Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 979/2012Usnesení NS ze dne 26.03.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.979.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 979/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese JUDr. a Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. M. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 19, proti žalované J. B., zastoupené JUDr. Františkem Šimákem, advokátem se sídlem České Budějovice, Tylova 4, o zaplacení 1 026 375 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 196/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011, č.j. 1 Cmo 40/2011-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč k rukám Mgr. Pavla Marka, advokáta se sídlem Praha 1, Na Poříčí 19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se po žalované domáhá zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty, na níž mu měl vzniknout nárok podle smlouvy o provedení prací, uzavřené mezi účastníky dne 21.7.2008, jestliže žalovaná, jako, zhotovitelka, se dostala do prodlení se splněním díla.

Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že ve smlouvě došlo ke zjevnému omylu v označení termínu dokončení díla, kdy místo data 10.12.2009 bylo uvedeno datum dokončení díla 10.12.2008.

Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 13 Cm 196/2010-106, ve výroku I. uložil žalované zaplatit žalobci 1 026 375 Kč a ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalobnímu návrhu na zaplacení smluvní pokuty za 357 dnů prodlení s dokončením díla ve sjednané výši 2 875 Kč za každý den prodlení od nedodržení termínu dokončení a předání stavebních prací, celkem v požadované výši 1 026 375 Kč je namístě v souladu se smlouvou (čl. V., bod 13) a podle § 544 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) s odkazem na § 1 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyhovět, když žalovaná neprokázala neplatnost smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 21.7.2008, o zpoždění prací žalovaná věděla, přičemž ve smlouvě sjednaný termín provedení díla byl v souladu s vypracovaným harmonogramem prací, zpracovaný tehdejším zaměstnancem žalované.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č.j. 1 Cmo 40/2011-153, výrokem I. potvrdil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně zaplacení částky 994 750 Kč, výrokem II. změnil ve zbývající části výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 31 625 Kč zamítl, výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a jinak správné právní závěry soudu prvního stupně korigoval pouze v počtu dnů prodlení (11 dnů), kdy shledal, že žalovaná byla v prodlení o sedm dnů kratší dobu, než tvrdil žalobce, a to v souvislosti v jiným výkladem doby předání díla, a že žalovaná nebyla v prodlení s plněním v dalších čtyřech dnech s ohledem na zápis ve stavebním deníku z 26.8.2008, 27.8.2008, 4.8.2008 a 15.11.2008, proto žalobu co do částky 31 625 Kč ve výroku II. rozsudku zamítl. V souvislosti s tím pak korigoval i výši nákladů řízení přiznaných žalobci.

Konstatoval, že žalovaná neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že uzavřela smlouvu v omylu, především že ve smlouvě bylo nesprávně uvedeno datum dokončení díla. Přihlédl výpovědi svědka J. S., zaměstnance žalované do listopadu 2009, z níž vyplynulo, že termín sjednání dokončení díla byl rozhodující pro žalobce při rozhodování s kým smlouvu uzavře a že žalovanou na zpoždění s plněním díla upozornil. Přihlédl rovněž k následnému jednání žalované, která nikdy nežádala o opravu termínu plnění, a ke skutečnosti, že termín dokončení díla konventuje s harmonogramem plnění, který byl v čl. V bodu 16 smlouvy dohodnut jako nedílná součást smlouvy, jehož neplatnost nebyla prokázána. Odvolací soud považoval rovněž za nelogické, že by žalobce dohodl s žalovanou termín dokončení díla na 10.12.2009, když lhůta stanovená stavebním úřadem pro dokončení díla byla do 31.5.2009.

Odvolací soud uzavřel, že žalovaná netvrdila žádné skutečnosti a ani neprokazovala okolnosti, které by mohly vést k aplikaci § 49a obč. zák. (nesprávně uvedeno § 49) o neplatnosti právního úkonu pro omyl. Závěry soudu prvního stupně považoval tedy za správné. Jen na okraj poznamenal, že smluvní pokuta v sazbě nižší než cca 0,05 % denně (smluvní pokuta ve výši 2 875 Kč denně přestavovala 0,043 % ceny díla) není podle soudu nepřiměřená, přičemž argumentaci žalované ustanoveními § 133 až 135 o. s. ř. považoval odvolací soud za nepřípadnou.

Za nerozhodné považoval odvolací soud spor o to, kdo předložil návrh smlouvy a kdo ji akceptoval, když při sjednávání smlouvy jde často o postupný kontraktační proces. Za podstatné považoval zjištění, že smlouva byla dne 21.7.2008 uzavřena. Tuto skutečnost podle odvolacího soudu prokazuje i následné jednání žalované, která v den podepsání smlouvy převzala staveniště a vystavila zálohovou fakturu.

Odvolací soud neshledal za oprávněné námitky žalované k určitosti ujednání o smluvní pokutě, když v čl. V., bodu 13 bylo zcela jednoznačně uvedeno, že sazba smluvní pokuty byla sjednána ve výši 2 875 Kč za každý den prodlení od nedodržení termínu dokončení a předání stavebních prací, jež nebylo ovlivněno vícepracemi nebo přestávkami z vyšší moci.

Odvolací soud proto z uvedených důvodů rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I.rozhodnutí.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání odůvodnila tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].

Dovolatelka vadu řízení spatřuje v tom, že soudy nezkoumaly, za jakých okolností, kdy a kde došlo k podpisu listiny, kterou žalovaná zřetelně označila jako návrh smlouvy, nikoliv jako už konečnou smlouvu, nezkoumaly pravou vůli žalované, která směřovala k uzavření smlouvy s termínem dokončení do 10.12.2009 a odmítly též její účastnickou výpověď, která měla přispět k prokázání sporných právně významných okolností. Žalovaná též zpochybňuje, že smlouva byla dne 21.7.2008 uzavírána za přítomnosti obou účastníků smlouvy a namítá, že soud si dostatečně nevyjasnil otázku autorství sporného návrhu smlouvy a pouze se spokojil s tvrzením svědka S., že návrh smlouvy zpracovala žalující strana a že smlouva byla uzavřena za účasti obou účastníků, byť žalovaná zpochybňovala věrohodnost tohoto svědka. Soud prvního stupně však odmítl její návrhy důkazů, které měly prokázat nevěrohodnost tohoto svědka, přičemž odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil.

Žalovaná dále zdůraznila, že pokud měla návrh smlouvy získat od protistrany zpět až v listopadu 2009, tj. cca 16 měsíců od podání návrhu smlouvy, nemůže jít za této situace o včasnou akceptaci návrhu.

Poukazuje též na odborné vyjádření znalce Ing. V. P., z něhož vyplývá, že daná stavba nemohla být reálně zhotovena v roce 2008, ale kdy soud prvního stupně uvedené písemné vyjádření odmítl bez dalšího a zamítl i návrh žalované na pořízení procesního znaleckého posudku, který by mohl osvětlit, zda vůbec bylo možné stavbu v termínu omylem sjednaném realizovat.

Žalovaná namítá rovněž vadu podané žaloby spočívající v označení a podepsání žaloby právním zástupcem s ohledem na nesrovnalosti vydání plných mocí právním zástupcům žalobce, která nebyla podle jejího názoru zhojena předložením nové plné moci zmocňujícího nového právního zástupce k zastupování žalobce. Odvolací soud však tuto vadu nenapravil, proto se dovolatelka domnívá, že odvolací soud měl zrušit rozsudek soudu prvního stupně za účelem odstranění nedostatku podmínky řízení.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. společně se závislými výroky III. a IV. a zároveň zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že dovolání ve skutečnosti postrádá otázku zásadního právního významu, když dovolatelka za důvody dovolání považuje jen vady řízení, které však nemají podle žalobce judikatorní přesah a nemohou být tak významné po právní stránce, aby odůvodnily zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a přípustnost dovolání.

Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu je v napadeném rozsahu rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.

Dovolatelka v dovolání nepokládá k řešení žádnou otázku zásadního právního významu a své dovolání zakládá na vlastních skutkových zjištěních a závěrech, k nimž však soudy nedospěly. Zpochybňuje, že smlouva ze dne 21.7.2008 byla uzavřena za účasti obou účastníků a že termín dokončení díla nebyl dohodnut na 10.12.2008, ale na 10.12.2009 a že jen omylem bylo ve smlouvě uvedeno nesprávně datum dokončení díla. V této souvislosti pak namítá i nesprávné hodnocení provedených důkazů. Tyto námitky k nesprávnému hodnocení důkazů ale nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, L. Drápal, J. Bureš, a kol., C.H.BECK, 1. vydání, r. 2009, k uvedenému ustanovení). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry - např. namítat, že soud měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze v dané věci dovoláním úspěšně napadnout. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2001 sp. zn. 26 Cdo 2045/99 – uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelka se nemůže v dovolacím řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s úspěchem dovolávat změny či přezkoumání skutkového závěru soudu o tom, že dne 21.7.2008 došlo k uzavření smlouvy mezi žalobcem a žalovanou a k dohodě o dokončení díla s termínem dne 10.12.2008.

Pokud dovolatelka uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže pod uvedený dovolací důvod dovolatelka podřazuje námitky vůči skutkovému stavu věci, hodnocení důkazů a neúplnosti provedeného dokazování, spočívající v neprovedení navržených důkazů, čímž ve skutečnosti brojí pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu, avšak těmito námitkami nepokládá žádnou zásadní právní otázku procesněprávní povahy.

Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, proto rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Dovolání není tedy podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 463 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru