Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1869/2020Rozsudek NS ze dne 30.09.2020

HeslaPoučovací povinnost soudu
Ustanovení zástupce
Právo na spravedlivé soudní řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1869.2020.1
Dotčené předpisy

čl. 37 odst. 2 předpisu č. 2/1993 Sb.

čl. 36 odst. 1 předpisu č. 2/1993 Sb.

§ 118a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1869/2020-334

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce V. B., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Filipem Glézlem, advokátem se sídlem v Brně, Nové sady 25, proti žalovanému S. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Kateřinou Krejčiříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 1021/15, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 10/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2019, č. j. 13 Co 284/2018-281, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. října 2019, č. j. 13 Co 284/2018-281, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18. září 2018, č. j. 11 C 10/2017-257, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2018, č. j. 11 C 10/2017-257, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „vrácení“ označených pozemků, a navazujícími výroky rozhodl o povinnosti žalobce nahradit státu a žalovanému specifikované náklady řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. října 2019, č. j. 13 Co 284/2018-281, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil (ve znění, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem označených pozemků), ve výroku o povinnosti žalobce nahradit státu náklady řízení jej změnil tak, že stát nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, ve výroku o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 35.150,- Kč (namísto částky 37.026,- Kč), a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky.

K žádosti žalobce soud prvního stupně usnesením ze dne 28. ledna 2020, č. j. 11 C 10/2017-306, ustanovil žalobci pro dovolací řízení (shora označeného) advokáta, který posléze v zastoupení žalobce podal proti výše označenému rozsudku odvolacího soudu (včasné) dovolání. V něm mj. namítá, že v jeho případě došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť v řízení předem soudem prvního stupně ani odvolacím soudem nebyl poučen o tom, že může požádat o bezplatné právní zastoupení podle § 30 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv nevlastní žádný majetek, je evidován na úřadu práce v důsledku dlouhodobé pracovní neschopnosti, pobírá pouze dávky životního minima a jeho manželka je příjemkyní dávek hmotné nouze. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a žalovanému byly přiznány náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud konstatuje, že již pro absenci (níže rozvedeného) procesního poučení žalobce v řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což již samo o sobě naplňuje důvod ke kasaci rozhodnutí obou soudů.

Ústavní soud v nálezu ze dne 21. března 2017, sp. zn. IV. ÚS 682/16 (in https://nalus.usoud.cz), vyložil a odůvodnil právní názor, že cílem poučovací povinnosti ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je poučení účastníka o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní povinnosti, přičemž poučovací povinnost musí být poskytnuta včas, tj. v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka řízení zapotřebí. Civilní soud je tedy povinen účastníka řízení včas seznámit s právem nechat se zastoupit osobou znalou práva nebo požádat soud o to, aby mu byl zástupce za naplnění zákonných podmínek soudem ustanoven. Uvedené platí obzvláště za situace, kdy je již z podání účastníka řízení zřejmé, že se v procesním právu zjevně neorientuje, že se nachází v tíživé osobní situaci nebo že vzhledem k projednávané věci a vzhledem k zastoupení protistrany může být v procesu značně znevýhodněn. Podle Ústavního soudu pokud soudy na požadavek stěžovatelky na ustanovení zástupce obsažený už v jejím žalobním podání nijak nereagovaly a přes celkovou nedostatečnost jejích podání ji řádně nepoučily o jejím právu nechat se zastoupit advokátem a požádat s ohledem na majetkové poměry o ustanovení zástupce, dopustily se porušení práva na spravedlivý proces.

S přihlédnutím k čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou obecné soudy tímto právním názorem Ústavního soudu vázány, tedy jsou povinny ve své rozhodovací činnosti tento právní názor respektovat (nikoliv jen reflektovat).

Z obsahu spisu vyplývá, že u žalobce byly naplněny podmínky k tomu, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů, k čemuž ovšem ze strany soudu prvního stupně došlo až ve stadiu dovolacího řízení, ačkoliv (před rozhodnutím o vyslovení místní nepříslušnosti v této věci) původně Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 30. srpna 2016, č. j. 5 C 123/2012-78, žalobci (z důvodu jeho nemajetnosti) přiznal zcela osvobození od soudních poplatků.

Kromě toho muselo být soudu prvního stupně (ale i odvolacímu soudu) zřejmé, že žalobce není schopen v řízení mj. procesně adekvátně reagovat na požadavky rozhodujícího soudu a v tomto směru pochopitelně právně perfektním způsobem formulovat svůj žalobní požadavek, a to i v závislosti na případném zjištění, zda ta která nemovitost je či již není ve vlastnictví žalovaného.

Evidentně tak v případě žalobce došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V tomto směru je tedy dovolání žalobce přípustné i důvodné, když ostatní jeho dovolací argumentace zaměřená na další defekty v poučovací povinnosti (§ 118a o. s. ř.) či na předmětnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, je vydáním tohoto kasačního rozsudku pro toto dovolací řízení konzumována, neboť v dalším řízení – nedojde-li na straně žalobce ke změně jeho poměrů – budou trvat podmínky, aby byl žalobce nadále zastoupen advokátem, přičemž rozhodující soud bude povinen znovu posoudit otázku realizace případné procesní poučovací povinnosti (též) žalobce, případně bude nucen reagovat na případná procesní podání žalobce, a případně bude povinen se zabývat případem meritorně, tj. i z hlediska nyní žalobcem namítané neplatnosti předmětné věcné smlouvy.

V každém případě rozhodující soud v dalším řízení bude reflektovat ustálené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, in www.nsoud.cz). Uvedený závěr je ovšem uplatnitelný také v procesní situaci opačného gardu, kdy soud prvního stupně žalobu zamítne pro absenci naléhavého právního zájmu, zatímco odvolací soud, aniž by - pro již shora vyložené důvody - mohl (zčásti) převzít skutková zjištění, jež soud prvního stupně v řízení sice učinil, ale na nich své rozhodnutí nezaložil (právě proto, že nakonec dospěl k závěru, že žalobci v daném případě nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není), v uvedeném směru neprovedl dokazování (aby si sám učinil skutková zjištění zásadně významná pro meritorní rozhodnutí) a změnil rozsudek soudu prvního stupně v důsledku věcného posouzení žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, in www.nsoud.cz).

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedený návrh byl tímto kasačním rozsudkem konzumován.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (ale i soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru