Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1198/2020Rozsudek NS ze dne 28.07.2020

HeslaNeplatnost právního úkonu
Obec
Smlouva kupní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1198.2020.1
Dotčené předpisy

§ 39 obč. zák.

§ 39 předpisu č. 128/2000 Sb.

§ 41 předpisu č. 128/2000 Sb.

§ 2 odst. 2 předpisu č. 128/2000 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2765/20


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1198/2020-309

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, v právní věci žalobkyně V. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Tejkalem, advokátem advokátní kanceláře Fiala, Tejkal a partneři, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem v Brně, Helfertova 2040/13, proti žalovaným 1) M. M., narozenému dne XY, 2) B. M., narozené dne XY, oběma společně bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Františkem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 4, Dobronická 1256, a 3) obci Ústí, se sídlem v Ústí 88, Větrný Jeníkov, identifikační číslo osoby 002 86 796, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem advokátní kanceláře Frank Bold Advokáti, s.r.o., se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o určení vlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 310/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočce v Jihlavě ze dne 12. prosince 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. prosince 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, v potvrzujícím meritorním výroku I. se mění takto:

Rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. června 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, v meritorním výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaná 3) je vlastnicí označeného pozemku, se mění tak, že se určuje, že žalovaná 3) je vlastnicí pozemku p. č. XY v katastrálním území XY.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 12. prosince 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, ve výrocích II. až IV. o náhradě nákladů řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. června 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, ve výrocích II. až IV. o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vydání shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě (dále již „soud prvního stupně“) a Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) předcházelo vydání rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 16. května 2018, č. j. 30 Cdo 3890/2017-173 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz], kterým byl zrušen (potvrzující) rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. ledna 2017, č. j. 54 Co 360/2016-153, jakož i jemu předcházející (určovací žalobu zamítající) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. ledna 2016, č. j. 9 C 310/2013-118.

Dovolací soud přistoupil k vydání kasačního rozsudku z důvodu zjištěného deficitu právně rozhodných skutkových zjištění, který neumožňoval odvolacímu soudu (oběma soudům) přistoupit k vydání meritorního rozhodnutí. Dovolací soud zdůraznil, že za této situace je (v dalším řízení) esenciální verifikovat právně významné skutečnosti z originálu předmětné listiny zachycující inkriminované rozhodnutí zastupitelstva žalované (obce) 3), a v závislosti na zjištění skutečností plynoucích z takovéto listiny pak činit ve spojitosti s dalšími skutečnostmi zjištěnými z provedeného dokazování skutkové a právní závěry. Konečně pak dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připomenul stěžejní judikaturu vztahující se k předmětné problematice, která by rozhodujícím soudem měla být v dalším řízení reflektována. Dovolací soud v poměrech této posuzované věci dále zdůraznil, že: „v situaci, kdy se u obce, která publikovala záměr o prodeji svého (např.) nemovitého majetku za určitou kupní cenu, kumulovalo více (navíc stejných) nabídek, musí být z následujícího rozhodovacího procesu onoho zastupitelstva – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé (alespoň v základních obrysech), proč nakonec předmětné obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) jednu ze dvou či více stejných (rovnocenných) nabídek uchazečů o koupi nabízeného obecního majetku; takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce.“

V dalším řízení soud prvního stupně v intencích kasačního rozhodnutí dovolacího soudu soustředil (vyložil) v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku právně rozhodná skutková zjištění, jakož i závěr o skutkovém stavu, který následně podrobil právnímu posouzení věci. Nalézací soud opět nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, jejíž žalobu o určení, že žalovaná (obec) 3) je vlastnicí pozemku parcela číslo XY v katastrálním území XY (dále též „předmětný pozemek“), zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že: „při rozhodování o prodeji (předmětného pozemku na zasedání obecního zastupitelstva konaného dne 16. května 2013) byli zastupitelé seznámeni se všemi nabídkami [žalovaní 1) a 2), žalobkyně, manželé S.] a důvodem pro prodej žalovaným 1) a 2) byla u většiny z nich skutečnost, že si žalovaní 1) a 2) o pozemek požádali jako první.“

Podle soudu prvního stupně žalovaná (obec) 3) postupovala při prodeji pozemku v souladu se zákonem, když záměr řádně ohlásila, dodržela zákonem stanovenou lhůtu mezi zveřejněním záměru a rozhodnutím o prodeji, a poté o prodeji rozhodla k tomu příslušným orgánem (zastupitelstvem). Ze strany žalované (obce) 3) nedošlo k jakémukoliv nepřípustnému zvýhodnění žalovaných 1) a 2) a diskriminaci žalobkyně. „V situaci, kdy žalovaná 3) měla k dispozici dvě rovnocenné nabídky na odkup pozemku za cenu 170 Kč/m2, bylo již jen na její svobodné vůli, jež je součástí jejího práva na samosprávu, komu pozemek prodá. V tomto výběru soud žádnou nezákonnost neshledal.“

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 12. prosince 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud s odkazem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mj. konstatoval, že: „originálem zápisu ze zasedání zastupitelstva bylo rovněž prokázáno, že zastupitelé byli seznámeni se všemi nabídkami o odkup předmětného pozemku; před hlasováním tedy věděli, že vedle žalovaných č. 1 a 2 mají o pozemek zájem i manželé S. a žalobkyně. O nabídkách žalobkyně a manželů S. za situace, kdy první hlasování o nabídce žalovaných č. 1 a 2 skončilo rozhodnutím o prodeji těmto osobám, hlasováno nebylo.“

Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že ohledně prodeje předmětného pozemku se na zasedání předmětného obecního zastupitelstva „nevedla žádná diskuse, z níž by bylo možné seznat, proč všichni přítomní zastupitelé hlasovali pro prodej předmětného pozemku právě žalovaným č. 1 a 2. Uvedené není seznatelné ani z jiné části zápisu ani z usnesení č. 3 ze zasedání zastupitelstva žalovaného č. 3 ze dne 16. 5. 2013. Za takové situace bylo zapotřebí zabývat se okolnostmi, na něž poukazovala odvolatelka, a z nichž dovozovala netransparentnost celého procesu. Za účelem nalezení odpovědi na otázku důvodů hlasování ve prospěch žalovaných č. 1 a 2 provedl soud prvního stupně výslech šesti zastupitelů, kteří hlasovali inkriminovaného dne o návrhu převést předmětný pozemek právě žalovaným č. 1 a 2. Stejně jako soud prvního stupně, ani odvolací soud nezjistil z odpovědí vyslýchaných zastupitelů takové důvody jejich hlasování, které by zakládaly pochybnosti o transparentnosti celého procesu. Každý z nich hlasoval pro žalované č. 1 a 2 z více nebo méně prostého důvodu, nikoli však např. proto, že by byli žalovanými č. 1 a 2 podplaceni, zastrašováni nebo proto, že by chtěli zbývajícím uchazečům svým rozhodnutím osobně uškodit a zneužít tak své funkce zastupitele k osobní mstě či podobně.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. – nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při posuzování platnosti předmětné převodní smlouvy a zákonnosti postupu žalované (obce) 3) při nakládání s obecním majetkem (v daném případě s předmětným pozemkem), přičemž předpoklady přípustnosti dovolání – vycházeje z obsahu podaného dovolání – staví na závěru, že odvolací soud nepostupoval zcela v intencích shora vyloženého kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. Dovolací soud totiž v bodě 26 odůvodnění svého rozsudku shrnul, že z následujícího rozhodovacího procesu zastupitelstva žalované (obce) 3) musí být – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé (alespoň v základních obrysech), proč nakonec předmětné obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) jednu ze dvou či více stejných (rovnocenných) nabídek uchazečů o koupi nabízeného obecního majetku, přičemž takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce. K tomu dovolatelka dodává, že nejen ze zápisu, ale ani z ostatních důkazů není možné konstatovat, proč zastupitelstvo žalované (obce) 3) nakonec favorizovalo žalované 1) a 2). Dále dovolatelka argumentuje tím, že dovolací soud v bodě 27 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že pokud nebude splněna podmínka podle bodu 26 tohoto rozsudku (což podle dovolatelky splněna nebyla), pak je nutné zkoumat ostatní okolnosti případu, s nimiž může absence odůvodnění rozhodnutí zastupitelstva neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou 3) a žalovanými 1) a 2) přivodit. V tomto směru dovolatelka za zcela zásadní a nejdůležitější okolnost považuje sdělení obsahu nabídek žalovanou (obcí) 3) žalovaným 1) a 2) ještě před rozhodováním zastupitelstva o podaných nabídkách, a dále skutečnost, že zastupitelé byli informováni, že v zákonné době byly podány nabídky dvě, ale zastupitelstvo rozhodovalo o nabídkách třech.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve věci sám rozhodl.

Žalovaní 1) a 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně odmítli její uplatněnou dovolací argumentaci. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud respektovaly pokyny dovolacího soudu vyplývající z jeho kasačního rozsudku, zabývaly se veškerými navrženými důkazy a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozhodl zcela v souladu s příslušnými právními předpisy a judikaturou Nejvyššího soudu. Nejpodstatnější otázku, zda žalovaná (obec) 3) postupovala v souladu se zákonem o obcích při rozhodování o prodeji předmětného pozemku, posuzovaly soudy v soudním řízení správním, které bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2015, č. j. 4 As 223/2015-43, jímž uvedený soud zamítl kasační stížnost Ministerstva vnitra proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2015, č. j. 62 A 94/2013-84, když neshledal žádné pochybení obce Ústí a nevyhověl tak návrhu na zrušení usnesení zastupitelstva obce ze dne 16. května 2013, kterým byl schválen prodej předmětného pozemku žalovaným 1) a 2). Soud prvního stupně vyslechl většinu tehdejších zastupitelů žalované (obce) 3) a všichni si na hlasování pamatovali, věděli, že bylo podáno několik nabídek. Zákon o obcích v § 39 a § 41 odst. 2 stanoví podmínky platnosti rozhodnutí o prodeji nemovitého majetku. V daném případě žalovaná (obec) 3) všechny tyto zákonem stanovené podmínky pro platnost jejího rozhodnutí o prodeji uvedeného pozemku žalovaným 1) a 2) splnila. Dovolatelka neprokázala, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ani že bylo rozhodnuto v rozporu s ustálenou judikaturou. Žalovaní 1) a 2) proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jej zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení.

Žalovaná (obec) 3) ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že z podaného dovolání není zřejmé, zda důvodem přípustnosti dovolání má být rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nebo absence judikatury Nejvyššího soudu k určité právní otázce. Přípustnost dovolání je zdůvodněna pouze třemi řádky textu v bodě 4 na str. 3 dovolání, přičemž důvody přípustnosti dovolání jasně nevyplývají ani z jeho dalších částí. Podle žalované (obce) 3) je tedy přinejmenším sporné, zda jsou vůbec splněny požadavky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Rovněž žalovaná (obec) 3) odmítá žalobkyní uplatněnou dovolací argumentaci. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil, že ke změně právního posouzení nedošlo ani po provedení dalších důkazů plynoucích z rozsudku dovolacího soudu. Jak potvrdil i odvolací soud, soud prvního stupně se vypořádal s otázkami nastolenými dovolacím soudem, když provedením důkazů mělo zastupitelstvo k dispozici všechny nabídky ke koupi, kteroužto skutečnost ani žalobkyně v dovolání nerozporuje. Dále se soudy zabývaly důvody „favorizace“ žalovaných 1) a 2) a transparentností procesu při nakládání s obecním majetkem, přičemž zjistily důvody hlasování zastupitelů a neodhalily žádné důvody zakládající pochybnost o transparentnosti celého procesu. S tímto závěrem se žalovaná (obec) 3) zcela ztotožňuje. Důvody rozhodnutí žalované (obce) 3) jsou z provedeného dokazování zřejmé, respektive byly objasněny v nejvyšší reálně možné míře, když nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by jakkoli nasvědčovaly tomu, že byl proces nakládání žalované (obce) 3) s obecním majetkem netransparentní. Žalovaná (obec) 3) zdůrazňuje, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost odůvodňovat usnesení zastupitelstva a žádný předpis rovněž neobsahuje požadavek „smysluplného objektivního důvodu“ nebo „jednoho konkrétního důvodu“ ve vztahu k rozhodnutí zastupitelstva o prodeji pozemku vlastněného obcí. Pokud se dovolatelka odvolává na kasační rozsudek dovolacího soudu, ten pouze v bodě 26 hovoří o „základních obrysech důvodů“, nikoliv o objektivním důvodu k rozhodování, jak požaduje dovolatelka, navíc shodném u všech zastupitelů. Žalovaná (obec) 3) je stejně jako soud prvního stupně a odvolací soud přesvědčena o tom, že výpověďmi zastupitelů byl naplněn požadavek dovolacího soudu na prokázání skutkového stavu tak, aby bylo v základních obrysech zřejmé, proč zastupitelstvo rozhodlo. Nelze ani shledat žádný rozpor s předpisy, dobrými mravy nebo zásadou transparentnosti, pokud žalovaná (obec) 3) informovala žalované 1) a 2) o tom, jaké nabídky byly – po zveřejnění záměru obce prodat předmětný pozemek – podány. Žádný právní předpis nezakazuje obci, aby na žádost o poskytnutí informace o podaných nabídkách tuto informaci poskytla. Irelevantní je pak odkaz dovolatelky na dodržování zásad zákona o zadávání veřejných zakázek. K namítané opožděnosti podání nabídky žalovaných 1) a 2) se mj. vyjádřil i Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku. Podávání nabídek ke koupi uvedeného pozemku nebylo nijak časově omezeno, takže nabídka žalovaných 1) a 2), podaná před rozhodováním zastupitelstva, nebyla opožděná. Odkazuje-li dovolatelka na správní žalobu Ministerstva vnitra, je třeba zohlednit, že ta byla Krajským soudem v Brně zamítnuta, přičemž následně podanou kasační stížnost žalobkyně Nejvyšší správní soud shora již uvedeným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že žalovaná (obec) 3) při prodeji předmětného pozemku neporušila žádnou ze svých zákonných povinností, vyplývajících ze zákona o obcích či jiného právního předpisu. Podle žalované (obce) 3) rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu odkazují na ustálenou judikaturu dovolacího soudu a jsou s ní v souladu. Naopak judikatura dovolacího soudu, na niž v dovolání odkazuje žalobkyně, nezdůvodňuje jiný výsledek sporu. Žalovaná (obec) 3) závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, eventuálně jej jako nedůvodné zamítl a aby přiznal žalované (obci) 3) náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je – jak bude dále rozvedeno – přípustné i důvodné.

Nejvyšší soud předně nesdílí názor žalované (obce) 3), že v dovolání žalobkyně nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání a již z toho důvodu by dovolání mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Jak již shora bylo uvedeno, z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně v něm uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. založený na závěru, že odvolací soud pochybil při posuzování platnosti předmětné převodní smlouvy a zákonnosti postupu žalované (obce) 3) při nakládání s obecním majetkem (v daném případě s předmětným pozemkem), přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že odvolací soud nepostupoval zcela v intencích shora vyloženého kasačního rozsudku Nejvyššího soudu. V tomto směru dovolatelka zejména poukazuje na bod 26 odůvodnění kasačního rozsudku, v němž dovolací soud shrnul, že z následujícího rozhodovacího procesu zastupitelstva žalované (obce) 3) musí být – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé (alespoň v základních obrysech), proč nakonec předmětné obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) jednu ze dvou či více stejných (rovnocenných) nabídek uchazečů o koupi nabízeného obecního majetku, přičemž takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce. V návaznosti na to pak dovolatelka poukazuje na bod 27 odůvodnění téhož rozsudku, v němž dovolací soud zdůrazňuje, že pokud z předmětného zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva takový vhled nebude vyplývat, pak sama tato okolnost sice bez dalšího zpravidla nebude zakládat (rozuměno v podmínkách právního režimu případů obdobných této věci) důvod pro zneplatnění následně uzavřené převodní smlouvy mezi obcí a úspěšným zájemcem o koupi obecního majetku, avšak ve spojitosti s jinými okolnostmi případu může v konečném důsledku takovou neplatnost (pro zjevně netransparentní proces při nakládání s obecním majetkem) přivodit; je pak na daném soudu, aby při rozhodování přihlédl k jedinečným skutkovým okolnostem jím posuzovaného případu a svá učiněná skutková zjištění posléze zohlednil při právním posouzení věci. V další části svého dovolání pak žalobkyně podrobně rozvádí svou dovolací argumentaci ve smyslu shora učiněného právního názoru Nejvyššího soudu, a to se závěrem, že v daném případě odvolací soud nereflektoval právně rozhodné okolnosti případu, pro které je třeba učiněný majetkový převod mezi žalovanou (obcí) 3) a žalovanými 1) a 2) považovat za absolutně neplatný.

S připomenutím této stěžejní dovolací argumentace žalobkyně, jakkoli v dovolání se rovněž objevuje i nepřípustná skutková polemika, podané dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti, když v zásadě spočívá na argumentaci, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu – s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel – není v souladu s uvedeným kasačním rozsudkem Nejvyššího soudu (v rozsahu, jak byl již shora zreferován).

Této dovolací argumentaci žalobkyni lze v zásadě přisvědčit. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou splněny podmínky pro změnu dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v meritu věci.

Dovolací soud pro své rozhodnutí přejímá následující skutková zjištění soudu prvního stupně či odvolacího soudu:

1. Dopisem ze dne 18. února 2013 „žalovaní 1) a 2) se na žalovanou 3) obrátili s obnovenou žádostí o prodej pozemku (poznámka dovolacího soudu: pozemku p. č. XY v k. ú. XY) s tím, že jsou připraveni akceptovat jakoukoliv cenu, na níž se zastupitelstvo žalované 3) usnese.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4, bod č. 9).

2. Žalovaná 3) dne 18. března 2013 zveřejnila záměr prodeje předmětného pozemku; soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v tomto záměru bylo uvedeno, že: „zastupitelstvo žalované 3) schválilo dne 12. 3. 2013 záměr prodeje obecního pozemku parc. č. XY o výměře 392 m2 v katastrálním území XY. ‚Cena pozemku 150 Kč/m2. Nahlédnutí do KM (poznámka dovolacího soudu: roz. KN) a další informace je možné získat v úředních hodinách na OÚ v Ústí, nebo po domluvě – mobil [uvedeno telefonní číslo]. Na základě zákona o obcích mohou občané vznášet písemné připomínky k tomuto prodeji po zákonnou dobu 15 dnů a to v termínu od 19. 3. 2013 do 4. 4. 2013 na OÚ v Ústí.“ (z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 4, bod č. 9).

3. Dne 18. března 2013 starosta žalované (obce) 3) e-mailem sdělil žalovanému 1), že: „zastupitelstvo obce Ústí schválilo 12. 3. 2013 záměr prodat obecní pozemek p. č. XY o výměře 392 m2 v katastrálním území XY. Cena pozemku 150 Kč/m2. Záměr prodeje bude zveřejněn na vývěsní desce OÚ v Ústí a elektronické vývěsní desce www.usti.ji.cz – dokumenty – vyhlášky a oznámení, dnes 18. 3. 2013. Po zákonnou dobu 15 dnů mohou občané vznášet písemné připomínky k tomuto prodeji, v termínu od 19. 3. 2013 do 4. 4. 2013 na OÚ v Ústí. Následně bude prodej projednán na zasedání zastupitelstva obce.“

4. Žalobkyně na základě zveřejněného záměru shora předložila žalované (obci) 3) nabídku ke koupi předmětného pozemku za kupní cenu ve výši 170 Kč/m2, přičemž K. S. a P. S. na základě téhož záměru učinili uvedené obci nabídku ke koupi pozemku za kupní cenu ve výši 150 Kč/m2. (Zjištěno soudem prvního stupně z předmětných dopisů uvedených osob ze dne 4. dubna 2013; viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4, bod č. 9).

5. „Dopisem ze dne 8. 4. 2013 starosta žalované 3) sdělil žalovaným 1) a 2) k jejich ústní žádosti, že nebyla vznesena žádná připomínka a byly předloženy dvě nabídky na odkup pozemku ve výši 150 Kč a 170 Kč/m2.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 4, bod č. 9).

6. „Dopisem ze dne 14. 4. 2013 žalovaní 1) a 2) vyjádřili poděkování starostovi žalované 3) za zprávu o stavu jejich žádosti o odkoupení pozemku s tím, že berou na vědomí, že se o pozemek uchází další zájemce nabízející více, než je cena navržená žalovanou 3). Současně starostu ujistili, že jsou připraveni akceptovat i tuto cenu (170 Kč/m2), neboť své rozhodnutí akceptovat jakoukoli cenu deklarovali již ve své žádosti o prodej pozemku. Dodali, že se o koupi pozemku uchází již několik let a podali již tři žádosti.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 4, bod č. 9).

7. „Z originálu zápisu ze zasedání zastupitelstva žalované 3) ze dne 16. 5. 2013 soud zjistil, že... dle bodu 1. tohoto zápisu projednávalo zastupitelstvo žalované 3) prodej obecního pozemku parc. č. XY, přičemž žádost o prodej tohoto pozemku podali žalovaní 1) a 2). Zastupitelstvo žalované 3) jejich žádost projednalo 12. 3. 2013, schválilo záměr prodeje pozemku, navrhlo a schválilo cenu pozemku ve výši 150 Kč/m2, záměr prodeje byl zveřejněn na vývěsní desce Obecního úřadu v Ústí a na elektronické vývěsní desce od 18. 3. 2013 po zákonnou dobu 15 dnů. K prodeji byla v zákonné době doložena nabídka žalobkyně na odkup předmětného pozemku za cenu 170 Kč/m2 a manželů K. a P. S. za cenu 150 Kč/m2. Žalovaní 1) a 2) byli informováni o navržené a schválené ceně 170 Kč/m2 a žalované 3) sdělili, že jsou ochotni zaplatit navýšenou částku. Tímto žalovaná 3) splnila zákonnou povinnost při prodeji obecního majetku.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 4, bod č. 10).

8. Dále „z originálu usnesení č. 3 ze zasedání zastupitelstva obce Ústí konaného dne 16. 5. 2013 od 20 hodin ve VÚB v Ústí soud (prvního stupně) zjistil, že po projednání jednotlivých bodů programu přijalo zastupitelstvo následující usnesení k bodu 1.: ‚Zastupitelstvo obce schvaluje prodej pozemků p. č. XY o výměře 392 m2 v katastr. území XY žadatelům manželům paní B. a p. M. M., bytem XY za celkovou cenu pozemku 66 640 Kč, což odpovídá 170 Kč/m2.‘ Usnesení bylo přijato 7 hlasy, proti bylo 0 hlasů, zdrželo se 0 hlasů; usnesení bylo schváleno.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 5, bod č. 10).

9. Před hlasováním o prodeji předmětného pozemku se na zasedání obecního zastupitelstva „nevedla žádná diskuse, z níž by bylo možné seznat, proč všichni přítomní zastupitelé hlasovali pro prodej předmětného pozemku právě žalovaným č. 1 a 2. Uvedené není seznatelné ani z jiné části zápisu ani z usnesení č. 3 ze zasedání zastupitelstva žalované 3) ze dne 16. 5. 2013.“ (Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, str. 8, bod č. 20).

10. Na základě kupní smlouvy ze dne 20. května 2013 „žalovaná 3) prodala předmětný pozemek žalovaným 1) a 2) za kupní cenu 66 640 Kč“ s právními účinky vkladu ke dni 27. května 2013. (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 5, bod č. 11).

11. „Dopisem ze dne 24. 5. 2013 starosta žalované 3) informoval žalobkyni, že o pozemek projevili zájem paní K. S. a pan P. S. za cenu 150 Kč/m2, žalobkyně za cenu 170 Kč/m2 a žalovaní 1) a 2) za cenu rovněž 170 Kč/m2. K záměru nebyly vzneseny žádné písemné připomínky. Zastupitelstvo žalované 3) se na svém zasedání dne 16. 5. 2013 pro nabídku žalobkyně nerozhodlo.“ (Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 5, bod č. 11).

Na základě těchto pro rozhodnutí zásadně významných skutkových zjištění lze učinit následující závěr o skutkovém stavu:

Žalovaní 1) a 2) dopisem ze dne 18. února 2013 požádali žalovanou (obec) 3) o prodej předmětného pozemku s tím, že jsou „připraveni akceptovat jakoukoli cenu, na níž se zastupitelstvo obce usnese.“ Dne 18. března 2013 žalovaná (obec) 3) publikovala záměr prodeje předmětného pozemku za cenu 150 Kč/m2 mj. s tím, že: „na základě zákona o obcích mohou občané vznášet písemné připomínky k tomuto prodeji po zákonnou dobu 15 dnů, a to v termínu do 19. 3. do 4. 4. 2013 na OÚ v Ústí.“ Dne 18. března 2013 starosta žalované (obce) 3) e-mailem sdělil žalovanému 1), že: „zastupitelstvo obce Ústí schválilo 12. 3. 2013 záměr prodat obecní pozemek p. č. XY o výměře 392 m2 v katastrálním území XY. Cena pozemku 150 Kč/m2. Záměr prodeje bude zveřejněn na vývěsní desce OÚ v Ústí a elektronické vývěsní desce www.usti.ji.cz – dokumenty – vyhlášky a oznámení, dnes 18. 3. 2013. Po zákonnou dobu 15 dnů mohou občané vznášet písemné připomínky k tomuto prodeji, v termínu od 19. 3. 2013 do 4. 4. 2013 na OÚ v Ústí. Následně bude prodej projednán na zasedání zastupitelstva obce.“ Dne 4. dubna 2013 byly doručeny žalované (obci) 3) dvě nabídky ke koupi tohoto pozemku, a to od žalobkyně nabízející kupní cenu 170 Kč/m2 a od manželů S. nabízejících kupní cenu 150 Kč/m2. Poté starosta žalované (obce) 3) dopisem ze dne 8. dubna 2013 informoval žalované 1) a 2) o shora podaných dvou nabídkách o koupi předmětného pozemku, na což reagovali žalovaní 1) a 2) dopisem ze dne 14. dubna 2013, adresovaným Obecnímu úřadu v Ústí, v němž starostovi žalované (obce) 3) poděkovali za poskytnuté informace ohledně prodeje uvedeného obecního pozemku s tím, že jejich zájem o koupi tohoto pozemku trvá a že jsou připraveni akceptovat i kupní cenu 170 Kč/m2 namísto původních 150 Kč/m2. Dne 16. května 2013 se konalo zasedání zastupitelstva žalované (obce) 3), při kterém bylo – a to bez předchozí vedené diskuze či jakéhokoliv zvažování o učiněných zbylých dvou nabídkách ke koupi předmětného pozemku ze strany žalobkyně a manželů S. – rozhodnuto o prodeji pozemku žalovaným 1) a 2). Ze zápisu o konání tohoto zasedání zastupitelstva se toliko podává zdůvodnění tohoto rozhodnutí ve vztahu k žalovaným 1) a 2) s tím, že: „O navýšení ceny pozemku navržené a schválené ZO 12. 3. 2013 ze 150 Kč na 170 Kč/m2 byli žadatelé (rozum. žalovaní 1/ a 2/) informováni. Následně sdělili OÚ Ústí, že jsou ochotni zaplatit navýšenou částku. Tímto splnila obec Ústí zákonnou povinnost při prodeji obecního majetku.“

Jen pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na okolnost, že v čl. III. kupní smlouvy ohledně prodeje předmětného pozemku, kterou žalovaná (obec) 3) uzavřela s žalovanými 1) a 2), se v předmětné doložce [srov. § 41 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), v rozhodném znění] nesprávně uvádí, že byl „prodej pozemku odsouhlasen na zasedání zastupitelstva obce dne 15. 5. 2013“, neboť ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že předmětné zasedání zastupitelstva žalované (obce) 3) se konalo dne 16. května 2013. Uzavřel-li proto starosta žalované (obce) 3) s žalovanými 1) a 2) převodní smlouvu s tím, že za žalovanou (obec) 3) projevuje vůli na základě rozhodnutí své obce (v té době) o majetkoprávním úkonu (převodu obecního pozemku žalovaným 1/ a 2/), činil tak s odkazem na rozhodnutí, které zastupitelstvo žalované (obce) 3) uvedeného dne nepřijalo. Verifikoval-li by příslušný katastrální úřad uvedenou okolnost, nemohlo by za popsané situace dojít ke vkladu podle takto tehdy katastrálnímu úřadu předložené kupní smlouvy, neboť z vkladové listiny by vyplýval rozpor mezi projevem vůle starosty za žalovanou (obec) 3) a vlastním rozhodnutím zastupitelstva této obce o tomto majetkoprávním úkonu.

Okolnosti, jež provázely rozhodování obecního zastupitelstva o prodeji uvedeného obecního pozemku, lze podle přesvědčení Nejvyššího soudu považovat za případ netransparentního nakládání s obecním majetkem, nezávisle na tom, že se zde jednalo o prodej nepatrného obecního pozemku o pouhé výměře 392 m2.

V daném případě se podle obsahu publikovaného záměru nejednalo o adresný záměr prodeje obecního majetku, tj. o situaci, kdy žalovaná (obec) 3) sledovala učinit příslušný majetkoprávní úkon (v poměrech nové civilní úpravy majetkoprávní jednání) s určitou fyzickou či právnickou osobou, která by v takto publikovaném záměru byla identifikována (k adresnému závěru srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015).

Z toho plyne, že žalovaná (obec) 3) uvedenou publikací oznámila svůj záměr prodeje předmětného pozemku a bylo její povinností – v zájmu zachování dobrých mravů, principů slušnosti, dodržení elementárních pravidel transparentnosti a výkonu řádného hospodáře z pozice veřejnoprávní korporace, která mj. ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) v rozhodném znění (dále již „obecní zřízení“), pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů a jež při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem – naprosto stejným způsobem přistupovat ke každému z účastníků nabídkového řízení, respektive k zájemcům o koupi uvedeného pozemku. Přitom okolnost, že důvodem, motivem či pohnutkou k oznámení o prodeji obecního pozemku – publikování záměru – byla předchozí žádost žalovaných 1) a 2) o koupi tohoto pozemku, pakliže publikovaný záměr nebyl tzv. adresný (viz shora již vysvětleno), v žádném ohledu nemohla nijak privilegovat žalované 1) a 2) oproti ostatním zájemcům nabídkového řízení.

Nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud ve zjištěných skutkových poměrech této věci relevantně nepromítly dosah právního názoru Nejvyššího soudu, jenž byl obsažen v bodech 25 až 27 odůvodnění jeho předchozího kasačního rozsudku a který dovolací soud považuje za nezbytný na tomto místě zopakovat (nyní v textu tučně zvýrazňuje) a následně interpretačně rozvinout:

„25. I kdyby v daném případě bylo posléze zjištěno, že zastupitelstvo žalované 3) schválilo prodej předmětného pozemku žalovaným 1) a 2), bude pro posouzení zákonnosti rozhodnutí (z hlediska posouzení transparentnosti celého procesu při nakládání s obecním majetkem) nezbytné zjistit, zda v daný den zastupitelstvo žalované 3) rozhodovalo též o zbylých nabídkách, respektive, zda při rozhodování mělo k dispozici všechny shora tři zmíněné nabídky a proč nakonec bylo rozhodnuto (pakliže uvedené explicite bude vyplývat z předmětného usnesení zastupitelstva žalované 3/) ve prospěch žalovaných 1) a 2).

26. Jde totiž o to, že v situaci, kdy se u obce, která publikovala záměr o prodeji svého (např.) nemovitého majetku za určitou kupní cenu, kumulovalo více (navíc stejných) nabídek, musí být z následujícího rozhodovacího procesu onoho zastupitelstva – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé (alespoň v základních obrysech), proč nakonec předmětné obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) jednu ze dvou či více stejných (rovnocenných) nabídek uchazečů o koupi nabízeného obecního majetku; takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce.

27. Pokud tomu tak nebude, pak sama tato okolnost sice bez dalšího zpravidla nebude zakládat (rozuměno v podmínkách právního režimu obdobných této věci) důvod pro zneplatnění následně uzavřené převodní smlouvy mezi obcí a úspěšným zájemcem o koupi obecního majetku, avšak ve spojitosti s jinými okolnostmi případu může v konečném důsledku takovou neplatnost (pro zjevně netransparentní proces při nakládání s obecním majetkem) přivodit; je pak na daném soudu, aby při rozhodování přihlédl k jedinečným skutkovým okolnostem jím posuzovaného případu a svá učiněná skutková zjištění posléze zohlednil při právním posouzení věci.“

Ze skutkových zjištění obou soudů vyplývá, že v inkriminovaný den (16. května 2013) obecní zastupitelstvo žalované (obce) 3) rozhodovalo pouze o učiněné nabídce ke koupi pozemku žalovanými 1) a 2), nikoliv též o učiněných nabídkách ke koupi pozemku žalobkyní a manželů S., přičemž – což jde rovněž na vrub transparentnosti předmětného procesu z pohledu dodržování elementárních pravidel rozhodování o majetkoprávním jednání veřejnoprávní korporací – před tímto rozhodováním zastupitelstvo žalované (obce) 3) o dalších nabídkách vůbec nediskutovalo, jakoby zbylé dvě nabídky ze strany manželů S. a žalobkyně vůbec učiněny nebyly. Jinými slovy řečeno, z předmětného zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva se podává pouhé konstatování, že kromě žalovaných 1) a 2) byly učiněny nabídky o koupi pozemku i ze strany žalobkyně a manželů S., ale bez jakékoliv navazující (byť i velmi stručné) zmínky, že tyto žádosti nebyly shledány důvodnými a proč. Takový postup rozhodování obecního zastupitelstva o majetkoprávní dispozici s obecním majetkem není souladný s obecním zřízením, jak bude vyloženo (též ve světle relevantní judikatury) níže.

Lze přitom souhlasit s názorem Ministerstva vnitra, které ve výzvě žalované (obci) 3) ze dne 6. srpna 2013, č. j. MV-73542-5/ODK-2013, zaujalo a odůvodnilo mj. následující právní závěry:

- z textu zveřejněného záměru „vyplývá, že cena pozemku je fixní, tedy nepřipouští se jiné nabídky, než nabídky za cenu 150,- Kč/m2...Prodej pozemku za cenu vyšší je jistě legitimní a dokonce žádoucí s ohledem na znění ustanovení § 38 odst. 1 zákona o obcích, nicméně na odchýlení se od v záměru zveřejněných podmínek ze strany obce Ústí je třeba nahlížet tak, že daným postupem mohlo dojít k narušení principu rovného zacházení a právní jistoty, jelikož uchazeči mohli nabýt dojmu, že cena je fixní a nebude o ni soutěženo. Nikomu nemůže být na újmu, když jednal v dobré víře. V tomto případě tak uchazeč, který reagoval na zveřejněný záměr s nabídkou 150 Kč/m2 ve víře, že tato je fixní, byl následným postupem obce znevýhodněn, neboť ta, v rozporu se zněním záměru, přijímala i nabídky vyšší.“;

- „převod obecního majetku se musí uskutečnit v souladu s vyhlášeným záměrem a v jeho mezích a jelikož se tak dle názoru Ministerstva vnitra nestalo, neboť obec převedla obecní majetek za jiných podmínek, než které byly obsaženy v záměru jeho převodu, byla občanům odňata možnost se k záměru vyjádřit a předložit svoje nabídky..“;

- „po obdržení dvou nabídek, z nichž jedna obsahovala nabídku odkupu o 20,- Kč/m2 vyšší, než byla suma požadovaná obcí v záměru... byli manželé M. (žalovaní 1/ a 2/) informováni o výši pro obec výhodnější nabídky, a tuto svým dopisem starostovi dorovnali. Obec v záměru nijak neupozornila potencionální uchazeče, že bude postupováno licitačně a ani nedala možnost podatelům dalších nabídek možnost reagovat na zvýšenou nabídku manželů M.. Takový postup též nelze akceptovat.“

Další okolnost narušující transparentnost procesu výběru z došlých nabídek ke koupi předmětného pozemku se podává z následující (shora již citované) pasáže zmíněného zápisu o průběhu konání zasedání zastupitelstva žalované 3): „O navýšení ceny pozemku navržené a schválené ZO 12. 3. 2013 ze 150 Kč na 170 Kč/m2 byli žadatelé informováni. Následně sdělili OÚ Ústí, že jsou ochotni zaplatit navýšenou částku. Tímto splnila obec Ústí zákonnou povinnost při prodeji obecního majetku.“

Z této formulace vyplývá, že žalovaná (obec) 3) byla a priori rozhodnuta prodat pozemek pouze a jen žalovaným 1) a 2), čemuž právě nasvědčuje posledně uvedená formulace, neboť jiný výklad této věty postrádá logiku a neměl by ani opodstatnění v následném postupu starosty žalované (obce) 3), který informoval žalované 1) a 2) o průběhu nabídkového řízení, ačkoliv – jak již shora bylo uvedeno – žalovaná (obec) 3) nepublikovala tzv. adresný záměr, tj. záměr obce prodat předmětný pozemek žalovaným 1) a 2), ke kterémuž záměru se posléze soustředily nabídky dalších občanů.

Jestliže ovšem žalovaná (obec) 3) v daném případě, jak správně v předmětné výzvě vyložilo Ministerstvo vnitra, postupovalo „licitačně“, bylo její povinností z pohledu řádného hospodáře při nakládání s obecním (nemovitým) majetkem vyrozumět ostatní účastníky nabídkového řízení, zvláště v situaci, kdy žalobkyně sama navýšila kupní cenu proti žalovanou (obcí) 3) ohlášené prodejní ceně za uvedený pozemek o 20 Kč/m2, na což posléze reagovali žalovaní 1) a 2) v podstatě na publikovaný záměr jimi prvně učiněnou nabídkou kupní ceny ve výši shodné s žalobkyní, takže za dané situace nebylo možné ani vyloučit, že by v návaznosti na tuto situaci žalobkyně – byla-li by žalovanou (obcí) 3) informována o stavu věci – mohla reagovat dalším navýšením kupní ceny, stejně jako následně žalovaní 1) a 2), případně manželé S. [k tomu srov. např. podání žalobkyně označené jako doplnění žaloby ze dne 15. ledna 2016, v němž se mj. uvádí: „jakkoliv to žalobkyně do své nabídky k záměru explicitně neuvedla, z ústní komunikace a znalosti dané věci bylo starostovi obce Ústí známo, že jakkoliv žalobkyně či její otec chtějí, aby daný pozemek jako komunikace zůstal veřejně přístupný a ve vlastnictví obce, jsou v případě jeho prodeje (který však zastupitelstvo v minulosti žalovaným č. 1/ a 2/ několikrát odmítlo právě s odkazem /na/ existenci komunikace na tomto pozemku) ochotni a připraveni zaplatit jakoukoliv cenu, neboť tento pozemek s ohledem na výše uvedené je pro ně zásadní pro zajištění přístupu na jimi vlastněné pozemky.“)].

Z postupu žalované (obce) 3) ovšem lze vyvodit, že v daném případě sledovala vyhovět žádosti žalovaných 1) a 2) o koupi předmětného pozemku a zbylým účastníkům nabídkového řízení stejné podmínky přístupu, jako u žalovaných 1) a 2), zjevně nevytvořila.

Nejvyšší soud zvláště pak zdůrazňuje, že tím, že žalovaná 3) nepublikovala adresný záměr o prodeji předmětného pozemku žalovaným 1) a 2), nýbrž „standardní“ záměr o zamýšleném prodeji pozemku, plynulo z toho pro všechny zájemce o koupi tohoto pozemku, aby v intencích ohlášeného záměru žalované (obci) 3) učinili obci příslušnou nabídku. V tomto směru je pak třeba konstatovat, že žalovaní 1) a 2) takovou nabídku žalované 3) učinili až po uplynutí lhůty pro publikaci záměru (když jejich žádost o koupi pozemku adresovaná žalované 3/ nevedla k publikaci adresného, nýbrž standardního záměru) a po informování starosty žalované 3) o dosud učiněných nabídkách - ze strany manželů S. a žalobkyně (dopisem ze dne 8. dubna 2013) -,a to dopisem ze dne 14. dubna 2013, ačkoliv v záměru bylo výslovně uvedeno, že občané mohou vznášet písemné připomínky k tomuto prodeji (tedy i činit nabídky) v termínu od 19. března 2013 do 4. dubna 2013.

Jinými slovy řečeno, zatímco manželé S. a žalobkyně ve lhůtě stanovené v publikovaném záměru podali žalované (obci) 3) nabídky ke koupi uvedeného pozemku v termínu stanoveném v publikovaném záměru, žalovaní 1) a 2) v této lhůtě tak neučinili, nýbrž učinili tak až po doručení shora již zmíněného dopisu starosty žalované (obce) 3), který žalované 1) a 2) informoval, že dosud na ohlášený záměr byly učiněny dvě nabídky. Přesto právě nejpozději žalovanými 1) a 2) učiněná cenová nabídka byla žalovanou 3) brána jako primární, o které také výhradně její zastupitelstvo na předmětném zasedání rozhodovalo.

Defektní náhled žalované 3) na problematiku nakládání s obecním (nemovitým) majetkem, na institut záměru obce, na problematiku výběru nabídek a na finální rozhodování obce o předmětném majetkoprávním jednání ostatně vyplývá z písemného vyjádření žalované (obce) 3) k podané žalobě ze dne 15. ledna 2014, v němž se mj. uvádí (nyní v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud):

„Žalobkyně se dále mýlí, pokud se domnívá, že předložila nejvyšší nabídku. Žalovaní č. 1 a 2 totiž již dne 18. 2. 2013 doručili žalované č. 3 svou nabídku odkoupení předmětného pozemku, přičemž ve své nabídce uvedli, že jsou ‚připraveni akceptovat jakoukoli cenu, na níž se zastupitelstvo obce usnese´. Obec tak pouze postupovala v souladu s nabídkou žalovaných č. 1 a 2 ze dne 18. 2. 2013. Ze všech zájemců o předmětný pozemek to byli pouze žalovaní č. 1 a 2, kdo se zavázal akceptovat jakoukoli požadovanou cenu, čímž žalovaní č. 1 a 2 předložili fakticky nejvyšší nabídku a logicky pak dostali možnost reagovat na ostatní předložené nabídky. Dopisem ze dne 16. 4. 2013 tedy žalovaní č. 1 a 2 ve skutečnosti nepředkládali obci novou nabídku, ale pouze realizovali svoji nabídku ze dne 18. 2. 2013 (jak ostatně sami v dopise ze dne 16. 4. 2013 upozorňují).

Žalovaná č. 3 nepostupovala licitačně, jak se mylně domnívá žalobkyně, ale postupovala pouze v souladu s nabídkou žalovaných č. 1 a 2 ze dne 18. 2. 2013, ve které obci nabídli, že akceptují jakoukoli cenu, na níž se zastupitelstvo usnese...žalovaná č. 3 v rámci vyhodnocování předložených nabídek umožnila žalovaným č. 1 a 2, aby upřesnili svoji cenově neomezenou nabídku ze dne 18. 12. 2013 (!), což žalovaní č. 1 a 2 učinili tak, že dorovnali cenu nabídnutou žalobkyní...Žalovaná č. 3 měla právo rozhodnout se pro jednu z předložených nabídek a bylo projevem její autonomie vůle, že se zastupitelstvo rozhodlo pro nabídku žalovaných č. 1 a 2 a nikoli pro nabídku žalobkyně (což se ostatně v daném kontextu jeví jako vhodné a spravedlivé s ohledem na jejich nabídku akceptovat jakoukoli cenu, na které se zastupitelstvo usnese.)“

Uvedená argumentace žalované (obce) 3) poukazující na jednání v souladu s obecním řízením je zjevně nesprávná, neboť pomíjí jednak stanovení fixní kupní ceny v publikovaném záměru, a dále nezohledňuje, že dne 18. února 2013 žalovaní 1) a 2) nereagovali na záměr obce stran prodeje předmětného pozemku, který tehdy ještě publikován nebyl, nýbrž pouze požádali žalovanou (obec) 3) o prodej uvedeného pozemku; žalovaní 1) a 2) tedy dali podnět žalované (obci) 3), aby zvážila, zda předmětný pozemek míní prodat či nikoliv, a pokud ano, za jakých podmínek.

V daném případě nebyly vytvořeny posléze publikovaným záměrem žalované (obce) 3) podmínky pro výběr nabídky s nejvyšší kupní cenou, nýbrž teprve v později publikovaném záměru byla zcela jasně a určitě stanovena fixní kupní cena, kterou žalovaná (obec) 3) za prodej tohoto pozemku požaduje.

Především však z výše zreferované části vyjádření žalované (obce) 3), v kontextu shora připomenutých skutkových okolností tohoto případu, zcela jednoznačně prozařuje fakt, že žalovaná (obec) 3) privilegovala žalované 1) a 2) v daném procesu, když – jak sama v připomenutém vyjádření k žalobě – výslovně uvádí, že v popsané situaci při „vyhodnocování předložených nabídek umožnila žalovaným č. 1 a 2, aby upřesnili svoji cenově neomezenou nabídku ze dne 18. 12. 2013“, která však nebyla nabídkou, jíž by žalovaní 1) a 2) reagovali na základě publikovaného záměru. Tímto vyjádřením – i kdyby nic jiného nebylo ani soudy zjištěno – de facto žalovaná (obce) 3) se „přiznala“ k libovůli a nestandardnímu postupu při procesu nakládání s nemovitým majetkem, neboť ve svém vyjádření zcela lapidárně sděluje, že poté, co se po publikovaném záměru u ní soustředily občany učiněné nabídky ke koupi předmětného pozemku, tak již ve fázi vyhodnocování nabídek „dala ještě příležitost“ žalovaným 1) a 2), „aby dorovnali cenu nabídnutou žalobkyní.“ Tímto vyjádřením tak žalovaná 3) v zásadě vystihla podstatu věci, svůj přístup k tehdejším účastníkům nabídkového řízení, totiž, že žalovaní 1) a 2) byli v daném procesu skutečně zvýhodněni, nezákonně privilegováni a že žalovaná (obec) 3) byla a priori rozhodnuta právě žalovaným 1) a 2) předmětný pozemek prodat.

O zcela jinou situaci by se jednalo, pakliže by např. z důvodu pochybení žalovaná (obec) 3) namísto adresného záměru (tj. publikovat záměr prodat předmětný pozemek žalovaným 1/ a 2/ z nějakého smysluplného důvodu) publikovala standardní záměr, toto své pochybení si posléze (např. i ve vazbě na došlé další nabídky občanů ke koupi tohoto pozemku) uvědomila a poté buďto přistoupila k nové publikaci (již adresného) záměru, případně v procesu rozhodování o učiněných nabídkách seznatelným způsobem vyložila, proč při rovnosti dvou či více nabídek občanů ke koupi předmětného pozemku se nakonec rozhodla prodat tento pozemek právě žalovaným 1) a 2) (např. z důvodu řešení určitého stavebně technického problému, zamezení sousedských sporů atp.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015). O takový případ se však v posuzované věci nejednalo.

Skutkové okolnosti tohoto případu je třeba vnímat i v kontextu toho, že:

1. Žalovaná (obec) 3) na zasedání svého zastupitelstva konaného dne 13. září 2010 revokovala své usnesení ze dne 12. srpna 2010 o prodeji předmětného pozemku žalovaným 1) a 2) s odůvodněním, že (v textu nyní tučně zvýraznil Nejvyšší soud): „po projednání připomínek k prodeji obecního pozemku p. č. XY v kat. území XY o výměře 392 m2 ostatní plocha a na základě jejich závažnosti bylo konstatováno pochybení ze strany zastupitelstva při projednávání prodeje obecního pozemku. Nebylo přihlédnuto, že se jedná o pozemek, který sloužil historicky jako přístupová komunikace. Na základě toho revokovalo své usnesení ze dne 12. 8. 2010, bod 1 o prodeji výše uvedeného obecního pozemku. Prodej pozemku manželům M. se ruší a pozemek p. č. XY v kat. území XY o výměře 392 m2 ostatní plocha zůstává v majetku obce Ústí. Z důvodu, aby nebyl omezen přístup k sousedícím pozemkům ve vlastnictví jak manželů S. a manželů M.. Dále předejít v budoucnu možným sporům mezi zúčastněnými stranami.“

2. Ministerstvo vnitra materii nakládání s obecním majetkem velmi precizně zpracovalo již v rámci veřejného publikovaného materiálu v r. 2010 (in https://www.mvcr.cz/odk2/clanek/metodicke-materialy-k-zakonnym-zmocnenim.aspx?q=cHJuPTE%3D – Právní úprava dispozic obecním majetkem podle zákona o obcích, komentář právní úpravy podle publikované judikatury a výkladové praxe ministerstva vnitra, odbor dozoru a kontroly veřejné správy ministerstva vnitra 2010; materiál byl následně opakovaně aktualizován), přičemž o existenci tohoto materiálu, jakož i o dalších podkladových dokumentech vztahujících se k obecnímu řízení zástupci obcí i v době zasahující inkriminované období sledované v této věci věděli a kdykoli z těchto materiálů, jakož i z publikovaných vzorů různých variant záměrů či rozhodnutí zastupitelstva o majetkoprávních úkonech, mohli čerpat.

Jak vyplynulo z dokazování, jež učinil soud prvního stupně a následně odvolací soud v dalším řízení, zastupitelé žalované (obce) 3) o dalších dvou nabídkách ke koupi předmětného pozemku ze strany manželů S. a žalobkyně vůbec nediskutovali, tyto nabídky nijak nezvažovali, nýbrž pouze bez dalšího rozhodli o nabídce žalovaných 1) a 2). Důvody, které v dalším řízení před soudem prvního stupně uvedli bývalí zastupitelé coby slyšení svědci, pak toliko ex post vypovídají o jejich nikoliv veřejně na jednání tehdejšího zasedání zastupitelstva učiněných projevech či vyjádřeních v rámci diskuze, která se však k tomuto bodu projednávání fakticky nevedla, nýbrž pouze o jejich vnitřních motivech či pohnutkách k jejich tehdejšímu hlasování, které jsou ovšem právně irelevantní, neboť v žádném ohledu nepodávají informace o tehdejším transparentním zvažování došlých nabídek o koupi předmětného pozemku.

Odvolací soud při posuzování výpovědí vyslechnutých svědků – bývalých zastupitelů žalované 3) použil zcela jiný úhel pohledu na daný problém, když po vyloučení (vesměs případného trestně právního jednání), že by „každý z nich hlasoval pro žalované č. 1 a 2 z více nebo méně prostého důvodu, nikoli však např. proto, že by byli žalovanými č. 1 a 2 podplaceni, zastrašováni nebo proto, že by chtěli zbývajícím uchazečům svým rozhodnutím osobně uškodit a zneužít tak své funkce zastupitele k osobní mstě či podobně“, nakonec konstatoval, že: „ze žádného důvodu hlasování pro převod předmětného pozemku žalovaným č. 1 a 2 zjištěného z výpovědí svědků nevyplynuly okolnosti, jež by svědčily o netransparentnosti při převodu obecního majetku.“ Odvolací soud tak pominul při posuzování této věci nahlížet i na „způsob vyřízení“ zbylých dvou nabídek, tj. manželů S. a žalobkyně, který šel na vrub transparentnosti výběru došlých nabídek a je zjevně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i především nálezovou judikaturou Ústavního soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, mj. vyložil, že obec ani jako účastníka soukromoprávního vztahu nelze vyjmout z požadavků kladených na správu věcí veřejných. Obec jakožto veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní postavení vyplývající právě z jejího postavení jakožto subjektu veřejného práva. Proto i zde platí, že hospodaření s majetkem obce musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné.

Smysl zveřejnění záměru obce o převodu obecního nemovitého majetku spočívá v tom, aby všichni potencionální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2146/2010).

V situaci, kdy bylo obci, která publikovala záměr o prodeji svého (nemovitého) majetku za určitou kupní cenu, doručeno více (navíc stejných) nabídek o koupi tohoto majetku, musí být z následujícího rozhodovacího procesu zastupitelstva obce – v zájmu zachování transparentnosti nakládání s obecním majetkem – zřejmé, proč nakonec obecní zastupitelstvo rozhodlo (favorizovalo) konkrétní ze dvou či více učiněných nabídek; takový vhled povětšinou vyplývá ze zápisu o průběhu zasedání zastupitelstva obce.

Nestanoví-li obec v záměru žádná kritéria pro prodej svého majetku, respektive stanoví-li např. pouze požadovanou kupní cenu, pak zájemci o koupi mohou činit nabídky až do rozhodnutí zastupitelstva obce, ledaže by z administrativně-technických příčin učiněnou nabídku (např. písemně podanou žadatelem do podatelny úřadu obce krátce před vlastním rozhodnutím zastupitelstva obce) již objektivně nebylo možno zastupitelstvu obce řádně a včas předložit tak, aby se s ní mohli zastupitelé před rozhodnutím seznámit.

Došlo-li k pominutí či nereflektování některé z nabídek žadatelů reagujících na zveřejněný záměr obce prodat předmětný obecní majetek, může taková okolnost vést k porušení pravidel transparentního rozhodování a tedy jít na vrub zákonnosti celého procesu nakládání s příslušným obecním majetkem podle obecního zřízení. Věci je ovšem třeba řešit případ od případu, vždy dosazené do jedinečných (zjištěných) skutkových poměrů (rozsudek Nejvyššího soudu z 16. května 2018, sp. zn. 30 Cdo 3890/2017).

V usnesení ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, dovolací soud akcentoval obecný požadavek, aby tzv. nabídkové řízení probíhalo v souladu s dobrými mravy a principy slušnosti.

Podle § 38 odst. 1 obecního zřízení, v rozhodném znění, majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku.

K dosahu (nejen) § 38 odst. 1 obecního zřízení pak Ústavní soud vyložil následující závěry:

Obce jsou veřejnoprávními korporacemi, a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze je mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti (nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000).

Při hodnocení úkonů obce v rámci soukromoprávních vztahů vyvstává charakter obce jakožto územního společenství občanů majících právo na samosprávu (čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy České republiky), tj. samostatná správa „svých záležitostí“, a jsoucí veřejnoprávní korporací mající vlastní majetek a hospodařící podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky). Je tak například vyloučeno, aby obec hospodařila s jí vlastněným majetkem prostřednictvím svých volených orgánů tak, že by podlamovala důvěru občanů, kteří obec tvoří, v to, že její správa je správou ve prospěch obce a nikoliv ve prospěch jiných subjektů (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11).

Z ustanovení § 38 odst. 1 obecního zřízení plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu tak není ponechána obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků, poněvadž kvalifikovaná starost o majetek je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku (nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09).

Při posuzování právních jednání činěných územně samosprávnými celky, a to i pokud vystupují v soukromoprávních vztazích, bude důkladněji bráno na zřetel, zdali je jejich postup souladný se zákonem, předvídatelný či nediskriminační. Hospodaření s majetkem obce musí být maximálně průhledné, účelné a veřejnosti přístupné. Důvod tohoto zostřeného přístupu tkví již v samotné podstatě obce jakožto společenství občanů spravujících své záležitosti, které však musí ctít základní náležitosti výkonu veřejné moci. Ty jsou v základu stanoveny v čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Toto ustanovení je základní pojistkou proti výkonu libovůle ze strany veřejné moci a vyjadřuje základní smysl výkonu moci: službu občanům. Bylo by přitom v rozporu s tímto základním požadavkem, pokud by územní samosprávný celek i při správě svých vlastních záležitostí postupoval diskriminačně a bez objektivního a rozumného odůvodnění by jako účastník soukromoprávních vztahů odlišně přistupoval a bez objektivního a rozumného odůvodnění by jako účastník soukromoprávních vztahů odlišně přistupoval ke srovnatelným případům (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 2588/14).

Ze všech těchto shora vyložených důvodů, též s přihlédnutím k závaznosti nálezové judikatury Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou žalovaná (obec) 3) dne 20. května 2013 uzavřela s žalovanými 1) a 2), a na jejímž základě posléze došlo ke vkladu vlastnického práva (v režimu společného jmění manželů) ve prospěch žalovaných 1) a 2), je ve smyslu § 39 obč. zák., který stanoví, že neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, absolutně neplatná, neboť žalovaná (obec) 3) nerespektovala shora vyložené povinnosti v procesu nakládání s obecním nemovitým majetkem, tj. nerespektovala podmínky publikovaného záměru, transparentního výběru podaných nabídek o koupi uvedeného pozemku, když nezákonným (shora podrobně již popsaným) způsobem privilegovala žalované 1) a 2).

V soudní praxi se ustálil právní názor, že absolutní neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti z majetku obce, případně (v závislosti na zjištění, zda podle převodní smlouvy byl již povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí), se může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má naléhavý právní zájem. Aktivně legitimovanými k podání takové žaloby mohou být pouze osoby, do jejichž právních poměrů by se určení neplatnosti smlouvy mohlo promítnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 28 Cdo 4813/2007), tedy i neúspěšnému účastníkovi nabídkového řízení (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 4813/2007, sp. zn. 28 Cdo 1895/2001, nebo sp. zn. 28 Cdo 4199/2009), či potencionální účastník nabídkového řízení, který by nabídku obci předložil, pokud by záměr obce o převodu majetku byl řádně zveřejněn tak, aby se o něm mohl dozvědět (srov. např. usnesení dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 3473/2007, sp. zn. 30 Cdo 3087/2006).

V daném případě předmětnou určovací žalobu podala neúspěšná účastnice nabídkového řízení – žalobkyně, v jejímž právním zájmu je, aby došlo k věcně právní deklaraci vlastnictví žalované (obce) 3) k předmětnému pozemku, neboť o jeho koupi měla a má i (podle žalobního tvrzení) nadále zájem.

Jelikož v důsledku absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy nedošlo (dojít nemohlo) po právu k platnému převodu vlastnického práva z žalované (obce) 3) na žalované 1), 2), Nejvyšší soud rozsudečným výrokem nyní deklaruje, že žalovaná (obec) 3) je vlastnicí předmětného pozemku, pročež jsou vytvořeny předpoklady pro vklad vlastnického práva dle tohoto rozsudku ve prospěch žalované (obce) 3).

Pokud všichni žalovaní poukazovali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. prosince 2015, sp. zn. 4 As 223/2015, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně - Ministerstva vnitra proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2015, č. j. 62 A 94/2013-84, jímž byla zamítnuta žaloba na zrušení předmětného usnesení zastupitelstva nynější žalované (obce) 3), pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v této dovolací věci posuzoval případ z pohledu též civilně právní úpravy, přičemž zohlednil také okolnosti, které (z povahy daného soudního řízení správního) správními soudy zohledňovány nebyly, případně neměly (nemohly mít ani) k dispozici [např. shora již vyložené vyjádření žalované (obce) 3) k podané žalobě]. Proto ani Nejvyšším správním soudem učiněná právní argumentace nemohla se stát pro dovolací soud limitující z pohledu posuzování právně významných okolností tohoto případu [např. stanovení fixní kupní ceny v záměru, faktická licitace kupní ceny ze strany žalované (obce) 3), absence vyrozumění manželů S. žalovanou (obcí) 3), kteří v dobré víře vycházeli z obsahu publikovaného záměru a nevěděli, že ze strany žalované (obce) 3/ fakticky dojde k navýšení kupní ceny, názor žalované (obce) 3) vyjádřený v jejím vyjádření k žalobě – viz reference shora, nelogický postup žalované (obce) 3), která podle svého vyjádření k žalobě reflektovala nejvyšší nabídku kupní ceny, avšak při zjištění „rovnosti“ dvou učiněných nabídek již nesledovala, zda ten který zájemce je ochoten nabídku navýšit, a to vše v naprostém protikladu k obsahu publikovaného záměru a následného procesu rozhodování jejího zastupitelstva pouze o nabídce žalovaných 1) a 2) ke koupi předmětného pozemku].

Při rozhodování (tj. měnícím rozsudkem v meritu věci) Nejvyšší soud zohlednil též princip kontradiktornosti řízení; vycházel přitom z následující ustálené judikatury a doktrinálních závěrů.

Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 9. února 2017, sp. zn. IV. ÚS 216/16, vyložil právní názor, že z principu kontradiktornosti řízení vyplývá, že rozhodnutí soudu nemůže být založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, respektive co jim nebylo předloženo k diskusi. Nemůže být založeno ani na skutečnostech, které jsou známy jen soudci, ale nebyly prodiskutovány stranami.

Rovněž v odborné literatuře je ustáleně zaujímán právní názor, že zásadu kontradiktornosti je nutno chápat jako požadavek, aby každá skutečnost a každý důkaz byly podrobeny debatě, rozpravě účastníků (srov. např. Winterová, A., Civilní právo procesní. 2. vydání. Praha: Linde, 2002, s. 73 a násl.).

Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12).

Nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009).

Ústavní soud kromě toho ovšem také zdůraznil, že skutečnost, že soud vyšší instance (odvolací či dovolací soud) ve svém rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená ještě, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Dále dodal, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou čí třístupňovou soustavu civilních soudů, přičemž tzv. „upření instance“ není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí. Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatné věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům, než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2018, sp. zn. I. ÚS 1642/17).

V usnesení ze dne 7. ledna 2020, sp. zn. I. ÚS 440/19, Ústavní soud k otázce podmínek pro vydání měnící rozhodnutí Nejvyššího soudu vyložil následující závěry:

„Stěžovatel dále namítal, že za situace, kdy Nejvyšší soud dospěl k odlišnému závěru, než soud prvního stupně a odvolací soud, bez jednání a možnosti účastníků dovolacího řízení se vyjádřit, došlo k porušení jeho práva na veřejné projednání věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle § 243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje dovolací soud zpravidla bez jednání. Nadto je třeba konstatovat, že dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, na základě nichž pouze došel k odlišnému právnímu názoru, což není v rozporu s právem na spravedlivý proces. Pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění, není třeba provádět dokazování ani nařizovat jednání. V uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat překvapivost nebo nepředvídatelnost, a to ani za situace, kdy rozsudky soudu prvního stupně a odvolacího soudu pouze změnil a nikoli zrušil, neboť tato možnost je mu dána při splnění podmínek § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.“

Všechny otázky, jež byly shora Nejvyšším soudem posuzovány, byly již předmětem diskuze stran v předchozích řízeních, přičemž relevantní nástin v úvahu přicházející další soudní verifikace Nejvyšší soud velmi podrobně nastínil ve svém předchozím kasačním rozsudku.

Je tedy zřejmé, že skutkové okolnosti týkající se všech aspektů nakládání s předmětným pozemkem žalované (obce) 3) a zjištěné procedury vedoucí až k uzavření předmětné kupní smlouvy byly objektivně předmětem diskuze stran, takže v tomto ohledu princip kontradiktornosti z pohledu nynějšího rozhodování dovolacího soudu byl (je) zachován.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. přistoupil k vydání tohoto částečně měnícího rozsudku, pokud se jedná merita věci.

Dovolací soud naopak nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit napadené rozhodnutí i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, neboť procesní spis (též s přihlédnutím k možnosti posuzování otázky případné mimořádné aplikace § 150 o. s. ř.) neobsahuje všechny podklady potřebné k takovému rozhodnutí; proto nákladové výroky soudů obou stupňů podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 7. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru