Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1455/2020Usnesení NS ze dne 05.11.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Zastoupení
Vady řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1455.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1455/2020-415

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce RD Credit, s. r. o., „v likvidaci“, se sídlem v Brně, Husova 8a, identifikační číslo osoby 449 62 983, proti žalovaným 1) SELVEM, s. r. o., se sídlem v Hruškách, Za Dvorem 640, identifikační číslo osoby 499 77 717, a 2) F. K., narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Hanou Helešicovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 443/4, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 790/2003, o dovolání J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2019, č. j. 14 Co 169/2019-372, ve znění opravného usnesení téhož krajského soudu ze dne 19. prosince 2019, č. j. 14 Co 169/2019-376, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. J. K., narozený dne XY, bytem v XY, je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.815,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Helešicové, advokátky se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 443/4.

Odůvodnění:

Okresní soud v Břeclavi (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 21. května 2019, č. j. 8 C 790/2003-348, nepřipustil zastoupení žalobce tzv. obecným zmocněncem J. K., gen. shora.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. prosince 2019, č. j. 14 Co 169/2019-372, ve znění opravného usnesení téhož odvolacího soudu ze dne 19. prosince 2019, č. j. 14 Co 169/2019-376, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. K., gen. shora (dále již „dovolatel“), který současně prokázal, že má vysokoškolské právnické vzdělání, dovolání, které však není – jak bude dále vyloženo – podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Je tomu tak z toho důvodu, že dovolání je v zásadě pojato jako prostá skutková a právní polemika s rozhodnutím odvolacího soudu. Námitky dovolatele nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že: „jsou splněny zákonné předpoklady nepřípustnosti zastupování žalobkyně obecným zmocněncem J. K., neboť tento zastupuje i jiné účastníky řízení než žalobkyni v minimálně třech dalších řízeních, která byla zahájena v rozmezí dvou, respektive šesti let a probíhala určitou dobu souběžně, takže je splněn i předpoklad časové posloupnosti takového opakovaného zastupování.“ V této souvislosti dovolatel např. namítá, že: „odvolací soud …své rozhodnutí založil na odlišných zjištěních…“, „odvolací soud už rezignoval na šetření, zdali v daném řízení je postavení dovolatele skutečně postavení obecného zmocněnce, a v jaké časové souvislosti řízení probíhá či probíhalo...“, „jak soud I. stupně, tak odvolací soud se konkrétními okolnostmi případu nezabývaly.“

Dovolatel tedy se závěrem odvolacího soudu polemizuje v rovině skutkové ve spojení s odlišným názorem na validitu učiněných skutkových zjištění, v dovolání předkládá svou skutkovou verzi případu, kterou podrobuje právnímu posouzení, přičemž na podkladě prezentovaného právního názoru polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, který ovšem při rozhodování vycházel ze zcela jiných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, než které v dovolání zaujímá dovolatel.

Na podkladě takto pojaté dovolací argumentace (dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) ovšem přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze založit.

Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 (§ 211) o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají.

Uplatněním dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud; o takový přezkum ovšem dovolatel ve skutečnosti podaným dovoláním usiluje.

Vymezil-li dovolatel v dovolání předpoklady přípustnosti svého dovolání, učinil tak prostřednictvím otázek, jejichž řešením se ve skutečnosti primárně domáhá – jak již shora bylo uvedeno – revize skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci (arg.: „Lze považovat za opětovné zastupování ve smyslu ust. § 27 odst. 2 o. s. ř. i zastupování nepřetržitě trvající sedmnáct a déle let? A není třeba při tak dlouhém zastupování nutno zohlednit okolnosti konkrétního případu…Jaké jsou hraniční mantinely při určení významné časové prodlevy?“), případně, kdy na řešení předmětné právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (arg.: „Vztahuje se rozhodnutí o nepřipuštění zastoupení obecným zmocněncem dle § 27 odst. 2 o. s. ř. pouze na daný případ nebo má dopad na všechna řízení, ve kterých obecný zmocněnec vystupuje?“). Současně si však dovolatel sám v dovolání – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2642/2013 – uvědomuje, že: „posouzení možnosti připuštění či nepřipuštění zastupování účastníka řízení obecným zmocněncem závisí vždy na konkrétním případě.“

Odkazuje-li dovolatel ve svém dovolání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009 (všechna zde označená rozhodnutí jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz), který vyložil a odůvodnil právní názor, že: „skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními, anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného ‚skutku‘, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci“, pak je třeba k tomu dodat, že uvedené rozhodnutí není založeno na závěru, že dovolatel může dovoláním přímo napadnout nesprávnost, neúplnost či neurčitost anebo nesrozumitelnost skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, nýbrž musí podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatnit způsobilý dovolací důvod tím, že uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Současně musí dovolatel uplatnit jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Tj. uvést v dovolání okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Pokud dovolatel takto splní své zákonem stanovené náležitosti, může pak dojít k situaci řešené právě v dovolatelem odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 232/2014.

K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou v tomto směru bezcenné výtky dovolatele. Přesto (nad rozsah posledně uvedeného) dovolací soud k námitce dovolatele o porušení zásady předvídatelnosti (rozhodnutí odvolacího soudu) uvádí, že tato námitka je pojata bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto spadá do prostého uplatnění jiné vady řízení, k níž dovolací soud při nepřípustnosti dovolání nepřihlíží; současně však zjevně co do své podstaty by nemohla být – byla-li by zákonu odpovídajícím způsobem precizována ve smyslu § 237 o. s. ř. – považována za relevantní, a to především z těchto důvodů.

Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).

Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou či třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17, in https://nalus.usoud.cz).

V daném případě odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že dovolatel coby tzv. obecný zmocněnec „zastupoval žalobce (kromě nyní posuzované věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 790/2003) i ve věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 29 C 153/2018. U okresního soudu Břeclav pak uvedený zmocněnec zastupoval žalobce i ve věcech 8 C 323/2003, zjištěno tak bylo, že J. K. vystupuje opakovaně v různých soudních řízeních, a to nejen v řízeních 8 C 323/2003 a 8 C 790/2009, které spolu souvisí…“ Odvolací soud k tomu dodal, že: „…obecný zmocněnec… dále zastupoval v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 8/2010 tamější žalobkyni společnost TM7 resources, a. s., a to v řízení o zaplacení částky 811 120 Kč s příslušenstvím, a v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 ICm 1480/2012 zastupoval tamější žalobkyni společnost MIPL, spol. s. r. o., a to v řízení o žalobě pro zmatečnost.“

Z pohledu posuzování předvídatelnosti rozhodnutí je proto zásadně významné, že to byla právě skutková zjištění soudu prvního stupně, která vedla odvolací soud k závěru o správnosti prvoinstančního rozhodnutí, když odvolacím soudem z jeho úřední činnosti dále (v odůvodnění jeho usnesení) zmíněné dvě právní věci, v nichž participoval dovolatel jako tzv. obecný zmocněnec, nebyly pro rozhodnutí odvolacího soudu – coby stěžejní skutková zjištění – již významné, nýbrž pouze dokreslovaly panující stav na straně dovolatele v oblasti jeho nepřípustného zastupování v různých věcech.

Nepředložil-li tedy dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu, než takto podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 11. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru