Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 891/2011Usnesení NS ze dne 26.03.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.891.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 891/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně AC TRANS s.r.o., se sídlem v Chropyni, Moravská 552, PSČ 768 11, identifikační číslo osoby 25525905, zastoupené JUDr. Alicí Kubovou Bártkovou, M.E.S., advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Vinohrady, Rubešova 83/10, proti žalovanému J. H., zastoupenému Mgr. Robertem Kvasničkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zaplacení částky 10 291,30 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 195/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 12 Cmo 104/2010-169, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2009, č. j. 48 Cm 195/2002-132, ve znění opravného usnesení ze dne 19. října 2009, č. j. 49 Cm 195/2002-142, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 10 291,30 EUR s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně prováděla pro žalovaného přepravy na základě objednávek specifikovaných v žalobě, žalovaný cenu přeprav a vyúčtované vícenáklady nezaplatil. Žalovaný nároky žalobkyně nezpochybňoval, ale namítl, že žalované nároky zanikly započtením dopisem ze dne 30. 9. 2001.

K námitce započtení soud prvního stupně zjistil, že v dopisu ze dne 30. 9. 2001 žalovaný uvedl: „Vzhledem k tomu, že jsme k dnešnímu dni provedli rovněž kontrolu Vámi neuhrazených faktur, zjistil jsem, že nám do dnešního dne dlužíte celkovou částku ve výši 38 864,82 DM. Přehled příslušných faktur přikládám v příloze. Současně Vás žádám o jejich potvrzení a případnému souhlasu k vzájemné kompenzaci a následnému uhrazení nedoplatku z Vaší strany.“

Soud prvního stupně vyložil obsah dopisu ze dne 30. 9. 2001 tak, že se nejedná o jednostranný zápočet pohledávek žalovaného, ale pouze o návrh k případnému vzájemnému zápočtu. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně takový návrh přijala a došlo k dohodě o započtení. S ohledem na to se soud dále nezabýval tím, zda dopis byl či nebyl žalobci doručen a nezkoumal údajnou protipohledávku žalovaného zmiňovanou v tomto dopise, jelikož je zde konkretizována velmi neurčitě. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, jelikož žalovanému se nepodařilo prokázat, že jeho pohledávka zanikla jednostranným zápočtem žalovaného.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 12 Cmo 104/2010-169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, podle kterého je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 8 818,80 EUR s příslušenstvím (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem I rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 1 472,50 EUR s příslušenstvím zrušil, zrušil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku pod bodem II a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně zjistil, že žalovaný, co se týče uplatněného nároku na zaplacení přepravného a vícenákladů, nic nenamítal. Nesporným tvrzením účastníků vzal odvolací soud za prokázaný vznik nároku na zaplacení přepravného podle ustanovení § 625 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že dopisem ze dne 30. 9. 2001 nedošlo k jednostrannému započtení pohledávky žalovaného na náhradu škody proti pohledávce žalobkyně z titulu dlužného přepraveného. I kdyby bylo prokázáno doručení dopisu ze dne 30. 9. 2001 žalobkyni, nemohlo by jím dojít k zániku pohledávek.

Odvolací soud dále zjistil, že žalovaný uplatnil započtení v odvolání ze dne 21. 7. 2003 proti rozsudku soudu prvního stupně, které bylo žalobkyni prostřednictvím její právní zástupkyně doručeno dne 7. 8. 2003. Odvolací soud hodnotil toto podání jako úkon započtení žalovaným tvrzené pohledávky na náhradu škody ve výši 607 488,43 Kč škody na zásilce a 23 066,16 Kč jako tzv. jinou škodu vynaložením nákladů na expertizu.

Žalobkyně v řízení vznesla námitku promlčení žalovaným uplatněného nároku ke dni 25. 2. 2002 s odkazem na závěry Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci, které se již touto otázkou zabývaly.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry obou soudů o promlčení žalovaným uplatněného nároku na náhradu škody ve vztahu k částce 8 818,80 EUR. Současně dovodil, že se tento závěr netýká částek 1 130,50 EUR a 342 EUR. V souladu s § 388 odst. 1 obch. zák. a § 404 odst. 1 obch. zák. přestala běžet promlčecí doba protinároku žalovaného na náhradu škody vyplývající z přepravní smlouvy uzavřené na základě objednávky č. 476 ze dne 4. 5. 2001 dnem 3. 6. 2002, kdy bylo žalobkyní uplatněno žalobou právo na zaplacení přepravného 1 130,50 EUR a vícenákladů ve výši 342 EUR z téže smlouvy. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje:

- posouzení úkonu žalovaného učiněného dopisem ze dne 30. 9. 2001

- posouzení míry zavinění dopravce (žalobkyně) a jeho pracovníků při vzniku škody na zboží přepravovaném speciálním vozidlem, tedy vozidlem vybaveným takovým zařízením, že zásilka je chráněna před vlivem tepla, zimy, kolísáním teplot nebo před vlhkostí vzduchu.

Dovolatel namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vadu shledává dovolatel v absenci provedení důkazů navržených žalovaným k prokázání skutečnosti, že pohledávka žalovaného uplatněná k započtení je existentní a nebyla v době učinění projevu vůle žalovaného směřujících k započtení (v dopise ze dne 30. 9. 2001, v odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 13. 9. 2002, ve vyjádření k žalobnímu návrhu ze dne 13. 9. 2002 a v odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2003) promlčena.

Odvolací soud se ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2007, č. j. 11 Cm 86/2003-251, potvrzené rovněž rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2008, č. j. 4 Cmo 231/2008-305, v nichž jmenované soudy dospěly k závěru, že nárok žalovaného na náhradu škody je důvodný, ale nepřiznaly jej toliko z důvodu promlčení. Dovolatel nesouhlasil se závěrem soudů ohledně délky promlčecí doby, a proto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci napadl dovoláním, o němž v době podání tohoto dovolání nebylo dosud rozhodnuto.

Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně vylíčil skutečnosti, které jej vedou k závěru o tom, že žalobkyně, resp. její zaměstnanec, při přepravě realizované z Maďarska do SRN ve dnech 8. až 10. 5. 2001 porušila své povinnosti jednáním, které je rovnocenné úmyslu, tak, že žalovanému vznikla škoda. Soud prvního stupně se uvedenými tvrzeními nezabýval, navržené důkazy neprovedl a ani je nijak nehodnotil, a to přesto, že pro rozhodnutí ve věci samé má závěr o kvalitě jednání žalobkyně, resp. jejího zaměstnance, zcela zásadní význam. V takovém případě by promlčecí doba uplynula nejdříve v květnu 2004 a nárok uplatněný žalovaným v rámci procesní obrany by nemohl být promlčen. Stejně tak se těmito námitkami nezabýval ani odvolací soud a odkázal jen na citovaná rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.

Dovolatel je dále přesvědčen, že výklad dopisu ze dne 30. 9. 2001 je příliš restriktivní, a tudíž nesprávný. Podle jeho názoru lze tento projev vůle vyložit jako projev směřující k jednostrannému započtení.

Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvádí, že žalovaný svůj protinárok uplatňovaný v řízení uplatnil již dříve v jiném dříve zahájeném řízení. Projednání takového nároku v tomto řízení brání podle § 83 o. s. ř. překážka litispendence a soud měl řízení o takovém nároku zastavit. Bez ohledu na popsanou překážku litispendence je ve smyslu čl. 32 odst. 1 písm. a) Úmluvy CMR promlčecí lhůta ohledně nároku na náhradu škody při poškození zásilky zásadně roční a počíná běžet dnem vydání zásilky. Dle čl. 32 odst. 4 Úmluvy CMR se promlčené nároky nemohou již uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami. Ohledně dopisu ze dne 30. 9. 2001 žalobkyně namítá, že jí není známo, že by jí byl takový dopis doručen. Současně tento dopis neobsahuje projev vůle směřující k započtení. Dopis navíc není ani dostatečně určitý, co se specifikace údajných pohledávek týče. Ohledně námitky tříleté promlčecí doby nese důkazní břemeno žalovaný. Ten k této otázce ani v rámci lhůty stanovené pro koncentraci řízení ve smyslu usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2005 nenavrhl žádné důkazy a vznášel pouze nejasné čistě spekulativní tvrzení, nikoli jasná konkrétní tvrzení. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012 s výjimkou uvedenou v dále specifikovaném ustanovení) se podává z bodu 7. přechodných ustanovení v článku II. části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém

plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodním věcech 100 000,- Kč;

k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Již v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud České republiky názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a/) proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem.

V dané věci jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti o zaplacení přepravného), v níž dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, kterým byla ve věci samé žalobkyni přisouzena vůči žalovanému částka 8 818,80 EUR s příslušenstvím.

Ačkoliv bylo o této částce rozhodnuto jedním výrokem, je jednoznačné, že se přisouzená částka 8 818,80 EUR skládá z několika samostatných nároků s odlišným skutkovým základem (konkrétně se jedná o přisouzené přepravné ve výši 1 732,30 EUR, 1 067,60 EUR, 933 EUR, 1 251,10 EUR, 1 380,50 EUR, 1 227,10 EUR a 1 227,10 EUR ze sedmi uzavřených samostatných smluv o přepravě, na základě kterých žalobkyně zajišťovala přepravu pro žalovaného). O každé z těchto částek tak mohlo být rozhodováno samostatně, neboť šlo o nárok z té které přepravní smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným. Proto je třeba přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v posuzované věci zkoumat ve vztahu k těmto jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2000, pod číslem 9).

Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným prvním výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodováno v obchodní věci o nároku na peněžitém plnění (nároku na přepravné), jehož konkrétní výše ani v jednom případě nepřesáhla částku 100 000 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.

Tento závěr s sebou nese posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první) odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.163,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12.463,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru