Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1102/2020Usnesení NS ze dne 30.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1102.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 241a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1102/2020-162

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobkyně Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 492 40 901, proti žalované L. T., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 115/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 25 Co 278/2019-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. května 2019, č. j. 10 C 115/2018-118, určil, že je vůči žalobkyni právně neúčinná označená darovací smlouva, jejímž předmětem bylo darování specifikovaného nemovitého majetku dlužnicí - dárkyní J. T. obdarované - žalované, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. listopadu 2019, č. j. 25 Co 278/2019-144, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, které ovšem – jak bude dále vyloženo – neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, konkrétně právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 ve vztahu k § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předně uvádí, že žalovaná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že: „k nesprávnému právnímu posouzení došlo špatnou aplikací hmotněprávního předpisu na daný případ, přičemž výklad právní otázky představuje případ, kdy by mělo být přistoupeno k jinému posouzení dovolacím soudem, přičemž takové posouzení je významné pro rozhodnutí ve věci samé. Žalovaná má za to, že ačkoliv soud I. stupně i odvolací soud správně zjistily skutkový stav, pochybily při aplikaci právního předpisu, konkrétně tím, že dovodily aplikaci § 590 odst. 1 písm. c) OZ namísto toho, aby plnění mravního závazku posoudily podle § 591 písm. d) OZ.“

Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaná ve svém dovolání zákonu odpovídajícím způsobem nevymezila.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Připomíná se, že zatímco úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o právním posouzení věci, povinností dovolatele je, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska řešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přitom v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (ledaže nejsou určitá, srozumitelná nebo navzájem souladná, kteréžto defekty v tomto případě zjištěny nebyly), neboť podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; z toho plyne, že dovolatel prostřednictvím zpochybňování skutkového stavu rozhodného pro právní posouzení věci odvolacím soudem přípustnost svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemůže.

Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, mj. vyložilo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu dovolání nevyplývá, že by dovolatelka ve shora připomenutém rámci právně relevantním způsobem (tj. ve smyslu § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř.) vymezila některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání.

V čl. I., bodě 2. dovolání žalovaná uvádí, že: „nesprávnost napadeného rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva a tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak…Nad výše uvedené žalovaná uvádí, že dle Ústavního soudu je dovolání přípustné i tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod…má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím ÚS (ÚS III. ÚS 1594/16). Vzhledem k tomu, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do vlastnického práva žalované, mohl by i tento důvod sloužit jako důvod dovolací.“

Zreferovanou formulací ovšem dovolatelka nedostála své povinnosti právně relevantním způsobem vymezit jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání, čímž dovolacímu soudu znemožnila zabývat se v této a na ní navazující (viz poznámky níže) části přípustností jejího dovolání.

V čl. II. (body 4. až 6.) dovolatelka pouze rekapituluje předchozí průběh prvoinstančního a odvolacího řízení, což přípustnost dovolání nezakládá.

V čl. III. (body 8. až 12.) dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem, kterážto právní polemika je ve vztahu k podmínkám řádné (shora již vyložené) precizace dovolání irelevantní.

V čl. III. (body 13. až 16.) dovolatelka opět polemizuje s právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu a vytýká mu, že při rozhodování nesprávně vycházel z jím odkazované judikatury dovolacího soudu. Taková polemika rovněž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje (k tomu rovněž srov. shora vyložené závěry k řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání).

V čl. III. (body 17. až 21.) dovolatelka nepřípustně uplatňuje svou skutkovou verzi případu, neboť dovolání nelze založit (jak z hlediska dovolacího důvodu, tak i z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání) na zpochybňování skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při rozhodování, ledaže by se jednalo o posuzování procesní otázky řádně precizované ve smyslu § 237 o. s. ř., případně z hlediska posuzování nálezové judikatury Ústavního soudu, od níž by se mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchylovat, respektive bylo s takovou judikaturou v rozporu; na takové argumentaci ovšem dovolatelka v této části své dovolání nezaložila, pročež i v tomto směru bylo dovolacímu soudu znemožněno zabývat se vůbec přípustností dovolání.

V čl. III. (body 22. až 27.) pak dovolatelka v návaznosti na své učiněné skutkové závěry (viz předchozí odstavec) přistupuje k prosté právní polemice, když oproti rozhodnutí odvolacího soudu (právnímu názoru v něm obsaženému) předkládá svůj pohled na právní posouzení věci, aniž by i v této části právně relevantním způsobem vymezila jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

V čl. III. bodě č. 28 dovolání žalovaná namítá, že: „předchozí instance pochybily tím, že neprovedly důkaz znaleckým posudkem na určení hodnoty spoluvlastnického podílu na nemovitosti k 28. 11. 2017 (uzavření darovací smlouvy)…jedná se o opomenutý důkaz, čímž soud I. stupně zatížil řízení vadami ve smyslu porušení obecných procesních předpisů, jež jsou způsobilé současně založit a v tomto případě i založili kolizi se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, neboť znalecký posudek měl zásadní význam pro objasnění skutkového stavu, zejména pak pro kvalifikaci právního jednání žalované a dlužnice. Bez provedení znaleckého posudku nemohly být soudy objektivně schopné dospět k závěru o tom, že se jednalo o právní jednání zkracující věřitele (žalobce). Odvolací soud tento stav bez dalšího přijal a uvedenými skutečnostmi se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Postupem soudu I. stupně i odvolacího soudu došlo k popření základních práv dovolatele, přičemž takové popření lze považovat za samostatný dovolací důvod. Jak již Ústavní soud několikrát uzavřel, výklad dovolacích důvodů Nejvyšším soudem je příliš restriktivní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 a sp. zn. II. ÚS 855/08) a povinnost soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám dle čl. 4 Ústavy zavazuje i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení a dovolací důvody by měly být vykládány v souladu s ústavně konformním výkladem podústavních norem.“

Dovolatelka tedy v této části svého dovolání namítá, že shora označeným opomenutým důkazem došlo ze strany obou soudů „k popření základních práv dovolatele“. Takové vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ovšem nelze považovat za právně relevantní. Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.

Z posledně uvedeného vyplývá, že k řádné precizaci předpokladu přípustnosti dovolání bylo nezbytné, aby dovolatelka označila příslušnou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, která podporuje její závěr o postupu odvolacího soudu v rozporu s ústavně právním předpisem. Zde nestačí pouze rámcově tvrdit, že opomenutým důkazem došlo podle subjektivního přesvědčení dovolatelky ke kolizi s Listinou základních práv a svobod, aniž by dovolací argumentace obsahovala vymezení předpokladu přípustnosti ve smyslu toho, co k této materii uvedl Ústavní soud např. ve svém (shora již zreferovaném) nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 3507/16.

Pokud pak dovolatelka v bodě č. 28 dovolání poukazuje na tři označené nálezy Ústavního soudu, nečiní tak ve vztahu k jí tvrzenému opomenutému důkazu soudem prvního stupně, respektive odvolacím soudem, nýbrž činí tak mimo tuto argumentaci a s připomenutím apelu Ústavního soudu stran povinnosti soudů poskytovat ochranu základních právům a svobodám účastníkům řízení, což však nic nemění na dosahu toho, co ve vztahu k nezbytnosti vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v otázce souladnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s nálezovou judikaturou vyložil Ústavní soud v opakovaně zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3507/16.

Kromě toho dovolatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu nemají ani žádnou spojitost s její námitkou stran opomenutého důkazu.

V nálezu ze dne 23. března 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, totiž Ústavní soud mj. vyložil, že: „se cítí být oprávněn posuzovat výsledky důkazního řízení před obecným soudem za situace, kdy právní závěry, na nichž je rozhodnutí obecných soudů postaveno, výrazně nekorespondují se skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). V takovém případě obecný soud zasáhl do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud současně jde o rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní odpovědnosti jednotlivce, je třeba takové rozhodnutí posuzovat jako v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stejně tak se soud za takové situace dopustí zásahu do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, vysloví-li v adhezním řízení současně též povinnost k úhradě finančních prostředků.“

V nálezu ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, Ústavní soud zase zdůraznil, že: „Dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro ČR z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ust. § 265b tr. řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu tr. řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (čl. 37 odst. 3 Listiny).“

Konečně v nálezu ze dne 31. března 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08, Ústavní soud připomenul, že: „povinností Nejvyššího soudu je vykládat podmínky připuštění dovolání podle § 265b tr. řádu tak, aby byla naplněna ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy České republiky), nikoliv, jak tomu bylo v posuzovaném případě, jednotlivé námitky stěžovatele uvedené v dovolání, který jím sledoval ochranu svých subjektivních práv, formalisticky subsumovat pod rozsah označeného dovolacího důvodu a následně jej na daný případ mechanicky aplikovat.“

Z obecného hlediska lze uvést, že odkazuje-li dovolatel při své argumentaci na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, je třeba ji i v dovolacím řízení pochopitelně reflektovat, pakliže dovolatel z procesního hlediska vytvoří dovolacímu soudu vůbec předpoklady k tomu, aby se mohl přípustností dovolání zabývat; k tomu je tedy zapotřebí mj. právně relevantním způsobem vyložit některou ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., případně postupovat způsobem, jak je naznačen (shora byl již vyložen) např. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3507/16. Jelikož k vytvoření takového předpokladu ze strany dovolatelky v daném případě nedošlo, byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší nahrazovat za dovolatele nedostatky jeho dovolání či je přehlížet a ze své inciativy zabývat se věcnou správností dovoláním napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi přitom opakovaně připomíná, že při práci s judikaturou nutno mít stále na paměti, že nelze v judikatuře vyložené právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý rámcově skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). To se týká přiměřeně i dosahu judikatury Ústavního soudu, byť je třeba mít na paměti, že Ústavním soudem vykonatelná rozhodnutí jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazná pro všechny orgány a osoby (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 884/2019).

V daném případě dovolatelka poukazuje na jí tvrzenou (jinou) vadu prvoinstančního či odvolacího řízení směřující do oblasti rozsahu dokazování, zjišťování skutkového základu věci, kterou by bylo možné posuzovat toliko v případě řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, o kterýžto případ se zde nejedná, neboť dovolání dovolatelky ve shora uvedeném směru vykazuje nedostatky. Přitom přímá aplikovatelnost dovolatelkou označené nálezové judikatury na daný případ dovolacím soudem shledána nebyla, neboť – jak již shora bylo vyloženo – uvedené nálezy se týkají zcela jiné problematiky, navíc z oblasti trestního práva.

Závěry, k nimž odvolací soud dospěl v odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného rozsudku, případně zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně pro své rozhodnutí jsou – vycházeje z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu – důsledkem použitých logických úvah a nejsou v extrémním nesouladu s obsahem spisu, nevykazují ani prvek svévole či projevu hrubého formalismu. Přitom dovolací soud zde nevystupuje jako řádná třetí přezkumná instance, která by nad rozsah výše uvedeného mohla (měla) zasahovat do procesu výsledků dokazování, tedy do zjištěného skutkového stavu, „hodnotit“ hodnocení důkazů (odvolacím) soudem, posuzovat relevanci rozsahu či účelnosti (odvolacím) soudem provedených důkazů, pakliže způsob, jak ke skutkovému stavu odvolací soud dospěl (případně taková skutková zjištění převzal od soudu prvního stupně), není nijak defektní a odvolacímu soudu umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.

Vzhledem k výše uvedenému (absence vymezení předpokladů přípustnosti dovolání) Nejvyšší soud proto uzavírá, že podané dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyly dovolatelkou odstraněny v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f

odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru