Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 819/2020Usnesení NS ze dne 27.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.819.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 819/2020-394

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce J. K., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Palackého 2205, proti žalované Zlínstav a. s., se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, identifikační číslo osoby 28315669, o zaplacení částky 101.423 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (17) 7 Cm 78/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 11. 2019, č. j. 8 Cmo 212/2019-357, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. (17) 7 Cm 78/2012-322, zamítl žalobu o zaplacení částky 101.423 Kč s blíže určeným příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, kdy soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku výkladu a definice pojmu „podpis“ v rámci formalizovaného písemného jednání stran obchodně závazkových právních vztahů. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatel se obsahem svých dovolacích námitek a argumentací o jejich dosavadním neřešení v judikatuře dovolacího soudu snaží zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který potvrdil závěry soudu prvního stupně ohledně platnosti předmětné smlouvy, kdy dle odvolacího soudu není rozhodné, K. smlouvu podepsal „celým“ nebo zkráceným podpisem, ale podstatné je jednak, že šlo o jím provedený úkon, jak vyplývá ze závěrů dvou znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, a jednak, že v době, kdy K. smlouvu podepsal, byl oprávněn jednat za právní předchůdkyni žalované, která byla právnickou osobou.

Tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. Dovolatelem tvrzený závěr, dle kterého nelze podpis dle podpisového vzoru člena statutárního orgánu, který je uložen ve sbírce listin, nahradit parafou či podpisem vizuálně odlišným, nevede k závěru o neplatnosti smlouvy. Dovolací soud totiž ve své ustálené rozhodovací praxi konstantně vychází z právního názoru, podle něhož ani nepřesné označení účastníka v právním úkonu nečiní právní úkon neplatným, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96 uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 6, pod poř. č. 46, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1687/2009). Skutečnost, že ve smlouvě nejsou uvedena jména a příjmení osob, které ji za smluvní strany podepsaly, resp. tyto podpisy jsou nečitelné, není důvodem neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy. Posouzení, zda osoba, která jménem právnické osoby písemný právní úkon učinila, byla k tomuto oprávněna, pak není otázkou dodržení písemné formy právního úkonu, nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním úkonem vázána či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 940/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006).

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že předmětná smlouva byla uzavřena K., který byl v rozhodné době oprávněn za právní předchůdkyni žalované právně jednat. S ohledem na shora odkazované závěry rozhodovací praxe tak nelze dovolateli přisvědčit, že by uvedení podpisu člena statutárního orgánu právnické osoby, které neodpovídá podpisovému vzoru, způsobovalo neplatnost smlouvy.

Na správnosti uvedených závěrů nemá vliv ani dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5591/2015, neboť právní závěry tohoto rozhodnutí na projednávanou věc nedopadají. Právní otázkou posuzovanou v odkazovaném usnesení je totiž otázka umístění podpisu zůstavitelky na prosté allografní závěti dle ustanovení § 1534 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jejíž posouzení není pro projednávanou věc nikterak rozhodné.

Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani odkaz dovolatele na definice obsažené v § 4a odst. 4 zák. č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, ve kterém je definován podpis občana, avšak pouze pro účely vydání občanského průkazu, nikoliv jako náležitost písemné formy právního jednání v soukromoprávním styku (obdobně pak § 20 odst. 6 zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech, hovoří o podpisu občana pro účely vydání cestovního dokladu).

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2020

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru