Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 866/2016Usnesení NS ze dne 02.08.2016

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.866.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 866/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobce V. G., zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s., člena holdingu ČSOB, se sídlem Masarykovo náměstí 1458, Zelené Předměstí, 530 02 Pardubice, identifikační číslo osoby 45534306, o zaplacení 3 619 000 Kč s příslušenstvím, ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 367/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 7. 2015, č. j. 23 Co 202/2014-977, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“)

Žalobce dovoláním napadl výrok III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 7. 2015, č. j. 23 Co 202/2014-977, jímž byl změněn vyhovující výrok I. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 12. 2013, č. j. 10 C 367/2006-741 tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 2 267 836,40 Kč spolu s úroky z prodlení v tomto výroku specifikovanými a byl zamítnut požadavek žalobce na zaplacení dalších 1 351 163,60 Kč s příslušenstvím. Žalobce je přesvědčen, že jeho dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení právní otázky (způsob určení nové věci u věcí převzatých do opravy, u věcí poškozených a nefunkčních), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Brojí proti způsobu, jak odvolací soud dospěl k výši soudem přiznané částky při výpočtu pojistného plnění, vycházeje ze tří znaleckých posudků ohledně určení ceny varhan, které byly poškozeny při požáru dne 28. 6. 2004.

Žalovaná k dovolání žalobce podala vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí, neboť má za to, že odvolací soud postupoval při určení ceny varhan v intencích pokynů dovolacího soudu v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 9. 5. 2012, č. j. 23 Cdo 4696/2010-589, nejedná se o otázku neřešenou a odvolací soud určil podle jejího názoru výši pojistného plnění správně.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Napadl-li žalobce dovoláním i část výroku III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen soudu odvolacího) ze dne 28. 7. 2015, č. j. 23 Co 202/2014-977, jíž byl změněn vyhovující výrok I. rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 12. 12. 2013, č. j. 10 C 367/2006-741, ohledně částky 3 065 054 Kč s příslušenstvím tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 2 267 836,40 Kč spolu s úroky z prodlení v tomto výroku specifikovanými, nutno konstatovat, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) podle § 240 odst. 1 o. s. ř. toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998, v němž (jakož i v dalších svých rozhodnutích – např. rozhodnutí ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 a ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 525/2015) Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.]. Dovolání žalobce je tedy v této části týkající se vyhovující části výroku III. ohledně částky 2 267 836,40 Kč spolu s úroky z prodlení v tomto výroku specifikovanými subjektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobce podané do zamítavé části výroku III. rozsudku odvolacího soudu, týkající se částky 1 351 163,60 Kč s příslušenstvím.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není ani v části směřující proti zamítavé části výroku III. rozsudku odvolacího soudu, týkající se částky 1 351 163,60 Kč s příslušenstvím přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí ve smyslu § 237 o. s. ř. na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jak v dovolání tvrdí žalobce, neboť jím předestřená otázka (způsob určení nové věci u věcí převzatých do opravy, u věcí poškozených a nefunkčních) je založena jen na kritice skutkových zjištění soudu, resp. kritice hodnocení důkazů, zejména hodnocení závěrů znaleckých posudků, z nichž vyšel odvolací soud při stanovení výše pojistného plnění, kterou je žalovaná povinna žalobci vyplatit. Nutno konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nejsou předmětem dovolacího přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, uveřejněné na www.nsoud.cz). Není tedy možno s ohledem na ustanovení § 237 o. s. ř. zakládat přípustnost dovolání na otázce založené na kritice skutkových zjištění, resp. kritice hodnocení důkazů odvolacím soudem.

Nejvyšší soud s poukazem na výše uvedené proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. srpna 2016

JUDr. Kateřina Horno ch o v á

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru