Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 846/2016Usnesení NS ze dne 01.07.2016

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.846.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 846/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně INTER ELECTRONICS TRADE, a.s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00, IČO 60193085, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalované ABB s.r.o., se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1561/4a, PSČ 140 00, IČO 49682563, zastoupené Mgr. Martinem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 10, Bohdalecká 1490/25, PSČ 101 00, o zrušení rozhodčího nálezu a odklad vykonatelnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 89/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. srpna 2015, č. j. 8 Cmo 130/2015-127, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2015, č. j. 25 Cm 89/2014-81, zamítl žalobu s návrhem na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 1. srpna 2013, sp. zn. 1721/12 (výrok pod bodem I), zamítl návrh na odklad vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. srpna 2015, č. j. 8 Cmo 130/2015-127, změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí nález, vydaný 1. 8. 2013 Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky pod sp. zn. Rep 1721/12 ve výrocích 1, 2 a 3 (výrok pod bodem Ia), tak, že zrušil rozhodčí nález, ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že se tento výrok vypouští (výrok pod bodem Ib), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž soud prvního stupně zamítl žalobu na zrušení předmětného rozhodčího nálezu ve výrocích 4., 5. a 6. (výrok pod bodem Ic)., a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II)

V řízení se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu. Soud prvního stupně žalobu zamítl, jelikož nebyly naplněny důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, především se zabýval zrušovacím důvodem dle § 31 odst. 1 písm. e) zákona o rozhodčím řízením, jelikož dospěl k závěru, že v řízení nebyla porušena rovnost stran a stranám byla dána v řízení možnost věc před rozhodci projednat. Odvolací soud oproti tomu dovodil, že stranám nebylo v řízení podáno řádné a dostatečné poučení podle § 118a o. s. ř., a proto byl naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 odst. 1 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem Ia), Ib) a ve výroku pod bodem II napadla žalovaná dovoláním. K otázce přípustnosti dovolání dovolatelka uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Žalovaná má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nebyla v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat v souladu se zákonem, a že jsou proto dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

Žalovaná v dovolání popisuje skutkové okolnosti sporu, který byl řešen v rozhodčím řízení. Dále se žalovaná vyjadřuje ke konkrétním námitkám žalobkyně, které vznášela v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, a rekapituluje rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. V závěru dovolání žalovaná shrnuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná se ztotožňuje s právním posouzením věci tak, jak jej provedl soud prvního stupně, které je dle názoru žalované zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky a zcela reflektuje neformálnost rozhodčího řízení a pouze přiměřenou aplikaci o. s. ř. v rozhodčím řízení. Právní posouzení věci soudem považuje žalovaná za nesprávné, přepjatě formalistické a nepodložené ustálenou rozhodovací praxí, na níž ve svých podáních žalovaná opakovaně odkazovala.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadami, které nebyly ve lhůtě vymezené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat. Z podaného dovolání není zřejmé, v řešení které konkrétní otázky se odvolací soud odchýlil a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka uvádí pouze ve velmi obecné rovině s tím, že odvolací soud rozhodl dle jejího názoru v rozporu s hmotným právem a že se ztotožňuje s rozhodnutím soudu prvního stupně.

Dovolatelka prostřednictvím svého advokáta v podaném dovolání nevymezila žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedla okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Lze k uvedenému dodat, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného, či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal: „Pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, § 243f odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. července 2016

JUDr. Kateřina Horno ch o v á

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru