve zbytku“ zamítl (výrok II.) a současně uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 862 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně po provedení rozsáhlého dokazování týkajícího se objasnění skutečných příjmů žalované v období, za něž žalobce požadoval uhradit zaplacené výživné ve prospěch nezletilé, dospěl k závěru, že žalovaná byla v rozhodném období schopna plnit vyživovací povinnost nejen za sebe, ale i za neuvedeného otce. Vzhledem k tomu, že žalovaná vznesla námitku promlčení a nárok podle ustanovení § 101 zákona o rodině se promlčuje ve tříleté lhůtě (právo mohlo být uplatněno poprvé po právní moci popření otcovství, tj. 7. 5. 2012), soud prvního stupně nepřiznal žalobci částky jím uhrazené přede dnem 7. 5. 2009.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 10. 2017, č. j. 18 Co 95/2017-594, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II., v němž byla žaloba „ve zbytku“ zamítnuta (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); ve výroku I. a III tento rozsudek zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce nemá právo na úhradu výživného, jež plnil před 7. 5. 2009, což je období dříve než tři roky před pravomocným popřením žalobcova otcovství k nezletilé. Soudu prvního stupně však vytkl, že nedostatečně zdůvodnil, na základě jakých skutečností přiznal žalobci nárok na zaplacení částky 358 000 Kč s příslušenstvím, resp. z jaké výše příjmu žalované při rozhodování za předmětné období vycházel, proto byla v této části věc vrácena k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho zamítavého výroku I. rozsudku) podal žalobce dovolání. Namítal, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky „zda, je-li právo na úhradu plnění vyživovací povinnosti za jiného podle § 101 odst. 1 zákona o rodině uplatněno u soudu v tříleté promlčecí době, jejíž běh počíná dnem právní moci rozhodnutí o popření otcovství oprávněné osoby, nedojde k promlčení práva na úhradu dávek výživného zaplacených před tímto dnem, a to bez ohledu na dobu jejich zaplacení, tedy zda lze vázat promlčení nároku na okamžik zaplacení výživného tehdy, je-li podkladem pro podání žaloby rozhodnutí o popření otcovství“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a rozsudek nalézacího soudu ve výroku II. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 31. 12. 2013 (které je pro projednávanou věc rozhodné vzhledem ke dni rozhodnutí odvolacího soudu - srov. čl. II bod 1 a 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona a nejedná-li se o manželské majetkové právo. Občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 oproti tomu stanovil, že dovolání není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Ačkoli je pro projednávanou věc určující posouzení nároku podle ustanovení § 101 zákona o rodině (proti kterému nebylo podle předchozí právní úpravy dovolání objektivně přípustné), vzhledem k tomu, že občanský zákoník č. 89/2012 Sb., neobsahuje v části druhé obdobné ustanovení, jako bylo ustanovení § 101 zákona o rodině, a věc je zapotřebí projednat podle o. s. ř. ve znění účinném po 31. 12. 2013, které ohledně nepřípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odkazuje již na část druhou občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a nikoli na zákon o rodině, shledal dovolací soud, že v projednávané věci není naplněna výluka z přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem dochází k promlčení nároku na vrácení částek plněných na vyživovací povinnosti za jiného. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.

Podle ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Otázku promlčení uplatněného nároku je třeba i v současné době posuzovat

– vzhledem k okamžiku, kdy bylo plnění poskytováno – podle zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

Podle ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu tohoto plnění.

Podle ustanovení § 101 odst. 2 zákona o rodině promlčení tohoto nároku se řídí ustanovením § 101 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

Podle ustanovení § 101 obč. zák., pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Podle obecné právní teorie je účelem promlčení jednak stimulovat věřitele ke včasnému vykonání svého subjektivního občanského práva (v oblasti závazkového práva pohledávky), aby věřitelé příliš neodkládali vynucení svého subjektivního občanského práva (vigilantibus iura scripta sunt), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých právních povinností (dluhů) vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudů. Tím institut promlčení čelí v souladu s požadavkem právní jistoty existenci dlouhodobě sporných občanských subjektivních práv a jim odpovídajících právních povinností.

Pro výklad právní otázky vztahu ustanovení § 101 zákona o rodině (podle něhož ten, kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn požadovat na něm úhradu tohoto plnění) a ustanovení § 454 obč. zák. (podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám) byl v minulosti rozhodovací činností soudů přijat názor, že nárok podle ustanovení § 101 odst. 1 zákona o rodině představuje zvláštní rodinněprávní institut, a proto nelze v případech, v nichž jde o plnění vyživovací povinnosti za jiného, použít ustanovení § 454 obč. zák. upravující institut bezdůvodného obohacení a v závislosti na tom posuzovat počátek běhu promlčení podle ustanovení § 107 obč. zák. (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1968, sp. zn. 1 Cz 23/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36, ročník 1969, Zpráva býv. Nejvyššího soudu o zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák., projednaná a schválená dne 21. 12. 1978 pod Cpj 37/87, uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1, ročník 1979, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 477/2008, dále Hrušáková, M. - Králíčková Z.: České rodinné právo, Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, Brno, 1998, s. 200-201).

Podle ustanovení § 101 odst. 2 zákona o rodině se promlčení řídí ustanovením § 101 obč. zák., a promlčí se tedy ve tříleté promlčecí době od doby, kdy toto právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata). Jde o objektivní promlčecí dobu, jejíž počátek nezávisí na vědomosti oprávněného, nýbrž na objektivní možnosti k uplatnění práva (srov. Till, E.: K problematice ustanovení § 101 zák. o rodině, Bulletin advokacie, 1977, č. VII-XII, s. 25). Z tohoto důvodu lze rozlišit dva případy v závislosti na době, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, tedy kdy počala běžet objektivní promlčecí doba. Prvním případem je situace, kdy jeden rodič plní vyživovací povinnost i za druhého nebo plnění jiné než zákonné vyživovací povinnosti či vyživovací povinnosti uložené rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jedná se o tzv. dobrovolné poskytování výživného, kdy promlčecí doba počne běžet od každého takového poskytnutého výživného za osobu, která má vyživovací povinnost, neboť actio nata vzniklo poskytnutím výživného (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1968, sp. zn. 1 Cz 23/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 36, ročník 1969). Druhý případ představuje plnění výživného osobou k výživě povinnou, typicky domnělým otcem. Zde právo na úhradu plnění za jiného lze poprvé uplatnit a doba promlčení počne běžet až v okamžiku, kdy je postaveno na jisto, kdo je či není osobou k výživě povinnou, v tomto případě otcem dítěte, tedy od pravomocného popření otcovství předchozího otce (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 1965, sp. zn. 8 Co 396/65, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 65, ročník 1965) nebo od pravomocného určení otcovství následného otce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1966, sp. zn. 5 Cz 42/66, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 74, ročník 1966), je-li zahájeno řízení o určení otcovství následného otce.

Ke druhému případu (který je předmětem projednávané věci) dlužno dodat, že jelikož se na tento stav promlčení práva, vyplývající z ustanovení § 101 zákona o rodině, nevztahuje ustanovení § 107 obč. zák., nezačne objektivní promlčecí doba běžet vždy ode dne, kdy vyživovací povinnost za jiného byla splněna, tedy kdy ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. došlo k neoprávněně získanému prospěchu, nýbrž ode dne, kdy právo na úhradu plnění, jímž byla zcela nebo zčásti splněna vyživovací povinnost za jiného, mohlo být vykonáno poprvé. To má význam zejména z toho důvodu, že okamžik splnění vyživovací povinnosti za jiného nebude v řadě případů totožný s okamžikem možnosti uplatnit právo na úhradu tohoto plnění vůči tomu, za něhož bylo splněno (srov. Till, E.: K problematice ustanovení § 101 zák. o rodině, Bulletin advokacie, 1977, č. VII-XII, s. 26). Současně je z povahy věci nutno vyloučit posuzování počátku a běhu promlčecí doby podle pravidel pro jednotlivá opětující se plnění výživného ve smyslu ustanovení § 98 zákona o rodině (podle něhož promlčecí doba běží pro každé poskytnuté opětující se plnění výživného zvlášť), neboť prostým výkladem ustanovení 101 odst. 1 zákona o rodině je předmětem promlčení poskytnuté plnění, nikoliv platby výživného. Jinými slovy, kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn na něm požadovat úhradu celého skutečného plnění, které vynaložil za období, kdy k výživě dítěte byl povinen, bez rozlišování, zda toto plnění bylo poskytnuto jednorázově či v dílčích plněních, a bez ohledu na dobu jeho poskytnutí. Žalobce, který uplatňuje své právo podle ustanovení § 101 zákona o rodině, se nedomáhá náhrady oprávněného plnění výživného ani žádných jiných opětujících se plnění, nýbrž zaplacení přesně určené jednorázové částky z titulu, že splnil za určitou dobu za jiného jeho vyživovací povinnost (srov. Till, E.: K problematice ustanovení § 101 zák. o rodině, Bulletin advokacie, 1977, č. VII-XII, s. 28).

Pokud není znám následný otec, je pasivně legitimovanou k žalobě podané podle ustanovení § 101 zákona o rodině matka dítěte, v jejíž osobě se pro nedostatek druhého zákonného rodiče soustředil výkon společných práv a povinností rodičů k dítěti. Ke stanovení povinnosti uhradit plnění poskytnuté tím, kdo za ni splnil vyživovací povinnost, je třeba zjistit, jaké byly v rozhodné době (po jakou za ni byla vyživovací povinnost plněna) její příjmy, zda byla po narození dítěte zaměstnána a zda z těchto příjmů mohla přispívat na výživu nezletilého dítěte i za druhého rodiče (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1972, sp. zn. 1 Cz 36/72).

Soudy obou stupňů správně přistoupily k řešení námitky promlčení řádně a včas uplatněné žalovanou, nicméně nesprávným výkladem ustanovení § 101 zákona o rodině dospěly k závěru, že část plnění představující výživné poskytnuté žalobcem v době dřívější než tří let před pravomocným popřením jeho otcovství je promlčena a v tomto rozsahu žalobu zamítly. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok ve tříleté promlčecí době od pravomocného popření jeho otcovství k nezletilé, nelze posoudit část jeho nároku jako promlčenou, když plnění ve smyslu ustanovení § 101 zákona o rodině není považováno za jednotlivé dílčí platby výživného, nýbrž za kapitalizovanou sumu plnění.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým nebylo žalobě „ve zbytku“ vyhověno, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Plzeň-město) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru