Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 86/2020Usnesení NS ze dne 11.03.2020

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.86.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1626/20


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 86/2020-402

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Š. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Markem, advokátem se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, PSČ 272 01, proti žalovaným 1. Z. K., se sídlem XY a 2. FINCOM TRADE Ltd., se sídlem Akara Bld. 24 De Castro Street, Wichams Cayl, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupenému Mgr. Petrem Schopfem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 777, PSČ 110 00, o náhradu nákladů a vydání bezdůvodného obohacení ve výši 242 642 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 160/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 12 Cmo 52/2019-372, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2018, č. j. 49 Cm 160/2016-288, uložil prvému žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 43 078 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 9. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem I), prvému žalovanému a druhému žalovanému uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 20 838,18 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 9. 2011 do zaplacení (výrok pod bodem II), zamítl žalobu o zaplacení částky 178 725,82 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body IV a V).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 12 Cmo 52/2019-372, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, t. j. v bodech III, IV a V (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním.

Prvý žalovaný ani druhý žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání postrádá náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako v dané věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).

Dovolatel k vymezení přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 a § 241a o. s. ř. s tím, že „jako dovolací důvody označuje to, že rozhodnutí záviselo na právní otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a zejména to, že jde o právní otázku, jež má být posouzena jinak“. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel nesouhlasí s právními závěry, k nimž dospěl odvolací soud – především hodnotí jako nesprávný jeho názor, že spor účastníků má povahu sporu směnečného. Zdůraznil, že se svých nároků domáhal z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení, neboť neměl důvod hradit směnečnou pohledávku, která byla promlčena. Její promlčení je zřejmé z toho, že nemohlo dojít ke stavení běhu promlčecí doby tím, že druhý žalovaný uplatnil směnky u rozhodce – prvého žalovaného, který nebyl oprávněn provádět rozhodčí řízení. Soudům obou stupňů dovolatel vytkl, že u druhého žalovaného nezkoumaly otázku odpovědnosti za škodu, zabývaly se pouze otázkou, zda u něho došlo k bezdůvodnému obohacení. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolatel však nikde v dovolání nevymezil konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí mělo záviset a která by splňovala jedno z kritérií přípustnosti uvedené v § 237 o. s. ř.

K nutnosti vymezení relevantní právní otázky jakožto obsahové náležitosti dovolání se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyjádřil již několikrát, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, podle jehož závěru neuvede-li dovolatel v dovolání otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.

Nejvyšší soud považuje za nutné upozornit dovolatele, že podle účinného znění občanského soudního řádu je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Sama skutečnost, že má dovolatel jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Rovněž samotná vada řízení nemůže založit přípustnost dovolání. K vadě řízení by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání odmítnout podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pokračovat pro vadu dovolání, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru