Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 2142/2019Usnesení NS ze dne 23.09.2019

HeslaŽaloba určovací
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2142.2019.1
Dotčené předpisy

§ 80 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 4132/19


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 2142/2019-194

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců A) M. S., narozeného XY, bytem XY, a B) T. V., narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 17, proti žalovaným 1) J. H., narozenému XY, bytem XY, a 2) D. V., narozené XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Vladimírem Kyzlinkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská č. 36, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 54/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018, č. j. 51 Co 320/2018-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.10.2018, č .j. 51 Co 320/2018-165, výrokem I. zamítl návrh žalobců na spojení věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 51 Co 320/2018 a sp. zn. 15 Co 335/2018 ke společnému projednání, výrokem II. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1.6.2018, č. j. 21 C 54/2013-142, ve věci samé (kterým byla zamítnuta žaloba žalobců na určení, že M. H. byla ke dni své smrti 13.8.2010 vlastníkem bytové jednotky č.184/11 a odpovídajícího spoluvlastnického podílu o velikosti 1832/10000 na společných částech budovy č. XY a na pozemku p.č. XY v k.ú. XY), výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části o náhradě nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí ve věci samé (zamítnutí žaloby) vycházelo ze závěru, že na žalobou požadovaném určení není naléhavý právní zájem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že „rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, a to otázky danosti naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/98, ze dne 17.7.2013, sp. zn. 26 Cdo 937/2013, ze dne 19.12.2012, sp. zn. 29 Cdo 3110/2011, v nichž je otázka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení definována, a zejména na rozsudek ze dne 26.1.2014, sp. zn. 22 Cdo 11/2014, ve kterém „ve skutkově obdobné věci s věcí žalobců“ Nejvyšší soud naléhavý právní zájem žalobců na určení (že předmětné nemovitosti byly ke dni úmrtí manžela žalované ve společném jmění žalované a jejího zemřelého manžela a na základě toho mohou být v rámci dodatečného projednání dědictví zařazeny mezi aktiva, čímž bude navýšena obvyklá cena majetku zůstavitele, a žalobce, jakožto zůstavitelův věřitel, se bude moci domáhat uspokojení své pohledávky vůči dědicům) shledal. Ve světle této judikatury je podle žalobců nesprávný názor odvolacího soudu, že nemají naléhavý právní zájem na určení majetku zůstavitelky, protože na jejich právním postavení by se předmětným určením ničeho nezměnilo, neboť otázka platnosti darovací smlouvy by měla být zároveň řešena ve sporu o zaplacení částky 3.960.000 Kč; v tomto sporu však není předběžnou otázkou, zda je darovací smlouva platná nebo neplatná, ale jaká je cena nabytého dědictví, a tedy mají naléhavý právní zájem na tom, aby do dědictví po M. H. byl pojat i další majetek zvyšující cenu dědictví, což znamená i vyšší odpovědnost dědiců za dluhy zemřelé M. H.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že v dané věci není dovolání žalobců podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, že M. H. byla ke dni své smrti vlastníkem předmětné bytové jednotky a podílu na společných částech budovy a pozemku v k. ú. XY, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Podle ustanovení § 80 o.s.ř. lze žalobu o určení existence právního poměru nebo práva uplatnit, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené soudní praxe je naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Tento předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě na plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

V projednávané věci je z žaloby zřejmé, že důvodem požadovaného určení, že M. H. byla ke dni své smrti 13.8.2010 vlastníkem označených nemovitých věcí, je, aby se žalobci po žalovaných (jako dědicích M. H.) mohli domáhat zaplacení svých tvrzených nároků, které měli vůči M. H. v souvislosti s úpravami provedenými v pronajatých prostorách v domě M. H., a že vlastnictví M. H. dovozují z neplatnosti té části darovací smlouvy ze dne 2.7.2010, kterou M. H. darovala dům, ve kterém se nachází jimi upravené pronajaté prostory na bytovou jednotku, M. S. Bylo také zjištěno, že žalobou vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 54/2013 se žalobci M. S. a T. V. domáhají po žalovaných J. H. a D. V., jako dědicích M. H., zaplacení částky 3.960.000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty a nákladů jimi vynaložených na úpravu pronajatého prostoru v domě, který byl ve vlastnictví M. H.

Z uvedených zjištění, které dovolatelé nezpochybňují, vyplývá, že právní otázka, zda byla M. H. ke dni své smrti vlastníkem předmětných nemovitých věcí, je především otázkou předběžnou pro posouzení, zda a do jaké výše odpovídají žalovaní za žalobci tvrzené náklady jimi vynaložené na úpravu části domu – původně ve vlastnictví M. H., ke dni její smrti však v katastru nemovitostí vedeného jako vlastnictví M. S. podle darovací smlouvy ze dne 2.7.2010. Již z tohoto důvodu (tj. řešení předběžné otázky pro rozhodnutí o plnění) není ve smyslu výše uvedené soudní judikatury v zásadě dán naléhavý právní zájem na žalobci požadovaném určení. Skutečnost, že se žalobci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 54/2013 žalobou proti žalovaným domáhají zaplacení částky 3.690.000 Kč, pak potvrzuje to, že žaloba na určení vlastnictví už nemůže utvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak žalobě na plnění. Dosavadní soudní judikaturou zdůrazňovaná preventivní povaha určovací žaloby proto v dané věci už nemá žádné opodstatnění.

Pokud žalobci v dovolání poukázali na rozsudek ze dne 26.1.2016, sp. zn. 22 Cdo 11/2014, s tím, že v něm Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci naléhavý právní zájem shledal, je třeba uvést, že porovnání těchto dvou věcí na místě není, neboť ve zmíněné věci nebylo třeba při rozhodování přihlížet ke konkurenci s probíhajícím řízení o žalobě na plnění, jako je tomu v dané věci.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobců proti dovoláním napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Lze dodat, že součástí dovolání byl i návrh žalobců, aby Nejvyšší soud spojil řízení o tomto dovolání s řízením o jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2018, sp. zn. 15 Co 335/2018 (vydaným v řízení, v němž se žalobci domáhali proti žalovaným zaplacení částky 3.960.000 Kč – viz výše). S ohledem na to, že dovolání v dané věci není přípustné a o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.11.2018, sp. zn. 15 Co 335/2018 již bylo dovolacím soudem rozhodnuto (usnesením ze dne 14.5.2019, sp. zn. 26 Cdo 984/2019), nebylo třeba o návrhu na spojení věcí ke společnému projednání rozhodovat.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2019

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru