Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2262/2019Usnesení NS ze dne 04.09.2019

HeslaDědění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2262.2019.1
Dotčené předpisy

§ 465 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 1489 předpisu č. 89/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2262/2019-292

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po J. Š., narozeném XY, poslední trvalý pobyt XY, zemřelém dne 5. ledna 2018, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 128/2018, o dovolání K. Š. (dříve Š.), narozené XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2018, č. j. 29 Co 271/2018-124, takto:

Usnesení městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. května 2018, č. j. 26 D 128/2018-107, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6.

Odůvodnění:

Řízení o pozůstalosti po J. Š., zemřelém dne 5. ledna 2018 (dále jen „zůstavitel“) bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 24.1.2018, č.j. 26 D 128/2018-16. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byla pověřena Mgr. Naděžda Alšová, notářka v Praze 6.

Usnesením ze dne 21.5.2018, č.j. 26 D 128/2018-107, Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že soud bude nadále jako s účastníkem řízení jednat s pozůstalou matkou K. Š., o níž lze mít důvodně za to, že je dědičkou ze zákona. K odvolání K. Š. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.9.2018, č.j. 29 Co 271/2018-124, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel ze závěru, že k prohlášení K. Š. (nyní Š.) ze dne 17.4.2018, že dědictví po J. Š. odmítá, se nepřihlíží, neboť tím, že před tímto prohlášením nakládala s částí pozůstalosti, když požádala a přijala pojistné plnění, na které vznikl nárok samotnému zůstaviteli ještě za jeho života, „dala najevo, že dědictví nechce odmítnout“.

Proti usnesení odvolacího soudu podala K. Š. dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud dospěl k chybným závěrům, že právní jednání potencionálního dědice, spočívající v přijetí pojistného plnění z pojistné smlouvy uzavřené zůstavitelem, je třeba vykládat jako konkludentní přijetí dědictví ve smyslu § 1489 odst. 2 občanského zákoníku, a to „za situace, kdy potencionální dědic jednal v právním omylu, při kterém se mylně domníval, že předmětné plnění není součástí pozůstalosti; přičemž tento právní omyl je odůvodnitelný, neboť jiné druhy pojistných plnění (např. penzijní připojištění či tzv. životní pojištění) nejsou součástí pozůstalosti, a dále i proto, že také pojišťovna (pojistitel) v důsledku stejného omylu toto pojistné plnění potencionálnímu dědici vyplatila bez právního důvodu a bez rozporování poskytla, čímž právní omyl potencionálního dědice vyvolala, resp. utvrdila“. Dále uvedla, že odvolací soud v potvrzujícím usnesení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, v němž je formulováno, co je počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, v tom případě se však jednalo o skutkově zcela jiný případ, kdy dědic po smrti zůstavitele užíval jeho movité i nemovité věci a přenechal je i k užívání třetím osobám. V dané věci je ze skutkových okolností zjištěných v řízení zřejmé, že „pozůstalá matka dědictví nikdy přijmout nechtěla, dědictví po poučení o možnosti dědictví odmítnout odmítla a přijaté plnění ve výši 13.000 Kč obratem pojišťovně vrátila“, a že při přijetí uvedené částky „vycházela z mylné informace, že plnění z pojistné události stejně jako již přijaté plnění z penzijního připojištění nenáleží do dědictví“. Odvolací soud neposoudil tyto individuální okolnosti konkrétního případu a nepřihlédl k uvedeným skutečnostem, třebaže v napadeném rozhodnutí cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn 21 Cdo 1351/2000 i větu: „Kdy se jedná o počínání dědice ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák. (nyní § 1489 o.z.) závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu“. Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu a bylo podáno osobou k tomu oprávněnou v zákonem stanovené lhůtě, se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí významné vyřešení právní otázky, zda v tom, že matka zůstavitele přijala od pojistníka pojistné plnění, na které vznikl zůstaviteli nárok ještě za jeho života, lze spatřovat počínání, kterým dala najevo, že chce dědictví přijmout. Protože se odvolací soud (i soud prvního stupně) při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.

Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo dovoláním napadeno (§ 242 o.s.ř.);, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Dědic má právo po smrti zůstavitele dědictví odmítnout (§ 1485 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.z.“).

Odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl (§ 1486 o.z.).

K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout (§ 1489 odst. 2 věta první o.z.).

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu (již k ustanovení § 465 zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, následně i k obsahově stejnému ustanovení § 1489 o.z., který je účinný od 1.1.2014) se počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout (nyní, že „chce dědictví přijmout“), se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části projevuje jako jeho vlastník, nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (např. se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Rovněž je za počínání vylučující odmítnutí dědictví zpravidla považován úkon, kterým dědic zpochybnil dědické právo jiných osob, kterým uplatnily nárok neopomenutelného dědice nebo kterým požádal soud o povolení prodeje věci patřící do dědictví (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.3.2001 sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.12.2011 sp. zn. 21 Cdo 2149/2009, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.5.2012 sp. zn. 21 Cdo4391/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.11.2018 sp. zn. 24 Cdo 2832/2018).

Soudní praxe i právní teorie shodně uvádějí, že jde především o nakládání s majetkem náležejícím do dědictví jako by šlo o majetek vlastní (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele, rušení těchto účtů a převádění prostředků na jiné účty, zpeněžování majetku zůstavitele, převádění majetku zůstavitele na jiné osoby, likvidace věcí z majetku zůstavitele, užívání věcí z dědictví jako věcí vlastních, provádění podstatných změn na věcech, které patří do dědictví, přijetí plnění ze zůstavitelových pohledávek či dokonce vymáhání takových pohledávek). Za chování, kterým dědic dává nepochybně najevo, že hodlá vstoupit do zůstavitelových práv a povinností, se naopak nepovažuje např. vypravení pohřbu zůstaviteli nebo převzetí nepatrného majetku vypravitelem pohřbu, péče o majetek zůstavitele nutná k zabránění škody, splnění veřejnoprávní povinnosti podání daňového přiznání za zůstavitele (srov. Občanský zákoník IV. Komentář. Fiala, R., Drápal, L. a kol. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2015, str. 69).

Vždy bylo také v soudní praxi (včetně výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR) i odborné literatuře zdůrazňováno, že kdy se jedná o počínáním dědice ve smyslu ustanovení § 465 obč. zák., resp. § 1489 o.z., závisí na posouzení individuálních okolností konkrétního případu.

Shora uvedené závěry, které definují, co lze, resp. nelze, považovat za počínání, kterým dal dědic najevo, že chce dědictví přijmout, jsou bez dalšího použitelné i v dané věci, dovolací soud nemá důvod na nich ničeho měnit.

V projednávané věci bylo z hlediska skutkového zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), že zůstavitel nepořídil závěť ani jiné pořízení pro případ smrti, nezanechal dědice v první třídě dědiců podle zákonné posloupnosti (děti ani manželku), ve druhé třídě dědiců přicházeli v úvahu jako dědici rodiče zůstavitele K. Š. (nyní Š.) a J. Š., oba dědictví odmítli. K. Š. dědictví odmítla svým prohlášením do protokolu soudu o jednání konaném dne 17.4.2018; tomuto prohlášení předcházelo vyhlášení usnesení soudu o vyrozumění o jejím dědickém právu a právu dědictví odmítnout do jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení, s poučením o možných způsobech a obsahu poučení, s tím, že se k odmítnutí dědictví nepřihlíží,

dal-li dědic svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Při podepisování protokolu po skončení jednání do něho K. Š. sama připsala: „Odmítnuto dát do zápisu, že prac. B. mi ústně sdělila, že nárokovaná výplata 13.000 Kč za vyplavený byt synem (souseda) bylo zpoždění – nespadá do dědického řízení. Toto jsem v kopii sdělila i na AXA“.

Z obsahu spisu se dále podává, že K. Š. před svým prohlášením, že dědictví po zůstaviteli odmítá, poskytovala soudu prvního stupně součinnost v rámci předběžného šetření o majetku a možných dědicích zůstavitele, zajistila vypnutí topení v zapečetěném bytě zůstavitele a také žádala soud o rychlé vyřízení pozůstalosti, aby nevznikaly dluhy na nájemném (podle odvolacího soudu, s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1351/2000, „z těchto úkonů nelze dovozovat takové chování pozůstalé matky, jež by mohlo být chápáno jako projev, jímž by se k majetku, který se nacházel v bytě zůstavitele chovala jako k majetku vlastnímu“, a že „lze v tomto počínání spíše spatřovat snahu pozůstalé matky o zachování pozůstalosti s cílem zabránit vzniku škody na majetku, který se nacházel v bytě zůstavitele“). Dále je ze spisu zřejmé, že k dotazu soudu, „z jakého titulu byla pojišťovnou vyplacena částka ve výši 13.000 Kč týkající se škodné události č. 17.20006.0031580 (jde o pohledávku zůstavitele zařazenou do aktiv pozůstalosti) K. Š.“, sdělila AXA pojišťovna dne 17.5.2018, že z pojistné události 17.20006. 0031580 bylo dne 19.3.2018 poukázáno na účet matky klienta, K. Š., 13.000 Kč na základě její žádosti „dle vyjádření, že nespadá do dědického řízení“, a že se uvedená částka vrátila zpět.

Zjištěné okolnosti, za kterých došlo k žádosti a vyplacení pojistného plnění matce zůstavitele, neumožňují sdílet názor odvolacího soudu, že žádostí a přijetím pojistného plnění 13.000 Kč dala matka zůstavitele najevo, že chce dědictví přijmout. Podle dovolacího soudu nelze na účastníka řízení klást takové nároky, aby byl schopen rozlišit, zda a jaká pojistná plnění patří do pozůstalosti a jaká lze vyplatit přímo tzv. obmyšlené osobě bez projednání pozůstalosti; v dané věci tím spíše, když toto rozlišení neprovedl ani pojistník, který, jak sám soudu sdělil, předmětnou částku matce zůstavitele poukázal jen na základě toho, že v žádosti uvedla, že toto pojistné plnění do dědictví nespadá, a že podle dovolatelky jí bylo tímtéž pojistníkem současně vyplaceno i penzijní připojištění zůstavitele, které ze zákona předmětem pozůstalosti není, a že se jí informace, že „výplata z AXA-pojistka na byt“ nespadá do dědického řízení, dostalo ústně od pracovnice notářky pověřené provedením úkonů v řízení o dědictví (viz žádost dovolatelky adresovaná notářce – e-mail ze dne 17.3.2018 a protokol o jednání ze dne 17.4.2018). Pokud uvedené skutečnosti odvolací soud nezohlednil, nerespektoval dostatečně ustálenou judikaturou dovolacího soudu zdůrazňovanou nutnost posuzování zjištěného chování (počínání) potencionálního dědice podle individuálních okolností konkrétního případu.

Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného usnesení, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 6) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený dovolacím soudem v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení § 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř. rozhoduje v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 9. 2019

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru