Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1169/2020Usnesení NS ze dne 30.06.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Žaloba určovací
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1169.2020.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1169/2020-461

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně Š. M., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem v Praze, Celetná č. 554/4, proti žalovaným 1) P. M., narozenému dne XY, trvale bytem XY, t. č. ve věznici Jiřice, zastoupenému Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, a 2) M. J., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené procesním opatrovníkem J. T., advokátem se sídlem XY, o určení neplatnosti právního jednání, neplatnosti statutu svěřenského fondu a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 469/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2018, č. j. 28 Co 307/2018-305, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 375 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. René Gemmela, advokáta se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 7 C 469/2015-225, zamítl žalobu na určení neplatnosti smlouvy o vytvoření svěřenského fondu, uzavřené dne 28. 4. 2015, mezi žalovanou 2) a žalovaným 1), zamítl žalobu na určení neplatnosti statutu svěřenského fondu k zajištění bytových potřeb žalované 2), sepsaného dne 28. 44. 2015 ve formě notářského zápisu sp. zn. N 239/2015, NZ 222/2015, a zamítl žalobu na určení, že žalovaná 2) je výlučnou vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných v rozsudečném výroku. Nalézací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná 2) jako zakladatelka a žalovaný 1) jako svěřenský správce uzavřeli smlouvu o vytvoření svěřenského fondu. Účelem této smlouvy mělo být zajištění bytových a rekreačních potřeb žalované 2), která do fondu včlenila svůj majetek, a to blíže specifikované nemovitosti. Formou notářského zápisu byl sepsán statut svěřenského fondu, žalované 2) jako obmyšlené osobě bylo založeno právo bezúplatného užívání všech nemovitostí vložených do fondu. Dohled nad správou fondu vykonává obmyšlená (žalovaná 2/), správcem fondu je žalovaný 1). Svěřenský fond byl zřízen na dobu určitou, a to na dobu života žalované 2). Uplynutím této doby správa fondu končí a při zániku bude majetek vydán žalovanému 1) (který je správcem svěřenského fondu), a pokud to nebude možné, pak rovným dílem jeho potomkům, čímž fond zanikne. Žalobkyně je sestřenicí žalované 2), která nemá jiných rodinných příslušníků a žije v rodinném domě společně s žalovaným 1) a jeho rodinou. Z probíhajícího řízení o omezení svéprávnosti žalované 2) soud zjistil, že původně bylo rozhodnuto omezení svéprávnosti žalované 2) a jmenování žalovaného 1) jejím opatrovníkem, avšak k odvolání bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení. S ohledem na to, že v uvedeném řízení byla zjištěna trvalá duševní porucha žalované 2), která nemá pravomocně ustanoveného opatrovníka a vzhledem k jejímu vysokému věku, soud žalované 2) v tomto řízení podle ustanovení § 29 o. s. ř. ustanovil procesního opatrovníka. Z hlediska právního posouzení dospěl soud k závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy o vytvoření svěřenského fondu a neplatnosti statutu svěřenského fondu, jelikož v daném případě je možné žalovat přímo na určení existence existence práva či právního vztahu, neboť otázka platnosti právních jednání je předběžnou otázkou ve vztahu k posouzení existence práva k dotčeným nemovitostem. Určení neplatnosti by nemohlo vést k tvrzené ochraně žalované 2) před vlivem žalovaného 1) ani k realizaci práva na vedení rodinného života. Nedostatek naléhavého právního zájmu shledal soud i v části žaloby na určení vlastnictví žalované 2) k předmětným nemovitostem, neboť žalobkyně není osobou, jejíž právo nebo právní postavení by se bez soudem vysloveného určení bylo ohroženo nebo se stalo nejistým. Aby mohl být dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, muselo by se jednat o právní vztah (právo) již existující, nebo o situaci, v níž by již v existujícím právním vztahu mohla být žalobkyně ohrožena. Tvrzená nejistota dědické posloupnosti vzniká až smrtí zůstavitele, žalovaná 2) žije, nyní proto neexistuje právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou 2), jejíž zájem jako potenciálního dědice žalované 2) nelze považovat za naléhavý. Krom toho žalovaný 1) se svojí rodinou s žalovanou 2) k její spokojenosti bydlí, žalovaný by mohl být považován za dědice žalované 2) ve třetí dědické třídě, žalobkyně by potenciálně připadala v úvahu jako dědic žalované 2) v šesté třídě, pravděpodobnost, že se žalobkyně v budoucnu stane dědičkou po žalované 2), je za nynější situace nízká.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2018, č. j. 28 Co 307/2018-305, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem. Řízení o omezení svéprávnosti žalované 2) stále není skončeno. Napadená právní jednání byla učiněna, určovací žaloba již proto nemůže plnit preventivní roli a ochránit žalobkyni nebo žalovanou 2). Nadto bylo zjištěno, že svěřenský fond nebyl do rozhodného data zapsán do evidence svěřenských fondů, a tudíž správa svěřenského fondu zanikla. Pokud žalobkyně sleduje ochranu žalované 2), je namístě sledovat další kroky žalovaného 1) (svěřenského správce), který by měl nyní činit vše pro navrácení majetku obmyšlené osobě (žalované 2/). Žalobkyně podala trestní oznámení, pokud bude žalovaný 1) odsouzen za podvodné jednání ve vztahu k žalované 2) a svěřenským smlouvám, bude se na právní jednání hledět jako na neplatná. Z těchto důvodů není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právních jednání, jichž se žalobkyně domáhá. Žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalované 1) k předmětným nemovitostem. Žalobkyně není dědičkou žalované 2), neboť ta nezemřela, a dědické právo vzniká až smrtí zůstavitele, není ani vyloučeno, že žalobkyně žalovanou 2) předemře. Žalobkyni nezakládá naléhavý právní zájem a aktivní věcnou legitimaci ani rodinný vztah k žalované 2) (žalobkyně a žalovaná 2/ jsou sestřenice), neboť podaná žaloba nesouvisí s jejím právem na osobní rodinný život s žalovanou 2). Kromě toho, nezapsání svěřenského fondu do příslušné evidence a zánik správy svěřenského fondu jsou samy o sobě okolnostmi, které mají či budou mít vliv na změnu zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch žalované 2).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda lze naléhavý právní zájem na určovací žalobě spatřovat v realizaci práva na rodinný život, tuto otázku považuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Dovolatelka namítá, že podle statutu svěřenského fondu bude při zániku správy fondu vydán majetek žalovanému 1). Řízení o omezení svéprávnosti stále probíhá, s ohledem na jeho délku přistoupila k podání určovací žaloby za účelem ochrany žalované 2), ta není pro duševní poruchu schopna vykonávat dohled nad správou svěřenského fondu. Dále vymezuje přípustnost dovolání otázkou, jestli lze naléhavý právní zájem na určovací žalobě spatřovat ve ztrátě možnosti dědit i před úmrtím zůstavitele, tato otázka by podle jejího názoru měla být řešena jinak, než jak ji v řízení řešily soudy podle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žalovaná 2) není pro svůj duševní stav způsobilá učinit závěť, je vyloučena jiná než zákonná dědická posloupnost, bližší příbuzné než žalobkyni nemá. Pokud byly nemovitosti do svěřenského fondu vloženy platně, žalobkyně je nezdědí. Dále dovolatelka tvrdí nové skutečnosti, že žalovaný 1) již s žalovanou 2) nebydlí a nemohl by tudíž dědit před žalobkyní, a že byl v trestním řízení nepravomocně odsouzen v souvislosti se založením svěřenského fondu.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

Nejvyšší soud České republiky se jako soud dovolací zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).

Žalobkyně není účastníkem právního vztahu, v jehož rámci byly předmětné nemovitosti vyčleněny do svěřenského fondu, ani se otázka vlastnictví předmětných nemovitostí netýká právní sféry žalobkyně, neboť dědické právo vzniká až smrtí zůstavitele, žalovaná 2) žije, dědické právo žalobkyně nevzniklo a není ani jisté, jestli v budoucnu vůbec vznikne [žalobkyně může žalovanou 2) předemřít, žalobkyně dále presumuje nezpůsobilost žalované 2) pořizovat závěť, dědicem by mohl být potenciálně i žalovaný 1) (vyvrací-li dovolatelka tento závěr v dovolacím řízení novými skutečnostmi, nelze k nim podle ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet)]. Žalobkyně se tudíž domáhá ochrany svého domnělého práva, které dosud neexistuje a které žalobkyni ani v budoucnu vzniknout nemusí.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že určovací žaloba podle § 80 (dříve písm. c/) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.

Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002).

Konstatoval-li odvolací soud kromě nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně i absenci naléhavého právního zájmu, je i tento závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Požadovala-li žalobkyně určení neplatnosti právních jednání, platí závěr, že je-li možné žalovat přímo na určení existence práva či právního vztahu, pak není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, který se tohoto právního vztahu či práva týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68/2001 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005,

sp. zn. 29 Odo 539/2003).

Ohledně naléhavého právního zájmu lze také připomenout, že určovací žaloba má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak (v projednávané věci není naplněn alternativní předpoklad, že by určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihovala obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím bylo možné dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů). Pokud by žalovaná 2) v budoucnu byla omezena ve svéprávnosti, mohl by určovací žalobu podat její hmotněprávní opatrovník. Případné ochrany žalované 2) (pokud vůbec bude omezena ve svéprávnosti) lze tudíž dosáhnout i jiným, právem předvídaným způsobem, na tom ničeho nemění, že o návrhu na omezení svéprávnosti žalované 2) nebylo dosud rozhodnuto. Žaloba na určení vlastnictví a neplatnosti právních jednání zjevně ani nevede k realizaci práva na rodinný život, na které žalobkyně odkázala ve spojitosti s tvrzenou ochranou žalované 2).

Odhlédnuto od nedostatku aktivní věcné legitimace, lze pro úplnost doplnit, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnictví předmětných nemovitostí ohledně jejího potenciálního budoucího dědického práva nemůže být dán ani z toho důvodu, že (stane-li se žalobkyně v budoucnu skutečně dědičkou žalované 2/) soudní praxe běžně připouští podání žaloby na určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí, smyslem takové žaloby je zjištění, zda tato věc má být projednána v dědickém řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011). Pokud by se žalobkyně v budoucnu skutečně stala dědičkou žalované 2), mohla by se domáhat určení, že předmětné nemovitosti náleží do pozůstalosti, tímto způsobem.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud pouze k argumentaci žalovaného 1) z jeho vyjádření k dovolání ohledně požadované náhrady nákladů dovolacího řízení podotýká, že ke skutečnostem nově dokládaným až v dovolacím řízení v jeho vyjádření k dovolání nepřihlížel (dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem, srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru