Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1810/2020Rozsudek NS ze dne 03.12.2020

HeslaNarovnání
Katastr nemovitostí
Vklad do katastru nemovitostí
KategorieA
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1810.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1903 odst. 1 o. z.

§ 11 odst. 1 předpisu č. 256/2013 Sb.

§ 1903 o. z.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1810/2020-89

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) VGP Park Olomouc 5 a. s., se sídlem v Jenišovicích 59, identifikační číslo osoby 060 71 368, a b) VGP Park Olomouc 1 nástupnická a. s., se sídlem v Jenišovicích 59, identifikační číslo osoby 066 77 304, obou zastoupených Mgr. Jurajom Alexandrom, LL.M., se sídlem v Praze 3, Libická 1918/6, za účasti 1) J. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, 2) A. N., narozené dne XY, bytem v XY, 3) K. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, 4) A. G., narozeného dne XY, bytem v XY, a 5) Technologického parku a. s., se sídlem v Olomouci, Dlouhá 562/22, identifikační číslo osoby 278 20 980, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 2/2018, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 5 Co 35/2019-64, takto:

I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá.

II. Dovolání žalobkyně a) proti meritornímu výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 5 Co 35/2019-64, se zamítá; jinak se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. července 2019, č. j. 83 C 2/2018-47, zamítl žalobu, „aby soud povolil vklad uznání existence vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně a), společnosti VGP Park Olomouc 5 a. s. (dříve GEHOOLDVA a. s.), k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY do katastru nemovitostí na základě dohody o narovnání ze dne 26. 7. 2017, a tím nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc ze dne 1. 3. 2018, č. j. V-17671/2017-805“, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že shora uvedený katastrální úřad (jeho pracoviště) zamítl návrh na vklad vzniku vlastnictví k předmětnému pozemku ve prospěch žalobkyně a) na základě dohody o narovnání ze dne 26. července 2017. Katastrální úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že vklad nelze povolit, neboť vkladová listina navrhovaný vklad neodůvodňuje, jelikož předloženou dohodou o narovnání není vlastnické právo nabyté v rámci převodu na podkladě kupní smlouvy ze dne 8. března 2016 rušeno, měněno, ani z ní nevyplývá, že by toto právo bylo některým z účastníků kupní smlouvy zpochybňováno. Vkladem do katastru nemovitostí (dále též „katastru“) je možno zapsat uznání existence či neexistence práv, ale pouze za situace, kdy v důsledku těchto uznání bude změněn obsah katastru v části, ve které se zapisují práva či osoby, kterým tato práva náleží.

Soud prvního stupně dále učinil zjištění z dohody o narovnání ze dne 26. července 2017, že účastníci kupní smlouvy ze dne 8. března 2016 a účastník 5) uzavřeli tuto dohodu vzhledem k paralelní existenci kupní smlouvy a smlouvy o doplatku, kdy existují pochybnosti o tom, jaká byla skutečná vůle prodávajícího a kupujícího při podpisu kupní smlouvy a tedy o platnosti a závaznosti kupní smlouvy. Účastníci se tak dohodli o narovnání veškerých práv a povinností souvisejících s kupní smlouvou o doplatku, jakož i o vlastnictví pozemku s tím, že vlastníkem pozemku p. č. XY v k. ú. XY je kupující (žalobkyně a/) a vlastníkem pozemku p. č. XY v k. ú. XY je nyní účastník 5). Dále došlo k dohodě o navýšení sjednané kupní ceny u jednotlivých prodávajících a o způsobu úhrady tohoto doplatku.

Soud prvního stupně vkladovou žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že z předmětné dohody o narovnání nevyplývá, že by na jejím základě došlo ke změně, zrušení či obnovení vlastnického práva, přičemž z této dohody ani nevyplývá, že by bylo nabytí vlastnického práva zapsaného do katastru nemovitostí zpochybňováno.

K dovolání obou žalobkyň Vrchní soud v Olomouci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 5 Co 35/2019-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Své rozhodnutí odvolací soud – s citací § 6 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též „katastrální zákon“) - odůvodnil následovně:

„…zápis uzavřené dohody o narovnání do katastru nespadá ani pod pojem vkladu do katastru ani záznamu ani poznámky. V katastru nemovitostí je žalobkyně a) stále zapsána jako vlastnice parc. č. XY na LV č. XY a mezi účastníky o této skutečnosti není žádný spor. Vlastnictví žalobkyně a) k předmětné nemovitosti není nijak zpochybňováno. Naopak předložená dohoda o narovnání se týká pouze toho, že k uzavřené kupní smlouvě, na základě které bylo vlastnické právo v katastru nemovitostí vyznačeno, byl uzavřen dodatek, který se však týkal pouze výše kupní ceny a její splatnosti. Dohoda o narovnání také žádnou jinou skutečnost neřeší. Není tedy důvodu vkládat dohodu o narovnání do katastru nemovitostí, byť třeba v rámci poznámky.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do obou jeho výroků (meritorního i nákladového) podaly obě žalobkyně (dále též „dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Z obsahu dovolání lze vyvodit (v dovolání není standardním způsobem precizován dovolací důvod, nicméně vyplývá z obsahu podaného dovolání), že dovolatelky dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, který nereflektoval předmětnou dohodu o narovnání coby vkladovou listinu, na základě které by mělo dojít vkladem k uznání vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch žalobkyně a). V této souvislosti dovolateky namítají, že odvolací soud nerespektoval předmětnou (dovolatelkami v dovolání citovanou) judikaturu Nejvyššího soudu.

Předpoklady přípustnosti dovolání dovolatelky vymezily s tím, že: „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva:

Otázka č. 1: ‚Lze platně uzavřít dohodu o narovnání v situaci, kdy žádný z účastníků existenci narovnávaného práva aktivně nezpochybňuje, avšak je zde subjektivní pochybnost účastníků o existenci práva důvodně založená na objektivně existujících skutečnostech?‘

Na tuto otázku si odvolací soud odpověděl záporně, ačkoliv správná odpověď je kladná. Při jejím řešení se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a proto je jeho rozhodnutí založené na nesprávném právním posouzení.

Otázka č. 2: ‚Lze dohodou o narovnání ve smyslu § 1903 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku narovnat spor či pochybnost o existenci věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu takovým způsobem, že pochybnost o existenci tohoto práva bude odstraněna a existence tohoto práva uznána ve prospěch osoby, která je jako nositel práva ve veřejném seznamu zapsaná?‘

Na otázku č. 2 odvolací soud taktéž odpověděl záporně, ačkoliv správná odpověď má být dle dovolatelů i zde kladná. Dovolací otázka č. 2 nicméně nebyla v této podobě v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.

Otázka č. 3: ‚Lze v souladu s § 11 odst. 1 katastrálního zákona provést vklad uznání existence vlastnického práva do katastru nemovitostí v případě, kdy se v důsledku takového zápisu nemění osoba zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník?‘

I na otázku č. 3, která taktéž zatím nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, odvolací soud odpověděl záporně, byť správná odpověď je dle dovolatelů kladná…‘“

Dovolatelky k otázce možnosti narovnání sporných právních vztahů ve svém dovolání poukazují na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se vztahují k aplikaci předchozí civilní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákon, v rozhodném znění). Vytýkají odvolacímu soudu, že dohodu o narovnání považoval za (pouhý) dodatek předmětné kupní smlouvy, aniž by zohlednil skutečnost, že: „se v narovnání účastníci dohodli na uznání vlastnického práva právního předchůdce žalobců k pozemku a že se v čl. 2 dohody prodávající vzdali jakýchkoliv námitek neplatnosti, neúčinnosti či zdánlivosti kupní smlouvy, za což obdrželi nemalé finanční plnění.“

Dále dovolatelky nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že: „dohodu o narovnání, tedy uznání existence vlastnického práva právního předchůdce žalobců, nelze zapsat do katastru nemovitostí.“ Mají za to, že: „je-li možné vyřešit v rámci narovnání spor či pochybnost o existenci věcného práva tím způsobem, že bude uznána jeho existence či neexistence, a to i v případě, že se v důsledku takového uznání nemění osoba nositele práva zapsaná v katastru nemovitostí, je nutné připustit vklad takového uznání existence či neexistence práva do katastru. Jinak by v souladu s § 1903 odst. 1 větou druhou občanského zákoníku taková dohoda o narovnání nemohla nikdy nabýt účinnosti, což by byla nepřípustná absurdita.“

Konečně dovolatelky namítají, že: „neexistuje žádná zákonná překážka (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR), která by měla bránit vkladu vlastnického práva na základě uznání existence vlastnického práva obsaženého v dohodě o narovnání. Nemožnost zápisu vkladu takového vlastnického práva dle vyhlášky č. 357/2013 Sb., katastrální vyhláška (viz čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky) nebo snad dokonce z důvodu absence technických schopností na straně katastrálního úřadu nemohou být důvodem pro odepření zákonného práva soudem, natož práva vlastnického, chráněného přímo ústavním pořádkem České republiky (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).“

Z vyložených důvodů dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyň se vyjádřil pouze účastník 1), který odkázal na své vyjádření učiněné již před soudem prvního stupně; dodal, že jeho „stanovisko zůstává i nadále beze změny a nemám více, co bych k této věci dodal.“

Nejvyšší soud se posléze zabýval přípustností dovolání, přičemž v případě žalobkyně b) dospěl k závěru, že k tomuto dovolání není subjektivně legitimována. Z podané vkladové žaloby totiž vyplývá, že předmětného vkladu uznání vlastnického práva k pozemku p. č. XY v k. ú. XY (dále již „předmětný pozemek“), se domáhá toliko žalobkyně a), nikoliv též žalobkyně b).

Uvedená právně významná okolnost se pak z povahy věci musí projevit i ve vztahu k posouzení oprávnění (subjektivní legitimaci) dotčené osoby podat dovolání proti meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že subjektivní přípustnost dovolání se pojí s určením toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Odpověď na tuto otázku reflektuje stav procesní újmy, jenž nastává osobě určitého (některého) účastníka a který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil.

Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí buďto zruší či je změní.

Popsané oprávnění (subjektivní legitimace) podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zajisté náleží žalobkyni a), v jejíž neprospěch vyznívá v dotčeném (shora zreferovaném směru) rozhodnutí odvolacího soudu, kdy prostřednictvím podaného dovolání se žalobkyně a) může domáhat pro sebe příznivějšího výsledku.

Taková procesní situace ovšem v případě žalobkyně b) nastat objektivně nemůže, neboť ani případně v dovolacím řízení měnící se (a vkladové žalobě vyhovující) meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu, případně vydání kasačního rozhodnutí, se v žádném ohledu jí nijak nedotýká. Žalobkyně b) tudíž v dovolacím řízení v uvedeném směru objektivně nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku.

Dovolání žalobkyně b) proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu není tudíž podle § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. subjektivně přípustné, přičemž dovolání proti nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu není zase objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně b) odmítl.

Pokud jde o dovolání žalobkyně a), Nejvyšší soud konstatuje, že toto dovolání je sice – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, leč není důvodné.

Odvolací soud svůj právně kvalifikační závěr ústící ve vydání meritorního výroku, jímž potvrdil vkladovou žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, založil na argumentaci, že (ve stručnosti shrnuto):

a) zápis uzavřené dohody o narovnání do katastru nespadá ani pod pojem vkladu do katastru, ale ani záznamu či poznámky;

b) v katastru nemovitostí je žalobkyně a) stále (v době rozhodování odvolacího soudu byla) zapsána jako vlastnice předmětného pozemku;

c) vlastnictví žalobkyně a) k předmětnému pozemku není nijak zpochybňováno;

d) předložená dohoda o narovnání se týká pouze toho, že k uzavřené kupní smlouvě, na základě které byl povolen vklad do katastru, byl uzavřen dodatek, který se však týkal pouze výše kupní ceny a její splatnosti, přičemž dohoda o narovnání žádnou jinou skutečnost neřeší;

e) z důvodu ad d) nelze povolit vklad do katastru podle předmětné dohody o narovnání.

Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to, zda lze provést vklad vlastnického práva k nemovitosti na základě narovnání (dohody o narovnání) obsahujícího uznání vlastnického práva k nemovité věci, a pokud ano, zda lze vklad podle (dohody o) narovnání (obsahující uznání vlastnického práva) provést i v případě, pokud by takovým zápisem nedošlo ke změně osoby (katastrálního) vlastníka, neboť jeho vlastnické právo není nijak zpochybňováno.

V řešení těchto právních otázek je tudíž dovolání žalobkyně a) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.

Naopak žalobkyní a) shora již zformulovaná právní otázka pod č. 1, zda: „lze platně uzavřít dohodu o narovnání v situaci, kdy žádný z účastníků existenci narovnávaného práva nezpochybňuje, avšak je zde subjektivní pochybnost účastníků o existenci práva důvodně založená na objektivně existujících skutečnostech“, při jejímž řešení se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nenaplňuje předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Je tomu tak z toho důvodu, že rozhodnutí dovolacího soudu, na které žalobkyně a) ve svém dovolání činí odkaz, případně z nichž cituje právní názory, se v žádném ohledu netýkají problematiky vkladu vlastnického práva podle narovnání ve smyslu § 1903 odst. 1 o. z. ve vazbě na katastrální předpisy, neboť těmito rozhodnutí byla vesměs řešena problematika dohody o narovnání podle předchozí civilní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění), navíc bez reflexe na katastrální aspekt věci, tj. bez promítnutí podmínek pro povolení vkladu do katastru podle předchozí úpravy atd.

Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku lze v zásadě vyvodit, že odvolací soud přisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, který vyložil, že: „vkladem do katastru nemovitostí je možno zapsat uznání existence či neexistence práv, ale pouze za situace, kdy v důsledku těchto uznání bude změněn obsah katastru v části, ve které se zapisují práva či osoby, kterým tato práva náleží.“

Pokud totiž odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zápis uzavřené dohody o narovnání do katastru nespadá ani pod pojem vkladu do katastru, ale ani záznamu či poznámky, zjevně tak vyjádřil názor, že neexistuje (právní úprava neumožňuje provést) „zápis uzavřené dohody o narovnání“ (tj. že se nevkládá samotná dohoda či smlouva do katastru), nýbrž (ve vazbě na v předchozím odstavci správně vyjádřený právní názor soudu prvního stupně), že takový vklad lze za splnění zákonem stanovených podmínek provést na základě předmětného uznání, respektive na základě uzavřené dohody o narovnání, která by tak představovala nabývací titul, pakliže by vklad podle této dohody byl rozhodnutím katastrálního úřadu (případně soudu v řízení podle části páté o. s. ř.) povolen.

Narovnání tak může při splnění zákonem stanovených podmínek korigovat dosavadní katastrální stav a učinit jej tak souladným s právním stavem (právní realitou), a to na podkladě provedeného zápisu ve formě vkladu příslušného věcného práva a jeho rozsahu k určité fyzické či právnické osobě. Respektive k předmětné korekci katastrálního stavu může dojít na základě vkladu, jímž se (na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu) zapíše uznání existence nebo neexistence některého z práv uvedených v § 11 odst. 1 písm. a) až s) katastrálního zákona.

Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel (v dovolacím řízení nelze jakýmkoliv způsobem skutková zjištění revidovat), tedy i zjištěním odvolacího soudu, že vlastnické právo žalobkyně a) v předmětné dohodě o narovnání nebylo nijak zpochybňováno, přičemž v předmětné dohodě o narovnání byla řešena pouze otázka výše kupní ceny a její splatnosti.

Podle § 1903 odst. 1 o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu.

Podle § 4 odst. 1 písm. e) katastrálního zákona katastr obsahuje (mj.) údaje o právech včetně údajů o vlastnicích a údaje o oprávněných z jiného práva, které se zapisuje do katastru.

Podle § 6 věty druhé katastrálního zákona vklad je zápis do katastru, kterým se zapisují věcná práva, právně ujednaná jako věcná práva, nájem a pacht.

Podle § 11 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona vkladem se do katastru zapisuje vznik, změna, zánik, promlčení a uznání existence nebo neexistence (mj.) vlastnického práva.

V posuzovaném případě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vlastnické právo žalobkyně a) není nijak (nikým) zpochybňováno, přičemž „předložená dohoda o narovnání se týká pouze toho, že k uzavřené kupní smlouvě, na základě které bylo vlastnické právo v katastru nemovitostí vyznačeno, byl uzavřen dodatek, který se však týkal pouze výše kupní ceny a její splatnosti.“ Jinými slovy řečeno, odvolací soud vyložil, že předložená dohoda o narovnání neodůvodňuje zápis vzniku, změny či zániku vlastnického práva či uznání existence nebo neexistence takového práva k předmětnému pozemku ve vztahu k žalobkyni a), která byla v době rozhodování odvolacího soudu zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedeného pozemku (v době rozhodování odvolacího soudu tak panovala ve vztahu k žalobkyni a/ shoda mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem o jejím výlučném vlastnictví uvedeného pozemku, které nikým nebylo zpochybňováno).

Nejvyšší soud tomuto závěru odvolacího soudu přisvědčuje, neboť dohodu o narovnání podle § 1903 o. z. lze považovat za vkladu schopnou v případě, pokud na jejím základě má dojít k uznání existence nebo neexistence některého z práv, s nímž katastrální zákon v § 11 odst. 1 písm. a) až s) připouští (při splnění dalších zákonných podmínek) zápis ve formě vkladu do katastru nemovitostí.

Jestliže v posuzovaném případě nepanovaly žádné pochybnosti o vlastnictví žalobkyně a) k předmětnému pozemku a pokud uzavřená dohoda o narovnání svým obsahem neodůvodňovala vznik, změnu, zánik či uznání existence nebo neexistence dosavadního v katastru nemovitostí reflektovaného vlastnického práva žalobkyně a), pak zde nebylo žádného věcného podkladu pro vyhovění žaloby, tj. pro duplicitní uznání vlastnického práva žalobkyně a), jakkoliv žalobkyní zformulovaný žalobní petit si pro svou určitou formulační insuficienci (arg.: „povoluje se vklad uznání existence vlastnického práva právního předchůdce žalobce 1. společnosti VGP Park Olomouc 5 a. s….“) vyžadoval procesní pozornosti (předmětem vkladu není „uznání existence vlastnického práva“, nýbrž zápis předmětného věcného práva ve prospěch fyzické či právnické osoby na podkladě vkladu schopné listiny), kterýžto nedostatek ovšem nemohl nic změnit na shora vyložených závěrech.

Na základě výše uvedeného lze tedy k předmětným právním otázkám, na nichž závisí rozhodnutí odvolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, učinit následující závěry.

Vklad vlastnického práva k nemovitosti lze (při splnění stanovených náležitostí i podle katastrálních předpisů) provést také na základě dohody o narovnání obsahující uznání vlastnického práva k nemovité věci.

Dohodu o narovnání podle § 1903 o. z. lze považovat za vkladu schopnou v případě, pokud na jejím základě má dojít k uznání existence nebo neexistence některého z práv, s nímž katastrální zákon v § 11 odst. 1 písm. a) až s) připouští (při splnění dalších zákonných podmínek) zápis ve formě vkladu do katastru nemovitostí.

Lze tedy uzavřít, že z pohledu uplatněných dovolacích námitek je rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku o věci samé věcně správný. Proto dovolací soud dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl, a dovolání směřující proti nákladovému výroku II. pro jeho objektivní nepřípustnost podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odmítl.

Žalobkyně a) a b) neměly v dovolacím řízení úspěch, přičemž dalším účastníkům (podle obsahu spisu) v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly; výrok II. o nákladech dovolacího řízení je tak důsledkem aplikace § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 12. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru