Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 742/2018Usnesení NS ze dne 29.01.2020

HeslaPostoupení pohledávky
Dokazování
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.742.2018.1
Dotčené předpisy

§ 524 obč. zák.

§ 644 obch. zák.

§ 120 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 742/2018-309

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ultimosport s.r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, IČO 27409520, zastoupené JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1567/25, PSČ 110 00, proti žalované FC ZBROJOVKA BRNO, a.s., se sídlem v Brně, Královo Pole, Srbská 2838/47a, PSČ 612 00, IČO 25332457, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, o zaplacení částky 178 500 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2115 C 48/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2017, č. j. 27 Co 363/2016-272, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 8. 2016, č. j. 2115 C 48/2014-210, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 500 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 119 000 EUR od 16. 8. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 59 500 EUR od 1. 1. 2011 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 27 Co 363/2016-272, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 750 664,85 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni zaplatit doplatek soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 223 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel mj. ze skutkových zjištění, že dne 28. 6. 2009 uzavřela žalovaná jako zájemce se společností F. P. jako zprostředkovatelem smlouvu, ve které se zprostředkovatel zavázal, že bude pro zájemce vyvíjet činnost směřující k uzavření profesionální smlouvy s hráčem D. S., a zájemce se zavázal zaplatit zprostředkovateli provizi v celkové výši 200 000 EUR bez DPH, a to ve třech splátkách. Za společnost F. P. uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu J. B., jednatel společnosti. Dne 21. 7. 2009 byla mezi hráčem a žalovanou uzavřena profesionální smlouva, dne 24. 7. 2009 pak žalovaná zaplatila zprostředkovateli první splátku provize ve výši 59 500 EUR s příslušenstvím. Další splátky provize však žalovaná nezaplatila. Dne 26. 3. 2013 postoupil zprostředkovatel uvedenou pohledávku za žalovanou ve výši 178 500 EUR s příslušenstvím na J. B.; postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno zprostředkovatelem dne 29. 3. 2013. Následně dne 4. 3. 2014 postoupil J. B. postupní smlouvou předmětnou pohledávku na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo J. B. oznámeno žalované dne 24. 3. 2014.

Po právní stránce hodnotil odvolací soud věc tak, že mezi společností F. P. jako zprostředkovatelem a žalovanou jako zájemcem byla uzavřena platná zprostředkovatelská smlouva podle § 642 a násl. obch. zák. K námitce žalované, že postupní smlouva je neplatná, a žalobkyně tak ve věci není aktivně věcně legitimována, odvolací soud s odkazem na publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v daném případě žalovaná nemá k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, neboť v případě obou postupních smluv jí postoupení pohledávky bylo (dne 29. 3. 2013, resp. dne 24. 3. 2014) postupitelem řádně oznámeno. Nešlo přitom o případy uvedené v § 525 obč. zák., a odvolací soud ani neshledal, že by se postoupením pohledávky postavení žalované jako dlužníka zhoršilo. Ani další námitky žalované (porušení práva na spravedlivý proces, uzavření dohody o prominutí zbytku dluhu) neměl odvolací soud za důvodné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a důvodnost ve smyslu § 241a o. s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to konkrétně v souvislosti s posouzením otázky absolutní neplatnosti postupní smlouvy a přesunu důkazního břemene z žalobkyně na žalovanou. Žalovaná v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Usnesením ze dne 6. 4. 2018, č. j. 23 Cdo 742/2018-307, zamítl Nejvyšší soud návrh žalované na odklad právní moci napadeného rozsudku odvolacího soudu (výrok I) a odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném žalovanou (výrok II).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se dále po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

V souvislosti s námitkou žalované, že se odvolací soud nezabýval neplatností postupních smluv a ani nevyhověl námitkám žalované uplatněným v této souvislosti, formulovala žalovaná tři otázky, které dle jejího mínění nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a na nichž závisí napadené rozhodnutí. Těmito otázkami jsou:

a) zda závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (uveřejněném pod č. 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), platí i pro případ, kdy dojde k řetězení postoupení pohledávek, tedy pokud první postoupení bylo absolutně neplatným právním úkonem a tvrzený postupník (osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro postupitele) se tedy skutečným postupníkem (držitelem hmotněprávního oprávnění – pohledávky) nikdy nestal a stát nemohl;

b) zda osoba oprávněná přijmout plnění s účinky i pro postupitele (tedy první postupník) je dále oprávněna dlužníku určovat (notifikovat) ještě další odlišnou osobu (druhého postupníka) taktéž oprávněnou přijmout plnění s účinky i pro původního postupitele, aniž by jí svědčil hmotněprávní nárok;

c) zda lze za zhoršení právního postavení dlužníka považovat skutečnost, že postupníkem je společnost bez majetku, jež neplní své zákonné povinnosti (nezakládá účetní závěrky do sbírky listin již více než 9 let), jednatelem a jediným společníkem je osoba vysoce nedůvěryhodná, zjevně se jedná o společnost „nastrčenou“, a lze tak očekávat, že v případě prohry nebudou ze strany této společnosti uhrazeny náklady řízení.

Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že předmětné otázky jím již byly řešeny, pak shledává žalovaná přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a sice od rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 5073/2014, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 1998, sp. zn. II. ÚS 91/98.

Žádná ze shora uvedených otázek není způsobilá založit přípustnost dovolání, jak vyloženo níže.

Nejvyšší soud předně uvádí, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže v projednávané věci vycházel ze závěru, že účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014 se i po tomto datu řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněné pod č. 21/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu totiž vyplynulo, že postupovaná pohledávka vznikla na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 28. 6. 2009 a k jejímu postoupení došlo nejprve postupní smlouvou ze dne 26. 3. 2013, přičemž tato cesse byla společností F. P. jako postupitelem oznámena žalované dne 29. 3. 2013, resp. k jejímu dalšímu postoupení J. B. na žalobkyni došlo na základě postupní smlouvy ze dne 4. 3. 2014, přičemž J. B. jako postupitel oznámil tuto skutečnost žalované dne 24. 3. 2014. Na věc tedy bylo zapotřebí aplikovat příslušnou judikaturu vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb.

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že již v odkazovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12.2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, vyložil, že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníkovi ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Oznámením o postoupení pohledávky, adresovaném dlužníku, vyvolá postupitel změnu osoby oprávněné přijmout plnění a také na sebe riziko vyplývající z toho, že i v případě neplatnosti (nebo dokonce neexistence) smlouvy o postoupení pohledávky splní dlužník dluh třetí osobě (postupníku) s účinky i pro postupitele. Ve vztahu mezi postupníkem a dlužníkem není platnost postoupení právně významná. Oznámí-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníku, vyvolá tento notifikační úkon zamýšlené právní důsledky (týkající se osoby oprávněné přijmout plnění) i tehdy, jestliže k postoupení vůbec nedošlo, nebo byla-li smlouva o postoupení pohledávky neplatná. Pro dlužníka je podstatné, zda postupovaná pohledávka existuje, není však jeho věcí, kdo pohledávku vymáhá; dluh má splnit podle pokynů věřitele. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem.

Namítala-li žalovaná, že závěry obsažené v rozhodnutí ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, nelze vztáhnout na situaci, v níž dochází k opakovanému postoupení pohledávek, tedy že postupník, na nějž byla (dle žalované neplatně) postoupena pohledávka původního věřitele, není dále oprávněn předmětnou pohledávku postupovat na třetí osobu, a dlužníku tak určovat další od původního věřitele odlišné „platební místo“ [otázka ad a) a ad b)], nelze jí dát za pravdu. Nejvyšší soud výše vyložené závěry obsažené v rozhodnutí ze dne 9. 12 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, nejednou aplikoval rovněž na případy, kdy došlo k opakovanému postoupení pohledávky (srov. rozsudek ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007, či rozsudek ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2004/2012). Z uvedených rozhodnutí, v nichž věřitel postoupil pohledávku postupníkovi, který ji dále postoupil třetí osobě (druhému postupníkovi), se podává, že v situaci, kdy nejsou dány výše uvedené výjimky, a postupitel oznámí dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, nemá dlužník vůči (prvnímu ani druhému) postupníkovi ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Dlužník není oprávněn zjišťovat, zda je smlouva o postoupení pohledávky platná, či zda vůbec existuje, dlužník má na základě notifikace postupitele plnit postupníkovi. Z uvedené judikatury tak rovněž vyplývá, že není vyloučeno, aby první postupník postoupenou pohledávku dále postoupil a tuto skutečnost dlužníku oznámil se všemi v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 vyloženými konsekvencemi. Dovolací soud proto při vázanosti dosavadní judikaturou poukazuje na to, že v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. ani případná absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pak (za uvedených podmínek) nevede k závěru o tom, že žalobkyně (jako druhý postupník) není aktivně věcně legitimovaná k podání žaloby, v níž se po dlužníkovi domáhá plnění pohledávky. Z uvedeného je pak zřejmé, že otázka ad a) ani otázka ad b) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešené a odvolací soud se od této rozhodovací praxe v napadeném rozhodnutí neodchýlil.

Ani žalovanou formulovaná otázka ad c) nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se jedná o otázku, která je založena na soudy nezjištěných předpokladech. Tvrzení žalované o tom, že postupníkem je společnost bez majetku, jež neplní své zákonné povinnosti (nezakládá účetní závěrky do sbírky listin již více než 9 let), jednatelem a jediným společníkem je osoba vysoce nedůvěryhodná, zjevně se jedná o společnost „nastrčenou“, a je tak ohrožena dobytnost pohledávky žalované na náhradu nákladů řízení, nenachází odraz ve skutkových zjištěních soudů. Nejvyšší soud již dříve opakovaně zdůraznil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017), že zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nad rámec výše uvedených a žalovanou výslovně formulovaných otázek pak z obsahu dovolání rovněž vyplynula námitka týkající se povinnosti soudu z úřední povinnosti bez dalšího přihlížet k absolutní neplatnosti smlouvy, přičemž v této souvislosti žalovaná odkazovala na četnou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se povinnosti soudu přihlížet k absolutní neplatnosti smlouvy z moci úřední. Tato však na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť projednávané věci se týká opakovaně již citovaná judikatura Nejvyššího soudu, dle které „oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (s výjimkou případů uvedených v § 525 obč. zák., eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu /zhoršení/ jeho právního postavení), vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky (srov. rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalovaná byla postupitelem v obou případech o postoupení pohledávky informována a současně nebyly naplněny podmínky uvedené v § 525 obč. zák., a žalovaná neprokázala, že by postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jejího právního postavení, nepříslušela jí v tomto sporu námitka neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky.

Konečně žalovaná namítala, že ze strany odvolacího soudu došlo k neoprávněnému přenesení důkazního břemene z žalobkyně na žalovanou. Dle názoru žalované měla žalobkyně tvrdit a prokazovat, že zprostředkovatelskou činnost, za níž v tomto řízení žádá vyplacení sjednané provize, vykonal J. B. jakožto jednatel společnosti F. P., s níž žalovaná předmětnou zprostředkovatelskou smlouvu uzavřela, nikoli J. B. jako fyzická osoba. Brojila tím proti závěru odvolacího soudu, dle nějž měla žalovaná prokázat na podporu svého tvrzení, že přestup hráče D. S. k žalovanému zajistil J. B. jednající jako fyzická osoba, nikoli jako jednatel společnosti F. P. Dle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně pak od usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2822/2013, či usnesení ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016.

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo prokázána (objektivně vzato) vůbec nemohla být a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001).

Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014. sp. zn. 33 Cdo 729/2013).

Odvolací soud posuzoval právní nárok uplatněný žalobkyní podle § 642 a § 644 obch. zák. Podle § 644 obch. zák. zprostředkovateli vzniká nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je předmětem zprostředkování.

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, dle nichž došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy se společností F. P., jejímž jediným jednatelem a společníkem byl J. B., v níž se tato společnost jako zprostředkovatel zavázala pro objednatele vyvíjet činnost směřující k tomu, aby hráč D. S. přestoupil z brazilského klubu k zájemci (žalované) a uzavřel s ním profesionální smlouvu a zájemce se zavázal zaplatit zprostředkovateli provizi ve sjednané výši. Předmět smlouvy byl naplněn dne 21. 7. 2009, kdy byla uzavřena profesionální smlouva (mezi žalovanou a předmětným hráčem). Soud prvního stupně měl žalobkyní za prokázané (a odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná přejal), že společnost F. P. zastoupena jednatelem J. B. jednala se společností E. B., která zastupovala předmětného hráče při zprostředkování přestupu, a že společnost F. P. uhradila společnosti E. B. za přestup hráče D. S. částku 8 800 EUR.

Snažila-li se žalovaná za uvedené situace zvrátit závěr soudu ve svůj prospěch tím, že s odkazem na § 647 obch. zák. argumentovala, že přestup hráče nezajistila společnost F. P., resp. že zprostředkování přestupu hráče nezajistil J. B. v pozici jednatele společnosti F. P., ale J. B. jako fyzická osoba, a k přestupu hráče a podpisu smlouvy došlo bez součinnosti společnosti F. P.., leželo na ní důkazní břemeno ve vztahu k prokázání takto tvrzených skutečností, neboť za daného skutkového stavu z těchto skutečností pro sebe vyvozovala příznivé právní důsledky. Odvolací soud tedy postupoval správně, pokud ji poučil, že takové tvrzení musí prokázat. Pokud tak žalovaná neučinila, tj. neunesla své důkazní břemeno a tvrzené skutečnosti neprokázala, rozhodl odvolací soud správně, když potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.

Odvolací soud se v souvislosti s řešením předmětné otázky (tj. zda žalovaná nesla důkazní břemeno k prokázání předmětných tvrzení) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 1. 2020

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru