Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 981/2019Rozsudek NS ze dne 17.12.2019

HeslaPřípustnost dovolání
Dokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.981.2019.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 136 o. s. ř.

§ 213 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 981/2019-493

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BaK production s. r. o., se sídlem v Písku - Purkratice, Ke Statku 18, identifikační číslo osoby 63250471, zastoupené Mgr. Ilonou Karlovou, advokátkou se sídlem v Písku, Karlova 108/3, proti žalovanému Kovodružstvo, výrobní družstvo Strážov, se sídlem v Strážově, č. p. 146, identifikační číslo osoby 00028932, zastoupenému JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o zaplacení 95.200 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 10 C 118/2010, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017, č. j. 25 Co 191/2017-449, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017, č. j. 25 Co 191/2017-449, se ve výroku II. o věci samé a ve výrocích IV. a V. o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Klatovech v pořadí třetím rozsudkem ze dne 20. 4. 2017, č. j. 10 C 118/2010-412, rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 95.200 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným se zamítá (výrok I.), žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 7.506 Kč (výrok II.) a vzájemný návrh žalovaného se do částky 30.160 Kč zamítá (výrok III.). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok IV. a V.).

2. Soud prvního stupně uvedl, že v daném případě z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi žalovaným a žalobkyní byla platně uzavřena smlouva o dílo. Podle této smlouvy měla žalobkyně provést povrchovou úpravu - lakování celkem 278 ks stojanů. Celková cena byla stanovena částkou 1.350 Kč za stojan, celkem tedy 375.300 Kč bez DPH. Bylo prokázáno, že před uzavřením smlouvy o dílo byla provedena výroba vzorku v počtu 3 až 4 kusů. Tyto byly stříkány ručně a samotná zakázka pak byla lakována v automatické lince. Vzorky odpovídaly požadovanému účelu a došlo k uzavření smlouvy o dílo. Z výpovědí svědků a z emailové korespondence pak bylo prokázáno, že dílo bylo vadné, jelikož 100 kusů stojanů v první dodávce a v části další dodávky nešlo sestavit, a nemohly tak sloužit k účelu, pro který byly vyrobeny. Žalovaný uplatňoval slevu z ceny díla. Soud prvního stupně uzavřel, že nepoužitelných stojanů bylo 70 %. Uvedl, že bylo nepoužitelných stojanů 70 % a znalec uvedl, že výpočet slevy činí celková hodnota zakázky 397.000 Kč x 0,7, tedy 277.900 Kč. Pokud je tedy výše slevy rozdíl hodnoty vadného zboží, tj. 277.900 Kč, oproti hodnotě zboží bezvadného, tj. 397.000 Kč, pak rozdíl činí 117.100 Kč. Tento rozdíl ve výši 117.100 Kč tedy představuje slevu, a pokud žalovaný uplatňuje slevu pouze ve výši 95.200 Kč, pak požaduje slevu nižší. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě bylo prokázáno, že žalobkyně nese odpovědnost za vady díla. Žalobkyně požaduje částku 95.200 Kč a žalovaný, který uplatňuje slevu z ceny díla ve výši 95.200 Kč, provedl započtení této částky vůči žalované částce. S ohledem na to žalobu o zaplacení částky 95.200 Kč s příslušenstvím zamítl.

3. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba pro zaplacení 41.700 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným, potvrzuje (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba pro zaplacení 53.500 Kč s příslušenstvím zde specifikovaným, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 53.500 Kč s příslušenstvím (druhý výrok), a rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje (třetí výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok), a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. v tom správném znění, že žalobkyně je povinna zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Klatovech na státem zálohovaných nákladech částku 6.669 Kč (pátý výrok).

4. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu v otázce určení výše slevy. Konstatoval, že jestliže byly stojany vadné, ať již v jakémkoliv rozsahu, a z okolností případu plyne, že vady díla byly odstraněny jednoduchou operací, a to obroušením částí s velkým nánosem barvy jemným smirkem s tím, že stojany byly poté použitelné, nelze uvažovat o tom, že dílo s vadami mělo pro žalovaného nulovou hodnotu. Uvedl, že z provedeného dokazování ani po jeho doplnění výslechem svědka P. nevyplývá zcela konkrétní počet stojanů, jež byly v důsledku nanesení barvy (její síly) vadné, když jsou uváděny jen procentuální poměry. Nelze však pominout, že zcela evidentně žalobkyně řádné plnění neposkytla a že proto nelze žalovanému upřít nárok z vadného plnění vyplývající. Dále uvedl, že jestliže je tedy těžko určitelný výpočet slevy na vadné plnění připadající tak, aby mohla být výše slevy určena postupem dle § 439 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), je namístě postup dle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Odvolací soud svoji úvahu o výši slevy opřel o znalecký posudek doc. Ing. Františka Jandoše, který pro případ „varianty vyšší právní síly nedodržení postupu lakování vyzkoušeného u prototypů při sériovém lakování komponent“ stanovil slevu pro žalovaného za to, že žalobkyně při sériovém lakování stojanů nepoužila stejnou technologii lakování jako předtím u ověřovacích prototypů, na částku 41.700 Kč, když vyšel z předpokládaného zisku firmy žalobkyně z nalakování všech 278 ks vyrobených stojanů. Konstatoval, že ohledně slevy stanovené znalcem v rozsahu 41.700 Kč bez DPH bylo na žalovaném, aby si jako profesionál zajistil důkazy o skutečném rozsahu vadných stojanů, neboť teprve v závislosti na tom by se mohl domáhat postupu určení slevy dle ust. § 439 obch. zák. Spokojil-li se s emailovou korespondencí mezi společností Primalex a ConTree, nelze se nyní domáhat postupu určení slevy dle ust. § 439 obch. zák.

II. Dovolání a vyjádření k dovolání

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobkyně i žalovaný dovolání.

6. Žalovaný podal k dovolání žalobkyně vyjádření s tím, že jej navrhuje zamítnout.

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.)] po zjištění, že dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

III. Přípustnost dovolání žalobkyně

8. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalobkyně.

9. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

10. Žalobkyně svým dovoláním napadá I. a III. výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se věci samé. Napadenými výroky odvolací soud rozhodl o částce 41.700 Kč s příslušenstvím a o částce 7.506 Kč.

11. Jestliže tedy dovoláním napadenými výroky bylo rozhodnuto o nárocích na peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží), a přitom se nejedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah, není dovolání žalobkyně podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

12. Žalobkyně současně dovoláním napadla výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení (IV. a V. výrok).

13. Dovolání žalobkyně proti IV. a V. výroku o nákladech řízení však není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

14. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

IV. Přípustnost dovolání žalovaného

15. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do II. a IV. výroku, podal dovolání také žalovaný s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť má za to, že napadeným rozsudkem se odvolací soud při řešení otázky způsobu stanovení výše slevy z ceny díla úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud za základ své úvahy učiněné ve smyslu § 136 o. s. ř. převzal jako důvodnou slevu částku 41.700 Kč ze znaleckého posudku, když dle vyjádření samotného znalce tato sleva neodráží kritéria na stanovení slevy obsažené v § 439 obch. zák. Žalovaný má za to, že i při případné úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. je nutno vycházet z hlediska určení slevy z kritérií stanovených v § 439 obch. zák., přičemž ve spise je obsažen dostatek důkazů, ze kterých je možno učinit si víceméně přesnou představu o minimálním počtu vadných kusů stojanů jako základu pro výpočet slevy. Odkazuje přitom na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu.

16. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

17. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud nerespektoval při aplikaci § 136 o. s. ř. ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, když určil výši slevy z ceny díla podle ustanovení § 136 o. s. ř., aniž by byly naplněny předpoklady pro jeho aplikaci.

V. Důvodnost dovolání žalovaného a právní úvahy dovolacího soudu

19. Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.

20. Zákon má v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Úvaha podle § 136 o. s. ř. musí být založena na zjištění takových skutečností, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudek ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, a rozsudek ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007).

21. Pro určení výše nároku podle § 136 o. s. ř. musí mít soud k dispozici důkazy umožňující výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, a ze dne 4. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1994/99).

22. Dále např. v rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1900/2015, Nejvyšší soud s odkazem na výše citovanou judikaturu uvedl, že „s ohledem na skutková zjištění soudu týkající se rozsahu provedených prací a činností, kdy odvolací soud konstatoval, že znalci se rozsah skutečného provedení prací na podkladě všech přístupných důkazů zjistit nepodařilo, a kdy odvolací soud jednoznačně nekvantifikoval rozsah určovaného nároku, uvedl-li pouze, že žalobcem byly pro žalovaného provedeny ,nějaké práce‘, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže určil výši nároku postupem podle § 136 o. s. ř., aniž by učinil jednoznačný závěr o rozsahu určovaného nároku“.

23. V posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že z provedeného dokazování ani po jeho doplnění výslechem svědka P. nevyplývá zcela konkrétní počet stojanů, jež byly v důsledku nanesení barvy (její síly) vadné, když jsou uváděny jen procentuální poměry. Podle odvolacího soudu nelze však pominout, že zcela evidentně žalobkyně řádné plnění neposkytla a že proto nelze žalovanému upřít nárok z vadného plnění vyplývající. Dále uvedl, že jestliže je tedy těžko určitelný výpočet slevy na vadné plnění připadající tak, aby mohla být výše slevy určena postupem dle § 439 obch. zák., je namístě postup podle § 136 o. s. ř. Svoji úvahu o výši slevy pak opřel o znalecký posudek doc. Ing. Františka Jandoše, který stanovil slevu na částku 41.700 Kč, když vyšel z předpokládaného zisku firmy žalobkyně z nalakování 278 ks vyrobených stojanů.

24. Shora popsaný způsob, jakým odvolací soud při určení výše slevy z ceny díla postupoval, neobstojí. Odvolací soud, jak ostatně sám uvedl, neměl skutkové zjištění o rozsahu určovaného nároku, tedy konkrétní počet stojanů, jež byly vadné. Opřel-li odvolací soud svoji úvahu o výši slevy z ceny díla ve smyslu § 136 o. s. ř. o znalecký posudek doc. Ing. Františka Jandoše, aniž měl k dispozici důkazy umožňující výši nároku kvantifikovat, tj. s jistotou prokázat rozsah určovaného nároku (tedy počet stojanů, jež byly v důsledku nanesení barvy /její síly/ vadné), je jeho rozhodnutí v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

25. Za této situace tak není správná úvaha odvolacího soudu, který přejal závěry znaleckého posudku, který pro případ „varianty vyšší právní síly nedodržení postupu lakování“ stanovil slevu za to, že žalobkyně při sériovém lakování stojanů nepoužila stejnou technologii lakování jako předtím u ověřovacích prototypů, na částku 41.700 Kč, když vyšel z předpokládaného zisku firmy žalobkyně z nalakování všech 278 ks vyrobených stojanů.

26. V této souvislosti je nutno poukázat také na to, že ustanovení § 136 o. s. ř. nedopadá na případy, kdy jde o zjištění určité právně relevantní skutečnosti; v tomto směru se musí soud řídit ustanoveními občanského soudního řádu o dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1971, sp. zn. 6 Co 136/71, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 75/1971, či jeho usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4799/2009). Postup podle § 136 o. s. ř., na základě nějž by soud stanovil výši nároku, která nebyla prokázána, svou úvahou, je možný jenom v případě nepoměrných obtíží spojených se zjišťováním výše nároku, nebo nelze-li výši objektivně zjistit; nikoli však tehdy, jde-li o případ neunesení důkazního břemene jednou ze stran. Ostatně v této souvislosti odvolací soud sám konstatoval, že bylo na žalovaném, aby si jako profesionál zajistil důkazy o skutečném rozsahu vadných stojanů.

27. Z uvedených důvodů proto nezbývá než uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a nemůže obstát. Dovolání žalovaného je tudíž i důvodné.

28. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

29. Soud prvního stupně z výpovědí svědků a z emailové korespondence učinil skutkový závěr, že nepoužitelných stojanů bylo 70 %. Odvolací soud dospěl k odlišnému skutkovému závěru, podle něhož z provedeného dokazování nevyplývá zcela konkrétní počet stojanů, jež byly vadné.

30. Podle § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).

31. Z ustálené judikatury se podává, že má-li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§ 220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017).

32. V projednávané věci odvolací soud shora uvedené principy nerespektoval, neboť na základě hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, zejména z výpovědí svědků a z emailové korespondence, dospěl k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, aniž by tyto důkazy zopakoval. Měl-li proto odvolací soud pochybnosti o správnosti závěru soudu prvního stupně, že nepoužitelných stojanů bylo 70 %, měl opakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména výpovědí svědků, z nichž tento soud při skutkových závěrech vycházel. Z rozhodnutí odvolacího soudu však není zřejmé, že by tak soud učinil, a není to zřejmé ani z obsahu spisu. Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

33. Nejvyšší soud dále dodává, že pokud odvolací soud na základě svého vlastního, od soudu prvního stupně odlišného hodnocení důkazů (soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že nepoužitelných stojanů bylo 70 %) dospěl k závěru, že z provedeného dokazování nevyplývá zcela konkrétní počet stojanů, jež byly vadné, pak měl podle § 213b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. poskytnout žalovanému poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008).

VI. Závěr

34. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku II. o věci samé podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se závislými výroky IV. a V. o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.) a věc podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

35. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

36. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 12. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru