Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 836/2012Usnesení NS ze dne 26.03.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.836.2012.1
Dotčené předpisy

§ 80 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 836/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Bubny Development, s.r.o., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1047/26, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27447031, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti žalované Data Trade s.r.o., se sídlem Praha 10, Vykáňská 9, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26209314, zastoupené JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem Praha 4, Křtinská 617, o určení neplatnosti smlouvy o dílo, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 2/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011, č.j. 1 Cmo 299/2011-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Krýla, advokáta se sídlem Praha 4, Křtinská 617.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č.j. 1 Cmo 299/2011-140, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2011, č.j. 36 Cm 2/2010-110, kterým byl výrokem I. zamítnut návrh, aby soud určil, že smlouva o dílo, uzavřená dne 28. srpna 2006 mezi žalobkyní a žalovanou, je neplatná, a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Oba soudy shodně dospěly k závěru, že není dán naléhavý právní zájem, který má na mysli ustanovení § 80 odst. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na určení neplatnosti uvedené smlouvy o dílo ze dne 28.8.2006, uzavřené mezi účastnicemi.

Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, dospěl k závěru, že v daném případě nelze mít za splněnou existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy o dílo, jestliže účastnice svými právními úkony odstranily nejistotu v právních vztazích založených předmětnou smlouvou o dílo dvoustranným právním úkonem (dohodou o narovnání ze dne 6.12.2010), na základě něhož došlo s ohledem na § 585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) k zániku závazků plynoucích z uzavřené smlouvy o dílo. Přihlédl přitom i k čl. II. odst. 1. uvedené dohody, z něhož je patrná vůle účastnic k uzavření dohody o zrušení závazku (dissoluce) ve smyslu § 573 obč. zák. a i vůle ke vzdání se práv podle 574 odst. 1 obč. zák., jestliže si smluvní strany v tomto článku dohodly, že žádné dílo ze Smlouvy o dílo nebylo provedeno a ze Smlouvy o dílo a Zástavní smlouvy nevznikl společnosti Bubny (žalobkyně) žádný závazek, ani jiný závazek, a společnosti Data Trade (žalovaná) ze Smlouvy o dílo a Zástavní smlouvy nevznikl žádný nárok a žádná pohledávka vůči společnosti Bubny, a pro případ, že by tomu bylo jinak, tak se společnost Data Trade vzdává všech svých práv a nároků ze Smlouvy o dílo a Zástavní smlouvy, přičemž obě smluvní strany dále shodně prohlásily, že Smlouva o dílo a Zástavní smlouva jsou v plném rozsahu neplatné pro rozpor s § 39 obč. zák.

Stejně jako soud prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že podaná určovací žaloba již neplní ani preventivní funkci, když porušená práva žalované z právního vztahu účastnic jsou předmětem řízení podané žaloby na plnění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 65/2010, kde otázka platnosti uzavřené Smlouvy o dílo bude řešena soudem coby předběžná otázka, proto zvláštní řízení o určovací žalobě je nadbytečné.

Odvolací soud proto z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání zdůvodnila dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž se lze dovolávat nesprávného právního posouzení.

Za otázku zásadního významu považuje vyřešení otázky, zda smluvní strana smlouvy, která tvrdí, že takovou smlouvu nikdy neuzavřela (případně, že taková smlouva je neplatná i z jiných důvodů), a tudíž se z takové smlouvy (či jejího porušení) nemůže (a ani nechce) domáhat žádného plnění, má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takové smlouvy, a to i v situaci, kdy druhá smluvní strana uplatňuje u soudu své nároky na plnění z takové smlouvy. Podle dovolatelky je jediným právním prostředkem k ochraně jejích práv proti smlouvě, kterou nikdy neuzavřela a z níž žádné plnění nepožaduje, právě určovací žaloba. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně již jen na základě zjištění, že bylo zahájeno řízení o plnění z předmětné smlouvy na základě žaloby žalované, eliminoval - bez dalšího - možnost oprávněnosti žaloby na určení.

Za další otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda soud může založit své rozhodnutí (resp. svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu) na existenci určitého právního úkonu, jehož platností se však zároveň odmítne zabývat, přestože jeden z účastníků řízení namítá neplatnost takového právního úkonu. Dovolatelka je přesvědčena, že soud v dané věci i zde postupoval v rozporu s dosavadní judikaturou, neboť soud má přihlížet k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.

Dovolatelka brojí též proti výroku obou soudů o náhradě nákladů řízení, což odůvodňuje tím, že při rozhodování o nákladech řízení soudy nevzaly vůbec v úvahu, že v době podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy neexistovalo žádné řízení, jehož předmětem by bylo nějaké plnění ze smlouvy, ohledně níž se domáhá určení její neplatnosti, a že to byla jen žalovaná, která disponovala možnostmi svými úkony vyvolat či zastavit soudní řízení o žalobě na plnění z předmětné smlouvy.

Vzhledem k tomu, že žalobkyně je přesvědčena, že má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, čímž by se vytvořil pevný základ pro právní vztahy účastnic sporu, navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá zásadní právní význam, protože řešená otázka naléhavého právního zájmu je judikaturou vyřešena a odvolací soud rozhodl v souladu s právem a ustálenou judikaturou. Domnívá se, že případným určením neplatnosti předmětné smlouvy o dílo se nevytvoří pevný právní základ mezi účastnicemi a nepředejde se žalobám o plnění, neboť to ještě neznamená, že dílo nebylo provedeno a žalované nevznikl nárok na odměnu, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Kromě toho poukazuje na to, že otázku platnosti smlouvy o dílo, jako předběžnou otázku, posuzoval Městský soud v Praze pod sp. zn. 14 Cm 65/2010.

Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Napadá-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu v té části výroku I., jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není proto podle právní úpravy přípustnosti dovolání, podle níž je rozhodnutí v dané věci přezkoumáváno, jak výše uvedeno, přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.

Dovolací soud se dále zabýval tou částí dovolání, jíž dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé – o určení neplatnosti smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 28.8.2006.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelka položila otázky, které nemohou být otázkami zásadního právního významu. Položené otázky týkající se posouzení naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy jsou dosavadní judikaturou dostatečně řešeny a judikatura je v tomto směru ustálená a odvolací soud rozhodl v dané věci v souladu s § 80 písm. c) o. s. ř. a dosavadní judikaturou, která dopadá i na řešení právních otázek v dané věci.

Nutno připomenout, že podle ustanovení § 80 o. s. ř. lze návrhem na zahájení řízení uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména

a) o osobním stavu (o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého);

b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva;

c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v závěru, že naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (shodně srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/1971, uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (shodně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2009, sp. zn. 23 Cdo 5148/2008, uveřejněný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dosavadní soudní judikatura dopadá i na přezkoumávanou věc. Odvolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení, jestliže se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že určovací žaloba v daném případě nemá preventivní charakter a požadované určení není v posuzované věci způsobilé definitivně odstranit stav právní nejistoty žalobkyně nebo odstranit ohrožení jejího konkrétního tvrzeného práva. S ohledem na vedený spor mezi účastnicemi odvolací soud správně dovodil, že pokud se stalo předmětem soudního řízení plnění ze smlouvy, ohledně níž je v daném řízení požadováno určení její neplatnosti, a že v tomto řízení musela být, ba dokonce i byla řešena otázka platnosti či neplatnosti předmětné smlouvy o dílo, jako základní předběžné otázky, není v přezkoumávaném případě určovací žaloba zárukou odvrácení sporů účastníků a nemá preventivní charakter, jak odvolací soud správně, v souladu s ustálenou judikaturou, dovodil. Není chybou, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, že odvolací soud posuzoval naléhavost oprávněného právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy s přihlédnutím ke zjištěné skutečnosti, že ohledně plnění z předmětné smlouvy o dílo je veden mezi účastnicemi již spor. Tato skutečnost jen potvrzuje správný právní závěr odvolacího soudu, že požadované určení neplatnosti předmětné smlouvy není v posuzované věci způsobilé definitivně odstranit stav právní nejistoty mezi účastnicemi.

Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud posoudil otázku naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti Smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi dne 28.8.2006 správně, v souladu s § 80 o. s. ř. a dosavadní judikaturou, a proto napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Směřuje-li tedy dovolání žalobkyně proti rozhodnutí, proti němuž není mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 2 500 Kč § 5 písm. d), § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění před novelou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb. a zahájení dovolacího řízení a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění, a po přičtení 21 % daně z přidané hodnoty ve výši 588 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 3 388 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 26. března 2013

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru