Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 682/2011Usnesení NS ze dne 27.06.2012

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.682.2011.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 682/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: GE Money Auto a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, IČ 60112743, zastoupen JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Dukelská č. 15, proti žalované: H. Č., zastoupené Mgr. Radkem Chaloupkou, advokátem se sídlem Plzeň, Bedřicha Smetany 2, o zaplacení 271.960,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 335/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. 16 Co 23/2010-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 17. září 2009, č. j. 38 C 335/2004-191, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 189.720,- Kč spolu s úroky z prodlení specifikovanými úrokovou sazbou a počátkem doby prodlení, jak uvedeno ve výroku I., dále ve výroku II. žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 21.120,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3,5% ročně z částky 10.560,- Kč od 24. 11. 2002 do zaplacení a z částky 10.560,- Kč od 24. 12. 2002 do zaplacení, zamítl, dále ve výroku III. přiznal náhradu hotových výdajů a odměnu zástupci žalované ve výši 137.908,37 Kč (výrok III.) a konečně žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.)

Předmětem řízení byly nároky žalobce na leasingové splátky a smluvní pokutu z leasingové smlouvy.

V předcházejícím řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 7. 2005, č. j. 38 C 335/2004-69, žalobu z převážné části (až na částku 21.120,- Kč s příslušenstvím) zamítl a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 54 Co 511/2005-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, č. j. 32 Odo 1127/2006-149 byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení a ten poté zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně nato konstatoval, že předmětem řízení zůstala částka 210.840,- Kč, která představuje dlužné dodatečné splátky a splátky do odevzdání předmětu leasingu (použitý automobil Opel Astra), tj. šest splátek po 10.560,- Kč, celkem 63.360,- Kč a 14 splátek ke dni zabavení předmětu leasingu Policií ČR v celkové výši 147.480,- Kč.

Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána z větší části důvodně, přičemž byl vázán právním názorem dovolacího soudu.

Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 18. 11. 1999 uzavřena leasingová smlouva ve smyslu § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), jejíž součástí byly všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu, předávací protokol a splátkový kalendář. Poněvadž žalovaná předmět leasingu žalobci nevrátila, byla povinna uhradit všechny nezaplacené leasingové splátky za dobu, na kterou byla smlouva uzavřena, včetně splátky, odpovídající ceně (zůstatkové) za odprodej vozidla. Smlouva nezanikla z důvodu dodatečné nemožnosti plnění podle § 575 odst. 1 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) proto, že předmět leasingu byl žalované odebrán Policií ČR podle § 78 trestního řádu. Podle čl. V. bod 3 Všeobecných smluvních podmínek uživatel nese riziko poškození, zničení, ztráty, odcizení či předčasného opotřebení předmětu leasingu, i když na tom nenese vinu. Žalovaná je proto povinna platit leasingové splátky po dobu trvání leasingu, popř. platit další úhrady vyplývající z ujednání v leasingové smlouvě (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004).

Soud prvního stupně dovodil, že předmětná leasingová smlouva zanikla na základě přípisu žalobce z 28. 4. 2001 o jejím ukončení, neboť vzhledem k tomu, že žalovaná neinformovala žalobce písemně o tom, že se nachází ve vazbě a kam jí má žalobce zasílat korespondenci, zmařila svým opomenutím doručení výpovědi a výpověď tak podle čl. X. Všeobecných smluvních podmínek nabyla účinnosti dnem, kdy byla žalobci vrácena zpět jako nedoručená, tj. 15. 5. 2001. Žalovaná je dále povinna v souladu se Všeobecnými smluvními podmínkami zaplatit žalobci dodatečné splátky do okamžiku odevzdání předmětu leasingu. Policie ČR usnesením ze dne 16. 10. 2002 s právní mocí dne 31. 10. 2002 vyzvala žalobce k převzetí předmětu leasingu nakládat již od 1. 11. 2002 a není tudíž možno požadovat po žalované další dvě leasingové splátky ve výši 10.560,- Kč. Žalovaná je však povinna zaplatit dodatečné splátky do listopadu 2002, kdy vozidlo bylo v držení Policie ČR.

Soud prvního stupně proto rozhodl, jak uvedeno ve výrocích I. a II. jeho rozsudku s tím, že spolu s dlužnými leasingovými splátkami je žalovaná povinna uhradit též příslušné úroky z prodlení podle § 369 odst. 1 obch. zák. a nař. vlády č. 142/1994 Sb.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že ohledně částky 10.200,- Kč se žaloba zamítá, jinak se potvrzuje (výrok I.), ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II.), zástupci žalované JUDr. Miloslavu Krýsovi se nepřiznává náhrada hotových výdajů a odměna za právní zastoupení za odvolací řízení (výrok III.) a konečně žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeném, tj. ve vyhovujícím výroku I. podle § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právními závěry, zejména s tím, že pokud žalovaná předmět leasingu po zániku smlouvy (odstoupením žalobce) žalobci nevrátila, má žalobce podle čl. X. Všeobecných smluvních podmínek nárok na dodatečné splátky za každý započatý měsíc dalšího užívání předmětu leasingu. Přitom žalobce měl možnost předmět leasingu užívat již dne 1. 11. 2002, takže má nárok na dodatečné splátky pouze do října 2002 (tzn. 17 x 10.560,- Kč). K námitkám žalované, že není možné po ní žádat další splátky do doby odevzdání vozidla žalobci, odvolací soud podotkl, že sama žalovaná jako leasingový uživatel se po propuštění z vazby v prosinci 2001 měla zajímat o osud předmětu leasingu a zajistit, aby vozidlo bylo vráceno žalobci, neboť zajisté pominul důvod jeho zadržení policií. Pokud se o osud vozidla nezajímala, ani se jinak se žalobcem nedohodla, musí nést následky svého chování a zaplatit dodatečné splátky, jak bylo ujednáno v čl. X. Všeobecných smluvních podmínek.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku odvoláním napadeném a ve výroku o nákladech advokáta jako věcně správný podle § 219 o. s. ř., pouze opravil malou početní chybu a v rozsahu této opravy co do částky 10.200,- Kč žalobu zamítl.

Proto tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které směřuje do částečně potvrzujícího výroku pod bodem I. výroku napadeného rozsudku s tím, že ostatní výroky tohoto rozsudku nejsou dovoláním dotčeny.

Podle názoru dovolatelky je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu, když soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, jenž jeho dřívější rozsudek zrušil.

I v případě, že by nebyla dána uvedená přípustnost dovolání, je dovolatelka toho názoru, že je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, když řeší právní otázku, která je soudy rozhodována rozdílně. Jako dovolací důvod uplatňuje dovolatelka nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka nejprve namítá, že výrok I. dovoláním napadeného rozsudku považuje za zmatečný, neboť pokud jde o částečnou změnu zamítnutím žaloby co do částky 10.200,- Kč, není rozhodnutí nijak odůvodněno v tomto směru je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, nicméně dovolání směřuje toliko do potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu.

Dovolatelka se domnívá, že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu nerespektuje právní názor Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 5318/2007, které dopadá na danou věc, poněvadž posuzuje ustanovení Všeobecných smluvních podmínek, podle kterého se „uživatel zavazuje za každý jeden započatý měsíc dalšího užívání předmětu leasingu po skončení leasingové smlouvy uhradit dodatečnou splátku jako formu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním vozidla bez právního důvodu“ tak, že je toto ustanovení neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, protože dohoda o tom, že uživatel bude platit leasingové splátky i po zániku leasingové smlouvy odporuje tomu, že leasingové splátky se platí jen po dobu trvání leasingu.

Dovolatelka na základě toho má za to, že dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu (stejně jako výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) vychází z nesprávného právního názoru, že předmětné ustanovení v čl. X. věta poslední Všeobecných smluvních podmínek, je právně platné. Jak se shodly soudy obou stupňů, vztah z leasingové smlouvy zanikl mezi účastníky k datu 15. 5. 2001, takže by v úvahu přicházelo nanejvýš uložit žalované povinnost uhradit dlužnou leasingovou splátku za měsíc duben 2001. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná předmětné vozidlo v době po 15. 5. 2001 neužívala a ani užívat nemohla, neboť bylo již před tím vydáno policii podle trestního řádu. Náhrada takového bezdůvodného obohacení, vymáhaného žalobcem, je navíc vázáno na dvouletou subjektivní promlčecí dobu a dovolatelka z opatrnosti s předstihem vznáší námitku promlčecí.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I. dovoláním napadeného rozsudku a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované odkazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k problematice právního charakteru leasingových smluv (např. rozsudky ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 579/2004, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006 anebo ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 2066/2007). Žalobce zdůrazňuje, že podstata právního vztahu z finančního leasingu spočívá v tom, že leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, avšak jeho práva a povinnosti náležejí podle smlouvy leasingovému nájemci, s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby. Odpovědnost za předmět nájmu tak spočívá na straně leasingového nájemce, a tím se typově odlišuje od běžného nájmu.

Žalobce dále poukazuje na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, podle něhož v případě, kdy si leasingová společnost jako pronajímatel ve smlouvě s leasingovým nájemcem pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce sjedná právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, není výkon tohoto práva v rozporu s poctivým obchodním stykem jen proto, že jde o splátky splatné po odstoupení od smlouvy (po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Právním důvodem vzniku pohledávky, představující souhrn splátek splatných po dni účinnosti odstoupení od smlouvy, je ujednání stran smlouvy o majetkovém vyrovnání pro případ odstoupení od smlouvy, které není v rozporu v dispozitivním ustanovením § 351 obch. zák. Pokud je dovozováno právo na zaplacení splátek po ukončení leasingové smlouvy na základě smluvního ujednání, pak lze tím spíše dovodit na stejném základě právo na úhradu dodatečných splátek.

Podle žalobce je rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5318/2007 vybočením z dosavadní konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, popř. odmítl a uplatňuje náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a nejprve se musel zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)

Dovolatelka má za to, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolatelce však v tomto ohledu nelze přisvědčit, poněvadž odvolací soud ve svém předchozím zrušovacím rozhodnutí (a po něm i soud prvního stupně) byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1127/2006, a to pouze v otázce dodatečné nemožnosti plnění, kterou dovolací soud v tomto případě neshledal a odvolací soud s ohledem na to soudu prvního stupně uložil zabývat se dalšími úhradami podle leasingové smlouvy, což bylo předmětem dalšího řízení po zrušení předchozích rozhodnutí.

Dovolání proto může být v daném případě přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Jediným způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které též dovolatelka uplatňuje.

Dovolatelka sice výslovně právní otázku zásadního významu nevymezuje, z kontextu dovolání nicméně vyplývá, že s poukazem na výše uváděný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5318/2007 považuje právní posouzení přiznaného nároku na leasingové splátky za užívání předmětu leasingu po ukončení leasingové smlouvy, za nesprávné a tudíž přiznání předmětného nároku za neopodstatněné.

S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje.

Dovolatelkou uváděné rozhodnutí svědčí o nejednotnosti rozhodování Nejvyššího soudu v předmětné právní otázce (viz též žalobcem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu), v této době. Ke sjednocení rozhodovací praxe pak došlo rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, které zásadně akceptuje a zdůrazňuje princip dispozitivnosti ujednání v obchodních závazkových vztazích, když připouští i nárok na splátky splatné po odstoupení od leasingové smlouvy (resp. po odebrání vozidla leasingovému nájemci). Rozhodná jsou smluvní ujednání, která si strany sjednaly a o něž se předmětný nárok opírá. V projednávaném případě je pak zcela irelevantní okolnost, že předmět leasingu (vozidlo) byl odebrán žalované úkonem Policie ČR v trestním řízení, poněvadž taková okolnost musí jít k tíži žalované jako leasingového nájemce, který podle smlouvy plně odpovídá za předmět leasingu (kromě výluky ve vyjmenovaných případech) a je povinna uhradit sjednané splátky i za dobu po ukončení smlouvy, kdy předmět leasingu sice neužívala, ale byla přesto povinna ujednané splátky zaplatit.

Na tomto právním závěru, obecně vyplývajícím z judikátu velkého senátu Nejvyššího soudu, shora citovaného, není důvod nic měnit ani v posuzovaném případě.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.) a tudíž dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 první věta, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání bylo odmítnuto a žalovaná by tak byla povinna k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci.

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla žalobci přiznána za použití § 150 o. s. ř. v návaznosti na § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř., a to se zřetelem k tíživým sociálním a majetkovým poměrům žalované, obdobně, jak již učinily soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. června 2012

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru