Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 604/2016Usnesení NS ze dne 05.08.2016

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.604.2016.1
Dotčené předpisy

§ 118a o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 3718/16 ze dne 21.02.2017 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 604/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KABINET spol. s r.o. se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 10/1772, PSČ 130 00, IČO 26684403, zastoupené JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, PSČ 150 00, proti žalované Palladium Praha s.r.o. se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, IČO 28452704, zastoupené JUDr. Halkou Pohlovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Kolářova 582/4, PSČ 143 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 242/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2015, č. j. 28 Co 479/2014-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Halky Pohlové, advokátky, se sídlem v Praze 4, Kolářova 582/4, PSČ 143 00.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem za dne 8. července 2014,

č. j. 65 C 242/2012-128, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR ze dne 16. října 2011, Rsp 513/10 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).

Soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 27. července 2007 uzavřena nájemní smlouva, v rámci které byla platně sjednána na rozhodčí doložka. Na základě této rozhodčí doložky byla dne 16. března 2010 doručena žaloba Rozhodčímu soudu při HK ČR a AK ČR. V řízení se žalobkyně opakovaně vyjadřovala jak ve věcných otázkách, tak v procesních otázkách. Žalobkyni byla všechna vyjádření žalované zasílána k vyjádření a současně i všechna usnesení rozhodčího senátu. V řízení proběhla 3 ústní jednání. Dne 16. října 2011 byl vydán předmětný rozhodčí nález. Tento rozhodčí nález nebyl veřejně vyhlášen. Dále bylo zjištěno, že rozhodčí soud nevydal usnesení o svém dalším procesním postupu tak, jak předvídal ve svém usnesení ze dne 14. dubna 2011.

K námitce žalobkyně ohledně absence poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soud prvního stupně uvedl, že v rozhodčím řízení byly ke skutečnostem, na jejichž základě rozhodčí soud rozhodl, předložené důkazy, a závěry rozhodčího soudu vycházely z vyjádření účastníků podaných ve věci, a to jak v otázce odstoupení od smlouvy, tak v otázce neplatnosti nájemní smlouvy. V rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu se soud zaměřuje pouze na to, zda procesní postup, který vedl k závěrům učiněným rozhodčím soudem, umožnil účastníkům plně uplatnit rozhodné skutečnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání. V tomto ohledu soud zavřel, že volba rozhodčího soudu neaplikovat ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř. byla akceptovatelným postupem, jenž nezpůsobil vadu řízení, která by znemožnila žalobkyni spor před rozhodci projednat.

Dále se soud prvního stupně zabýval tím, že rozhodčí soud nevydal usnesení o dalším postupu tak, jak vyhlásil v usnesení na ústním jednání dne 14. dubna 2011. Jak vyplývá z protokolu o ústním jednání ze dne 14. dubna 2011, ke skončení tohoto jednání byly provedeny všechny důkazy a do zápisu bylo konstatováno, že dokazování se končí. Ani v následných podáních účastníků – v závěrečných návrzích – nebyly žádné další rozhodné skutečnosti ani návrh důkazů učiněny. V tomto případě se tedy dle názoru soudu prvního stupně jedná o procesní vadu, ale nikoli takového významu, že by jejím následkem byla nemožnost věc před rozhodci řádně projednat.

K námitce, že rozhodčí nález není dostatečně odůvodněný, soud prvního stupně uvedl, že nedostatečné odůvodnění rozhodčího nálezu není důvodem, pro který by zákon o rozhodčím řízení připouštěl zrušení postupem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Žalobu na zrušení rozhodčího nálezu proto zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2015, č. j. 28 Co 479/2014-160, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně o tom, že v průběhu rozhodčího řízení se obě účastnice sporu opakovaně písemně vyjádřily ve věci samé, jejich podání byla vždy protistraně doručena, byla jim dána možnost vyjádřit se k těmto podáním a rozhodčí soud pro takové vyjádření stanovil přiměřenou lhůtu. Obě účastnice opakovaně využily možnosti navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení, vyjádřily se k již provedeným důkazům i důkazům ještě navrženým, předložily rozhodčímu soudu písemná závěrečná vyjádření ve věci samé, v nichž nenavrhly provedení dalších důkazů. V jejich právní věci se konala tři ústní jednání, obě účastnice řízení se jich zúčastnily a z protokolu o posledním z těchto jednání vyplynulo, že ke skončení tohoto jednání byly provedeny všechny důkazy a bylo vyhlášeno, že dokazování bylo skončeno. Účastníkům byla poskytnuta lhůta pro podání závěrečných návrhů. Rozhodčí soud na závěr tohoto jednání uvedl, že po uplynutí lhůty bude rozhodnuto usnesením o dalším postupu. V závěrečných návrzích účastnic žádné další důkazy nebyly navrženy. Za uvedeného stavu řízení muselo být účastníkům zřejmě, že projednání sporné věci je skončeno. Jestliže rozhodčí soud shledal, že ve věci je možno rozhodnout a nevydal avizované usnesení „o dalším postupu“, tedy usnesení, že projednávání sporu je skončeno, a vydal rozhodčí nález, pak rozhodně nejde o vadu řízení, jež by měla za následek, že žalobkyni nebyla poskytnuta dostatečná možnost uplatnit její procesní práva. Rozhodčí soud vzal věcnou argumentaci žalobkyně v potaz, provedl důkazy navržené žalobkyní, v průběhu řízení řádně a včas žalobkyni seznámil s argumentací druhé strany včetně jejích důkazních návrhů. Procesním postupem rozhodčího soudu se žalobkyně rozhodně nedostala do nerovného postavení vůči žalované.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Odvolací soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a ústavního soudu České republiky týkající se poučovací povinnosti rozhodčího soudu ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/07). Žalobkyni v řízení před rozhodci nebylo prokazatelně poskytnuto poučení podle § 118 a odst. 3 občanského soudního řádu, ačkoli rozhodčí soud žalobu zamítl s tím, že „žalobce svá tvrzení o zániku smlouvy odstoupením, ani relativní neplatnosti nájemní smlouvu neprokázal“. Rozhodčí soud tedy v daném případě zamítl žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene, aniž by však žalobkyni poučil, že takové důkazní břemeno měla a o čem ho měla. Rozhodce byl v takovém případě povinen vyzvat žalobkyni k doplnění dalších důkazů, které mohly případně ještě zvrátit jeho názor o skutkovém základu, a poučit žalobkyni o důsledcích nesplnění výzvy. Rozhodčí soud tak žalobkyni upřel možnost plně uplatnit svá práva, kterou mu spolu se zásadou rovného postavení stran v rozhodčím řízení garantuje kogentní ustanovení § 18 zákona o rozhodčím řízení. Proto je dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 odst. 1 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

Dalším důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu je absence řádného odůvodnění rozhodčího nálezu. Podle § 25 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení musí rozhodčí nález obsahovat odůvodnění, ledaže se strany dohodly na tom, že odůvodnění není třeba. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Pro obsah odůvodnění je možné analogicky aplikovat § 157 občanského soudního řádu. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. logicky odpovídá právo účastníka na řádné odůvodnění rozhodnutí, které je jedním ze základních atributů řádného procesu.

Z výše uvedených důvodu dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud na základě podaného dovolání zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Podle žalované není rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního ani Nejvyššího soudu. Rozhodčí soud v dané věci posuzoval stěžejní otázku, zda odstoupení od nájemní smlouvy učiněné žalobkyní bylo účinné a zda byla nájemní smlouva uzavřena platně. Ze strany žalobkyně byla učiněna veškerá potřebná tvrzení a označeny důkazy, pro právní posouzení věci, proto nebylo nutné doplňovat rozhodné skutečnosti a provádět další prokazování, a nebyl tudíž důvod k postupu dle § 118a o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2 článku II., zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) oprávněným subjektem, který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Dovolatelka předně namítá, že jí nebylo umožněno věc před rozhodci řádně projednat. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 o. s. ř. zpochybněna, vyplývá, že v průběhu rozhodčího řízení se obě účastnice sporu opakovaně písemně vyjádřily ve věci samé, jejich podání byla vždy protistraně doručena, byla jim dána možnost vyjádřit se k těmto podáním, obě účastnice opakovaně využily možnosti navrhnout důkazy na podporu svých tvrzení, vyjádřily se k již provedeným důkazům i důkazům ještě navrženým, předložily rozhodčímu soudu písemná závěrečná vyjádření ve věci samé, v nichž nenavrhly provedení dalších důkazů, v jejich právní věci se konala tři ústní jednání, obě účastnice řízení se jich zúčastnily a z protokolu o posledním z těchto jednání vyplynulo, že ke skončení tohoto jednání byly provedeny všechny důkazy a bylo vyhlášeno, že dokazování bylo skončeno. Účastníkům byla poskytnuta lhůta pro podání závěrečných návrhů. Rozhodčí soud na závěr tohoto jednání uvedl, že po uplynutí lhůty bude rozhodnuto usnesením o dalším postupu. V závěrečných návrzích účastnic žádné další důkazy nebyly navrženy. Za takové situace je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla v rozhodčím řízení zkrácena na svém právu věc před rozhodci projednat, v souladu se závěry vyjádřenými v rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 zákona o rozhodčím řízení) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení § 118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (v podrobnostech např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. I. ÚS 3227/2007). Je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2001), na místě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout).

Předmětem rozhodčího řízení byly nároky uplatněné z uzavřené nájemní smlouvy, k její platnosti a platnosti jejího ukončení bylo vedeno dokazování a o nárocích z nájemní smlouvy bylo také rozhodnuto. K poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. tedy nebyl žádný důvod. Rozhodčí soud své rozhodnutí založil na posouzení právních otázek, ke kterým vedl v průběhu řízení dokazování. Zkoumal dvě zásadní právní otázky, přičemž navržené a přeložené důkazy postačovaly k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci rozhodný z hlediska hypotézy právní normy zvažované rozhodcem. Na odlišné právní posouzení v rozhodčím řízení uplatněných nároků od právního názoru účastníků, z něhož by vyvstala potřeba doplnit tvrzení, případně navrhnout další důkazy, tedy nelze usuzovat. Závěr rozhodčího soudu, že žalobkyně svá tvrzení o zániku smlouvy odstoupení, ani relativní neplatnost předmětné smlouvy neprokázala, je pouze vyjádřením toho, že na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno přijmout jiný právní závěr, ač účastníkům řízení byl dán dostatečný prostor pro označení potřebných důkazů k předmětným právním závěrům rozhodčího soudu.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska dovolatelem tvrzeného porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí rozhodčího soudu. Za překvapivé (nepředvídatelné) je v ustálené soudní praxi považováno takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení posuzuje projednávanou věc originálním způsobem, tj. které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07 či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, protože rozhodčí soud rozhodl o nároku z uzavřené nájemní smlouvy, tedy o nároku, jenž byl takto v rozhodčím řízení uplatněn.

Dovolatelka dále namítá, že rozhodčí nález není řádně odůvodněn. Ani tato námitka nezakládá přípustnost podaného dovolání. Na odůvodnění rozhodčího nálezu (§ 25 zákona o rozhodčím řízení) lze analogicky aplikovat § 157 o. s. ř. Soud ovšem v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemůže posuzovat obsahovou náplň odůvodnění rozhodčího soudu.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl (§ 243c odst. 1, věta první, § 243f odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. srpna 2016

JUDr. Kateřina Horno ch o v á

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru