Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 966/2011Usnesení NS ze dne 28.01.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.966.2011.1
Dotčené předpisy

§ 5 obch. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1334/13 ze dne 24.03.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Pavel Rychetský


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 966/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně PRESBETON Nova, s. r. o., se sídlem U Panelárny 594/6, 779 00 Olomouc - Chválkovice, IČ 47152532, zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem Koněvova 2596/211, 130 00 Praha 3 – Žižkov, proti žalovanému L. B., zastoupenému JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem Poštovská 8c, 601 00 Brno, o ochranu práv proti jednání nekalé soutěže a ochranu práv majitele ochranné známky, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 2/2002, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 4 Cmo 165/2010-342, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 416 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Kyjovského, advokáta se sídlem Poštovská 8c, 601 00 Brno.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. ledna 2010, č. j. 11 Cm 2/2002-306, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se uveřejňování a označování betonových tvárnic, tvarovek a obkladů, přírodního a umělého kamene a cementového zboží ochrannou známkou FACE BLOCK (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.126.000,- Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod body III a IV).

Soud prvního stupně ze shodného tvrzení účastníků zjistil, že v době rozhodování soudu ani žalovaný, ani společnost Beton Brož s. r. o. ochrannou známkou žalobkyně FACE BLOCK, č. zápisu 197930, své výrobky neoznačuje. Dále soud zjistil, že ke dni 21. 4. 2009 zaniklo oprávnění žalovaného k výrobě stavebních hmot a stavebních výrobků a ke specializovanému maloobchodu. Dospěl tedy k závěru, že v době rozhodování reálně nehrozilo porušování práv žalobkyně z její ochranné známky za situace, kdy bylo aktuálním výpisem z obchodního rejstříku prokázáno, že žalovaný v době rozhodování soudu již nebyl podnikatelem. Soud prvního stupně proto zamítl žalobu o zdržení se uveřejňování a označování betonových tvárnic, tvarovek a obkladů, přírodního a umělého kamene a cementového zboží ochrannou známkou žalobkyně FACE BLOCK.

Při rozhodování o další části sporu soud prvního stupně zjistil, že dne 4. 11. 2004 byla zapsána do obchodního rejstříku společnost Beton Brož s. r. o. Dne 19. 7. 2005 bylo do obchodního rejstříku zapsáno zvýšení základního kapitálu společnosti o 11.750.000,- Kč nepeněžitým vkladem, jehož předmětem byl podnik v obci O. spolumajitelů S. B. a L. B., provozovaný L. B. v postavení podnikatele – fyzické osoby.

Na základě výše uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný není v předmětném sporu pasivně legitimován. Dovodil, že k přechodu závazků souvisejících s prodávaným (vkládaným) podnikem dochází ze zákona, a to aniž by bylo nutné tyto závazky spojené s převáděným podnikem ve smlouvě výslovně identifikovat. Neobstojí ani námitka žalobkyně, že šlo o závazky mimosmluvní – při převodu podniku jsou z povahy věci převáděny i jiné závazky, než pouze závazky smluvní, neboť ve smyslu ustanovení § 476 odst. 1 a § 477 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) jsou s podnikem ze zákona převáděny rovněž veškeré závazky související s převáděným podnikem. Závazkem souvisejícím s převáděným podnikem je i případný závazek vzniklý jednáním porušujícím práva majitele ochranné známky či závazek vzniklý z nekaloutěžního jednání podnikatele – provozovatele podniku, pokud toto jednání vzniklo při realizaci účelu podnikatelské činnosti v podniku provozované.

K argumentaci žalobkyně, že žalovaný uváděl (ve vyjádření žalovaného ze dne 22. 3. 2007), že on sám plní dobíhající závazky, zejména leasingové, které bylo nevýhodné převést nebo nemožné převést na společnost Beton Brož s. r. o., soud nepřihlédl, jelikož i tyto závazky musely být ze zákona převedeny na společnost Beton Brož, s. r. o. a plní-li je žalovaný, pak tak činí za společnost Beton Brož s. r. o. Část podniku je ze zákona (§ 487 obch. zák.) možné převést pouze tehdy, pokud předmětem smlouvy je taková část podniku, která tvoří jeho samostatnou organizační složku.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně, ač byla soudem prvního stupně v rámci zásady předvídatelnosti rozhodnutí výslovně upozorněna na právní úpravu, judikaturu i literaturu k otázce ztráty pasivní legitimace žalovaného při převodu podniku, nenavrhla vstup nového nabyvatele tvrzené povinnosti do řízení, soud prvního stupně také žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení souhrnné částky 5.126.000,- Kč (a to jako náhrady škody za porušení práva majitele ochranné známky ve výši 1.138.000,- Kč, vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1.408.000,- Kč, přiměřeného zadostiučinění ve výši 2.500.000,- Kč a náhrady další škody ve výši 80.000,- Kč) zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 4 Cmo 165/2010-342, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrdil (výrok pod bodem I), rozsudek ve výrocích o náhradě nákladů řízení pod body III a IV změnil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Smlouvou o prodeji podniku přecházejí na nabyvatele veškerá práva a povinnosti související s podnikem, a to bez ohledu na to, zda smlouva výčet obsahuje či nikoliv. Smlouva, která by vylučovala z převodu (vkladu) podniku některé závazky, které s ním souvisí, by byla neplatná. Nemohlo se jednat ani o vklad části podniku, jelikož v řízení nebylo tvrzeno, že součástí podniku žalovaného byla taková organizační složka, ohledně níž by bylo samostatně vedeno účetnictví.

Žalobkyní vytýkané deliktní jednání žalovaného (jako soutěžitele i jako osoby, která porušila známkoprávní ochranu) dle odvolacího soudu zcela jasně souviselo s jím provozovaným podnikem. Přestože rušitelem práv žalobkyně byl žalovaný jako fyzická osoba – podnikatel, veškerá žalobou tvrzená jednání byla jednáním podnikatele při jeho podnikatelské činnosti, souvisela tak s podnikem žalovaného a všechny závazky z těchto jednání vzniklé jsou závazky souvisejícími s podnikem žalovaného. I deliktní závazky, stejně jako případný prospěch z deliktního jednání vznikly žalovanému při jeho podnikatelské činnosti a vkladem podniku přešly na společnost Beton Brož s. r. o. Odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že pasivní legitimace žalovaného v průběhu sporu zanikla, a proto nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout (neboť i zdržovací petit se týkal jednání žalovaného coby podnikatele), je správný. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích pod body I a II potvrdil.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá dovolatelka na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a dovolání podává z důvodů, obsažených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje otázku, zda práva a závazky z deliktního jednání fyzické osoby, porušující známkoprávní ochranu a účast v hospodářské soutěži, se vztahují k osobě porušitele, nebo s vkladem podniku dochází ke změně odpovědného subjektu.

Dovolatelka namítá (II. bod dovolání), že napadené rozhodnutí ve svém závěru o ztrátě pasivní legitimace žalovaného vkladem podniku do společnosti Beton Brož s. r. o. spočívá na nesprávném právním názoru a předkládá Nejvyššímu soudu ČR k posouzení tyto právní otázky:

- zda vkladem podniku, případně ukončením podnikání a ztrátou postavení podnikatele, dochází ke ztrátě pasivní legitimace v řízení o známkoprávní ochraně a nekalé soutěži,

- zda se odpovědnost za porušení známkoprávní ochrany a závazky z porušení známkoprávní ochrany vztahují k osobě porušitele nebo vkladem podniku (části podniku) dojde ke změně odpovědného subjektu,

- zda se odpovědnost za nekalosoutěžní jednání a závazky z nekalé soutěže vážou k osobě rušitele, soutěžitele anebo vkladem podniku (části podniku) dojde ke změně odpovědného subjektu,

- zda bezdůvodné obohacení přechází vkladem podniku na nabyvatele.

Dovolatelka namítá, že podle zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, (v jehož režimu je žaloba podána) není pro posouzení pasivní legitimace žalovaného v řízení o ochraně práv z ochranné známky rozhodné, zda je či není podnikatelem, neboť právní povinnost respektovat ochrannou známku má podle § 15 každý. Následky vzniklé porušením této povinnosti se, podle dovolatelky, vztahují k osobě žalovaného (ohrožovatele či porušovatele - § 15) a s jeho podnikem nesouvisí. Dovolatelka se domnívá, že v řízení o právech majitele ochranné známky, uplatněných žalobou, je pasivní legitimace žalovaného dána, bez ohledu, zda je či není podnikatelem, zda podniká.

Dovolatelka dále uvádí, že pasivní legitimace je v řízení o nároky z nekalé soutěže dána podle § 53 obch. zák. slovem „rušitel“ a blíže vymezena skutkovými podstatami. Vždy jde o osobu, která účast v soutěži zneužila a porušila závazná pravidla hospodářské soutěže (není rozhodné, zda soutěžitel je či není podnikatelem, zda má či nemá živnostenské oprávnění; v postavení soutěžitele může být i fyzická osoba – statutární orgán, jako žalovaný, jenž je jednatelem žalobkynina konkurenta, společnosti Beton Brož s. r. o.). Dovolatelka pokládá za nerozhodné, zda tato osoba jednala při provozování svého podniku či cizího podniku, zda byla či nebyla podnikatelem, zda měla podnik. Dovolatelka tvrdí, že rušitelem jejích práv v hospodářské soutěži, osobou, která svoji tehdejší účast v soutěži zneužila, je žalovaný jako fyzická osoba, bez ohledu, zda je či není podnikatelem, zda podniká. Podle dovolatelky dále není rozhodné, zda žalovaný podniká v konkurenčním oboru či nikoliv, zda svůj podnik (nebo jeho část) v průběhu soudního řízení prodal, resp. vložil do společnosti jako vklad. Rozhodné podle dovolatelky je, že žalovaný byl rušitelem, neboť on se nekalosoutěžního jednání dopustil. Proto má dovolatelka za to, že i v řízení o nekalou soutěž je pasivní legitimace žalovaného jako rušitele dána.

Dovolatelka pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, který přijal závěr, že závazky k náhradě škody, vydání bezdůvodného obohacení i satisfakci, vzniklé z porušení známkoprávní ochrany i nekalé soutěže, jsou závazky související s podnikem žalovaného a jako takové přešly vkladem podniku na třetí osobu (společnost Beton Brož s. r. o.). Podle dovolatelky svojí povahou se tyto závazky vztahují k osobě, nikoliv k podniku, a povaha těchto závazků vylučuje, aby s prodejem či vkladem podniku přešly na jiného, neboť s podnikem nesouvisí.

Dovolatelka dále ve svém dovolání tvrdí, že bezdůvodné obohacení v podobě příjmu nabytého nepoctivým způsobem, nekalosoutěžně, nevzniklo „podniku“ žalovaného, ale osobě žalovaného. Byl to žalovaný, kdo se ve smyslu § 451 občanského zákoníku na úkor jiného obohatil a obohacení musí vydat; není rozhodné, zda obohacení žalovaný vynaložil na prosperitu svého podniku. Tento názor dovolatelky odpovídá i právnímu názoru, který Nejvyšší soud ČR vyslovil v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2631/2001. Dovolatelka pokládá za případné, aby satisfakci poskytl ten, kdo do práv zasáhl, nikoli subjekt, který od něj majetek (byť vkladem) nabyl.

Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o ztrátě pasivní legitimace žalovaného, pokud jde o zamítnutí nároku uložit žalovanému povinnost zdržet se porušování práv z ochranné známky a jednání nekalé soutěže (III. bod dovolání). Ohledně zdržovacího nároku dovolatelka uvádí, že rozhodovací soudní praxe staví na názoru, že zdržovací nárok je na místě, pokud účastník práva porušil. Zda porušitel přestal být podnikatelem, není rozhodné, neboť tuto vlastnost (postavení podnikatele) zákon pro porušitele práv z ochranné známky ani narušitele hospodářské soutěže nevyžaduje. Předkládá v této souvislosti dovolacímu přezkumu otázku: Je zdržovací nárok na místě v situaci, kdy porušovatel práv z ochranné známky a nekalé soutěže, dříve jednající v postavení podnikatele, není v době vydání rozsudku již podnikatelem a účastní se hospodářské soutěže jako soutěžitel?

Dovolatelka dále uvádí (IV. bod dovolání), že od počátku namítala neplatnost vkladu podniku žalovaného do společnosti Beton Brož s. r. o. v situaci, kdy z vkladu (z podniku) byla práva k výrobní technologii vyjmuta. Nejsou-li s výrobním podnikem převáděna práva k výrobní technologii, výrobním prostředkům, jako esenciální součásti výrobního podniku, takový „podnik“ zákonné definici ustanovení § 5 obch. zák. neodpovídá. Nadále zůstává otevřenou otázka, co vlastně mělo tvořit „podnik“ pro výrobu stavebních hmot, pokud výrobní stroje převedeny nebyly.

Řízení je dle dovolatelky také postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (V. bod dovolání). K ujasnění otázky předmětu vkladu žalovaného do základního kapitálu společnosti Beton Brož s. r. o., a tím i otázky platnosti vkladu a případného procesního nástupnictví s. r. o., navrhla žalobkyně důkazy svědeckými výpověďmi a listinami. Navržené důkazy provedeny nebyly, z rozhodnutí soudů však není seznatelné, z jakého důvodu. Neprovedení navržených důkazů a nezjišťování okolností rozhodných pro posouzení věci je tak podle dovolatelky v rozporu s § 120 o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů (nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil jej tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, tj. že v dané věci není pasivně legitimován. Žalobkyně měla vést svoji žalobu proti společnosti Beton Brož s. r. o., která se k závazkům žalovaného vždy hlásila, a nepostupovat ve snaze šikanovat žalovaného vedením sporu s cílem omezit jeho působení na trhu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud” nebo „soud dovolací“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V dané věci napadá žalobkyně rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Podle odstavce 3 téhož ustanovení je tomu tak zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam nemá, neboť nejsou splněny podmínky § 237 odst. 3 o. s. ř.

Dovolací soud z rozhodnutí odvolacího soudu (na str. 3 až 4) zjistil, že námitky žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně, formulované v odvolání, se opakují i v jejím dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Právní otázkou, na jejímž posouzení rozhodnutí ve věci stojí, je, zda vkladem podniku za účelem zvýšení základního kapitálu obchodní společnosti s vloženým podnikem přechází i veškerá práva a závazky s podnikem související, resp. práva a závazky vzniklé v průběhu provozování podniku fyzickou osobou (žalovaným) před jeho vložením jako vkladu do právnické osoby, či nikoli. Oba nižší soudy vychází ze závěru, že závazky vzniklé porušením práv z ochranné známky a deliktním jednáním z nekalé soutěže se vztahují k podniku a bez dalšího s podnikem přechází na nabyvatele. Dovolací soud se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožňuje, neboť na přechod závazků se při zvyšování základního kapitálu vkladem použije ustanovení smlouvy o prodeji podniku, tj. § 476 a násl. obch. zák. Podle kogentního ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Práva a závazky (povinnosti) ze závazkových vztahů přecházejí na kupujícího bez ohledu na to, zda se řídí obchodním nebo občanským zákoníkem. Nezáleží ani na tom, zda právním důvodem jejich vzniku byla smlouva nebo jiná skutečnost (např. porušení povinnosti nebo prohlášení o převzetí ručení) - blíže viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, s. 1121. Prodejem podniku, resp. jeho vkladem do společnosti, přecházejí tedy na nabyvatele (společnost) veškeré soukromoprávní závazky, jak z oblasti smluvní, tak z oblasti mimosmluvní. Výjimku tvoří závazky veřejnoprávní povahy, jichž se přechod nedotýká. Právní závěr obou nižších soudů o ztrátě pasivní legitimace žalovaného vkladem podniku do společnosti Beton Brož s. r. o. je podle dovolacího soudu závěrem správným.

V daném případě právním důvodem vzniku závazku žalovaného bylo tvrzené jednání v nekalé soutěži a jednání, jímž žalovaný porušoval práva žalobkyně k jejím ochranným známkám. Jedná se o mimosmluvní závazkové vztahy, které přešly s vkladem podniku žalovaného na společnost Beton Brož s. r. o. Stejně tak lze dovodit, že i závazek žalovaného vyplývající z bezdůvodného obohacení (povinnost bezdůvodné obohacení vydat tomu, na jehož úkor se žalovaný obohatil) přešel na společnost Beton Brož s.práv) jako podnikateli či nepodnikateli, majiteli podniku nebo osobě bez podniku, který podle jejího názoru zůstává stále pasivně legitimován v předmětném sporu, i když již přestal podnikat a celý svůj podnik (věc hromadnou podle § 5 obch. zák.) již vložil jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti Beton Brož s. r. o. Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, který není v rozporu s hmotným právem, že žalovaný není z uvedených důvodů v tomto případě pasivně legitimován.

Žalobkyně dále namítá neplatnost vkladu podniku v situaci, pokud z vkladu (z podniku) byla práva k výrobní technologii vyjmuta. Dovolatelce je nutné přisvědčit, že taková smlouva o prodeji podniku by skutečně musela být prohlášena za neplatnou. Při posuzování přípustnosti dovolání je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními, která byla v řízení učiněna. Z nich však nelze dovodit, že by smlouva o vkladu podniku obsahovala ujednání o vyloučení některých závazků (činností, majetku atd.) souvisejících s podnikem. Tvrzení žalovaného, že po vložení podniku do společnosti Beton Brož s. r. o. ještě splácel závazky z leasingových smluv, které bylo nevýhodné nebo nemožné převést na tuto společnost, je pro posouzení platnosti přechodu smluvních a mimosmluvních závazků ze zákona nerozhodné. Vkladem podniku žalovaného do společnosti Beton Brož s. r. o. se tato společnost stala vlastníkem celého podniku ve smyslu § 5 obch. zák. Dovolací soud uzavřel, že již soud prvního stupně i odvolací soud se vypořádaly řádně se všemi okolnostmi v dané souvislosti relevantními a ve věci správně rozhodly.

Dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Nemůže proto obstát ani námitka dovolatelky, že řízení je v důsledku neprovedení důkazů k otázce předmětu vkladu žalovaného do základního kapitálu společnosti Beton Brož s. r. o. stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se o takový případ nejedná. Namítanou vadou řízení se tak dovolací soud nemohl při posuzování přípustnosti dovolání zabývat.

Námitka dovolatele, že se žalovaný dopustil nekalosoutěžního jednání na základě výkonu funkce statutárního orgánu, dosud soud nepřihlédl, neboť se jedná o novou skutečnost, kterou dovolatel uplatnil až v dovolání.

Protože se v této věci neřeší ani právní otázky, které v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 5 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 5 písm. c), § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1 116 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. ledna 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru