Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

24 Cdo 1090/2020Rozsudek NS ze dne 04.08.2020

HeslaVady řízení
Smlouva kupní
Právní jednání vůči nepřítomné osobě (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ]
Nabídka (návrh na uzavření smlouvy) (o. z.)
Právní jednání (o. z.)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:24.CDO.1090.2020.1
Dotčené předpisy

§ 1731 o. z.

§ 1740 o. z.

§ 1770 o. z.

§ 1745 o. z.


přidejte vlastní popisek

24 Cdo 1090/2020-313

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. P., narozeného dne XY, bytem v XY, a b) M. P., narozeného dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu Hořice, se sídlem v Hořicích 66, identifikační číslo osoby 001 11 228, zastoupenému JUDr. Ing. Zdeňkem Hrabou, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře HRABA & CONSORTES v. o. s., se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 207/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. prosince 2019, č. j. 15 Co 278/2018-234, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 19. prosince 2019, č. j. 15 Co 278/2018-234, se zrušuje a věc se vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pelhřimově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2018, č. j. 5 C 207/2017-134, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle žalovaného uzavřít se žalobci (v rozsudečném výroku blíže specifikovanou) kupní smlouvu ohledně úplatného převodu spoluvlastnického práva označeného nemovitého majetku v předmětném rozsahu na žalobce.

Soud prvního stupně mj. vyšel ze zjištění, že v r. 2014 žalobcům svědčilo předkupní právo k žalobou dotčeným pozemkům. Vycházel dále ze zjištění, že: „Kupní smlouvou č. 13/2014 uzavřenou dne 21. 11. 2014 mezi žalovaným jako kupujícím a D. D. a Z. M. jako prodávajícími prodaly prodávající každá svou jednu ideální čtvrtinu pozemků ve smlouvě uvedených...za kupní cenu 684 000 Kč...Dopisem ze dne 10. 7. 2017...žalobci žalovaného upozornili, že prodávající nesplnily svou zákonnou povinnost nabídnout před uzavřením kupní smlouvy č. 13/2014 své podíly na pozemcích žalobcům, porušili tak předkupní právo žalobců a vyzvali žalovaného, aby jim nemovitosti nabídl ke koupi za podmínek za jakých je od prodávajících získal. Dopisem ze dne 20. 7. 2017...žalovaný od kupní smlouvy č. 13/2014 odstoupil, s poukazem na skutečnost, že k předmětu koupě uplatnila právní nárok třetí osoba z titulu porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníků...Dne 22. 7. 2017 každá z prodávajících podepsala na tomto odstoupení od smlouvy prohlášení, že uznává důvody odstoupení od smlouvy, tedy právní vadu spočívající v nároku třetí osoby na převod vlastnictví k předmětu koupě, na kterou kupujícího předem neupozornila, a přijímá předmět koupě zpět do svého vlastnictví a zavazuje se kupujícímu převést zpět zaplacenou kupní cenu. Následně bylo mezi žalovaným a oběma prodávajícími sepsáno souhlasné prohlášení, že každá z nich je vlastníkem jedné ideální čtvrtiny nemovitostí, neboť došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy...“

Při právním posouzení věci soud prvního stupně přihlédl k právnímu názoru Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) obsaženému v rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, že marným uplynutím jednoroční doby obsažené v § 3062 o. z. dochází k prekluzi zákonného předkupního práva spoluvlastníků podle § 140 obč. zák., je však třeba důsledně odlišovat, zda v rámci plynutí této jednoroční lhůty byl z tvrzeného porušení předkupního práva uplatněn příslušný nárok, a pokud ano, pak který a jakým způsobem, či nikoliv, a dále, že došlo-li v průběhu plynutí jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatní-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle občanské zákoníku č. 40/1964 Sb.

S přihlédnutím k výše uvedenému soud prvního stupně žalobu zamítl z toho důvodu, že žalobci svůj nárok vyplývající z § 603 odst. 3 obč. zák. uplatnili až po uplynutí jednoroční doby.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. srpna 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, byť na základě jiného právního posouzení věci.

K dovolání žalobců Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. září 2019, sp. zn. 24 Cdo 4622/2018, shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud předně vytkl odvolacímu soudu, že nevěnoval patřičnou pozornost otázce uzavření předmětné (první) kupní smlouvy, tj. zda v daném případě byly naplněny podmínky předvídané v § 1731 a násl. o. z., respektive která ze smluvních stran byla v postavení navrhovatele a která zase v postavení osoby, jíž byla taková nabídka určena, a především za jakých podmínek, respektive zda vůbec došlo k přijetí nabídky, měla-li by být smlouva uzavřena mezi nepřítomnými účastníky (srov. § 1740 a násl. ve vztahu k § 560, § 561 o. z.).

Nejvyšší soud současně shledal jinou vadu odvolacího řízení spočívající v tom, že odvolací soud v procesní situaci, kdy nesdílel právní názor dovolacího soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, na němž (výhradně) bylo vybudováno právní posouzení věci soudem prvního stupně v předmětném rozsudku, nezprostředkoval při odvolacím jednání účastníkům tento svůj zásadní právní náhled, ani jim nezprostředkoval, že v dané fázi se jako zásadní jeví pro odvolací soud otázka posouzení odstoupení žalovaného od prvně uzavřené kupní smlouvy, kterou měl uzavřít s prodávajícími D. D. a Z. M., čímž tedy účastníkům znemožnil v uvedených směrech skutkově a právně argumentovat a své těžiště posouzení věci přesunul na řešení otázky důvodu odstoupení od prvně uzavřené kupní smlouvy, jakož i na otázky spojené s perfekcí následně uzavřené (druhé) kupní smlouvy v době, kdy zákonné předkupní právo (v té době) občanský zákoník neupravoval. Odvolací soud tak vydal pro účastníky překvapivé rozhodnutí.

V dalším odvolacím řízení odvolací soud usnesením ze dne 21. října 2019, č. j. 15 Co 278/2018-199:

- výrokem I. poučil účastníky, že: „věc je možno po právní stránce posoudit jinak než podle právního názoru vysloveného v žalobě a rovněž v rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 6. 2018, č. j. 5 C 207/2017-134, a to tak, jak je uvedeno v odstavci 7. na straně 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 15 Co 278/2018-167); [v tomto rozsudku, který byl zrušen shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu, se mj. uvádí: „V kupní smlouvě z 21. 11. 2014 nebyla možnost odstoupení sjednána, nicméně lze přisvědčit žalovanému, že zamlčení skutečnosti, že převáděné podíly nebyly nabídnuty zbývajícím spoluvlastníkům, představuje takové porušení povinnosti, že prodávající musely vědět, že by žalovaný za této situace smlouvu neuzavřel. O tom svědčí i fakt, že žalovaný odstoupil od smlouvy bezprostředně poté, co ho žalobci dopisem z 10. 7. 2017 vyzvali k dobrovolnému převodu spoluvlastnických podílů. Pro odstoupení od smlouvy tedy existovaly zákonné důvody, odstoupení je účinné a jestliže v jeho důsledku došlo ke zrušení závazku od samého počátku (§ 2004 odst. 1 o. z.), nastala situace, jakoby předkupní právo žalobců nebylo nikdy porušeno. Uzavřením nové smlouvy v roce 2017 k porušení předkupního práva dojít nemohlo, protože v té době již občanský zákoník toto právo neupravoval, a tak nemá požadavek žalobců na nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy žádný zákonný podklad.“];

- výrokem II. vyzval účastníky, „aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto usnesení doplnili v potřebném rozsahu vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení věci z hlediska právního názoru uvedeného v odstavci I. a označili případně příslušné důkazy; neučiní-li tak, bude odvolací soud vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v řízení před soudem I. stupně.“;

- výrokem III. vyzval účastníky, „aby se v téže lhůtě vyjádřili k pochybnostem ohledně uzavření kupní smlouvy mezi D. D. a Z. M. jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, vysloveným v prvých dvou odstavcích na straně 5 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2019, č. j. 24 Cdo 4622/2018-190.“

Žalovaný ve svém písemném vyjádření ze dne 1. listopadu 2019, v reakci na učiněnou výzvu odvolacího soudu, mj. uvedl, že se „plně ztotožňuje s předběžným právním názorem odvolacího soudu tak, jak jej vyjádřil v bodě I. shora citovaného usnesení…Jedná se o právní hodnocení věci, které žalovaný zastává již od svého prvního vyjádření k žalobě…“

Žalobci ve svém písemném vyjádření ke shora uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 4. listopadu 2019 mj. uvedli, že: „posouzení odstoupení od kupní smlouvy označené datem 21. 11. 2014 jako platné považujeme za nesprávné…“,av další části svého vyjádření vyložili právní argumentaci k této dílčí otázce.

Poté odvolací soud po takto proběhnuvším dalším odvolacím řízení vydal dne 19. prosince 2019 pod č. j. 15 Co 278/2018-234, rozsudek, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se nahrazuje projev vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy formulačně pojaté do výroku I., a výrokem II. uložil žalovanému povinnost, aby zaplatil žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 263.209,- Kč k rukám advokáta žalobců, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud předně konstatoval, že: „v daném případě není pochyb o tom, že před sepsáním textu smlouvy došlo mezi smluvními stranami ke shodě ohledně celého jejího obsahu. Vzhledem k obligatorní písemné formě této smlouvy a k tomu, že při jejím podpisu zjevně nebyli její účastníci přítomni, je třeba za navrhovatele (tj. osobu činící nabídku) považovat toho, kdo písemné vyhotovení smlouvy v její dříve odsouhlasené podobě podepsal první; z vyjádření předsedy představenstva žalované je zřejmé, že touto smluvní stranou byl žalovaný jako kupující. K přijetí nabídky prodávajícími pak došlo postupně 24. 11. 2014 a 27. 11. 2014, tedy bezprostředně poté, co byla učiněna, a smlouvu tak lze pokládat za řádně uzavřenou, byť až dnem 27. 11. 2014, kdy ji podepsala prodávající Z. M..“

Dále odvolací soud vyložil konkurující právní názor oproti názoru dovolacího soudu obsaženém v předmětném kasačním rozhodnutí s tím, že má ve shodě se závěry usnesení Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 14 Co 161/2017 „i nadále za to, že názor, že nároky z porušení předkupního práva vzniklé v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, jež nebyly do konce roku 2014 uplatněny, k 1. 1. 2015 zanikly, nemá oporu v právním předpisu a že jeho prosazování by postavilo ty spoluvlastníky, jejichž právo bylo porušeno na samém konci lhůty podle § 3062 o. z. (o čemž se ani nemuseli dozvědět) do neřešitelné situace. Proto i nadále vychází z toho, že nárok žalobců vyplývající z § 603 odst. 3 ve spojení s § 140 obč. zák. zůstává zachován.“

Odvolací soud „v otázce důvodnosti odstoupení žalovaného od kupní smlouvy datované 21. 11. 2014 však…zaujal jiný právní názor, než ve svém předchozím rozhodnutí, jelikož je přesvědčen, že jeho původní názor nebyl správný.“ Odvolací soud při výkladu § 2002 odst. 1 o. z. „pominul, že podstatné porušení se musí týkat smluvní povinnosti, a to výhradně povinnosti vyplývající ze smlouvy, od níž druhá strana odstupuje…Povinnost, jejíž porušení bylo důvodem odstoupení žalovaného od smlouvy, však není povinností vyplývající z této smlouvy, nýbrž povinností zákonnou, a s jejím porušením jsou spojeny jiné zákonem předvídané důsledky než je možnost odstoupit od smlouvy, jejímuž uzavření porušení předcházelo. Na základě těchto úvah byl odvolací soud nucen změnit svůj právní náhled na otázku odstoupení žalovaného od smlouvy, pro které nebyly splněny zákonné důvody a nelze s ním proto spojovat zamýšlené účinky. S ohledem na to pak je bezpředmětné zabývat se tím, zda žalovaný odstoupil od smlouvy bez zbytečného odkladu či nikoli. Z toho…vyplývá, že žalobci se právem domáhají nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření kupní smlouvy ohledně spoluvlastnických podílů, při jejichž prodeji žalovanému bylo porušeno jejich předkupní právo, neboť nárok, aby jim je žalovaný nabídl ke koupi (za stejných podmínek, za jakých je koupil sám), vyplývá z § 603 odst. 3 obč. zák.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska odvolacím soudem nesprávného řešení dále v dovolání uvedených právních otázek, do nichž řadí i otázku vydání překvapivého rozhodnutí a v tomto směru namítá přímé porušení nálezové judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). Dovolatel poukazuje na shora již zreferované usnesení odvolacího soudu mj. s tím, že: „v předchozím řízení nic nenasvědčovalo tomu, že by měl soud rozhodnout jinak, než jak avizoval v usnesení ze dne 21. října 2019, č. j. 15 Co 278/2018-1999. Tímto postupem soudu tak byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem a k úvahám odvolacího soudu stran změny právního názoru se vyjádřit, resp. oponovat změněnému právnímu názoru odvolacího soudu, ať už poukazem na obsah listinných důkazů nebo poukazem na relevantní judikaturu. Odvolací soud tedy výše uvedeným postupem založil překvapivost svého rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. března 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16).“ Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, případně jej zrušil a věc v celém rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci v písemném vyjádření k dovolání odmítli uplatněnou dovolací argumentaci žalovaného, když předně vyslovili přesvědčení, že podané dovolání neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, neboť v něm není uvedeno, v čem žalovaný spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Dále se pak zabývali věcnými výhradami k dovolání žalovaného a závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl, případně jej zamítl a přiznal žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud konstatuje, že i v tomto případě shledal – jak bude dále vyloženo

– důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí.

Předně dovolací soud nesdílí názor žalobců, že podané dovolání žalovaného neobsahuje zákonem stanovené náležitosti v části vymezení předpokladů jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).

Při posuzování přípustnosti dovolání je zapotřebí současně zohlednit nálezovou judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16), ve kterém český orgán ochrany ústavnosti zaujal právní názor, že dovolání je (také) přípustné (tehdy), závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu, a namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jejími ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu.

Tím, že dovolatel při vymezení předpokladu přípustnosti dovolání shora vyloženým způsobem odkázal na nálezovou judikaturu Ústavního soudu a současně uvedl, v jakém směru mělo podle jeho názoru dojít k jejímu nerespektování odvolacím soudem v posuzovaném případě, zcela nepochybně splnil podmínky k tomu, aby se dovolací soud mohl zabývat otázkou přípustnosti tohoto dovolání, které nakonec shledal ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vazbě na judikaturu Ústavního soudu přípustným i důvodným.

Porušení práva na spravedlivý proces může představovat i vydání tzv. překvapivého, respektive nepředvídatelného rozhodnutí soudem vyššího stupně, pod kterým se rozumí rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http.//nalus.usoud.cz).

V nálezu ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. III. ÚS 3317/15, Ústavní soud vyložil, že postup odvolacího soudu podle § 219 o. s. ř. předpokládá, že rozhodnutí, jímž je potvrzeno rozhodnutí okresního soudu - co do výroku - jako věcně správné, bude pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze v případě takového postupu dosáhnout tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a poskytne jim prostor pro vyjádření k takovému názoru. „Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; odvolací odpůrce se potom vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i odvolacího odpůrce se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto odlišného právního názoru měly být relevantní“ (cit. z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07). Pokud tedy odvolací soud dospěje k závěru o věcné správnosti výroku na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, jde o porušení práva na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 3330/13, a ze dne 15. března 2010 sp. zn. I. ÚS 2502/09).

V posuzovaném případě je situace zvláštní potud, že odvolací soud sice shora již zreferovaným usnesením procesním způsobem oznámil účastníkům změnu – oproti soudu prvního stupně – svého právního náhledu na věc mj. v otázce právních důsledků odstoupení od převodní smlouvy, nicméně nakonec vydal rozsudek, v němž se od tohoto svého původně účastníkům signalizovaného odlišného právního názoru stran zcela zásadním způsobem odchýlil, čímž jednal v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, porušil právo účastníků zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), jakož i jejich právo na právní slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny ve smyslu shora připomenuté nálezové judikatury, kterou je povinen ve své rozhodovací praxi respektovat i Nejvyšší soud (k tomu srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), a znemožnil jim tak (především takto změnou právního názoru dotčeného žalovaného) nově skutkově či právně argumentovat k předmětné otázce, kterou do vydání rozhodnutí odvolacího soudu účastníci nemohli předvídat.

Ve světle vyložených okolností jde v daném případě o natolik závažné pochybení ústavně právního charakteru, které v konečném důsledku mohlo mít vliv na nesprávné právní posouzení věci, že již samo o sobě představuje samostatný důvod ke kasaci tohoto rozhodnutí, neboť nepřichází v úvahu, aby teprve v dovolacím řízení byla posuzována uvedená materie a reagováno na argumentaci účastníků, respektive na argumentaci žalovaného, na níž by měl správně jako první reagovat odvolací soud, což se nestalo právě z důvodu vydání jeho překvapivého rozhodnutí.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud přihlédl i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z písemného odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (viz jeho bod č. 11) je zřejmé, že odvolací soud zcela nedůsledně posuzoval otázku uzavření (první) kupní smlouvy, jež měla být uzavřena mezi prodávajícími D. D. a Z. M. a žalovaným coby kupujícím. Odvolací soud ve skutkových poměrech této věci pominul, s přihlédnutím k předmětné právní úpravě, posoudit, zda uvedená převodní smlouva byla mezi těmito účastníky vskutku uzavřena. Vycházel sice ze zjištění, že smlouva měla být uzavírána mezi nepřítomnými účastníky, ale bez dalšího měl nesprávně za to, že podpisem návrhu smlouvy posledním účastníkem je již smlouva uzavřena, což ovšem ani v poměrech nové civilní úpravy (občanského zákoníku) kategoricky neplatí. Neuplatní-li se totiž sjednaný režim pro uzavírání smlouvy ve smyslu § 1770 o. z. a jde-li o uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí, pak s přihlédnutím k § 560 a 561 odst. 1 o. z., je třeba posuzovat přijetí nabídky ve smyslu § 1740 o. z., avšak nikoliv s tím, že připojí-li adresát návrhu k návrhu smlouvy svůj podpis, smlouva je tak bez dalšího uzavřena, nýbrž tehdy, projeví-li adresát návrhu s takovou nabídkou vůči navrhovateli souhlas; ve smyslu § 1745 o. z. je pak smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti; k tomu ve smyslu § 1740 odst. 1 o. z. dochází dojitím přijetí navrhovateli (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018, sp. zn. 21 Cdo 3066/2017). V tomto směru se tak přiměřeně uplatní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudku ze dne 27. března 2020, sp. zn. 24 Cdo 3278/2019, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že jestliže účastníci listinu označenou jako kupní smlouva (jejímž předmětem měl být převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí) v jeden den na zcela jiných místech sice podepsali, avšak adresát návrhu (oblát) písemně neoznámil navrhovateli smlouvy (oferentovi) přijetí návrhu, přičemž mezi účastníky nebyla účinnost přijetí návrhu na uzavření smlouvy určena k jinému okamžiku, než k okamžiku, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde zpět navrhovateli smlouvy (oferentovi), pak je třeba za těchto skutkových poměrů uzavřít, že podle dosavadní civilní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), platné k datu podepisování této smlouvy, mezi těmito účastníky nedošlo k uzavření převodní smlouvy.

Neboť otázka uzavření předmětné převodní smlouvy odvolacím soudem i přes vyložený právní názor Nejvyššího soudu v jeho kasačním rozhodnutí nebyla odvolacím soudem řádně posouzena a v odůvodnění napadeného rozsudku odpovídajícím způsobem vyložena, je třeba v tomto směru shledat naplnění jiné vady, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z vyložených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu podle druhého odstavce věty první téhož zákonného ustanovení vrátit k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud neopomene reagovat na tu právní argumentaci účastníků, jež tímto rozhodnutí nebyla konzumována.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 8. 2020

JUDr. Pavel Vrcha, MBA

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru