Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1398/2020Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaOdporovatelnost
Přípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1398.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1398/2020-670

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně PON Praha a.s., se sídlem v Praze, Václavské náměstí č. 808/66, IČO 27408914, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze, Puškinovo náměstí č. 681/3, proti žalované G. A., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené advokátem Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 84/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2019, č. j. 28 Co 46/2019-595, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Koreckého, advokáta se sídlem v Praze, Puškinovo náměstí č. 681/3.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2019, č. j. 28 Co 46/2019-595, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Žalovaná měla za to, že dlužník má jiný majetek, ze kterého může věřitel (žalobkyně) uspokojit svoji pohledávku (když dlužníkovi byla v době po rozhodnutí soudu I. stupně přisouzena pohledávka ve výši 445 552 Kč), pročež by měla být podle žalované odpůrčí žaloba (podaná na základě § 42a obč. zák.) zamítnuta i ohledně částky 300 000 Kč, o kterou měla být žalobkyně zkrácena v důsledku právního úkonu uzavřeného mezi dlužníkem a žalovanou. Žalovaná v těchto souvislostech spatřovala odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Protože se podmínky odporovatelnosti posuzují ke dni vzniku právního úkonu, zjišťuje se ke stejnému okamžiku i to, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele. Rozhodným okamžikem pro zjištění dalšího dlužníkova majetku je tedy účinnost odporovaného právního úkonu; týká-li se právní úkon nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí, je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011, který byl uveřejněn pod č. 25 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1231/2013).

Jelikož v projednávané věci žalovaná založila svoji argumentaci ohledně existence dalšího majetku dlužníka na pohledávce vzniklé až po učinění zkracujícího právního úkonu, nemůže být tato námitka úspěšná, neboť jak bylo vyloženo výše, skutečnost, zda měl dlužník po uzavření odporovaného právního úkonu další dostatečný majetek k uspokojení věřitele, se zjišťuje ke dni zkracujícího úkonu (který byl v projednávané věci učiněn již v roce 2005).

Nadto lze podotknout, že i kdyby dovolatelka mínila prosazovat jiný názor ohledně rozhodného okamžiku pro posouzení existence dalšího majetku dlužníka, nemohla by být ani v takovém případě tato námitka úspěšná, neboť v projednávané věci bylo zjištěno, že dlužník (proti kterému bylo exekuční řízení pro nemajetnost zastaveno) má nyní kromě pohledávky ve výši 445 552 Kč také dluh ve výši 20 000 000 Kč.

Spatřovala-li žalovaná přípustnost dovolání dále v otázce, zda lze úspěšně odporovat právnímu úkonu i v situaci, kdy věřitel svým vlastním procesním postupem zmaří uspokojení své pohledávky na primárním dlužníkovi, pak ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Předně lze opětovně odkázat na výše vyslovený závěr, že podmínky odporovatelnosti se posuzují ke dni vzniku právního úkonu. Kromě toho žalovaná staví tuto námitku na předpokladu, že věřitel svým vlastním procesním postupem zmařil uspokojení své pohledávky na primárním dlužníkovi (aniž by k tomu závěru ve svém dovolání uváděla právní argumentaci), rozhodnutí odvolacího soudu však na takovém zjištění založeno není. Lze doplnit, že k důvodu, proč žalobkyně nebyla uspokojena z prodeje nemovitosti v exekučním řízení, se vyjádřil již soud I. stupně (exekučním titulem bylo usnesení o schválení soudního smíru z doby po rozvodu manželství a zániku společného jmění manželů, proto nešlo vést exekuci na majetek bývalé manželky), a nelze tak ani mít ani za to, že by žalobkyně postupovala v exekučním řízení způsobem, který by jí bylo možné jakkoli přičítat k tíži, jak v předkládané otázce předestírá žalovaná.

Pokládá-li žalovaná k vymezení přípustnosti dovolání dále otázku, zda v případě propojenosti žalobce a dlužníka jednajících k tíži osoby, v jejíž prospěch byl zkracující právní úkon učiněn, má být poskytována právní ochrana, k čemuž žalovaná také namítá, že soud neprovedl všechny navržené důkazy ke zjištění, zda má dlužník vztah se statutární ředitelkou žalobkyně, je tato námitka neopodstatněná. Obdobně jako konstatoval odvolací soud lze shrnout, že tvrzení o vztahu dlužníka a žalované nemohou mít vzhledem k důkazní situaci vliv na vědomost žalované o vzniku dluhů a úmyslu dlužníka zkrátit svého věřitele, navíc za situace, kdy původní věřitel je odlišnou osobou od nynějšího věřitele, na kterého byla pohledávka postoupena. Skutečnost, zda byla pohledávka postoupena žalobkyni, s jejíž statutární ředitelkou má mít dlužník dle tvrzení žalobkyně vztah, není skutečností, která by opodstatňovala výjimečné neposkytnutí právní ochrany soudně vymáhanému subjektivnímu právu žalobkyně, nadto za situace, kdy žalovaná jako osoba dlužníkovi blízká neprokázala, že ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. nevěděla o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu má postup soudu podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 307/2012). S těmito závěry shledává dovolací soud napadené rozhodnutí souladné.

Jelikož tvrzený vztah dlužníka se statutární ředitelkou žalobkyně není pro posuzovanou věc rozhodný, bylo dokazování provedeno v potřebném rozsahu. Namítla-li žalovaná, že nebyly provedeny všechny navrhované důkazy k prokázání tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele nevěděla, soudy přesvědčivě vyložily, proč tyto důkazy provedeny nebyly (krom toho, aby se žalovaná odpůrčí žalobě ubránila, musela by prokázat nejen že o úmyslu dlužníka nevěděla, ale také by musela prokázat, že vynaložila náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužníka, a přesto o úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele nemohla vědět), naopak dovolatelka v této obecně formulované námitce ani nekonkretizuje, ohledně kterých neprovedených navrhovaných důkazů mělo dle jejího názoru dojít k pochybení. Dovoláním napadené rozhodnutí proto dovolací soud neshledává překvapivým, nepředvídatelným, nepřezkoumatelným, ani jím nedošlo k porušení základních práv, jak v závěru svého dovolání namítla žalovaná.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru