Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1290/2020Rozsudek NS ze dne 30.09.2020

HeslaOmezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
Dokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1290.2020.1
Dotčené předpisy

§ 55 o. z.

§ 39 předpisu č. 292/2013 Sb.

§ 55 odst. 2 o. z.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1290/2020-253

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci posuzovaného E. W., narozeného dne XY, omezeného ve svéprávnosti, bytem v XY, zastoupeného stálým opatrovníkem městem Milevsko, sídlem nám. E. Beneše 420, a procesní opatrovnicí D. G., advokátkou se sídlem v XY, za účasti navrhovatelky M. V., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Pavlou Trachtovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, o navrácení svéprávnosti a schválení právního jednání za opatrovance, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 1 P 47/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019, č. j. 19 Co 964/2019-204, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. července 2019, č. j. 19 Co 964/2019-204, jakož i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 10. dubna 2019, č. j. 1 P 47/2018-163, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Písku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. dubna 2019, č. j. 1 P 47/2018-163, ve výroku I. zamítl návrh posuzovaného na vrácení svéprávnosti, výrokem II. změnil své předchozí rozhodnutí ze dne 6. prosince 2017, č. j. 1 Nc 1486/2017-49, tak, že posuzovaný „nemůže samostatně jednat v žádných záležitostech vyjma práva hospodařit s finančními prostředky nepřesahujícími částku 600 Kč týdně a vyjma práva samostatně jednat v běžných záležitostech každodenního života“. Výrokem III. stanovil, že rozsah omezení, který byl určen v předchozím rozsudku ze dne 6. prosince 2017, č. j. 1 Nc 1486/2017-49, „se ani co do délky trvání pěti let nemění“. Výrokem IV. vyslovil souhlas s právním jednáním opatrovníka plynoucího z nájemní smlouvy č. 0023/2019 ze dne 1. března 2019, a výroky V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze svého předchozího rozsudku o omezení svéprávnosti posuzovaného (ze dne 6. prosince 2017, č. j. 1 Nc 1486/2017-49), přičemž přihlédl ke znaleckému posudku D. D., zprávě ošetřující psychiatričky M. Ř., a ke stanovisku stálého opatrovníka, který poukazoval na to, „že by bylo možné mírně prolomit předchozí rozsah omezení opatrovance tak, že by mohl hospodařit s finančními prostředky nepřesahujícími 600 Kč týdně“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „zde trvají důvody, které jednoznačně soud vytkl ve svém předchozím rozsudku z 6. 12. 2017 a je tedy nutné trvat na omezení svéprávnosti dle § 55 o. z. a následující a je možné odkázat na závěry rozsudku z č. listu 49 a 50 spisu.“

K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. července 2019, č. j. 19 Co 964/2019-204, ve výroku I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému nebylo podáno odvolání) a ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování (o rozhodnutí o přijetí posuzovaného ke studiu na dvou vysokých školách a o lékařské zprávy), vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním vzal za prokázané, že posuzovaný nadále trpí závažným duševním onemocněním psychotického charakteru – paranoidní schizofrenií. Konstatoval, že jde o poruchu trvalou, v jejímž důsledku není posuzovaný schopen obstát v rodinných, společenských ani pracovních vztazích. Posuzovaný nemá náhled na své onemocnění, psychická porucha podstatně ovlivňuje jeho kognitivní funkce, schopnost sebeorganizace i interpersonální vztahy. S ohledem na uvedené proto odvolací soud uzavřel, že „jsou nadále splněny podmínky § 55 a následujících obč. zákoníku pro omezení svéprávnosti posuzovaného“, neboť „…s ohledem na duševní poruchu posuzovaného by mu jinak hrozila závažná újma a nelze dospět k závěru, že by vzhledem k jeho zájmům postačovala mírnější a méně omezující opatření“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky řádné a včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Dovolatel má za to, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu judikaturu dovolacího soudu, z níž vyplývá, že skutečnost, že posuzovaný trpí duševní poruchou, není důvodem pro omezení svéprávnosti posuzovaného, není-li konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná svéprávnost posuzovaného. Uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně zcela postrádá odůvodnění, jaká závažná újma by posuzovanému a třetím osobám hrozila v případě navrácení plné svéprávnosti posuzovanému, neboť pouze odkazuje na závěry uvedené v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 6. prosince 2017 (sp. zn. 1 Nc 1486/2017). Domnívá se, že ani odvolací soud se s touto otázkou nevypořádal, když v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl pouze, že „s ohledem na duševní poruchu posuzovaného by mu jinak hrozila závažná újma.“ Dále dovolatel zastává názor, že se soudy nezabývaly tím, jak se může duševní porucha reálně projevovat v životě posuzovaného a k ochraně jakých zájmů má omezení jeho svéprávnosti sloužit. V rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16, se podle názoru dovolatele soudy obou stupňů zcela mechanicky ztotožnily s úzce profesním pohledem znalkyně, aniž by při tom zohlednily subjektivní hledisko v tom smyslu, že není rozhodné, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání posuzovaného nebylo podáno žádné písemné vyjádření.

Nejvyšší soud konstatuje, že podanému dovolání posuzovaného nelze upřít - jak bude dále vyloženo - opodstatnění.

Podle § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.

Podle § 55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.

Podle § 60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.

Podle § 39 z. ř. s. má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 232/2014 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), ještě za účinnosti předchozí právní úpravy upravující institut omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) připomenul, že důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky.

V rozsudku ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4467/2014 (v dovolací věci týkající se vrácení svéprávnosti) Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý i hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti; nestačí se proto v odůvodnění rozsudku omezit na popis zjištěných skutečností např. ze znaleckého posudku, ze svědeckých výpovědí zaměstnankyně sociálního zařízení, ve kterém posuzovaný žije, či z jiných důkazních prostředků, a poté s odkazem na aplikované zákonné ustanovení bez dalšího uzavřít, že v daném případě byly splněny podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Dovolací soud připomenul, že i ústavněprávní rozměr omezení svéprávnosti člověka si vyžaduje mimořádnou pečlivost soudů rozhodujících v těchto věcech (srov. shora již označený nález Ústavního soudu).

Při verifikaci toho, zda v případě posuzovaného – člověka omezeného ve svéprávnosti – došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vyústit v navrácení jeho (plné) svéprávnosti, je prvořadým úkolem soudu posoudit, zda posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti by vskutku hrozila (i nadále) závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Takový závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění, přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Jakkoliv v těchto věcech bude znalecký posudek sehrávat i nadále významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem, přičemž všechna takto učiněná skutková zjištěná je pak třeba poměřovat ve světle § 55 odst. 1, 2 o. z., tj. s ohledem na posouzení, zda v daném případě je nezbytné setrvat na omezení svéprávnosti posuzovaného, který se v řízení domáhá plného navrácení svéprávnosti, anebo zda lze přistoupit k té které (zákonem předvídané) mírnější a pro posuzovaného méně omezujícího opatření.

Zprostředkování takové aplikační úvahy, ať již vedoucí k nezbytnosti setrvání na omezení svéprávnosti posuzovaného, či naopak směřující ke zvolení mírnějšího opatření [např. i formou jmenování (z řad příbuzných nebo osob blízkých či veřejného) opatrovníka posuzovanému, jemuž by za takového opatření byla navrácena plná svéprávnost], musí pochopitelně z odůvodnění písemného vyhotovení předmětného rozsudku vyplývat, neboť absence takové úvahy či zprostředkování jakési paušální mechanické úvahy bez smysluplného rozvinutí hledisek, z nichž rozhodující soud v dané věci vycházel, nejenže zakládá nepřezkoumatelnost takového soudního rozhodnutí, ale především jde na vrub správnosti právního posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pokud v aplikační úvaze soudu není zohledněna některá právně významná okolnost předvídaná v hypotéze příslušné právní normy, jejíž užití soud při zjištěném skutkovém stavu zvažoval, resp. zvažovat měl, pak není dost dobře možné tento základní chybějící aplikační element v přezkumném řízení domýšlet, dotvářet, resp. doplňovat chybějící nosnou právní argumentací, poněvadž ve svém důsledku by tím došlo nejen k tzv. vzetí příslušné soudní instance z pohledu posuzovaného, ale především by takový postup byl ze samotného základu defektní s principem práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí.

V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně týkající se návrhu dovolatele na vrácení svéprávnosti, ve které byl omezen rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 6. prosince 2017, č. j. 1 Nc 1486/2017-49. Soudy obou stupňů však v daném případě nevyjasnily, z jakého důvodu nelze u posuzovaného aplikovat § 55 odst. 2 o. z., které umožňuje soudu přistoupit k mírnějším a pro posuzovaného méně omezujícím opatřením, a dále konkrétně neuvedly koho, resp. jaký zájem ohrožuje vrácení svéprávnosti posuzovaného.

Po provedeném dokazování soudy obou stupňů dospěly k závěru, že myšlení posuzovaného je nereálné, vztahovačné, ovládací a rozpoznávací schopnosti jsou vymizelé a jeho stav vyžaduje psychiatrickou léčbu, dále konstatovaly, že posuzovaný trpí závažným duševním onemocněním psychotického charakteru – paranoidní schizofrenií, která je trvalého rázu, přičemž nevzaly v úvahu, že pouhá existence duševní poruchy – pokud soud nepřihlédne k zásadám, z nichž vychází výše zmíněná judikatura dovolacího a stejně tak ústavního soudu – není důvodem pro omezení svéprávnosti posuzovaného. Právní závěr obou soudů je tak v přímém rozporu s § 55 odst. 2 o. z., neboť vylučuje, aby soud mohl přistoupit k navrácení plné svéprávnosti při stanovení mírnějšího opatření, nezávisle na tom, zda takové opatření posuzovaný navrhuje či snad brojí proti jeho případnému užití. Přitom právě užití mírnějšího a pro posuzovaného méně omezujícího opatření by mělo být v praxi aplikováno ve všech případech, kdy bude zjevné, že takové opatření bude zcela dostačující z hlediska ochrany jeho zájmů; k posouzení nezbytnosti té které formy ingerence do práv posuzovaného je přitom zapotřebí, aby soud v řízení procesně korektním způsobem soustředil odpovídající skutková zjištění, jež kromě odborných závěrů učiněných soudním znalcem budou obsahovat soudu dostupné informace týkající se posuzovaného (např. výslech svědků, podaných zpráv stávajícím opatrovníkem posuzovaného atd.).

Za tohoto stavu, kdy obecné soudy nezvážily všechny mírnější alternativy, kterými by bylo ještě možno dosáhnout sledovaného cíle, ani nezdůvodnily, proč situaci nelze řešit mírnějšími prostředky, nezbývá než konstatovat, že tak nebyly naplněny předpoklady pro rozhodnutí soudů obou stupňů o zamítnutí návrhu posuzovaného na vrácení svéprávnosti.

Dlužno dodat, že se do jisté míry mění – oproti dosavadní praxi, vycházející z poněkud odlišné právní úpravy – optika pohledu na osoby stižené duševní poruchou, a současně se klade zvýšený zájem státu na přijímání (oproti omezení svéprávnosti člověka) mírnějších a méně omezujících opatření posuzovaných osob, čímž se pochopitelně podstatně zvyšuje význam a dosah (také) právního institutu jmenování opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, tedy i v případech osob stižených duševní poruchou, což přirozeně přináší pro rozhodující soud náročnější posuzování právně významných okolností z hlediska finálního rozhodnutí, zda vůbec, a pokud ano, pak v jakém rozsahu přikročit k omezení svéprávnosti, resp. k jejímu zachování, případně zda vůbec, a pokud ano, pak za užití jakých mírnějších opatření přistoupit k navrácení svéprávnosti posuzovaného člověka.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno v dovoláním dotčeném výroku pokládat za správné. Nejvyšší soud jej proto § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a to včetně (původně odvoláním) i dovoláním nedotčeného rozhodnutí (výroku IV.) o vyslovení souhlasu s označeným právním jednáním stálého opatrovníka posuzovaného, neboť k tomu byly ve smyslu § 243e odst. 2 o. s. ř. splněny podmínky, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru