Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1438/2020Rozsudek NS ze dne 05.11.2020

HeslaSmlouva kupní
Odstoupení od smlouvy
Vodovody
Dobré mravy
Žaloba určovací
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1438.2020.2
Dotčené předpisy

§ 80 o. s. ř.

§ 39 obč. zák.

§ 48 obč. zák.

§ 36 obč. zák.

§ 23 předpisu č. 274/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1438/2020-400

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce D. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem se sídlem v Brně, Bellova 24, proti žalované I. K., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 64/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019, č. j. 38 Co 12/2019-376, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2019, č. j. 38 Co 12/2019-376, se mění takto:

1) Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. října 2018, č. j. 13 C 64/2015-346, se ve výroku I. mění takto:

Žaloba o určení, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků p. č. XY a p. č. XY, které leží v katastrálním území XY, se zamítá.

2) Rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. října 2018, č. j. 13 C 64/2015-346, se ve výroku II. o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované částku ve výši 475.800,- Kč, do tří dnů od provedení zápisu žalobkyně do katastru nemovitostí jako vlastnice pozemků p. č. XY a p. č. XY, které leží v katastrálním území XY, zrušuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 49.807,55,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 13.228,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.114,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Hodoníně náklady řízení ve výši 9.109,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hodoníně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2018, č. j. 13 C 64/2015-346, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků p. č. XY a p. č. XY, které leží v katastrálním území XY (dále též „předmětné pozemky“ nebo „nemovitý majetek“), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované částku 475.800,- Kč do tří dnů od provedení zápisu, tj. od povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k předmětným pozemkům ve prospěch žalobkyně, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že: „účastníci uzavřeli kupní smlouvu na předmětné pozemky s tím, že si v ní žalobkyně vymínila právo odstoupit od smlouvy pro případ, že žalovaná nezíská v ujednané (a později dvakrát prodlužované) lhůtě stavební povolení na výstavbu živnostenského domu s lékárnou. Takto zakotvené právo odstoupit od smlouvy reflektovalo cíl a záměr, který žalobkyně prodejem předmětných pozemků sledovala, a to zajištění provozu lékárny a dvou ordinací lékařů v obci. Žalovaná si nechala vypracovat studii, která však nebyla pro stavební úřad (respektive /pro/ stavební komisi žalobkyně, která se k němu vyjadřovala) akceptovatelná, neboť kolidovala s regulativy (dosud) platného územního plánu. I přes (dle názoru soudu) srozumitelně formulované výhrady ke studii vypracované /R./ M. nebyla žalovaná schopná předložit architektonický návrh v takové podobě, aby vytýkané nedostatky neobsahoval; tato skutečnost našla odraz jednak v tom, že žalovaná nesplnila předpoklady pro uzavření veřejnoprávní smlouvy, jednak v tom, že sloučené územní a stavební řízení muselo být zastaveno pro nepředložení potřebných podkladů…“

Soud prvního stupně dále při rozhodování vyšel ze zjištění, že přes předmětné pozemky vede kanalizační stoka, která je ve vlastnictví žalobkyně, avšak v době uzavření předmětné kupní smlouvy žalobkyně o její existenci nevěděla. K tomu dále učinil skutkové zjištění „z dopisu VaK (roz. Vodovody a kanalizace) Hodonín ze dne 30. 12. 2013…že nalezená stoka A4.1 vede z velké části přes soukromé pozemky určené k zastavění, které znehodnocuje, neboť ztěžuje umístění staveb na nich. Aby mohla být stoka A4.1 zrušena, je nutné vybudovat stoku A4.2 v délce 102 m, která bude zaústěna do stoky A4 a následně do hlavní stoky A, která má dostatečnou kapacitu k odlehčení stoky D3, která bude již odvádět jen odpadní a dešťové vody z ulice XY. Po přepojení stávajících funkčních přípojek, které jsou nyní napojeny na stoku A4.1 do nově vybudované stoky A4.2, může být provedeno zrušení stoky A4.1.“

Ve vztahu k předmětné kanalizaci A4.1 soud prvního stupně „nepochyboval rovněž o tom, že se žalobkyně snažila nastalou situaci řešit a že žalované dala na výběr z více v úvahu přicházejících řešení. Dále dospěl k závěru, že příčiny, proč veškerá jednání o způsobu řešení nastalé situace nakonec ztroskotala, rozhodně neležely jen na žalobkyni, a naopak se ze všech provedených důkazů jeví, že na nich i žalovaná měla svůj podstatný podíl, neboť důvody, proč některá z navržených řešení odmítala, se v řízení neukázaly jako opodstatněné. Zde soud nemohl nepřihlédnout zejména k závěrům znaleckého posudku, ve kterém se znalecký ústav Nemovitost, s. r. o. vyjadřoval k dokumentaci stavby s názvem ‚XY – Zrušení kanalizace, stoka A4.1‘, a vyhodnotil ji jako řádně zpracovanou podle obvyklých technologických postupů prací a co do rozsahu. Žalovaná tak nepředložila stavební povolení ani v opakovaně prodloužené lhůtě, a proto žalobkyně využila svého práva od smlouvy odstoupit.“

Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně s odkazem na § 48 odst. 1 obč. zák. vyložil, že: „není pochyb o tom, že možnost odstoupení od smlouvy byla účastníky v předmětné kupní smlouvě výslovně ujednána při případ, že žalovaná ve stanovené lhůtě nepředloží stavební povolení na výstavbu polyfunkčního domu na smlouvou převáděných pozemcích. Jelikož tak žalovaná neučinila ani v (dvakrát) prodloužené lhůtě, žalobkyně zcela po právu od smlouvy odstoupila.“

Soud prvního stupně v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku také vyložil, že: „nález nefunkční a dosud nepasportizované kanalizace na převáděných pozemcích v únoru roku 2013 (tj. ještě před vypršením lhůty k předložení stavebního povolení žalovanou), zcela nepochybně patří k okruhu skutečností, které nemohou jít žalované k tíži, a k tíži pochopitelně nemůže jít ani nedostatek povědomí o její existenci na straně žalobkyně. Soud nicméně v této souvislosti vzal za podstatné a prokázané, že se žalobkyně vícero způsoby snažila nastalou situaci aktivně řešit, nadto při dostatečném reflektování představ samotné žalované…Ztroskotání veškerých jednání o způsobu řešení nelze přičítat za vinu pouze žalobkyni, neboť to byla i žalovaná, kdo navrhovaná řešení odmítala (zejména nedala souhlas k odstranění kanalizace, ačkoli projekt k tomu určený byl řádně vypracován), a to z důvodů, jejichž relevance a opodstatněnost nebyla v řízení prokázána.“

Soud prvního stupně po věcné stránce uzavřel, že: „výrok II. pak reflektuje restituční povinnost žalobkyně vůči žalované, tj. povinnost vrátit jí zaplacenou kupní cenu.“

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. prosince 2019, č. j. 38 Co 12/2019-376, rozsudek soudu prvního stupně v meritorních výrocích I., II. a v nákladovém výroku IV. (náklady státu) potvrdil, změnil jej ve výroku III. způsobem vyjádřeným ve výroku II., a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci. Ve shodě s prvoinstančním soudem také konstatoval, že nelze: „bez dalšího dovodit, že by posléze zjištěná existence kanalizační stoky A4.1 představovala neodstranitelnou překážku pro možnost získání stavebního povolení a následnou realizaci stavby, pokud by došlo k jejímu odstranění, na což žalovaná nepřistoupila.“

K námitce žalované o neurčitosti čl. VII kupní smlouvy, pokud jde o označení stavby („živnostenský dům s lékárnou“), odvolací soud zase přisvědčil vyjádření (k odvolání žalované) žalobkyně „potud, že tyto námitky žalovaná začala uplatňovat až v rámci soudního řízení, kdy v době uzavření kupní smlouvy a ani v následných řízeních směřujících k získání stavebního povolení, nebylo označení budovy mezi účastníky a ani oprávněnými úřady, považováno za jakkoliv sporné či neurčité.“

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje ve třech rovinách:

„1) nesprávné právní posouzení vyplývající z nesprávného postupu odvolacího soudu v otázkách procesního práva rezultujícího v porušení práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

2) nesprávné právní posouzení v otázkách hmotného práva vyplývající z plošné inkorporace nesprávných právních závěrů soudu prvního stupně s odkazem na tyto závěry soudem odvolacím,

3) nesprávné právní posouzení věci v otázkách hmotného práva v samotném právním názoru odvolacího soudu, zejména nesprávný výklad ustanovení § 48 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikož odvolacím soudem potvrzený právní následek nemohl nastat z nepoctivého právního jednání, které je v rozporu s § 3 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a dále v rozporu s kogentními ustanoveními veřejného práva a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2653/2011, ze dne 28. 11. 2012) spočívající v posouzení charakteru kanalizace jako stavby a evidenční povinnosti jejího vlastníka vyplývající z § 5 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v účinných znění v předmětném období, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 897/2006, ze dne 30. 9. 2008, který stanoví, že kanalizace je faktickou vadou pozemku a v případě nemožnosti zřizovat trvalé stavby v důsledku ochranných pásem také vadou právní.“

Ve vazbě na takto uplatněný dovolací důvod dovolatelka v další části svého dovolání vymezila předpoklady přípustnosti svého dovolání.

K porušení práva na spravedlivý proces dovolatelka uvedla, že odvolací soud nesplnil základní náležitost odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a v zásadě nereagoval na následující právně významné námitky dovolatelky týkající se:

- protiprávního jednání žalobkyně, která postupovala „v rozporu s dobrými mravy, když odstoupila od kupní smlouvy v důsledku protiprávního stavu zaviněného vlastním právním jednáním a objektivní nesplnitelností podmínky sjednané ve smlouvě kvůli existenci kanalizace v době rozhodné pro uplatnění práva odstoupení od smlouvy do 31. 3. 2013, když existence kanalizace byla žalobkyní vůči žalované přiznána až dne 8. 4. 2013. Žalovaná tak neměla kvůli nesplnitelnosti podmínky rezultující v její neplatnost, jak získat stavební povolení do 31. 3. 2013...“;

- posouzení charakteru kanalizace jako stavby a evidenční povinnosti jejího vlastníka vyplývající ze zákona o vodovodech a kanalizacích;

- nesouladu tvrzení žalobkyně, že jí existence kanalizace (v době uzavření kupní smlouvy) nebyla známa s dalšími v řízení provedenými důkazy.

- situace, kdy „žalobkyně se v průběhu soudního sporu i před jeho zahájením stavěla k předmětné stavbě jako ke svému majetku, avšak soud prvního stupně, stejně jako odvolací soud, bez odpovídajícího právního posouzení přebraly argumentaci žalobkyně, že stavba může být nalezená a neevidovaná…“

Ve zbylé části dovolání pak dovolatelka vede jednak skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu (případně soudu prvního stupně), a dále svou argumentaci opětovně vztahuje k právně aplikačnímu pochybení odvolacího soudu při použití § 48 odst. 2 obč. zák., jež vyložila v úvodní části svého podání v rámci vymezeného dovolacího důvodu; z toho je také zřejmé, že dovolatelka za předpoklad přípustnosti svého dovolání – kromě vyložené ústavně právní roviny posuzované věci – spatřuje, že se odvolací soud při řešení otázky odstoupení od kupní smlouvy podle § 48 odst. 2 obč. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě, v němž je třeba postupovat podle dosavadních předpisů (srov. § 3028 odst. 3 o. z.), je dovolání přípustné (k tomu viz níže) a současně jsou – jak bude dále rozvedeno – naplněny podmínky k tomu, aby bylo přistoupeno ke změně rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně, neboť dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (§ 243d písm. b/ o. s. ř.).

Předně Nejvyšší soud neshledává naplnění kasačního důvodu založeného na dovolací argumentaci žalované o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, a tedy jeho nesouladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z důvodu, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku nereagoval na právně významné odvolací námitky žalované. Žalovaná v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uplatnila (ve stručnosti shrnuto z obsahu předmětného odvolání) následující námitky, na které odvolací soud reagoval následujícím způsobem.

Žalovaná v odvolání předně namítla tendenční výběr důkazů soudem prvního stupně, což se ovšem týká otázky hodnocení důkazů. Na námitku ovšem odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku reagoval s tím, že z obsahu spisu nelze dovodit, že by v uvedeném směru soud prvního stupně důkazní návrhy žalované přehlížel, případně si vybíral pouze důkazy žalobu opodstatňující. Jinými slovy odvolací soud vyložil, že rozsah dokazování v prvoinstančním řízení byl vyčerpávající, přičemž soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav (na základě provedeného dokazování) umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, který vyústil v rozhodnutí, jímž bylo podané žalobě zcela vyhověno.

Dále žalovaná v odvolání namítala, že některé jí uplatněné podstatné argumenty zůstaly soudem prvního stupně nepovšimnuty. I této výtce nelze přisvědčit, neboť žalovaná svým způsobem opět napadá výsledek hodnocení dokazování soudem prvního stupně a domáhá se v odvolacím řízení jeho revize. Odvolací soud ovšem v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v řízení bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu, přičemž zjištěný skutkový stav má oporu v těchto provedených důkazech.

K žalovanou v odvolání namítané faktické i právní nemožnosti získat stavební povolení na předmětnou stavbu s ohledem na existenci kanalizační stoky vedené pod povrchem uvedených pozemků ve vlastnictví žalované odvolací soud rovněž reagoval, byť nesdílel vyloženou argumentaci žalované, když ve shodě se soudem prvního stupně zaujal názor, že překážka realizace stavby zamýšlené žalovanou na zakoupeném pozemku v souvislosti s existencí předmětné kanalizační stoky nebyla žalobkyni v době uzavření kupní smlouvy s žalovanou známa, neboť „bylo prokázáno, že kanalizační stoka A4.1 nebyla do pasportu kanalizace promítnuta a stalo se tak, jak vyplývá z dopisu VaK z 27. 7. 2018, až provedením zákresu ke dni 15. 3. 2013, přičemž i poté, jak rovněž konstatoval soud I. stupně, bylo lze nastalou situaci vyřešit odstraněním této kanalizační stoky, kdy na smlouvu o právu provedení odstranění stavby navrženou žalobcem žalovaná nepřistoupila, ač ze závěrů ve věci vypracovaného znaleckého posudku vyplynulo, že projektová dokumentace za tímto účelem zpracovaná vyhovovala obvyklým technologickým pracím…“

V odvolání žalovaná také vytýkala soudu prvního stupně, že nereagoval na její námitku, že z vyjádření VaK Hodonín ze dne 28. března 2013 (na č. l. 135) vyplývá, že na předmětných pozemcích, kde je uložena kanalizační stoka, nelze zřizovat trvalé stavby, a že z tohoto důvodu žalovaná objektivně nemohla získat stavební povolení. K tomu se v zásadě upínají závěry odvolacího soudu zreferované v předchozím odstavci, jakkoli odvolací soud při náhledu na řešení této věci nebral za relevantní, že v daném případě nebylo rozhodující, zda tato kanalizační stoka byla či nebyla žalobkyní zjištěna, respektive kdy byla zaevidována či promítnuta do pasportu kanalizace ve vlastnictví žalobkyně, nýbrž, že již její existence – tedy umístění (vedení) pod povrchem pozemků žalované – vytvořila (z veřejného práva plynoucí) právní stav, pro který nebylo možné, aby žalovaná mohla na těchto pozemcích bez dalšího přistoupit k výstavbě zamýšleného živnostenského domu s lékárnou (k tomu viz odůvodnění níže).

Žalovaná v odvolání namítala neurčitost ujednání čl. VII kupní smlouvy, čímž mínila, že ve smlouvě formulační vyjádření živnostenského domu s lékárnou je neurčité. Na tuto námitku odvolací soud ovšem také reagoval, takže i v tomto ohledu nelze dotčenou část jeho odůvodnění považovat za nepřezkoumatelnou, respektive z pohledu žalované kolidující s jejím právem na spravedlivý proces.

Naopak přisvědčit lze argumentaci žalované v tomto směru, že odvolací soud nereagoval na námitku ohledně jejího postoje k odstranění kanalizační stoky, neboť odvolací soud tuto část námitky do svého rozhodování nepromítl, ač se z pohledu jím uplatněné optiky řešení věci jevila zásadní. Nicméně vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud měl k dispozici pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) odpovídající skutková zjištění soudu prvního stupně, nepřistoupil z posledně uvedeného důvodu ke kasaci rozsudku odvolacího soudu (k tomu viz odůvodnění níže).

Lze tedy uzavřít, že z pohledu žalovanou namítaného ústavně právního rozměru Nejvyšší soud neshledal pochybení odvolacího soudu, v jehož důsledku by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci jeho rozhodnutí.

Přípustnost dovolání spatřuje Nejvyšší soud v odvolacím soudem nesprávně řešené právní otázce odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy, která prodala žalované předmětné pozemky, pod jejichž povrchem vedla kanalizační stoka, a poté - s ohledem na ujednání v kupní smlouvě ve znění dodatku o sjednaném právu žalobkyně odstoupit od této kupní smlouvy, pokud ve stanovené lhůtě žalovaná nezíská stavební povolení na výstavu živnostenského domu s lékárnou na těchto pozemcích - od této kupní smlouvy odstoupila, aniž by odvolací soud jednak reflektoval ustálenou (níže rozvedenou) rozhodovací praxi dovolacího soudu v řešení otázky (ne)platnosti odstoupení od smlouvy, a dále aniž by s ohledem na rozhodovací praxi dovolacího soudu při rozhodování zohlednil, že při existenci uvedené kanalizační stoky žalovaná objektivně nemohla dosáhnout vydání předmětného stavebního povolení, pročež nemohl být ve zjištěných skutkových poměrech této věci naplněn předpoklad pro právně relevantní odstoupení žalobkyně od uvedené kupní smlouvy.

Předně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při posuzování otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení jejího vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku není žádného důvodu odchylovat se od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53/2007; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího po odstoupení od kupní smlouvy ve smyslu § 80 písm. c) (nyní § 80) o. s. ř. není podmíněna tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení kupujícího oproti vrácení kupní ceny.

Z vyloženého se také podává, že pokud žalobkyně zvolila tuto určovací žalobu, neplynula jí ze stávající právní úpravy, též s přihlédnutím k připomenuté judikatuře, žádná povinnost doplnit žalobní návrh (petit), aby vyjadřoval rozsah vzájemného plnění. Přesto žalobkyni k takovému doplnění žaloby nesprávně vyzval soud prvního stupně při přípravném jednání dne 19. ledna 2016 s tím, že: „v žalobě není vyjádřen synallagmatický charakter věci a v petitu není obsažena vzájemná restituční povinnost účastníků.“ Jestliže žalobkyně při jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 13. června 2017, předložila soudu písemné podání, které podle obsahu spisu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je třeba považovat za návrh na změnu (rozšíření) žaloby v části vylíčení skutkových okolností, jakož i v části žalobního návrhu (petitu) tak, aby kromě deklarace jejího tvrzeného věcně právního vztahu k nemovitému majetku jí byla uložena povinnost, aby zaplatila žalované částku 475.800,- Kč představující vrácení kupní ceny, a to do 30 dnů „ode dne provedení zápisu žalobce do katastru nemovitostí jako vlastníka p. č. XY a p. č. XY zapsaných…pro k. ú. XY“, přičemž soud prvního stupně měl nesprávně za to, že tím došlo k doplnění žaloby, namísto toho, aby o takto podané změně žaloby podle § 95 odst. 1 o. s. ř. procesně rozhodl, a nadále za předmět řízení považoval i spor o zaplacení částky 475.800,- Kč, o kterém v řízení jednal a rozhodl (stejně jako posléze v odvolacím řízení odvolací soud), pak je třeba konstatovat, že v této části bylo oběma soudy rozhodováno nad rámec žaloby, respektive nad rámec předmětu řízení, k čemuž dovolací soud přihlédl v tomto rozhodnutí (k tomu odůvodnění níže).

Nejvyšší soud pro své meritorní rozhodnutí vychází z následujících (právně rozhodných) soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění (formulačně převzatá zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou nyní psána kurzívou, s tím, že v textu bylo pouze reflektováno – stejně jako tomu bylo již shora - správné označení účastnic):

Ke dni rozhodování odvolacího soudu byla žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice předmětných pozemků.

Účastnice „dne 15. 10. 2009 uzavřely kupní smlouvu, na jejímž základě se vlastnicí předmětných pozemků stala žalovaná a v jejímž článku VII se mj. uvádí: ‚Pro případ, že kupující nezíská stavební povolení na výstavbu živnostenského domu s lékárnou na převáděných pozemcích popsaných v čl. II této smlouvy v souladu s územním rozhodnutím do dvou let od uzavření této smlouvy, má prodávající právo od kupní smlouvy odstoupit.‘

Nesporné mezi účastnicemi bylo i to, že dodatkem č. 1 ze dne 7. 11. 2011 ke kupní smlouvě účastnice prodloužily lhůtu k získání a předložení stavebního povolení žalovanou, a to do 15. 10. 2012.“

Posléze byla „lhůta k předložení stavebního povolení…prodloužena do 31. 3. 2013.“ K tomuto dovolací soud pouze připomíná následující znění usnesení č. 171 obecního zastupitelstva žalobkyně, přijatého na zasedání uvedeného zastupitelstva, které se konalo dne 12. září 2012:

„Usnesení č. 171

Zastupitelstvo obce XY schvaluje I. K. prodloužení lhůty pro vyřízení stavebního povolení na stavbu na pozemku p. č. XY a XY v k. ú. XY do 31. 3. 2013 s tím, že pokud v termínu nepředloží stavební povolení, bude od 1. 4. 2013 uplatněna sankce ve výši 50.000,- Kč – dle uzavřené smlouvy.

Hlasování:

Pro: 11 proti: 0 zdržel se: 0.“

V návaznosti na uvedené usnesení zastupitelstva poté žalobkyně zaslala žalované dne 26. září 2012 dopis, v němž se mj. uvádí: „Oznamujeme Vám, že zastupitelstvo obce XY usnesením č. 171 ze dne 12. 9. 2012 schválilo na základě Vaší žádosti prodloužení lhůty na vyřízení stavebního povolení stavby na pozemcích parc. č. XY a XY v k. ú. XY do 31. 3. 2013 s tím, že pokud v tomto termínu nebude předloženo stavební povolení, bude od 1. 4. 2013 uplatněna sankce ve výši 50 00,- Kč (zjevně míněno 50.000,-) dle uzavřené smlouvy.“

„V dokumentu ‚Žádost zastupitelstvu obce XY‘ ze dne 27. 2. 2012 žalovaná informovala žalobkyni o nálezu kanalizace pod předmětnými pozemky…“

„Z dopisu VaK (rozuměno Vodovody a kanalizace) Hodonín ze dne 30. 12. 2013 s názvem ‚XY – zrušení kanalizace, stoka A4.1 – stanovisko k PD‘ bylo zjištěno, že nalezená stoka A4.1 vede z velké části přes soukromé pozemky určené k zastavění, které znehodnocuje, neboť ztěžuje umístění staveb na nich. Aby mohla být stoka A4.1 zrušena, je nutné vybudovat stoku A4.2 v délce 102 m, která bude zaústěna do stoky A4 a následně do hlavní stoky A, která má dostatečnou kapacitu k odlehčení stoky D3, která bude již odvádět jen odpadní a dešťové vody z ulice XY. Po přepojení stávajících funkčních přípojek, které jsou nyní napojeny na stoku A4.1 do nově vybudované stoky A4.2, může být provedeno zrušení stoky A4.1. Ta již v provozu není, neboť přilehlé nemovitosti již byly, případně budou připojeny na jiné stoky; její odstranění nebude mít vliv na okolní stavby, odtokové poměry v území se naopak zlepší, protože zrušení stoky A4.1 je spojeno s výstavbou nové stoky A4.2. Přepojením stoky C3 do stoky A4 se tak vyřeší opakované zahlcení kanalizace v ulici XY.“

„Z dopisu ze dne 27. 7. 2018, který zaslal VaK Hodonín žalobkyni, soud zjistil, že VaK Hodonín nemá ke kanalizační stoce A4.1 žádnou dokumentaci a že její existence byla náhodně zjištěna při kamerové prohlídce…VaK Hodonín tuto kanalizaci nevlastní ani neprovozuje…“

„Ze zápisu č. 3/2013 o průběhu zasedání zastupitelstva obce XY konaného dne 27. 3. 2013 soud zjistil, že zastupitelstvo po vysvětlení situace navrhlo několik variant řešení, které budou zaslány žalované písemně. Současně usnesením č. 54 rozhodlo, že žalobkyně nebude vůči žalované uplatňovat sankce, a to až do doby vyřešení této problematiky.“

„Ze zápisu č. 9/2013 o průběhu devátého zasedání zastupitelstva obce XY, konaného dne 14. 11. 2013, soud zjistil, že usnesením č. 272 schválilo zastupitelstvo žalobkyně předpokládanou částku 900.000,- Kč na investiční akci ‚Odlehčení kanalizace – ulice XY – řešení lokality u XY‘, která bude zpracována z rozpočtu obce, a dále tímto usnesením schválilo projekt polyfunkčního domu s lékárnou a s ním související jednání o směně pozemků; pokud by nebyl schválen návrh zastupitelstva na směnu pozemků, mělo být pokračováno se stávajícím investičním záměrem“ (poznámka dovolacího soudu: žalovaná navrhovala žalobkyni směnu svých pozemků za pozemek p. č. XY v témže k. ú. ve vlastnictví žalobkyně s tím, že by na něm mohla realizovat výstavbu předmětného živnostenského domu s lékárnou, a to právě s ohledem na existenci zjištěné kanalizační stoky ve vlastnictví žalobkyně).

„Ze ‚Sdělení k Vaší žádosti adresované zastupitelstvu obce XY‘ ze dne 8. 4. 2013, kterou žalobkyně zaslala žalované, soud zjistil, že žalobkyně navrhla žalované tři varianty řešení, které se týkalo nalezené kanalizace A4.1, a požádala ji, aby se k nim vyjádřila. Navrhla zaprvé přeložení kanalizace do prostoru navrženého průjezdu v polyfunkčním domě, zadruhé vybudování nové kanalizace od zdravotního střediska přes parkoviště a zelenou plochu vedle sousedního domu, a konečně odkoupení pozemků (odstoupení od smlouvy a vrácení pozemků žalobkyni).“

„Z dopisu ze dne 16. 4. 2013, který zaslala žalobkyni J. N. jménem žalované a M. K. soud zjistil, že žalovaná navrhovala jako řešení nastalé situace výměnu předmětných pozemků za pozemek parc. č. XY v k. ú. XY. Ve ‚Vyjádření k předloženým variantám řešení‘ ze dne 24. 6. 2013 však M. K., který za žalovanou jednal, preferoval směnu předmětných pozemků za pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, na druhém místě upřednostňoval odstranění kanalizace, avšak s tím, že se mu jako problematický jevil způsob kompenzace za období, po které žalovaná nemůže pozemky využívat. Jako třetí variantu nastínil odstoupení od smlouvy, ovšem s tím, že v tomto případě bude žalobkyně čelit žalobě o náhradu škody způsobené žalované.“

„Z dopisu ze dne 10. 3. 2014 vyplývá, že žalobkyně (poznámka dovolacího soudu: zjevně míněno žalovaná) s navrhovaným zpětným odkupem předmětných pozemků nesouhlasila, neboť v návaznosti na realizaci záměru již vynaložila značné částky (například za projekt), který vnímá jako škodu vzniklou v souvislosti s jednáním žalobkyně…“

„Dne 28. 1. 2011 podala žalovaná k příslušnému stavebnímu úřadu žádost o umístění zamýšlené stavby ‚Bytový dům s lékárnou a 2 ordinace‘, dne 28. 12. 2012 žádost o umístění stavby. Současně podala téhož dne žádost o stavební povolení…a žádost o sloučení obou řízení…Městský úřad Hodonín – obecní stavební úřad…řízení usnesením ze dne 21. 9. 2011, č. j. MUHOCJ 93060/2011.Hn.ÚŘUS.Zast….zastavil, neboť žádost spolu s přílohami neposkytovala dostatečný podklad pro řádné posouzení…“

„Ze svědecké výpovědi M. K. (syna žalované) …co se týče jednání o řešení problematiky kanalizace, soud z výpovědi svědka zjistil, že probíhalo celý rok 2013 a že…žalobkyně jim nakonec předložila smlouvu o odstranění kanalizace, tu však vyhodnotili (roz. žalovaná se svědkem) jako neakceptovatelnou, neboť neobsahovala žádné časové garance, do kdy by kanalizace měla být odstraněna, ani dokumentaci, na kterou odkazovala. Na schůzce dne 20. 1. 2014 už žalobkyně žalované navrhovala pouze vrácení vzájemného plnění, nezohlednila však další investice v řádu několika set tisíc, které žalovaná do pozemku vložila; veškerá další jednání už byla marná a žalobkyně na další schůzce hrozila podáním žaloby.“

Soud prvního stupně z výslechu svědka V. J., bývalého starosty žalobkyně (mj. v době uzavření předmětné kupní smlouvy), mj. zreferoval část jeho výpovědi s tím, že: „se vyskytl problém s kanalizací, o které obec nevěděla…jakmile se tedy zjistilo, že tu existuje kanalizace, která není provozována VaK Hodonín, snažil se svědek nalézt řešení tak, aby byly současně odstraněny i jiné problémy v dané lokalitě. Příprava investičního projektu na odstranění kanalizace trvala asi rok, navíc se zjistilo mj. to, že je do ní někdo načerno připojen. Až měl svědek všechny podklady pohromadě, předestřel je žalované, ale celá záležitost ustrnula na mrtvém bodě a později nové zastupitelstvo rozhodlo, že věc bude řešit soudní cestou.“

„Dopisem ze dne 28. 11. 2014, který žalovaná převzala dne 8. 11. 2014 (zjevně míněno 28. 11. 2014) a její právní zástupce dne 1. 12. 2014, odstoupila žalobkyně od kupní smlouvy…, a to právě z důvodu, že do ujednaného data (podle žalobkyně do 15. října 2012) žalovaná nezískala a žalobkyni nepředložila stavební povolení na výstavbu polyfunkčního domu s lékárnou.“

Předmětné odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy, adresované žalované na její adresu trvalého bydliště, které bylo pochopitelně rovněž předmětem dokazování v nalézacím řízení, je přitom následujícího obsahu (citován vlastní text pod znělkou věci: „Odstoupení od kupní smlouvy ze dne 15. 10. 2009“):

„XY“ (opatřeno podpisem uvedené starostky).

Na základě těchto pro rozhodnutí zásadně významných skutkových zjištění lze učinit následující závěr o skutkovém stavu:

Žalobkyně dne 15. října 2009 uzavřela s žalovanou kupní smlouvu, na základě které prodala žalované předmětné pozemky za kupní cenu 475.800,- Kč, a to za účelem, že žalovaná na těchto pozemcích postaví živnostenský dům s lékárnou. Účastnice si současně (v rámci čl. VII kupní smlouvy a poté v rámci dalšího doplňujícího ujednání) mj. (vedle sjednání smluvní pokuty) ujednaly, že žalobkyně má právo od této kupní smlouvy odstoupit, pokud žalovaná nezíská stavební povolení na výstavbu živnostenského domu s lékárnou na těchto převáděných pozemcích v souladu s územním rozhodnutím do 31. března 2013. Ve lhůtě do 31. března 2013 však bylo zjištěno, že pod povrchem předmětných pozemků vede kanalizační stoka ve vlastnictví žalobkyně (jež o tomto svém vlastnictví v době uzavření kupní smlouvy nevěděla), kterou posléze chtěla žalobkyně stavebním zásahem na pozemcích žalované odstranit, a to v návaznosti na vybudování kanalizační stoky, jež by nově řešila kanalizační vedení v inkriminované části obce. Mezi účastnicemi však nakonec k dohodě o odstranění kanalizační stoky na pozemcích žalované nedošlo. Poté žalobkyně dopisem ze dne 28. listopadu 2014, doručeným právnímu zástupci žalované dne 1. prosince 2014, písemně od uvedené kupní smlouvy odstoupila, a to s odůvodněním, že žalovaná do 15. října 2012 nezískala na stavbu živnostenského domu s lékárnou v souladu s územním rozhodnutím předmětné stavební povolení, čímž byla naplněna podmínka pro toto odstoupení, které schválilo obecní zastupitelstvo žalobkyně na svém zasedání dne 27. listopadu 2014.

Žaloba není důvodná.

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle druhého odstavce téhož paragrafu odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

Ujednání, že jedna nebo obě strany mají v určitém případě právo odstoupit od smlouvy, nutno podřadit pod § 48 obč. zák. i co do vymezení případu, pro který bylo právo odstoupit od smlouvy ujednáno. Tento případ nelze považovat za podmínku ve smyslu § 36 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011).

V posuzované věci si účastnice v bodě VII. kupní smlouvy ze dne 15. října 2009 ujednaly, (ještě jednou pro tento účel z inkriminované části smlouvy citováno), že: „Pro případ, že kupující nezíská stavební povolení na výstavbu živnostenského domu s lékárnou na převáděných pozemcích popsaných v čl. II této smlouvy v souladu s územním rozhodnutím do dvou let od uzavření této smlouvy, má prodávající právo od kupní smlouvy odstoupit.“

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přitom správně vycházel ze závěru (ve stručnosti shrnuto), že toto ujednání účastnic lze považovat za platně uzavřenou dohodu o možnosti žalobkyně odstoupit od kupní smlouvy v případě výše již vyloženém, kterou ovšem nelze pokládat za podmínku ve smyslu § 36 obč. zák.

K právně relevantnímu odstoupení žalobkyně od uvedené kupní smlouvy bylo zapotřebí, aby:

a) žalobkyně učinila jednostranný adresovaný (žalované) písemný právní úkon (odstoupení od kupní smlouvy a v něm uvedla konkrétní důvod odstoupení [neboť údaj o důvodu odstoupení byl v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu, jelikož bez uvedení tohoto údaje nelze pokládat jednostranné odstoupení od právního úkonu za perfektní (ledaže by bylo stranami ujednáno odstoupení bez uvedení důvodu, což se na tento případ nevztahuje) a nemůže mít sledované právní účinky (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 4986/2010, ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1233/2011, nebo ze dne 14. ledna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014, případně též např. právní názor prof. Lubyho: „Odstúpenie od zmluvy sa uskutečňuje vo všetkých zákonom alebo zmluvou stanovených prípadoch jednostranným, druhému účastníkovi adresovaným právnym úkonom prejavujúcím vôľu zrušiť zmluvu týmto spôsobom na základe uznaného dôvodu.“ – in Luby, Š.Výber z diela a myšlienok. Bratislava: IURA EDITION, 1998, s. 210)]; a

b) v době učinění právního úkonu ad a) byl naplněn účastnicemi v jejich dohodě o odstoupení od kupní smlouvy sjednaný případ umožňující žalobkyni po právu od této smlouvy odstoupit, tj. že žalovaná v termínu do 31. března 2013 nezískala stavební povolení na výstavbu živnostenského domu s lékárnou na předmětných pozemcích v souladu s územním rozhodnutím.

Jak je z výše převzatých skutkových zjištění soudu prvního stupně zřejmé, žalobkyně sice vůči žalované učinila písemný adresovaný právní úkon, který však podle názoru Nejvyššího soudu nemohl vyvolat právně relevantní účinek odstoupení od kupní smlouvy, neboť v něm byl sice vymezen důvod odstoupení od kupní smlouvy, avšak nepředstavoval případ, pro který by žalobkyně ve smyslu uzavřené dohody o odstoupení s žalovanou mohla takovéto právo – tj. odstoupit od kupní smlouvy – úspěšně realizovat.

Je tomu tak z toho důvodu, že žalobkyně jako důvod pro odstoupení od kupní smlouvy v dopise adresovaném žalované (jejímu právnímu zástupci), obsahujícím odstoupení od kupní smlouvy, uvedla, že žalovaná do stanovené lhůty 15. října 2012 nezískala na předmětnou výstavbu stavební povolení v souladu s územním rozhodnutím. Jak ale bylo soudem prvního stupně skutkově zjištěno, žalované tato lhůta nebyla stanovena, respektive účastnicemi (na základě jejich dohody) prodloužena do 15. října 2012, nýbrž až do 31. března 2013, což však jako důvod pro odstoupení žalobkyně ve svém písemném právním úkonu, obsahujícím odstoupení od kupní smlouvy, neuvedla. Důvod vedoucí k odstoupení od kupní smlouvy žalobkyně založila na tom, že žalovaná předmětné stavební povolení nezískala v termínu do 15. října 2012.

Důvod pro odstoupení od kupní smlouvy žalobkyní ve smyslu jeho vymezení v učiněném právním úkonu žalobkyně nebyl (ani objektivně nemohl být) tedy naplněn.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyní učiněné odstoupení od kupní smlouvy, které je třeba považovat za neplatné, nemohlo vyvolat a také nevyvolalo jí očekávaný právní důsledek – zrušení uvedené kupní smlouvy ve smyslu § 48 odst. 2 obč. zák. a obnovení jejího vlastnického práva k předmětným nemovitostem.

Již z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu (ale ani soudu prvního stupně) nemohlo obstát.

Nejvyšší soud současně poznamenává, že i kdyby žalobkyně v předmětném odstoupení od kupní smlouvy správně uvedla důvod pro její odstoupení, tj. že žalovaná ve sjednaném termínu do 31. března 2013 nebyla adresátem předmětného stavebního povolení k uvedené stavbě v souladu s územním rozhodnutím, přesto by nebylo možné takto učiněné odstoupení považovat za právně relevantní, vyvolávající zrušení uvedené kupní smlouvy.

V tomto případě by tomu bránila okolnost existence vedení (až po uzavření uvedené kupní smlouvy zjištěné, do jisté míry stále funkční a ve vlastnictví žalobkyně) kanalizační stoky umístěné (v inkriminované hloubce usazení, daného průměru provedení a délce vedení) pod povrchem předmětných pozemků ve vlastnictví žalované. Vydání stavebního povolení žalované k předmětné stavbě v souladu s územním rozhodnutím tak znemožňovala tato kanalizační stoka coby objektivní právní překážka žalovanou zamýšlené stavby živnostenského domu s lékárnou, neboť ve smyslu § 23 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, realizaci takové stavby bránil režim ochranného pásma pro vedení kanalizační stoky.

V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006 (jenž dovolatelka ve svém dovolání na podporu své argumentace cituje), v němž byl vyložen a odůvodněn právní názor, že umístění kanalizačního zařízení jako samostatné stavby v občanskoprávním smyslu pod povrchem pozemku jiného vlastníka způsobuje jak faktickou vadu tohoto pozemku, neboť nesporně ovlivňuje jeho funkčnost, tak i vadu právní spočívající v tom, že kvalita práva nabyvatele k pozemku je omezena.

Plnění povinností vlastníka kanalizační stoky umístěné pod povrchem pozemku ve vlastnictví jiné (fyzické či právnické) osoby není ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích pochopitelně jakkoliv přičitatelné dotčenému vlastníku pozemku; na druhé straně se lze ovšem vůči dotčenému vlastníkovi pozemku domáhat (s)plnění určitých povinností ve smyslu § 7 zákona o vodovodech a kanalizacích.

V daném případě přitom (soudem prvního stupně ani odvolacím soudem) skutkově nebylo podepřeno, že by žalovaná v souvislosti se snahou žalobkyně o odstranění této kanalizační stoky postupovala vůči žalobkyni šikanózně (k tomu srov. již shora zreferované zjištění soudu prvního stupně z výpovědi např. svědka M. K., případně dopis žalované obecnímu zastupitelstvu žalobkyně ze dne 1. prosince 2013 na č. l. 240, anebo vyjádření advokáta žalované ze dne 9. června 2017 na č. l. 147-148, kde jsou podrobně zrekapitulovány výhrady, které měla žalovaná k žalobkyní předložené smlouvě o dílo na odstranění předmětné kanalizační stoky, případně další vyjádření advokáta žalované ze dne 20. května 2018 na č. l. 233-236), nehledě na okolnost, že měla-li žalobkyně za to, že s žalovanou v uvedeném směru nelze dosáhnout dohody, měla postupovat ve smyslu již zmíněného § 7 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, který stanoví, že vznikne-li spor o rozsah oprávnění vyplývajících z odstavců 1 a 2, rozhoduje o tomto sporu příslušný vodoprávní úřad. Žalobkyně tedy měla k dispozici odpovídající právní nástroje k dosažení jejího záměru odstranění uvedené kanalizační stoky umístěné pod povrchem pozemků ve vlastnictví žalované.

V již shora připomenutém rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 2287/2011, byl konstatován v dovolací praxi ustálený právní názor, že aplikaci dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. nelze popřít prostým závěrem, že pokud si strany sjednaly právo odstoupit od smlouvy, pak výkon tohoto řádně sjednaného práva nemůže založit rozpor s dobrými mravy (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/1997, a dále např. rozsudky téhož soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 1773/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1858/2006). Z toho, že někdo vykonával právo v souladu s výslovným ustanovením zákona či smlouvy, totiž nijak neplyne, že právo vykonal v souladu s dobrými mravy. Obdobně v podmínkách materiálního pojetí právního státu nelze aplikaci dobrých mravů a priori vyloučit jen na základě úvahy, že bylo-li právo odstoupit od smlouvy sjednáno pro určitou situaci, pak dojde-li k takové situaci, nutně to znamená, že k odstoupení od smlouvy muselo dojít v souladu s dobrými mravy. Z toho, že předmětná situace nastala, totiž plyne jen tolik, že se aktivovalo právo odstoupit od smlouvy, a naopak nijak neplyne, zda předmětné odstoupení od smlouvy je, anebo není v souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.

Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).

Jestliže v řízení před soudem prvního stupně, ani v odvolacím řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná vůči žalobkyni v souvislosti s její snahou o řešení situace panující kolem předmětné kanalizační stoky umístěné pod povrchem pozemků ve vlastnictví žalobkyně postupovala šikanózně, přičemž na straně druhé žalobkyně v situaci, kdy věděla, že žalovaná bez zrušení či přeložení předmětné kanalizační stoky podle shora připomenuté právní úpravy objektivně není schopna v termínu do 31. března 2013 dosáhnout (vydání) stavebního povolení na zamýšlenou stavbu živnostenského domu s lékárnou v souladu s územním rozhodnutím, by přistoupila k odstoupení od kupní smlouvy právě z důvodu, že do uvedeného termínu žalované uvedené stavební povolení vydáno nebylo, bylo by ve smyslu shora připomenuté judikatury nezbytné se zabývat otázkou, zda takový výkon práva žalobkyně by již nekolidoval s dobrými mravy a učiněný právní úkon nebyl shledán ve smyslu § 39 obč. zák. absolutně neplatným právě pro kolizi s dobrými mravy. Je přitom zřejmé, že z vyložených hledisek by takto uplatněný výkon práva žalobkyně vůči žalované obstát nemohl.

Nejvyšší soud proto shledal, že v daném případě byly naplněny důvody pro změnu rozsudku odvolacího soudu v meritu věci ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Při rozhodování Nejvyšší soud zohlednil též princip kontradiktornosti řízení; vycházel přitom z následující ustálené judikatury a doktrinálních závěrů.

Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.

Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).

Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).

Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).

Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).

V usnesení ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, Ústavní soud k otázce podmínek pro vydání měnící rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložil následující závěry:

„Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle § 243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.“

Otázka posuzování (ne)platnosti odstoupení žalobkyně od předmětné kupní smlouvy byla předmětem diskuse stran a byla též oběma soudy posuzována, tedy jak v prvoinstančním, tak i v odvolacím řízení. Nejvyšší soud přitom vycházel důsledně ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která byla podkladem pro vydání tohoto rozsudku i rozhodnutí odvolacího soudu, který (stejně jako soud prvního stupně) měl na věc jiný právní názor.

Výrokem II. byl současně v rámci změny rozsudku odvolacího soudu odklizen meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o předmětné platební povinnosti žalobkyně vůči žalované, neboť – jak již shora bylo vyloženo – spor o splnění této platební povinnosti nebyl předmětem řízení, jelikož způsobem předvídaným občanským soudním řádem nedošlo ke změně (rozšíření) žaloby, a proto zde nebylo žádného procesně právního podkladu k tomu, aby (oba) soudy o tomto „návrhu“ rozhodovaly. Pokud tak přesto učinily, dovolacímu soudu nezbylo, než tento rozsudečný výrok zrušit.

Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně je odůvodněn tím, že podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plně procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 49.807,55,- Kč, které sestávají:

a) z odměny advokáta žalované za 8 úkonů právní služby po 3.100,- Kč [1. převzetí a příprava zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů /dále již „AT“/), 2. vyjádření advokáta žalované k žalobě ze dne 13. července 2015 na č. l. 41-42 (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT), 3. písemné podání advokáta žalované k výzvě soudu ze dne 26. září 2016 na č. l. 72-73 (§ 11 odst. 1 písm. d/ AT), 4. účast advokáta žalované na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 13. června 2017 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) – viz protokol o jednání na č. l. 155-156, 5. účast advokáta žalované na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 10. května 2018 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) – viz protokol o jednání na č. l. 207-209, 6. účast advokáta žalované na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 28. června 2018 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) – viz protokol o jednání na č. l. 308-310, 7. a 8. účast advokáta žalované na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 11. října 2018 přesahujícím dvě hodiny (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) – viz protokol o jednání na č. l. 320-322 (sazba odměny advokáta žalované byla určena podle § 9 odst. 4 písm. b/ AT, kdy spor se týká určení vlastnického práva k předmětným pozemkům a za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016)], tj. v celkové výši (8 x 3.100,- Kč =) 24.800,- Kč;

b) z odměny advokáta žalované za 3 úkony právní služby ve výši jedné poloviny, tj. (3.100,- Kč : 2 =) po 1.550,- Kč [1. účast advokáta na přípravném jednání soudu prvního stupně konaném dne 19. ledna 2016 (§ 11 odst. 2 písm. g/ AT) – viz protokol o jednání na č. l. 58, 2. vyjádření advokáta žalované k návrhu žalobkyně na pokračování v řízení ze dne 1. července 2016 na č. l. 67-68 (§ 11 odst. 2 písm. d/, odst. 3 AT), a 3. podání advokáta žalované k výzvě soudu ze dne 20. května 2018 na č. l. 233-236 (§ 11 odst. 2 písm. d/, odst. 3 AT)], tj. v celkové výši (3 x 1.550,- Kč =) 4.650,- Kč;

c) z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT ve výši 300,- Kč za 11 úkonů právní služby ad a) a b), tj. v celkové výši (11 x 300,- Kč =) 3.300,- Kč;

d) z cestovného advokáta žalované z jeho sídla k procesnímu soudu a zpět v celkové výši 3.107,48,- Kč, tj.:

da) z cestovného advokáta za jízdu osobním automobilem zn. XY RZ XY (kopie technického průkazu na č. l. 334) k soudnímu jednání u soudu prvního stupně konaného dne 19. ledna 2016, a to na trase ze sídla advokáta – Brno, Havlíčkova 127/13 k uvedenému soudu (ul Havlíčkova 127/13) a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti (zjištěno z https://mapy.cz z cit. adres Brno – Hodonín – 74 km, tj. 2 x 74 km) 148 km, při kombinované spotřebě motorové nafty 4,5 l/100 km a ceně pohonných hmot 29,50,- Kč/1 l nafty, včetně náhrady za použití dopravního prostředku ve výši 3,80,- Kč/1 km, vše podle vyhl. č. 440/2016, o změně sazby základní náhrady za použití silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (dále již vždy přísl. „vyhl.“), a to při výpočtu 1,48 x 4,5 x 29,50 (196,47,- Kč) + 148 x 3,80 (562,40,- Kč) = 758,87,- Kč;

db) z cestovného advokáta za jízdu osobním automobilem zn. XY RZ XY (kopie technického průkazu na č. l. 334) k soudnímu jednání u soudu prvního stupně konaného dne 13. června 2017, a to na trase ze sídla advokáta – Brno, Havlíčkova 127/13 k uvedenému soudu (ul Havlíčkova 127/13) a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti (zjištěno z https://mapy.cz z cit. adres Brno – Hodonín – 74 km, tj. 2 x 74 km) 148 km, při kombinované spotřebě motorové nafty 4,5 l/100 km a ceně pohonných hmot 28,60,- Kč/1 l nafty, včetně náhrady za použití dopravního prostředku ve výši 3,90,- Kč/1 km, vše podle vyhl. č. 463/2017, a to při výpočtu 1,48 x 4,5 x 28,60 (190,47,- Kč) + 148 x 3,90 (577,20,- Kč) = 767,67,- Kč;

dc) z cestovného advokáta za jízdu osobním automobilem zn. XY RZ XY (kopie technického průkazu na č. l. 334) k soudnímu jednání u soudu prvního stupně konaného dne 10. května 2018, a to na trase ze sídla advokáta – Brno, Havlíčkova 127/13 k uvedenému soudu (ul Havlíčkova 127/13) a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti (zjištěno z https://mapy.cz z cit. adres Brno – Hodonín – 74 km, tj. 2 x 74 km) 148 km, při kombinované spotřebě motorové nafty 4,5 l/100 km a ceně pohonných hmot 29,80,- Kč/1 l nafty, včetně náhrady za použití dopravního prostředku ve výši 3,90,- Kč/1 km, vše podle vyhl. č. 463/2017, a to při výpočtu 1,48 x 4,5 x 29,80 (198,47,- Kč) + 148 x 4 (592,- Kč) = 790,47,- Kč;

dd) z cestovného advokáta za jízdu osobním automobilem zn. XY RZ XY (kopie technického průkazu na č. l. 334) k soudnímu jednání u soudu prvního stupně konaného dne 10. května 2018, a to na trase ze sídla advokáta – Brno, Havlíčkova 127/13 k uvedenému soudu (ul Havlíčkova 127/13) a zpět, při celkově ujeté vzdálenosti (zjištěno z https://mapy.cz z cit. adres Brno – Hodonín – 74 km, tj. 2 x 74 km) 148 km, při kombinované spotřebě motorové nafty 4,5 l/100 km a ceně pohonných hmot 29,80,- Kč/1 l nafty, včetně náhrady za použití dopravního prostředku ve výši 3,90,- Kč/1 km, vše podle vyhl. č. 463/2017, a to při výpočtu 1,48 x 4,5 x 29,80 (198,47,- Kč) + 148 x 4 (592,- Kč) = 790,47,- Kč;

e) z náhrady za promeškaný čas cestou advokáta na jednání soudu shora podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, a to za 20 půlhodin po 100,- Kč, celkem 2.000,- Kč;

f) s připočtením (za ad a/ až d/) částky 7.950,10,- Kč odpovídající 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. (z částky 37.857,48 Kč); a

g) ze zaplacené zálohy žalované na znalečném ve výši 4.000,- Kč (záznam o složení zálohy na č. l. 168)

Z vyloženého se současně podává, že nad rozsah přiznaných a podle dovolacího soudu účelně vynaložených nákladů žalované nebyly za účelně vynaložené výdaje považovány zbylé advokátem žalované provedené úkony právní služby, které specifikoval v rámci závěrečného návrhu ze dne 18. října 2018 (na č. l. 332 verte). Jednalo se různá - svým obsahem ve vztahu k úkonům právní služby shora duplicitně prostupující - vyjádření či repliky k podáním či k vyjádřením žalobkyně, která nebylo možno považovat za účelně vynaložené výdaje, a to vše v situaci, kdy z procesního hlediska nebyl předmětem řízení spor o zaplacení (vrácení) částky 475.800,- Kč, neboť otázka nepodmíněnosti žaloby na deklaraci věcně právního vztahu v důsledku tvrzeného zrušení věcné smlouvy odstoupením od ní byla již v řízení před soudem prvního stupně v rozhodovací praxi – jak již shora bylo připomenuto – ustálená.

Výrok o nákladech řízení před odvolacím soudem se opírá o § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení v celkové výši 13.228,- Kč. Ty sestávají z odměny za zastupování žalované advokátem za 2 úkony právní služby po 3.100,- Kč [1. sepis odvolání žalované na č. l. 353-355 (§ 11 odst. 1 písm. k/ AT) a 2. účast advokáta žalované při odvolacím jednání konaném dne 12. prosince 2019 (§ 11 odst. 1 písm. g/ AT) – viz protokol o jednání na č. l. 374), ze dvou náhrad hotových výdajů po 300,- Kč (§ 13 odst. 3 AT), z částky 1.428,- Kč představující 21 % DPH z uvedených odměn a náhrad, a ze zaplaceného soudního poplatku za odvolání žalovanou ve výši 5.000,- Kč (viz záznam o složení na č. l. 359)

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně procesně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení v celkové výši 18.114,- Kč. Ty sestávají z odměny za zastupování žalované advokátem za 1 úkon právní služby ve výši 3.100,- Kč [sepis dovolání žalované na č. l. 386-390 (§ 11 odst. 1 písm. k/ AT)], z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 AT) a ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání žalovanou ve výši 14.000,- Kč (viz záznam o složení na č. l. 394.).

Žalobkyně je povinna náklady řízení před soudy všech stupňů, které činí celkem 81.149,55,- Kč, zaplatit žalované k rukám JUDr. Vladimíra Muzikáře, advokáta, který žalovanou v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. pak má stát vůči ve sporu procesně neúspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 9.109,- Kč, sestávající ze zaplaceného znalečného ve výši 6.238,- Kč (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. prosince 2017, č. j. 13 C 64/2015-194 a platební poukaz na č. l. 199) a svědečného ve výši 2.871,- Kč (viz příkaz k úhradě na č. l. 323.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 5. 11. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru