Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2454/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.2454.2020.1
Dotčené předpisy

§ 157 odst. 2 o. s. ř.

§ 135 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2454/2020-714

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně ELSTAV spol. s r. o., se sídlem v Praze 10

– Hostivaři, Chudenická 1059/30, identifikační číslo osoby 492 84 126, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 11/449, proti žalovanému P. H., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Pavlínou Kolátorovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3, o určení vlastnického práva a určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 128/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. ledna 2020, č. j. 20 Co 301/2019-667, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.566,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavlíny Kolátorové, advokátky se sídlem v Jihlavě, Chlumova 1436/3.

Odůvodnění:

Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že v této věci vydal již dva kasační rozsudky (ze dne 8. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 5541/2015 – z důvodu skutkového deficitu a nevypořádání se s předmětnou judikaturou dovolacího soudu, a ze dne 18. dubna 2018, sp. zn. 30 Cdo 3332/2017

– pro vytýkané procesní důvody); posledně označeným rozsudkem byla věc vrácena Krajskému soudu v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) k dalšímu řízení.

Po následném vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 20 Co 40/2015-595), se věcí opětovně zabýval Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále již „soud prvního stupně“), který rozsudkem ze dne 13. června 2019, č. j. 8 C 128/2013-629, ve znění opravného usnesení ze dne 13. srpna 2019, č. j. 8 C 128/2013-636, opětovně žaloby o určení, že žalobkyně je vlastnicí označeného nemovitého majetku, a o určení neexistence obsahově vymezených práv odpovídajících věcným břemenům, zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 14. ledna 2020, č. j. 20 Co 301/2019-667, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno

– přípustné; k uplatněné dovolací argumentaci žalobkyně pak dovolací soud uvádí následující:

K námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí skutkovými defekty, což je podle dovolatelky v rozporu mj. s nálezovou judikaturou Ústavního soudu.

Uvedené vymezení předpokladu přípustnosti dovolání sice ve smyslu judikatury Ústavního soudu je dostačující a Nejvyšší soud je v takovém případě povinen se zabývat otázkou přípustnosti dovolání, leč v daném případě prostřednictvím této argumentace se žalobkyni přípustnost dovolání nepodařilo založit.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska svého odůvodnění splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud přitom ohledně skutkových zjištění odkázal (s ohledem na jejich úplnost a správnost) na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž nalézací soud vyložil jednotlivé důkazy, z nichž učinil příslušná skutková zjištění a ze kterých posléze vycházel při právním posouzení věci. Jestliže tedy odvolací soud shledal soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění za úplná a správná, logicky postupoval tak, že na tato skutková zjištění v odůvodnění svého rozsudku (zcela) odkázal, a dále se soustředil na vypořádání se s odvolací argumentací žalobkyně.

Z hlediska náležitostí § 157 odst. 2 o. s. ř. tedy nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, když odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku je perfektní.

Dále dovolatelka namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení vymezených otázek hmotného práva, které podle dovolatelky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.

K otázce, „zda je soud při posuzování otázky platnosti právního jednání pro možný rozpor s dobrými mravy oprávněn zjišťovat úmysl žalovaného poškodit věřitele sám v rámci civilního řízení, ačkoli existuje pravomocné rozhodnutí v rámci trestního řízení, v rámci kterého se žalovaný k úmyslu poškodit věřitele doznal.“

Ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je mj. vázán rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. V daném případě však odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění o podmíněném zastavení trestního stíhání žalovaného, k čemuž mj. vyložil, že: „podmíněné zastavení trestního stíhání je přitom jen tzv. procesním odklonem v rámci trestního řízení a neznamená, že by došlo k pravomocnému odsouzení F. H. za trestný čin, resp. že popsané jednání kladené F. H. za vinu je trestným činem (naopak je na něj třeba hledět jako na neodsouzeného a nepotrestaného).“ Dále odvolací soud vyložil, že: „průběh trestního řízení ve spojení s dalšími okolnostmi případu nemůže vést k závěru o absolutní neplatnosti sporné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy“, přičemž uvedl, pro jaké důvody k takovému názoru dospěl.

Z uvedené vyplývá, že ani v tomto ohledu – neboť se nejednalo o případ ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. - přípustnost dovolání nemohlo založit.

K vymezení přípustnosti dovolání podle čl. I bodů 2) až 5) dovolání.

Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku plně respektoval závěry vyplývající z předchozích (shora již označených) kasačních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a také v něm připomenutých závěrů plynoucích z R 57/2011 (sp. zn. 30 Cdo 1653/2009). Dovolatelka se v podstatě podaným dovoláním domáhá skutkového a právního přezkumu rozsudku odvolacího soudu, neboť – jak se podává z dalšího jejího textu dovolání – zpochybňuje skutkový základ, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, preferuje svá skutková zjištění a na jejich podkladě pak dospívá (oproti odvolacímu soudu) k odlišnému právnímu posouzení věci; takováto dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání rovněž není způsobilá založit, neboť v dovolacím řízení nelze skutková zjištění (jakkoli) revidovat a nelze se zabývat přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu na základě prosté dovolací právní polemiky.

Jinými slovy řečeno, odvolací soud pro své rozhodnutí převzal soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění, která mu umožňovala přistoupit k následnému právnímu posouzení věci, proti němuž dovolatelka v zásadě vznáší prostou skutkovou a právní polemiku, jež ovšem přípustnost dovolání – jak již shora bylo zdůrazněno – nezakládá.

K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů odvolacím soudem nutno opětovně uvést, že dovolací soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, in https://nsoud.cz). Z tohoto pohledu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku vyložil skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, respektive jež by byla zjevně defektní z pohledu § 132 o. s. ř.

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c

odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f

odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru