Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Odo 1649/2006Rozsudek NS ze dne 18.02.2009

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1649.2006.1
ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.429.2009.1

přidejte vlastní popisek

23 Odo 1649/2006,

23 Cdo 429/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce F. B., , zastoupeného Mgr. M. Š., advokátem, proti žalovanému J.Ž., zastoupenému JUDr. L. Š., advokátem, o zaplacení částky 69.459,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 32/99, o dovoláních žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, a proti rozsudku téhož soudu ze dne 20. června 2006, č. j. 36 Co 108/2006-190, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, v potvrzující části výroku pod bodem I, jež se týká přisouzené částky 68.893,90 Kč, a rozsudek tohoto soudu ze dne 20. června 2006, č. j. 36 Co 108/2006-190, jakož i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. června 2004, č. j. 16 C 32/99-142, ve výrocích pod body I a III a rozsudek tohoto soudu ze dne 20. prosince 2005, č. j. 16 C 32/99-177, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.

II. Dovolání proti výroku pod bodem II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Děčíně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. června 2004, č. j. 16 C 32/99-142 (stejně jako předchozím rozsudkem ze dne 27. března 2003, č. j. 16 C 32/99-119, který Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. února 2004, č. j. 36 Co 536/2003-135, pro nepřezkoumatelnost ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 68.893,90 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 30. 11. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), dále mu uložil zaplatit žalobci částku 565,80 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 3. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný objednal u žalobce opravu motoru automobilu zn. Volkswagen Vento, který užíval ke svému podnikání, a že žalobce objednané práce provedl a vyfakturoval žalovanému část ceny opravy částkou v žalobě uplatněnou, jejíž výši žalovaný nezpochybnil. Žalovaný naopak neprokázal, že by poškození motoru zavinil žalobce, ať již předchozí servisní činností či neodborným pokynem poté, co se při provozu projevila závada. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalovaný objednal u žalobce umytí motoru, vyčištění interiéru a výměnu baterií ve vozidle zn. A. A4, a usoudil, že žalovaný neprokázal, že žalobce tyto práce neprovedl a že fakturace byla neoprávněná co do výše ceny. Soud prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle ustanovení § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), a uzavřel, že žalobcem uplatněné nároky jsou po právu.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku pod bodem I, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 68.893,90 Kč, a ve zbývající části tohoto výroku, jíž byl žalobci přiznán 26 % úrok z prodlení z této částky od 30. 11. 1997 do zaplacení, jakož i ve výroku pod bodem III o náhradě nákladů řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bod I výroku). Ve výroku pod bodem II, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 565,80 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 3. 1998 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil (bod II výroku). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že žalovaný neprokázal, že poškození motoru způsobil žalobce, a vzal naopak za prokázané, že k poškození došlo neodborným počínáním žalovaného. Pokud jde o obranu žalovaného založenou na tvrzení, že si opravu motoru neobjednal, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že z provedených důkazů vyplývá opak, a to zejména z listiny označené jako „Zápis o způsobení škody zákazníkovi“ a datované dnem 8. 7. 1997, s níž koresponduje zakázkový list sepsaný dne 30. 6. 1997 žalobcovým zaměstnancem. Se zjištěním, že žalovaný podle uvedeného zápisu požadoval záruční opravu, se odvolací soud vypořádal prostřednictvím úvahy, že žalovaný si vzhledem k datu pořízení vozidla a k délce záruční doby musel být vědom, že záruční doba uplynula a o záruční opravu se již jednat nemůže. Na základě toho pak odvolací soud souhlasně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o opravě věci. V otázce právního posouzení této smlouvy se se soudem prvního stupně neztotožnil a smlouvu posoudil jako smlouvu o dílo podle ustanovení § 536 a násl. ObchZ. Dovodil, že smlouva byla uzavřena ústně a zápis ze dne 8. 7. 1997 je toliko potvrzením o její existenci, že vymezení předmětu díla vyplývá z tohoto zápisu a účastníci se dohodli i o ceně, neboť žalovaný projevil konkludentní souhlas, že smlouva bude uzavřena bez určení ceny (536 odst. 3 ObchZ), který lze dovodit z toho, že žalovaný věděl, že nemůže jít o záruční opravu, a požadoval-li opravu, musel být srozuměn, že za ni musí zaplatit cenu. S poukazem na to, že žalovaný nezpochybnil vyčíslení ceny opravy ve faktuře, odvolací soud uzavřel, že žalovaný je povinen tuto cenu zaplatit. Jako správné posoudil též rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci nároku na zaplacení částky 565,80 Kč za práce provedené na vozidle A. A4, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaný si tyto práce u žalobce objednal a nebylo prokázáno jeho tvrzení, že práce nebyly provedeny řádně. Jako chybné však odvolací soud posoudil vyčíslení úroku z prodlení, při němž soud prvního stupně nerespektoval zvláštní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku. Zrušení výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení částky 565,80 Kč s úrokem z prodlení odvolací soud odůvodnil tak, že tento výrok neměl být vydán, neboť jím přisouzená částka je již obsažena v celkové částce 68.839,- Kč, o níž bylo rozhodnuto výrokem pod bodem I a jež sestává z částky 68.328,10 Kč za opravu vozidla V. a z částky 565,80 Kč za práce provedené na vozidle A..

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný podáním ze dne 11. 10. 2005 dovolání, jímž podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) napadl toliko potvrzující část výroku pod bodem I a výrok pod bodem II. Přípustnost dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho důvodnost spatřoval jednak v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podle názoru žalovaného založena tím, že zrušujícím výrokem odvolacího soudu pod bodem II. jeho rozsudku došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. Uzavřel-li totiž odvolací soud, že částka přisouzená výrokem pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně byla přiznána duplicitně, měl jeho výrok znít tak, že v této části se rozsudek soudu prvního stupně mění a žaloba se v této části zamítá.

Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce zakládající přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spatřoval žalovaný v tom, že:

a) výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem I odporuje ustanovení § 157 o. s. ř. a je nevykonatelný, neboť z něho nelze jednoznačně určit, zda se na úrok z prodlení přisouzený soudem prvního stupně vztahuje potvrzující výrok či výrok zrušující,

b) právní posouzení věci soudy nižších stupňů jsou zásadně odlišná,

c) odvolací soud pochybil, jestliže závěr o vzniku žalobcem tvrzeného smluvního závazkového vztahu založil na listině, z níž však takový závěr nevyplývá, absenci projevu vůle jedné ze smluvních stran nahradil výkladem, zejména ve vztahu k ceně, a aplikoval ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o dílo, ačkoliv nebyly prokázány náležitosti zákonem pro vznik takové smlouvy vyžadované, zejména dohoda o ceně díla.

Žalobce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedl, že uplatněné důvody přípustnosti dovolání neobstojí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Zpochybnil tvrzení žalovaného o absenci projevu jeho vůle a neexistenci právního vztahu a poukázal na to, že argumentace žalovaného byla soudy nižších stupňů na základě provedených listinných důkazů vyvrácena. Poukázal jmenovitě na zápis ze dne 8. 7. 1997, jenž žalovaný sepsal a podepsal a v němž výslovně požadoval opravu motoru, a dodal, že žalovaný se u něho nejprve pokusil uplatnit záruční opravu, neboť od něho vozidlo koupil. Posouzení typu smluvního vztahu odvolacím soudem označil žalobce za správné.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. prosince 2005, č. j. 16 C 32/99-177, rozhodl tak, že výrok rozsudku ze dne 10. června 2004, sp. zn. 16 C 32/99, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit částku 68.893,90 Kč, se doplňuje o povinnost uhradit úrok z prodlení z této částky ve výši 20 % od 30. 11. 1997 do zaplacení (výrok pod bodem I), a uložil žalovanému povinnost nahradit náklady řízení žalobci (výrok pod bodem II) a též státu (výrok pod bodem III).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 20. června 2006, č. j. 36 Co 108/2006-190, tento rozsudek ve výroku pod bodem I změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 16,8 % z částky 68.893,90 Kč od 30. 11. 1997 do zaplacení (bod I výroku), a změnil též oba výroky o náhradě nákladů řízení (body II a III výroku). Uvedl, že podle jeho zjištění průměr úrokových sazeb k. bank v listopadu 1997 činil 15,8 %, žalobce má tedy nárok na úrok z prodlení ve výši 16,8 %.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný podáním ze dne 1. 9. 2006 dovolání, vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 23 Cdo 429/2009, jímž odkázal na důvody uvedené v dovolání ze dne 11. 10. 2005 týkající se vlastního závazku.

Dovolací soud usnesením ze dne 11. února 2009 spojil věci vedené pod sp. zn. 23 Odo 1649/2006 a sp. zn. 23 Cdo 429/2009 ke společnému řízení.

Napadená rozhodnutí odvolacího soudu byla sice vydána po 1. dubnu 2005, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 59/2005 Sb., byla však vydána po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) proto vzhledem k čl. II. bod 2 a bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb. projednal dovolání a rozhodl o nich podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 (dále též jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž byla dovolání též sepsána (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda jsou dovolání přípustná.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé /§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř./ nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil /§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s ř./; to neplatí (mimo jiné) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky /§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř./.

Ta část výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. června 2005,č. j. 36 Co 528/2004-159, jež se týká přisouzené částky 68.893,90 Kč, je výrokem potvrzujícím. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. O případ, na který pamatuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., se v posuzované věci nejedná, jelikož soud prvního stupně oběma rozsudky rozhodl tak, že žalobě co do částky 68.893,90 Kč vyhověl, tedy (v této části) stejně. V úvahu proto přichází pouze přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř..

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Zásadní právní význam rozhodnutí může založit jen taková právní otázka, jež je pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť právní otázku, na níž je jeho rozsudek v této části založen, odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.

Dovolání proti tomuto výroku odvolacího soudu je tudíž též důvodné.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pro výsledek dovolacího řízení ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je rozhodná námitka žalovaného, že dovolací soud vyvodil z obsahu listiny označené jako „Zápis o způsobení škody zákazníkovi“ a datované dnem 8. 7. 1997 takové závěry o projevu vůle žalovaného, jež z této listiny ve skutečnosti nevyplývají (jež text listiny učinit neumožňuje). Žalovaný tedy zpochybňuje výsledek výkladu projevu vůle odvolacím soudem a v konečném důsledku též správnost posouzení věci podle ustanovení obchodního zákoníku upravujících smlouvu o dílo. Výklad projevu vůle za použití výkladových pravidel stanovených v normách hmotného práva je právním posouzením, otázka správnosti takového posouzení je tedy otázkou právní. Výsledek tohoto posouzení, totiž závěr o tom, že projev vůle žalovaného směřoval k uzavření smlouvy o opravě automobilu za úplatu, byl pro potvrzující výrok odvolacího soudu určující.

Pravidla pro výklad právních úkonů jsou obecně stanovena v § 35 odst. 2, 3 občanského zákoníku (dále též jen „ObčZ“) a pro obchodní vztahy speciálně v § 266 ObchZ.

Podle ustanovení § 35 ObčZ je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec 2). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (odstavec 3).

Podle ustanovení § 266 ObchZ projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

Odvolací soud se při výkladu projevu vůle žalovaného těmito pravidly neřídil.

Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, jehož závěry lze obdobně vztáhnout i na výklad projevu vůle v obchodních vztazích, že ustanovení § 35 odst. 2 ObčZ předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že odvolací soud svůj závěr o tom, jakou vůli žalovaný projevil, založil v rozhodující míře na posouzení obsahu shora uvedeného zápisu, který vyhodnotil jako potvrzení o ústně uzavřené smlouvě. Jestliže však je tato listina, jež byla podle zjištění soudů nižších stupňů žalovaným nejen podepsána, nýbrž též pořízena, označena jako „Zápis o způsobení škody zákazníkovi“, v textu je za příčinu poškození motoru označeno pochybení žalobce při provádění servisních prací (montáž nevhodného olejového filtru) a deklaruje se v něm, že žalovaný, označený jako „poškozený zákazník“, přistavil vozidlo do servisu žalobce s požadavkem na záruční opravu motoru, pak ze samotného textu této listiny nelze seznat potvrzení jiné skutečnosti než té, že žalovaný uplatnil vůči žalobci nárok na náhradu škody, jež mu měla být žalobcem způsobena, a to uvedením v původní stav (opravou). S úvahou odvolacího soudu založenou na tom, že žalovaný požadoval záruční opravu, musel si však být vědom, že o záruční (a tedy bezúplatnou) opravu se jednat nemůže, se dovolací soud neztotožňuje. Míra, v jaké výraz „záruční“ užitý ve spojení s požadovanou opravou neodpovídá ostatnímu textu zápisu, zejména vylíčení skutečností, na nichž žalovaný založil požadavek na opravu, totiž opodstatňuje závěr, že jeho užití lze přičítat neznalosti práva (přesného významu užitého právního pojmu) a že žalovaný požadavkem na „záruční“ (tedy bezplatnou) opravu projevil ve skutečnosti vůli docílit opravy bezúplatné (což odpovídá požadavku na náhradu škody uvedením v původní stav). Výklad projevu vůle žalovaného založený toliko na užitém výrazu „záruční“, zcela opomíjející kontext, nemůže tedy obstát, nehledě na to, že myšlenková konstrukce, kterou odvolací soud na tomto výrazu vybudoval, je spekulativní a nemůže obstát ani z hlediska pravidel logiky; z toho, že někdo požaduje opravu jako záruční (bezúplatnou), nelze prostřednictvím úvah o tom, co musel vědět a s čím musel být srozuměn, dost dobře dospět k závěru, že projevil vůli sjednat opravu za úplatu. Jazykové vyjádření textu zápisu tak neskýtá ani v nejmenším podklad pro závěr, že jím žalovaný dodatečně potvrdil ústně projevenou vůli směřující k úplatné opravě vozidla. Pro takové posouzení svědčí i následné jednání žalovaného, jímž se odvolací soud v rozporu s výkladovými pravidly vůbec nezabýval a jež vyplývá z listiny označené jako „Protokol z jednání o posouzení závady“. Z ní je totiž patrno, že žalovaný dne 22. 7. 1997 odmítl nabídku na padesátiprocentní slevu z ceny opravy a uplatnil požadavek, aby žalobce nesl náklady opravy v plném rozsahu (co do 100 %) a ještě mu nahradil ušlý zisk. Takto vyjádřený postoj žalovaného je konzistentní s projevem jeho vůle zachyceným v zápisu; s tím, že bude byť i jen zčásti platit cenu opravy, rozhodně srozuměn nebyl. Ze zakázkového listu, na který odvolací soud též odkazuje, naopak žádné závěry při výkladu projevu vůle žalovaného dovozovat nelze, neboť tato listina podle zjištění odvolacího soudu nebyla žalovaným sepsána ani podepsána. Jiné okolnosti odvolací soud při výkladu projevu vůle žalovaného nehodnotil.

Závěr odvolacího soudu o projevu vůle žalovaného směřujícího k uzavření smlouvy o dílo (jmenovitě ke vzniku jeho závazku zaplatit cenu opravy – srov. § 536 odst. 1 ObchZ) založený toliko na obsahu zápisu ze dne 8. 7. 1997 tedy neobstojí. Nehledě na to by obstát nemohl ani jeho závěr, že strany projevily vůli uzavřít smlouvu i bez určení ceny (srov. § 536 odst. 2 ObchZ, ve znění účinném do 31. 12. 2000). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jim však projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1998, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30). Závěr odvolacího soudu, že žalovaný projevil vůli uzavřít smlouvu i bez určení ceny konkludentně, je založen nikoliv na skutkovém poznatku o jednání žalovaného, jímž (jinak než slovy) takovou vůli vyjádřil, nýbrž na pouhé spekulaci vycházející ze shora popsaného chybného vyhodnocení obsahu uvedeného zápisu.

Lze tedy uzavřít, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, byl dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř. uplatněn po právu a rozsudek odvolacího soudu není v tomto výroku správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v tomto výroku zrušil, aniž jej vzhledem k zásadě procesní ekonomie přezkoumal též z hlediska ostatních dovolatelem uplatněných námitek a aniž zjišťoval, zda bylo řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. či jinými v dovolání neuplatněnými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Neobstojí-li výrok odvolacího soudu přisuzující jistinu, nemohou obstát ani na tomto výroku závislé výroky přisuzující úroky z prodlení a náhradu nákladů řízení /srov. § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř./. Dovolací soud proto zrušil též celý rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. června 2006, č. j. 36 Co 108/2006-190.

Protože důvody, pro které byly (v uvedeném rozsahu) zrušeny rozsudky odvolacího soudu, platí i na rozsudky soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v příslušném rozsahu i tyto rozsudky a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dospěje-li soud prvního stupně v dalším řízení k závěru, že smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena nebyla, neopomene posoudit žalobcem uplatněný nárok též z hlediska ustanovení § 451 a násl. ObčZ upravujících bezdůvodné obohacení.

Výrok pod bodem II rozsudku ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, jímž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. června 2004, č. j. 16 C 32/99-142, ve výroku pod bodem II (kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 565,80 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 3. 1998 do zaplacení), je bez zřetele na jeho formulaci výrokem měnícím, jak správně argumentuje dovolatel. Pro posouzení, zda jde o rozsudek měnící, není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok, nýbrž to, jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 52/1999). V posuzované věci odvolací soud zrušil přisuzující výrok rozsudku soudu prvního stupně na základě závěru, že v této části je žaloba nedůvodná (požadavek na zaplacení této částky je duplicitní) a rozhodnutí, které jí vyhovělo, je tudíž nesprávné. Dovolání proti tomuto měnící výroku by tedy mohlo být přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., leč vzhledem k ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není.

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, či shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 108/2008, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Předmětem řízení v posuzované věci jsou dva nároky se zcela samostatným skutkovým základem, nárok na cenu za opravu osobního automobilu zn. Volkswagen a nárok na cenu prací provedených na vozidle zn. Audi. Oba nároky pocházejí ze vztahů mezi podnikateli týkajících se jejich podnikatelské činnosti, tedy z obchodních závazkových vztahů podle ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ, takže spor, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z tohoto vztahu, je z hlediska procesního, též ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., věcí obchodní. Proti měnícímu výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o druhém z uvedených nároků ve výši 565,80 Kč s úrokem z prodlení (k němuž se podle posledně citovaného ustanovení v této souvislosti nepřihlíží), tedy není dovolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.

Dovolací soud proto dovolání žalovaného proti výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. června 2005, č. j. 36 Co 528/2004-159, podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. února 2009

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru