Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 6058/2016Usnesení NS ze dne 20.09.2017

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.6058.2016.1
Dotčené předpisy
§ 237 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

23 Cdo 6058/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Domovy sociálních služeb Kadaň a Maštov, příspěvková organizace, se sídlem v Kadani, Březinova 1093, IČO 46789910, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze, Poříčská 2082/41, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze - Vinohrady, Orlická 2020/4, IČO 41197518, o zaplacení částky 916 995,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 135/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2016, č. j. 30 Co 239/2016-303, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. ledna 2016, č. j. 11 C 135/2015-257, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.

Žalobkyně je příspěvkovou organizací zřízenou Ústeckým krajem, jejímž hlavním předmětem činnosti je poskytování sociálních a zdravotních služeb v pobytových zařízeních podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Účastníci řízení dne 30. března 2007 uzavřeli zvláštní smlouvu č. 7U52W004 (dále jen „zvláštní smlouva“), ve které si mimo jiné sjednali, za jakých podmínek bude žalovanou hrazena ošetřovatelská a rehabilitační zdravotní péče. Podle článku IV odst. 1 předmětné smlouvy se hodnoty bodu, výše úhrad hrazené zdravotní péče a regulační omezení objemu poskytnuté hrazené zdravotní péče sjednávají dodatkem ke smlouvě podle § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“). Strany smlouvy si dále sjednaly, že žalobkyně bude jednou měsíčně předávat pojišťovně vyúčtování poskytnuté péče fakturou a pojišťovna fakturu uhradí ve lhůtě 30 dnů v případě vyúčtování v elektronické formě, příp. ve lhůtě 40 dnů u faktury v papírové podobě. Pro období roku 2012 nebyl mezi stranami smlouvy sjednán dodatek o způsobu úhrady zdravotní péče (nepodepsaný dodatek č. 8), neboť žalobkyně nesouhlasila s podmínkami úhrady navrženými v tomto dodatku.

Soud prvního stupně vycházel z toho, že mezi účastníky bylo nesporné, že objem vykázané a uznané péče poskytované žalobkyní a uznané žalovanou činil za rok 2012 celkem 3 058 654 bodů. Na předběžných úhradách žalovaná zaplatila celkem 1 715 052 Kč a dne 22. dubna 2013 doplatila na účet žalobkyně částku 120 741,10 Kč, a to na základě celkového vyúčtování za rok 2012. Celkem tedy žalovaná za rok 2012 uhradila žalobkyni 1 835 793,10 Kč. Žalobkyně ovšem s tímto vyúčtováním nesouhlasila, neboť vyúčtování provedené žalobkyní za rok 2012 vycházelo z podmínek dodatku č. 8, s nimiž žalobkyně nesouhlasila a dodatek nebyl sjednán (nebyl žalobkyní podepsán). Žalobkyně proto vyúčtování u žalované reklamovala a žádala proplacení neodmítnutých (tzn. přiznaných) bodů sazbou 0,90 Kč za bod. Žalovaná na reklamaci žalobkyně reagovala dopisem, v němž odůvodnila způsob vyúčtování poskytnuté zdravotní péče za rok 2012 s poukazem na to, že je přesvědčena o nutnosti aplikace Přílohy č. 1 části B) bodu 2 písm. b) úhradové vyhlášky, neboť tento způsob úhrady považuje žalovaná za spravedlivý pro obě smluvní strany a za způsob obvyklý v systému veřejného zdravotního pojištění.

Soud prvního stupně se na základě zjištěného skutkového stavu zabýval otázkou, zda úhradová vyhláška č. 425/2011 Sb. pro rok 2012 je pro žalobkyni závazná, ať už na základě přímé aplikovatelnosti úhradové vyhlášky podle čl. IV zvláštní smlouvy či na základě analogie práva. Nejprve soud prvního stupně posuzoval, zda by úhradová vyhláška mohla být pro žalobkyni závazná na základě přímé aplikovatelnosti této vyhlášky sjednané v článku IV zvláštní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že úhradová vyhláška pro vztah mezi účastníky není závazná, neboť z článku IV odst. 1 zvláštní smlouvy nevyplývá její přímá aplikovatelnost. Strany smlouvy si v tomto článku sjednaly, že hodnota bodu, výše úhrad zdravotní péče a případná regulační omezení budou sjednány dodatkem ke smlouvě podle § 17 odst. 6 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Citované ustanovení hovoří o dohodovacím řízení a o tom, za jakých podmínek vydá Ministerstvo zdravotnictví vyhlášku v případě, že se účastníci dohodovacího řízení neshodnou, příp. jejich dohoda je v rozporu s právními předpisy, přičemž tato vyhláška se použije, pokud se zdravotnické zařízení a zdravotní pojišťovna na podmínkách úhrad nedohodnou jinak. Podle soudu prvního stupně se ovšem dohodovacího řízení nikdy neúčastnily orgány z resortu sociální péče a ani pro rok 2012 žádné takové dohodovací řízení za účasti orgánů sociální péče neproběhlo. Mezi smluvními stranami byla tedy v letech 2007 až 2011 využívána pouze možnost individuálního ujednání o výši hodnoty bodu (jednotky poskytované zdravotní péče). Skutečnost, že v roce 2012 nedošlo ohledně výše hodnoty bodu ke shodě, nemůže podle soudu prvního stupně založit možnost aplikace úhradové vyhlášky, jestli jejímu vydání nepředcházelo neúspěšné dohodovací řízení, kterého by se účastnil profesní zástupce poskytovatelů sociálních služeb.

Soud prvního stupně se dále zabýval možností analogické aplikace úhradové vyhlášky a uzavřel, že ani analogická aplikace úhradové vyhlášky nepřichází v úvahu. Svůj závěr soud odůvodnil předně tím, že úhradová vyhláška vychází z principu regulace a degresní hodnoty bodu, které Ústavní soud označil ve svém nálezu ze dne 22. října 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, za protiústavní. Soud prvního stupně sice přisvědčil žalované, že takto Ústavní soud rozhodl až v roce 2013 s účinky pro futuro, ovšem tato skutečnost nic nemění na závěru o protiústavnosti principů, na nichž byla založena i úprava učiněná úhradovou vyhláškou pro rok 2012. Podle závěru soudu prvního stupně pak nelze analogicky aplikovat právní předpis, který je v rozporu s Ústavou. Analogickou aplikaci úhradové vyhlášky soud prvního stupně odmítl také s ohledem na princip legitimního očekávání a uvedl, že vztah mezi účastníky je vztahem soukromoprávním a podmínky úhrady poskytované péče lze určit dohodou, nikoli jednostranným aktem jedné ze smluvních stran bez předchozího vzájemného projednání.

Soud prvního stupně tedy uzavřel, že úhradovou vyhlášku nelze na vztah účastníků aplikovat a žalovaná je tak povinna hradit žalobkyni zdravotní péči, kterou poskytla pojištěncům žalované, výkonovým způsobem, tedy úhradou za bod, jehož hodnota činí 90 haléřů. Při stanovení ceny za bod soud vycházel ze shodné úhrady za bod, která byla mezi účastníky sjednána ve třech předcházejících letech, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, podle kterého nebyla-li výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči z prostředků veřejného zdravotního pojištění pro určité úhradové období sjednána ve smlouvě ani stanovena právním předpisem, určí ji soud.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. července 2016, č. j. 30 Cdo 239/2016-303, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudy prvního stupně, nikoli však s jeho právním posouzením věci. Podle názoru odvolacího soudu byl postup žalované, která vykázanou zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované v roce 2012 uhradila podle úhradové vyhlášky, správný.

Odvolací soud ve svém odůvodnění vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, a z další judikatury, která na tento rozsudek navázala. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rozebral závěry citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedl, že nemá důvodu se od něj v této věci odchýlit. Odvolací soud proto v souladu s citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu uzavřel, že úhradovou vyhlášku lze analogicky aplikovat i na smluvní vztah mezi účastníky tohoto řízení, a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která byla dovolacím soudem vyřešena, avšak měla by být podle názoru dovolatelky posouzena jinak. Dovolatelka uvedla, že je jí známa judikatura Nejvyššího soudu k otázce analogické aplikace úhradové vyhlášky na úhradu zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb, a v dovolání se zaměřila na polemiku se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014.

Podle názoru dovolatelky samotná skutečnost, že zdravotní péče poskytovaná v zařízeních sociálních služeb je hrazena z jednoho systému veřejného zdravotního pojištění, nevede k závěru, že má být hrazena také podle stejného předpisu. Tento závěr vyplývající z citovaného rozsudku je podle dovolatelky nelogický, neboť ze systému veřejného zdravotního pojištění jsou hrazeny úhrady různým subjektům na základě různých právních předpisů.

Dovolatelka dále argumentovala tím, že i úmysl zákonodárce byl odlišný a nevede k analogické aplikaci úhradové vyhlášky, neboť právní režim zdravotnických zařízení se liší od právního režimu zařízení sociálních služeb a některé vyhlášky Ministerstva zdravotnictví se na pobytová zařízení vztahují a jiné nikoli. Podle dovolatelky pak to, že není výslovně upravena aplikace úhradové vyhlášky na poskytování zdravotní péče v zařízeních sociálních služeb, nepředstavuje mezeru v zákoně, nýbrž úmysl zákonodárce. Podle dovolatelky analogie nepřichází v úvahu rovněž z toho důvodu, že úhradová vyhláška v § 1 obsahuje taxativní výčet zdravotnických odborností, na které se vztahuje, a v souladu se závěry doktríny je v takovém případě analogie nepřípustná.

Dovolatelka také polemizovala s tím, že Nejvyšší soud v citovaném rozsudku opřel svoji úvahu o poskytování srovnatelné zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních podle § 22 písm. c) a e) zákona o veřejném zdravotním pojištění, a uvedla, proč dle jejího mínění citované ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění nelze aplikovat na zdravotní péči poskytovanou v pobytových zařízeních sociálních služeb. Podle názoru dovolatelky je navíc otázka, pod jaké ustanovení úhradové vyhlášky podřadit poskytování zdravotní péče v zařízení sociálních služeb, odbornou a při jejím řešení by se soud měl opřít o názor znalce. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v daném případě je nejbližší položka uvedená v první příloze, část B bod 2 písm. b) úhradové vyhlášky, a uvedla, že se jedná o řešení medicínské otázky, kterým se měl zabývat znalec, nikoli soud.

Odvolací soud se podle dovolatelky nevypořádal s ostatními judikáty Nejvyššího soudu, v jejichž intencích postupoval soud prvního stupně, konkrétně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2013, sp. zn. 32 Cdo 2309/2011, dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010. S citovanými rozsudky se pak dle dovolatelky nevypořádal ani dovolací soud v rozsudku, s nímž dovolatelka polemizuje, čímž nastolil právní nejistotu.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyložila, z jakých důvodů považuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, za správný, a zevrubně polemizovala s argumentací dovolatelky. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, neboť dovolatelka podle jejího názoru nepřinesla žádné přesvědčivé argumenty, na základě kterých by bylo možné dojít k závěru, že by předmětná právní otázka měla být vyřešena jinak.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody pro změnu své dosavadní rozhodovací praxe, jak navrhovala dovolatelka.

Řešený případ má stejný skutkový základ jako případ, kterým se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 28. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014. Na tento rozsudek dále Nejvyšší soud navázal i ve svých dalších rozhodnutích (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016. sp. zn. 32 Cdo 5270/2015; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 305/2016). Je proto v souladu se zásadou legitimního očekávání, že soudy skutkově podobné případy rozhodují podobným způsobem.

Judikatorní závěry Nejvyššího soudu ohledně možnosti analogické aplikace úhradové vyhlášky na poskytování zdravotní péče v zařízeních sociálních služeb byly nadto potvrzeny také Ústavním soudem, a to nálezem Ústavního soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, v němž Ústavní soud mimo jiné uzavřel, že má-li obecný soud určit cenu plnění v oblasti vysoce regulované, jako je tomu v oblasti poskytování zdravotní péče, navíc s omezenými finančními zdroji danými objemem prostředků veřejného zdravotního pojištění, nelze považovat za svévolné či nepředvídatelné, je-li cena plnění určena pomocí výpočtů užívaných pro určení ceny plnění v obdobně regulované oblasti, s obdobným předmětem plnění, navíc při využití shodného zdroje finančních prostředků (veřejného zdravotního pojištění).

Dovolatelka ve svém dovolání vyložila, v čem s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu nesouhlasí, ovšem dovolací soud neshledal důvody pro odchýlení se od dosavadní judikaturní praxe (viz výše). Převážnou většinu své argumentace postavila dovolatelka na tom, že analogická aplikace úhradové vyhlášky nepřichází v úvahu z toho důvodu, že bylo úmyslem zákonodárce, aby se na poskytování zdravotní péče v zařízeních sociálních služeb úhradová vyhláška nevztahovala. S tím, že existuje oddělený právní režim úpravy zdravotnických zařízení a zařízení sociálních služeb, lze s dovolatelkou souhlasit, ovšem tato skutečnost nevylučuje možnost analogické aplikace úhradové vyhlášky při stanovení výše úhrad za poskytnutou zdravotní péči v případech, kdy je mezi pojišťovnou a zařízením sociálních služeb sice uzavřena platná dohoda o poskytnutí určitého plnění, avšak není pro konkrétní rok platně sjednána cena za takové plnění. Na základě výše uvedeného dovolací soud neshledal důvody pro změnu své dosavadní rozhodovací praxe, jejíž závěry byly ostatně potvrzeny i ze strany Ústavního soudu (viz výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16).

S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by posuzování aplikace konkrétních ustanovení úhradové vyhlášky mělo být otázkou odbornou, jejíž řešení má být svěřeno znalci. V souladu s procesní zásadou iura novit curia nelze znalci uložit, aby řešil otázku právní, přičemž otázka, podle kterých ustanovení úhradové vyhlášky má být určena výše úhrady za zdravotní péči poskytnutou v zařízení sociálních služeb, představuje otázku právní, neboť se týká posuzování aplikace právní normy.

Jestliže dovolatelka namítala, že se odvolací soud nevypořádal s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu a že judikatura Nejvyššího soudu je rozporná, nelze jí přisvědčit. V rozhodnutích, na která dovolatelka odkazovala, řešil Nejvyšší soud odlišné otázky, než analogickou aplikaci úhradové vyhlášky, a závěry těchto rozhodnutí nejsou v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí týkající se analogické aplikace úhradové vyhlášky.

Dovolací soud uzavírá, že v rozsudku ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, s nímž dovolatelka nesouhlasí a polemizuje s jeho závěry, dostatečně vyložil své úvahy vedoucí k právnímu závěru o možnosti analogické aplikace úhradové vyhlášky a není důvodu, aby se od něj a od dalších rozhodnutí, která z tohoto rozsudku vychází, nyní odchýlil a předestřenou právní otázku vyřešil odlišně, a to i s ohledem na výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2017. sp. zn. IV. ÚS 2545/16.

Nejvyšší soud proto dovolání jakožto nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. září 2017

JUDr. Kateřina Horno ch o v á

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru