Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1496/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaDědic zákonný
Společná domácnost
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1496.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1637 o. z.

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1496/2020-340

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci pozůstalosti po J. B., zemřelé dne 30. září 2015, posledně bytem XY, za účasti 1) České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, 2) J. Z., narozeného dne XY, bytem XY, a 3) I. Z., narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 50 D 958/2015, o dovolání J. Z. a I. Z. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 24 Co 214/2018-267, takto:

Dovolání J. Z. a I. Z. se odmítá.

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):Stručné odůvodnění

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2018, č. j. 24 Co 214/2018-267, změnil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 14. 5. 2018, č. j. 50 D 958/2015-233, tak, že v řízení bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení pouze s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a že J. Z. a I. Z. se účast v řízení ukončuje; dále rozhodl, že J. Z. a I. Z. nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě provedeného dokazování dospěl k tomu, že manželé Z. měli s J. B., zemřelou dne 30. září 2015, posledně bytem XY (dále též jen „zůstavitelka“), velmi úzký osobní vztah, poskytovali zůstavitelce pomoc ve stáří a v nemoci na sklonku jejího života, často (prakticky denně) se navštěvovali, obdarovávali se, to vše za situace, kdy si ponechávali oddělenou samostatnost ve finančních věcech (manželé Z. poskytovali zůstavitelce pouze příležitostnou finanční výpomoc v situaci, kdy již „nevyšla“ se svým důchodem) a samostatné oddělené bydlení v sousedních domech. Vycházel proto ze závěru, že „takto nastavené (nesporné) skutkové poměry po právní stránce nepředstavují jedinou společnou domácnost manželů Z. a zůstavitelky v rozhodném období“.

J. a I. Z. podali proti „oběma výrokům“ usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozují zejména z toho, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci, když „se odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009“, neboť v posuzované věci, obdobně jako ve věci judikované, „zůstavitelka umožňovala manželům Z. konzumovat plody ovocných stromů ze své zahrady“ a „manželé Z. financovali společné stravování, opravy, péči o celou zahradu i praní prádla bez toho, aby se se zůstavitelkou jakkoliv finančně vypořádali“. Jsou přesvědčeni, že z toho plyne jejich „naprosto zásadní finanční provázanost“ se zůstavitelkou, přesahující „meze obvyklé občanské výpomoci“. Rovněž v okolnosti, že „jim v roce 2005 zůstavitelka odprodala část svého pozemku hluboce pod tržní cenou (za polovinu ceny odhadní)“, spatřují poskytnutí „materiální výhody“ ze strany zůstavitelky, resp. „uspokojení potřeby bydlení celé společné domácnosti“. Navrhli, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zrušil (případně změnil tak, že se dovolání zamítá) a aby přiznal J. Z. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a I. Z. právo na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).

V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující, zda J. a I. Z. splňují předpoklady pro dědění po zůstavitelce ve třetí dědické skupině podle ustanovení § 1637 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), tj. jako osoby spolužijící. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) aplikoval odvolací soud toto ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti [srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, podle kterého společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy], na níž není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy, a to již z toho důvodu, že obsah „společné domácnosti“ (když i předchozí právní úprava provedená zákonem č. 40/1964 Sb. výslovně definovala pouze „domácnost“) byl dovozen a s přihlédnutím ke změně společenských poměrů do jisté míry rovněž ustálen judikatorně.

Pro úplnost je třeba konstatovat, že v dovolateli zmíněném výjimečném případě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009) bylo judikováno, že společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, ale může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost (například výdobytků z hospodaření na statku). Dovolací soud v této konkrétní věci dospěl k závěru, že mezi žalobcem a zůstavitelkou bylo vytvořeno „specifické spotřební společenství“, které spočívalo v tom, že žalobce nakládal také s majetkem zůstavitelky, tj. domem, pozemky a lesy, že z něj bral užitky v podobě výpěstků ze zahrady a produktů hospodaření, tedy vejce, masa zabitých zvířat, výrobků z něho apod., které byly podle potřeby rozdělovány, že žalobce neodděloval své prostředky a prostředky zůstavitelky, že rodina žalobce zajišťovala stravování zůstavitelky, a tudíž povaha takového „spotřebního společenství“ nepochybně odpovídá požadavkům nikoliv snad „občanské výpomoci“, ale na vedení společné domácnosti. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Adekvátní materiální výhody plynoucí z péče o společnou domácnost zjevně nelze spatřovat ani v (pouhém) poskytování plodů ovocných stromů ze zahrady zůstavitelky, ani ve zvýhodněném prodeji pozemku zůstavitelky manželům Z. deset let před její smrtí.

Protože dovolání J. a I. Z. proti usnesení odvolacího soudu není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pro úplnost je třeba konstatovat, že pokud dovolání směřuje i do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (v daném případě výroku II.), ani v tomto rozsahu není přípustné [srov. ust. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].

Jelikož tímto rozhodnutím řízení ve věci pozůstalosti po J. B. nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2003).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru