Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1256/2020Usnesení NS ze dne 26.08.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Příslušnost soudu místní
Zákonný soudce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1256.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1256/2020-44

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, v právní věci navrhovatele P. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, o přivolení k zásahu do integrity zletilého, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 23 Nc 604/2019, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. ledna 2020, č. j. 8 Co 13/2020-15, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel u Okresního soudu v Prachaticích (dále již „soud prvního stupně“) podal žalobu, jíž se domáhal povolení euthanasie. Soud prvního stupně posoudil návrh na povolení euthanasie jako návrh na rozhodnutí o přivolení k zásahu do integrity. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obecným soudem navrhovatele je Okresní soud v Pardubicích (ve smyslu § 11 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 65 z. ř. s. a § 85 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. listopadu 2019, č. j. 23 Nc 604/2019-5, výrokem I. vyslovil svou místní nepříslušnost, a dále výrokem II. rozhodl, že po právní moci předmětného usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Pardubicích.

K odvolání navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. ledna 2020, č. j. 8 Co 13/2020-15, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, ze kterého však nelze seznat, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měl podle mínění dovolatele odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudit, ani který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. má dovolatel za splněný.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání navrhovatele není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel ve smyslu § 237 vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání, tj. neuvedl okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Ačkoliv dovolatel v úvodní části svého dovolání (čl. II.) uvádí, že: „je přesvědčen, o tom, že napadené usnesení je založeno na nesprávném právním posouzením věci“, v další jeho části zase namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že obecný soud není nestranným a nezávislým soudem a soudci tohoto soudu v jeho věci rozhodují zaujatě a tendenčně.

V dovolání tedy absentuje jak právně relevantní vymezení dovolacího důvodu, tak i vymezení předpokladů přípustnosti dovolání na základě některé ze čtyř v úvahu přicházejících variant předvídaných v § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení dovolatele, že je přesvědčen o tom, že Okresní soud v Pardubicích není nestranný a nezávislý.

V úvahu by mohlo tedy přicházet přikázání věci jinému soudu ve smyslu § 12 odst. 1 o. s. ř., podle kterého příslušný soud o věci nemůže jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§ 14 o. s. ř.); o tento případ však v projednávané věci nejde.

Nadto Nejvyšší soud uvádí, že místní příslušnost soudů k řízení je určena kogentními kritérii vymezenými v občanském soudním řádu, přičemž tato úprava představuje mimo jiné realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a dle které příslušnost soudu i soudce stanoví zákon; zásada zákonného soudce tak představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu.

Ústavní soud se ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu institutu práva na zákonného soudce již vícekrát zabýval otázkou dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. II. ÚS 544/02, nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 561/02; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Z této judikatury plyne, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.

Nutno mít také na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelem odstraněny v zákonné lhůtě; dovolání bylo proto odmítnuto (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.)

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru