Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2388/2019Rozsudek NS ze dne 24.10.2019

HeslaPředkupní právo
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2388.2019.1
Dotčené předpisy

§ 3062 o. z.

§ 140 obč. zák.

§ 40a obč. zák.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2388/2019-457

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy, v právní věci žalobkyně J. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 18, proti žalovaným 1) R. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, a 2) Zemědělskému družstvu Slavonín, se sídlem ve Slavoníně 428, identifikační číslo osoby 14 61 52 74, zastoupenému JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 4, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 10/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2015, č. j. 12 Co 333/2015-376, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2015, č. j. 12 Co 333/2015-376, se ve výroku I. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Zrušuje se rovněž usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2016, č. j. 25 C 10/2015-421.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. června 2015, č. j. 25 C 10/2015-337, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný 1) je vlastníkem ideální ½ pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V řízení se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda ze strany žalovaného 1) došlo (prodejem předmětného spoluvlastnického podílu na pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014 žalovanému 2/) k porušení předkupního práva žalobkyně či nikoliv. Po provedeném řízení uvedený soud uzavřel (ve stručnosti shrnuto z obšírně koncipovaného odůvodnění rozsudku), že žalovaný 1) (řádně a včas) učinil žalobkyni nabídku předkupního práva a že uzavřením kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014 (mezi prodávajícím žalovaným 1/ a kupujícím žalovaným 2/) nebylo porušeno předmětné předkupní právo žalobkyně.

Soud prvního stupně přitom v dané věci postupoval podle § 3062 o. z., § 140 obč. zák., § 2144 odst. 1 až 3 o. z., § 2145 o. z. a § 570 o. z., což odůvodnil mj. tím, že (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud České republiky):

„Nový občanský zákoník neobsahuje úpravu předkupního práva u spoluvlastnických vztahů založeného ze zákona...Tento zákon zná předkupní právo k rodinnému závodu (§ 704) a předkupní právo k zemědělskému závodu (§ 1124 a 1125). Tento zákon obsahuje úpravu předkupního práva smluvního, kteréžto lze sjednat i jako věcné právo. Je však otázkou, zda oprávnění vzešlá z porušení předkupního práva (založeného z. č. 40/1964 Sb.) mají být posuzována dle zrušeného z. č. 40/1964 Sb., nebo je namístě je posuzovat podle nové právní úpravy předkupního práva, a to v případech, kdy k porušení předkupního práva došlo v průběhu roku 2014, tedy per analogiam dle § 10 odst. 1 o. z. postupovat dle citovaných ust. § 2144 a § 2145 o. z., či nikoliv.

Za tohoto stavu, kdy soudy jsou primárně povolány k poskytování ochrany právům a právem chráněným zájmů účastníků řízení a jsou povolány k tomu, aby projednaly věc, rozhodly spor, který před soud účastníci řízení přednášejí, zabýval se soud poměrně podrobně skutkovými okolnostmi projednávané věci tak, aby rekonstruoval právní jednání zúčastněných osob a na základě toho pak takto zjištěná právní jednání účastníků řízení právně posoudil a rozhodl podle právních norem, které i potencionálně, vzhledem k nejednotnosti výkladu mohou na danou situaci dopadat.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2015, č. j. 12 Co 333/2015-376, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením věci, byť - jak je zřejmé z jeho odůvodnění

- jej z hlediska použití právně kvalifikační úvahy (následujícím způsobem) modifikoval (v textu nyní tučně zvýraznil Nejvyšší soud České republiky):

„Okresní soud se ...velice podrobně, přesvědčivě a dílčím způsobem vypořádal s veškerou právní argumentací, jak žalobkyně, tak (ze) strany žalované jednotlivě a ve vztahu k naznačovaným variantám řešení a právních konstrukcí. Z těchto odvolací soud zdůrazňuje především správný ten závěr, že v řízení zahájeném po 1. 1. 2015 se žalobkyně domáhala již prekludovaného práva, které přiznat nelze, neboť k prekluzi je soud povinen přihlédnout vždy i bez toho, (je-li) namítána. Nepochybné totiž je, že pokud smyslem a účelem podané žaloby je domoci se nápravy z tvrzeného porušení předkupního práva spoluvlastníků podle § 140 zákona č. 40/1964 Sb., které zcela nepochybně a nesporně žalobkyni ve vztahu k nemovitosti specifikované ve výroku I. napadeného rozsudku svědčilo. Zcela nerozhodná z toho pohledu je argumentace žalobkyně ohledně důvodu, proč z jeho porušení žalovala až v roce 2015, když v průběhu doby od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 měla možnost realizovat své zákonné předkupní právo podle hypotézy § 140 zákona č. 40/1964 Sb....Z hlediska dikce tohoto zákonného ustanovení proto obstojí argumentace o právní konstrukci obsažená ve vyjádření žalovaného 1) k podanému odvolání, neboť pokud § 3062 občanského zákoníku odkazuje pouze na kritéria § 140 zákona č. 40/64 Sb., potom lze se zřetelem na § 3028 odst. 1 občanského zákoníku stěží akceptovat varianty vyplývající z § 603 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., když výslovně v § 3062 občanského zákoníku pamatovány nejsou, jinak řečeno, nejsou vyloučeny z účinků § 3080 občanského zákoníku, když tímto zákonným ustanovením byl zrušen zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Za situace, kdy občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravuje a v § 574 a následujících (ustanoveních) občanského zákoníku, stejně jako v žádném jiném jeho ustanovení, není spoluvlastníkovi uloženo oprávnění domáhat se neplatnosti právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka, tak nemůže konstrukce, na níž žalobu postavila a obhajuje i v podaném odvolání, obstát.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení následujících otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) nebyly vyřešeny:

„1) Aplikuje se právní úprava předkupního práva obsažená v ustanovení § 140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ‚obč. zák‘), ve spojení s ustanovením § 3062 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník...včetně práv vyplývajících z porušení předkupního práva (zejména ustanovení § 40a obč. zák., které na ustanovení § 140 obč. zák. výslovně odkazuje)?“

Dovolatelka je přesvědčena, že na daný případ se aplikuje v plném rozsahu úprava předkupního práva obsažená v § 140 obč. zák. ve spojení s § 3062 o. z., a to včetně práv vyplývajících z porušení předkupního práva, a v tomto směru polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem.

„2) Mohlo dojít k 1. 1. 2015 k prekluzi předkupního práva, když k dovolání se neplatnosti kupní smlouvy došlo ještě v roce 2014?“

Podle dovolatelky je nepochybné, že k porušení předkupního práva došlo v roce 2014, tedy v době, kdy podle § 3062 o. z. platilo zákonné předkupní právo podle § 140 obč. zák. Dovolatelka se přitom této neplatnosti dovolala ještě za platnosti zákonného předkupního práva podle posledně označeného paragrafu; není přitom rozhodné, kdy byla podána předmětná určovací žaloba k soudu, jelikož předkupní právo nemohlo k datu 1. ledna 2015 prekludovat.

„3) Lze považovat nabídku předkupního práva za doručenou, když se s ní žalobkyně objektivně nemohla seznámit?“

V této části dovolání dovolatelka skutkově polemizuje se skutkovými zjištěními, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, předkládá svou skutkovou verzi, na jejímž základě přistupuje k vlastnímu právnímu posouzení věci, jež je podle jejího názoru oproti právnímu posouzení věci odvolacím soudem správné.

„4) Lze pro určení náhrady nákladů řízení vycházet z tarifní hodnoty, která vychází pouze z kupní ceny dohodnuté mezi žalovanými, se kterou žalobce nesouhlasí a kterou žalobce nemohl nijak ovlivnit?“

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, respektive oběma soudům, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně vycházely z tarifní hodnoty 400.000,- Kč představující kupní cenu určenou žalovanými 1) a 2), s níž dovolatelka nesouhlasila. V tomto směru dovolatelka odvíjí svou dovolací argumentaci coby prostou názorovou polemiku s napadeným rozhodnutím, maje za to, že uvedená právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se písemně (prostřednictvím svého advokáta) vyjádřil pouze žalovaný 1), který odmítl uplatněnou dovolací argumentaci jako nesprávnou a ztotožnil se - s podrobným vyložením svého právního názoru oponujícího právnímu názoru dovolatelky - s právním posouzením věci odvolacím soudem. K dovolací námitce ad 4) uvedl, že soudy učinily správná zjištění o tarifní hodnotě sporu. Nemovitá věc, která byla předmětem prodeje podle kupní smlouvy ze dne 18. srpna 2014, byla dovolatelce nabídnuta za částku 400.000,- Kč, a za tuto částku byl spoluvlastnický podíl na předmětné nemovité věci prodán. Samotná skutečnost, že žalobkyně s cenou 400.000,- Kč nesouhlasí, je nepodstatná. Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně je odmítl a přiznal mu vůči dovolatelce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V této právní věci již jednou Nejvyšší soud rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 21. září 2016, č. j. 30 Cdo 789/2016-405, ve znění (opravného) usnesení téhož soudu ze dne 2. listopadu 2016, č. j. 30 Cdo 789/2016-416 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), kterým byly předmětné nákladové výroky rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž dovolání žalobkyně proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, bylo zamítnuto.

V tomto svém (prvním) rozsudku Nejvyšší soud předně vyložil, že:

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu plyne, že odvolací soud se sice zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který ovšem v řešení právní otázky platnosti předmětné převodní smlouvy z hlediska posouzení, zda ze strany žalovaného 1) došlo k tvrzenému porušení zákonného předkupního práva žalobkyně ve smyslu § 140 a násl. obč. zák., zvolil neakceptovatelné řešení, kdy věc ‚právně posoudil a rozhodl podle právních norem, které i potencionálně, vzhledem k nejednotnosti výkladu mohou na danou situaci dopadat.‘ Je totiž primární povinností soudu při rozsouzení věci v písemném vyhotovení odůvodnění svého rozsudku vyložit jednoznačnou právně kvalifikační úvahu představující srozumitelně vyznívající vyložení použité aplikace příslušné právní normy či právních norem na zjištěný skutkový stav, případně rozvedení úvahy, proč na daný skutkový stav žádná právní norma aplikována nebyla. Je nepřijatelné činit (tzv. na výběr) možné alternativní aplikační úvahy té které skupiny pravidel chování, jež se mohou na zjištěný skutkový stav podle soudu aplikovat, neboť takový závěr v podstatě představuje rezignaci soudu na zákonem vyžadovanou (zcela jednoznačnou) právní kvalifikaci (právní posouzení) učiněného závěru o skutkovém stavu věci.

Poněvadž z dalšího textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává jistá (zřejmá) korekce právního posouzení věci soudem prvního stupně (jak již bylo shora v podstatných momentech zreferováno), lze pak vycházet z právního názoru odvolacího soudu, jenž je postaven na právní argumentaci, že ‚Za situace, kdy občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravuje a v § 574 a následujících občanského zákoníku (roz. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), stejně jako v žádném jiném jeho ustanovení, není spoluvlastníkovi uloženo oprávnění domáhat se neplatnosti právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka, tak nemůže konstrukce, na níž žalobkyně žalobu postavila a obhajuje i v podaném odvolání (tj. postupovat při tvrzeném porušení zákonného předkupního práva podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, když v daném případě byla žaloba o určení spoluvlastnického práva žalovaného 1/ z titulu tvrzené relativní neplatnosti předmětné převodní smlouvy podána až 14. ledna 2015), obstát.‘

V posuzované věci dovolatelka svou určovací žalobu postavila na žalobním tvrzení, že se ještě v průběhu jednoroční doby podle § 3062 o. z. dovolala relativní neplatnosti předmětné kupní smlouvy (uzavřené mezi žalovanými) a následně, dne 14. ledna 2015, podala proti žalovaným žalobu, jíž se domáhala určení, že žalovaný 1) je spoluvlastníkem ideální ½ pozemku p. č. XY v katastrálním území XY. Soud prvního stupně po provedeném řízení dospěl k závěru, že zákonné předkupní právo dovolatelky porušeno nebylo, odvolací soud zase konstatoval, že s přihlédnutím k platné právní úpravě dovolatelka není oprávněna domáhat se neplatnosti právního jednání, respektive právního úkonu z důvodu porušení jejího zákonného předkupního práva.

Nejvyšší soud ve shora již označeném (prvním) rozsudku dospěl k závěru, že došlo-li v průběhu plynutí jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. lednu 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního práva spoluvlastníka k 1. lednu 2015 nemá již na podání takové žaloby naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř.

Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího soudu podala žalobkyně ústavní stížnost, jíž Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“) zčásti - pokud stížnost směřovala do meritorního výroku III. rozsudku Nejvyššího soudu - vyhověl potud, že svým nálezem ze dne 11. června 2019, sp. zn. I. ÚS 3926/16, uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, ve znění jeho (shora již rovněž uvedeného) opravného usnesení v jeho výroku III. zrušil; ve zbývající části byla ústavní stížnost žalobkyně (stěžovatelky) odmítnuta.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu mj. vyložil, že shora uvedené „úvahy a závěry Nejvyššího soudu by bylo možné, a to i přes změnu právní úpravy obsažené v ustanovení § 1124 nového občanského zákoníku, v němž je předkupní právo spoluvlastníků opětovně zakotveno, akceptovat, žádala-li by stěžovatelka vyhovění žaloby z důvodu, že má sama zájem o koupi podílu vedlejšího účastníka 1). Tento zájem nikdy v řízení neprojevila, naopak již ze samotné žaloby...vyplývá, že se domáhá určení vlastnického práva vedlejšího účastníka 1) k podílu na nemovité věci za účelem uspokojení své pohledávky. Takto formulovanému naléhavému právnímu zájmu Nejvyšší soud nevěnoval žádnou pozornost, vycházel naopak ze zcela odlišných předpokladů.“

S přihlédnutím k uvedenému nálezu Ústavního soudu a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky je tedy třeba mít v poměrech této právní věci za to, že:

1) předmětnou určovací žalobou se žalobkyně domáhá nikoliv naplnění předkupního práva, nýbrž obnovení původního věcně právního vztahu v podobě určení vlastnického práva žalovaného 1), to vše výhradně za účelem uspokojení svých tvrzených pohledávek;

2) právní závěry obsažené v (nyní již Ústavním soudem zrušeném) rozsudku Nejvyššího soudu by byly uplatnitelné pouze v situaci, pokud by se dotčený spoluvlastník domáhal realizace svého spoluvlastnického práva (žalobu by postavil na tvrzení, že sám má zájem o koupi podílu spoluvlastníka, který porušil předkupní právo);

3) vzhledem k ad 2) není vyloučeno, aby se dotčený spoluvlastník při porušení jeho předkupního práva druhým spoluvlastníkem domáhal obnovení původního věcně právního vztahu, respektive soudní deklarace věcně právního vztahu ve prospěch spoluvlastníka, jenž předkupní právo porušil, pokud smyslem žaloby je obnovení původního stavu panujícího před porušením předkupního práva, a to za účelem uspokojení pohledávek dotčeného spoluvlastníka vůči spoluvlastníku, který předkupní právo porušil; Nejvyšší soud takto interpretuje předmětný nález z toho důvodu, že měl-li by Ústavní soud za to, že dotčený spoluvlastník se po 1. lednu 2015 (až do přijetí změny obsažené v § 1124 o. z. v podobě účinnosti novely občanského zákoníku - zákona č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony), nemůže vůbec domáhat určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť k 1. lednu 2015 již došlo k zániku předkupního spoluvlastnického práva, nepřistoupil by (logicky) v uvedeném směru ke kasaci předmětné části dovolacího rozsudku.

Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že s jeho shora již vyloženým právním názorem se zcela ztotožnil Ústavní soud (nikoliv však v nálezu, nýbrž) ve svém usnesení ze dne 30. května 2017, sp. zn. III. ÚS 4095/16 (na uvedené usnesení ovšem Ústavní soud ve svém kasačním nálezu nijak nereagoval), v němž k předmětné materii mj. vyložil následující (nyní v textu tučně zvýraznil dovolací soud):

„11. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř. Uvedený soud jeho absenci zdůvodnil v podstatě tím, že i kdyby byla příslušná kupní smlouva posouzena jako (relativně) neplatný úkon podle § 40a občanského zákoníku, a vedlejší účastník a) by tak byl určen jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, pro stěžovatelku by to z hlediska tvrzeného (spoluvlastnického) překupního práva (§ 140 občanského zákoníku) nemělo žádný význam, protože dané právo podle § 3062 NOZ zaniklo k datu 1. 1. 2015. Stěžovatelka namítla, že když předkupní právo uplatnila vůči vedlejším účastníkům před tímto datem, toto její právo trvá i nadále, přičemž argumentovala jednak tím, že jinak by posledně uvedené ustanovení ztratilo smysl, a jednak že její naléhavý právní zájem na požadovaném určení spočíval v tom, že vedlejší účastník se převodem nemovitostí snaží zbavit svého majetku, a mařil tak výkon rozhodnutí pro její pohledávky.

12. Úvaha Nejvyššího soudu spočívá v tom, že i kdyby bylo žalobě vyhověno, nemělo by to na právní postavení stěžovatelky vliv, neboť její předkupní právo ex lege zaniklo; z tohoto důvodu nelze usuzovat na existenci tzv. naléhavého právního zájmu. Ústavnímu soudu přitom není z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, proč by tato racionální úvaha nemohla z hlediska ústavnosti obstát; odmítla-li totiž stěžovatelka daný názor s tím, že vedlejší účastník se snaží zbavit svého majetku, a zmařit tak výkon rozhodnutí pro stěžovatelčiny pohledávky, je tento argument očividně nepřiléhavý, neboť předmětem daného soudního řízení bylo určení vlastnického práva vedlejšího účastníka, a to s ohledem na (údajnou) neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi ním a vedlejší účastnicí z důvodu porušení překupního práva. Nebyla jím tedy neúčinnost tohoto právního úkonu z důvodu, že jím vedlejší účastník a) zkrátil uspokojení stěžovatelčiny vymahatelné pohledávky (na což ostatně již upozornil soud prvního stupně v odůvodnění svého, výše citovaného rozsudku).“

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. března 2018, sp. zn. 22 Cdo 741/2018, mj. uvedl, že právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016 „se však týká porušení předkupního práva již v době účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., zatímco v nyní projednávané věci došlo k porušení předkupního práva ještě za účinnosti předchozího zákoníku. Ustanovení § 3062 o. z. je třeba vykládat tak, že od 1. 1. 2015 (až do nabytí účinnosti novely č. 460/2016 Sb.) mohl spoluvlastník nakládat (se) svým podílem volně, aniž by k němu měli spoluvlastníci (s výjimkou spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu) předkupní právo. Toto ustanovení se nijak nedotýká práv a povinností vzniklých z předkupního práva porušeného před 1. 1. 2014.“

Proti posledně uvedenému rozsudku dovolacího soudu rovněž směřovala ústavní stížnost, kterou ovšem Ústavní soud usnesením ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. III. ÚS 2430/18, odmítl. Informačně zajímavý (avšak ve vztahu ke shora označenému kasačnímu nálezu nikoliv s důsledky plynoucími z čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky; např. podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, usnesení Ústavního soudu nejsou považována za závazná ani pro samotný Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná) je pak poslední věta bodu 12. odůvodnění usnesení, v níž Ústavní soud uvádí: „Zákonné předkupní právo (v latentní podobě), jež vzniklo podle § 140 OZ 1964, zaniklo uplynutím dne 31. 12. 2014 (viz § 3062 OZ 2012), avšak nároky z něj vzniklé před 1. 1. 2014 (jakož i nároky vzniklé od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014) se posuzují podle OZ 1964 (srov. § 3028 odst. 2 OZ 2012).“

Jestliže soudní praxe v poměrech dosavadní civilní právní úpravy neomezovala právo dovolat se neplatnosti právního úkonu pouze na jeho účastníky, byť oprávnění třetích osob (a tedy i případně v postavení věřitelů) dovolat se neplatnosti právního úkonu (např. vůči jednajícímu dlužníkovi s třetí osobou) podmiňovala příznivým dopadem na právní postavení této třetí osoby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006, nebo ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 75/2015), je též ve světle shora vyloženého kasačního nálezu Ústavního soudu nasnadě, že v těchto intencích lze dovodit, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě.

Ve smyslu ad 3) vyloženého právního názoru Ústavního soudu pak tedy není nadále udržitelný (není správný) právní názor odvolacího soudu vyložený v odůvodnění jeho rozsudku, že: „Za situace, kdy občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 zákonné předkupní právo spoluvlastníků neupravuje a v § 574 a následujících občanského zákoníku, stejně jako v žádném jiném jeho ustanovení, není spoluvlastníkovi uloženo oprávnění domáhat se neplatnosti právního jednání z důvodu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka, tak nemůže konstrukce, na níž žalobkyně žalobu postavila a obhajuje i v podaném odvolání, obstát.“

Nejvyššímu soudu za této situace (vzhledem k právním závěrům plynoucím z kasačního nálezu Ústavního soudu shora) tudíž nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. v dotčeném rozsahu zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátit k dalšímu řízení.

Podle § 243e odst. 2 věty třetí o. s. ř. výrokem II. zrušil dovolací soud rovněž shora označené usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, neboť jde o rozhodnutí, které je na zrušovaném rozhodnutí odvolacího soudu závislé.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci odvolací soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2019

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru