Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 ICdo 22/2013Usnesení NS ze dne 24.10.2013

HeslaIncidenční spory
Insolvence
Ochrana spotřebitelů
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.ICDO.22.2013.1
Dotčené předpisy

§ 199 odst. 1 IZ.

§ 262 odst. 4 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

KSBR 30 INS 19612/2011

30 ICm 451/2012

23 ICdo 22/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Mgr. Marka Sochora, se sídlem v Třebíči, Jihlavská brána 10, PSČ 674 01, jako insolvenčního správce dlužnice A. P., proti žalované INECON, s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, Okružní 1144, PSČ 500 03, IČO 48151246, zastoupené Mgr. Radanem Venclem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Chmelova 357/II, PSČ 500 03, o určení neexistence vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 ICm 451/2012 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice A. P., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS 19612/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2013, č. j. 30 ICm 451/2012, 13 VSOL 108/20212-93 (KSBR 30 INS 19612/2011), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2013, č. j. 30 ICm 451/2012, 13 VSOL 108/2012-93 (KSBR 30 INS 19612/2011), není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. října 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 87/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odpovědnost nepodnikatele, i když jde o tzv. relativní obchodní závazkový vztah podle ustanovení § 261 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se řídí občanským zákoníkem a tudíž výše úroků z prodlení nemůže být dohodnuta v jiné výši než stanoví předpisy občanského práva.

Od citovaného závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v této věci. Přestože v této věci jde o právní vztahy související s úvěrovou smlouvou, tedy o tzv. typový obchodní závazkový vztah [§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], princip zůstává stejný – jde o právní vztah, který se řídí částí třetí obchodního zákoníku, přičemž na jedné straně je nepodnikatel. Je nerozhodné, že se na předmětný úvěrový vztah neaplikuje zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, nepoužití tohoto předpisu totiž nemá vliv na posouzení dlužnice jako nepodnikatele ve smyslu § 262 odst. 4 obch. zák, podle jehož poslední věty smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud se tedy při aplikaci § 262 odst. 4 obch. zák. správně přidržel rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ani skutečnost, že povinnost hradit úroky z prodlení je akcesorický závazek, nehraje roli, jde totiž o odpovědnostní závazek, jak Nejvyšší soud judikoval ve shora označeném rozsudku. Rovněž v rozsudku ze dne 31. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010, Nejvyšší soud judikoval, že „nese-li nepodnikatel podle § 262 odst. 4 věta druhá obch. zák. odpovědnost za porušení povinnosti ze závazkového vztahu podle občanského zákoníku, nese podle tohoto zákona i povinnost uhradit smluvní pokutu“, přičemž i povinnost hradit smluvní pokutu je závazek akcesorický. Ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. nijak neomezuje svoji použitelnost pouze na odpovědnost za škodu ve smyslu § 420 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jak dovozuje dovolatelka, nýbrž se vztahuje na odpovědnost za porušení povinností, tedy i na odpovědnost za porušení povinnosti plnit řádně a včas – odpovědnost za prodlení. Odvolací soud tedy správně opřel své rozhodnutí i o rozsudek ze dne 31. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010.

Námitka dovolatelky, že dlužnice jednala v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, když neplnila řádně a včas, je irelevantní, neboť pro rozhodnutí tohoto sporu není významná.

Napadené rozhodnutí nestojí ani na řešení otázek uvedených v dalších námitkách dovolatelky Pro rozhodnutí ve věci totiž nebylo třeba posoudit, zda je vždy k ochraně spotřebitele nutno aplikovat § 262 odst. 4 obch. zák. a § 517 obč. zák. – postačil totiž závěr, že je tak nutno učinit v tomto případě. Nebylo třeba ani posuzovat, zda ujednání ve smlouvě ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je podmínkou individuálně sjednanou či nikoliv, neboť toto posouzení nemá vliv na aplikaci § 262 odst. 4 obch. zák. a § 517 obč. zák.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 24. října 2013

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru