Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 920/2019Rozsudek NS ze dne 30.11.2020

HeslaJednání právnických osob
Bezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.920.2019.1
Dotčené předpisy

§ 191 odst. 1 obch. zák.

§ 457 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 920/2019-497

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně F. G., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, PSČ 500 03, proti žalované STAPU s.r.o. se sídlem v Hradci Králové, Mládeže 138/6, Plotiště nad Labem, PSČ 503 01, identifikační číslo osoby 27464784, zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1747/16, PSČ 110 00, o zaplacení částky 839 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 50/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 77/2017-430, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. 3 Cmo 77/2017-430, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, č. j. 33 Cm 50/2014-390, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, č. j. 33 Cm 50/2014-390, jímž soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení částky 839 500 Kč s úrokem z prodlení, a ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení uvedené částky s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení s tvrzením, že v období od května 2012 do února 2013 platila žalované, aniž by tyto platby byly opřeny o platný právní titul. Smlouva o poskytování služeb ze dne 1. 4. 2012, z níž bylo vycházeno, je dle žalobkyně absolutně neplatná, neboť za žalobkyni byla podepsána na základě neplatné plné moci.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých tehdejší předseda představenstva žalobkyně P. Ch. uzavřel za žalobkyni na základě generální plné moci vystavené mu představenstvem s žalovanou dne 1. 4. 2012 smlouvu o poskytování služeb, v níž se žalovaná zavázala za sjednanou úplatu poskytovat žalobkyni služby v oblasti finančního řízení a služeb. V době uzavření této smlouvy byl v souladu s tehdy účinným zněním stanov žalobkyně zapsán v obchodním rejstříku způsob jednání jménem žalobkyně tak, že jednají vždy dva členové představenstva společně. Žalovaná poskytovala dle této smlouvy žalobkyni sjednané služby, za které žalovaná vyúčtovala žalobkyni za období duben 2012 až leden 2013 odměnu v celkové výši 839 500 Kč, kterou žalobkyně žalované zaplatila. Výše této odměny odpovídá obvyklým odměnám za provedené služby v dané lokalitě a v daném čase.

Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že předmětná smlouva nebyla uzavřena způsobem určeným stanovami žalobkyně. To vyplývá z dispozitivní právní úpravy jednání akciových společností obsažené v § 191 odst. 1 věta první a třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy, podle které může jménem akciové společnosti jednat každý člen představenstva samostatně, přičemž ve stanovách mohl být určen jiný způsob jednání jménem společnosti. Tím mohlo být i pravidlo o jednání alespoň dvou členů představenstva společně nebo jednání jedním členem představenstva, který tím byl představenstvem pověřen. Je-li takovýto způsob jednání jménem akciové společnosti stanovami určen a zapsán v obchodním rejstříku, mohou členové představenstva jménem společnosti jednat zásadně pouze tímto způsobem, což však v případě uzavření předmětné smlouvy nebylo na straně žalobkyně splněno. Nedodržení předepsaného způsobu jednání žalobkyně jako akciové společnosti nicméně dle odvolacího soudu nezpůsobuje neplatnost předmětné smlouvy, nýbrž důsledkem toho je, že předmětná smlouva není právním úkonem žalobkyně, a tudíž takový právní úkon žalobkyni nezavazuje a nelze jí ho přičítat.

Pro účely posouzení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované je dle odvolacího soudu nutno zohlednit skutečnost, že žalovaná poskytla žalobkyni protiplnění, které nelze v reálu vydat jako plnění ze synallagmatického závazku. Na základě závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014 ve věci sp. zn. 29 Odo 52/2002 dospěl odvolací soud k názoru, že žalobkyně se může úspěšně domoci vrácení jen toho, oč plnění, které sama poskytla, přesahuje plnění, které obdržela od žalované. Hodnota plnění poskytnutého žalovanou ve službách však byla rovna hodnotě plnění poskytnutého žalobkyní v peněžité formě.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to otázky, zda podmínkou vzniku práva na peněžitou náhradu z obohacení záležejícího ve výkonech ve smyslu § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), je zjištění existence konkrétního majetkového prospěchu subjektu, jemuž mělo bezdůvodné obohacení vzniknout, a zda je právně významné to, zda se jedná o plnění ze smlouvy neplatné či zrušené ve smyslu § 457 obč. zák. nebo o plnění na základě smlouvy, která nikdy nevznikla.

Dále z obsahu dovolání vyplývá, že žalobkyně jeho přípustnost shledává rovněž pro posouzení otázky hmotného práva, zda pro závěr o bezdůvodném obohacení na straně žalobkyně postačuje zjištění, že žalovanou byly poskytovány práce, aniž by bylo zjištěno, jaký měla žalobkyně z těchto prací majetkový prospěch, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od názoru dovolacího soudu vyjádřeného v „rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2014 ve věci sp. zn. 28 Cdo 132/2013“.

Odkazujíc na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2437/2015 a ze dne 12. 7. 2001 ve věci sp. zn. 25 Cdo 1935/99 spatřuje žalobkyně nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v tom, že odvolací soud nesprávně interpretoval § 458 odst. 1 obč. zák., když pominul základní předpoklad bezdůvodného obohacení, jímž je existence majetkového prospěchu obohaceného. V tomto smyslu není dle žalobkyně rozhodné hledisko ochuzeného, nýbrž hledisko osoby, o které ochuzený tvrdí, že se na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Pro účely rozhodnutí ve věci samé proto není určující, že žalovaná plnila podle smlouvy, nýbrž zda to byla žalobkyně, která měla z tohoto plnění majetkový prospěch. Prospěch z činnosti žalované však neměla ve skutečnosti žalobkyně, nýbrž tehdejší předseda představenstva P. Ch.

Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na posouzení správnosti věci nemá žádný vliv skutečnost, zda uzavření předmětné smlouvy bylo právním úkonem žalobkyně. Žalobkyně tak byla rozhodnutím odvolacího soudu zavázána k plnění, které si neobjednala a z něhož sama neměla žádný majetkový prospěch. Odvolací soud se tak měl důsledně zabývat otázkou, kdo měl z plnění žalované prospěch.

Nad rámec uvedeného považuje žalobkyně rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud nereagoval na zcela konkrétní námitky žalobkyně směřující vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Skutková zjištění soudu prvního stupně převzatá odvolacím soudem jsou navíc v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a napadené rozhodnutí porušuje právo žalobkyně na spravedlivý proces.

Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a nedostatečné odůvodnění, tvrdí jinou vadu řízení, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014 ve věci sp. zn. 23 Cdo 1453/2014 či ze dne 4. 2. 2015 ve věci sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).

Namítaným extrémním nesouladem skutkových zjištění odvolacího soudu s provedeným dokazováním, aniž by v této souvislosti byla předkládána dovolacímu soudu jakákoli otázka hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, napadá dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu, jež však sama o sobě způsobilý dovolací důvod nepředstavuje, a ani v tomto směru proto nemůže být přípustnost dovolání dána (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3914/2015).

A to z důvodu, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, je jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, proto je vyloučen přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011 ve věci sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3914/2015).

Dovolací soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení dovolatelkou předestřené otázky hmotného práva týkající se podmínek vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy ochuzený plnil na základě smlouvy, jež ho v důsledku překročení oprávnění člena jeho statutárního orgánu nezavazuje, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá při posouzení této otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 191 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Nevyplývá-li ze stanov něco jiného, za představenstvo jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že generální plná moc udělená tehdejšími členy představenstva žalobkyně jeho předsedovi za situace, kdy stanovy žalobkyně předepisovaly jednání členů představenstva jménem žalobkyně tak, že vždy jednají dva členové představenstva společně, není řádně udělenou plnou mocí, jež by předsedu představenstva opravňovala jednat jménem žalobkyně. Určují-li stanovy akciové společnosti, že jménem společnosti musí jednat společně nejméně dva členové představenstva a zakládají tedy pro každý úkon, který představenstvo činí jménem společnosti, povinnost vzájemné kontroly (a odpovědnosti) nejméně dvou členů představenstva, nelze takovou kontrolu a odpovědnost vyloučit tím, že dva členové představenstva udělí generální plnou moc jednomu ze členů představenstva. Takový postup by byl v rozporu s právní úpravou jednání statutárních orgánů společnosti v zákoně a stanovách společnosti. A to tím spíše, je-li jednou z osob, jednajících při udělení „plné moci“ jménem představenstva, sám „zmocněný“ člen představenstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007 ve věci sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněný pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. též výslovně v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 ustanovení § 164 odst. 2 věty třetí o. z.).

Důsledkem takového jednání předsedy představenstva žalobkyně je, že jeho jednání nelze považovat za projev vůle společnosti (nelze jej společnosti přičítat) a společnost takové jednání nezavazuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 ve věci sp. zn. 21 Cdo 265/2007, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2031/2010 a ze dne 24. 10. 2012 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3191/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017 ve věci sp. zn. 29 Cdo 5183/2015 či ze dne 12. 9. 2018 ve věci sp. zn. 29 Cdo 5605/2016).

Rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné rovněž v závěru, že jednání tehdejšího předsedy představenstva žalobkyně v rozporu s předepsaným způsobem jednání představenstva nezakládá ve vztahu mezi účastnicemi neplatnost předmětné smlouvy o poskytování služeb ze dne 1. 4. 2012 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2636/2009).

Uvedený závěr však zároveň vylučuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být správné v názoru, že důsledky zjištěného vztahu mezi účastnicemi je možno posoudit podle § 457 obč. zák.

Podle § 457 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

Při výkladu ustanovení § 457 obč. zák. dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k ustálenému závěru, že povinnost ke vzájemnému vydání (resp. nahrazení) bezdůvodného obohacení podle tohoto ustanovení stíhá výhradně strany neplatné či zrušené smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 ve věci sp. zn. 33 Odo 369/2004, ze dne 5. 5. 2005 ve věci sp. zn. 33 Odo 351/2004 a ze dne 12. 5. 2010 ve věci sp. zn. 28 Cdo 263/2010, popř. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 383/05).

Nelze-li tedy na základě konkrétních skutkových zjištění učinit závěr, že by žalobkyně uplatňující v řízení právo na vydání bezdůvodného obohacení byla stranou neplatné (či zrušené) smlouvy, když předmětné jednání předsedy představenstva nelze žalobkyni vůbec přičítat, nemůže být neexistence jejího práva na vydání bezdůvodného obohacení opodstatněna závěrem o nesplnění podmínek stanovených v § 457 obč. zák., neboť toto ustanovení se váže pouze k vypořádání plnění mezi stranami takovéto neplatné (či zrušené) smlouvy.

Proto dospěl-li odvolací soud ke správnému závěru, že důsledkem jednání tehdejšího předsedy představenstva žalobkyně není ve vztahu mezi účastnicemi neplatnost předmětné smlouvy o poskytování služeb ze dne 1. 4. 2012, pak zároveň nemůže být správný jeho názor o nedůvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení uplatněného žalobkyní v důsledku vzájemné (synallagmatické) povahy plnění účastnic z neplatné či zrušené smlouvy ve smyslu § 457 obč. zák., neboť tento závěr by se mohl uplatnit pouze za situace, kdy by předmětná smlouva o poskytování služeb ze dne 1. 4. 2012 byla skutečně neplatnou (či zrušenou) smlouvou a žalobkyně by zároveň byla její stranou.

Byť odvolací soud ve svém odůvodnění neuvedl výslovně, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení neshledal důvodným podle § 457 obč. zák., přesto se podstata jeho odůvodnění založená na podmínce vzájemného (synallagmatického) vrácení poskytnutého plnění účastnic (resp. s ohledem na výši tohoto plnění, jež u žalobkyně dle odvolacího soudu nepřesahovalo výši plnění žalované) připíná právě k tomuto ustanovení. To platí i o odvolacím soudem citovaných závěrech vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 ve věci sp. zn. 29 Odo 52/2002, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil.

Lze tak uzavřít, že důsledkem odvolacím soudem zjištěného jednání tehdejšího předsedy představenstva žalobkyně je vznik bezdůvodného obohacení žalované v důsledku plnění k jejím rukám bez právního důvodu (jiného než neplatnost či zrušení smlouvy mezi účastníky) podle § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., které je žalovaná povinna žalobkyni vydat, není-li zde jiná právní skutečnost vylučující existenci takové povinnosti (k tomu z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2020, sp. zn. 27 Cdo 760/2019).

Ke vzniku povinnosti vzájemného (synallagmatického) vrácení (popř. nahrazení) plnění z neplatné či zrušené smlouvy mezi účastnicemi podle § 457 obč. zák., kdy v důsledku specifické povahy tohoto ustanovení provede soud vzájemné zúčtování bezdůvodných obohacení stran a přizná pouze vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhradě za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté žalovaným, však za dané skutkové situace dojít nemohlo. Proto na základě skutkového stavu, z něhož odvolací soud vyšel, nemůže k takovému zúčtování soudem na základě § 457 obč. zák. dojít.

Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž z uvedeného důvodu neobstojí, neboť odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav (jenž sám dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhá), podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá.

Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo.

Ve vztahu k dovolatelkou namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu je možno uvést, že otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015).

Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, že odvolací soud na základě skutkových zjištění shledal důvod pro zamítnutí žaloby v existenci srovnatelných hodnot plnění, které si účastnice navzájem poskytly.

Byť tedy dovolatelka ve svém dovolání namítá nepřezkoumatelnost dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, přesto je z obsahu jejího dovolání zřejmé, že věděla, jak odvolací soud rozhodl a z jakého důvodu. Protože ani případné nedostatky odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nemohly být na újmu práv dovolatelky, není možné úspěšně dovozovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo nepřezkoumatelné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).

Lze tak uzavřít, že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto smyslu srozumitelné a dostatečné, a řízení v projednávané věci vytýkanou vadou netrpí.

Dovolací soud nicméně s ohledem na výše uvedené důvody dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 11. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru