Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 5562/2017Usnesení NS ze dne 28.03.2018

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5562.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 5562/2017-383

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ZÁRUBA FOOD a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Vrbenská 481/27, IČO 25154371, zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti žalované BOCOMP spol. s r. o. se sídlem v Dědové, Dědová 40, IČO 25920626, zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Majakovského 1517/10, o zaplacení částky 111 959,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 111 C 24/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 8. 2017, č. j. 27 Co 278/2016-346, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 712 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce JUDr. Josefa Šťastného, advokáta se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chrudimi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 1. 2016, č. j. 111 C 24/2014-246, zamítl žalobu a žalobkyni uložil zaplatit náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 27 Co 278/2016-282, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 7. 6. 2017, č. j. 23 Cdo 1105/2017-323, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení. Ještě než odvolací soud začal věc projednávat, vzala žalobkyně podáním ze dne 7. 7. 2017 žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaná uhradila požadovanou jistinu společně s úroky z prodlení. Při zpětvzetí žaloby zároveň po žalované požadovala, aby ji uhradila náhradu nákladů řízení, a to ve smyslu § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), jestliže procesní zavinění na zastavení řízení leží na straně žalované, uspokojila-li tato po podání žaloby nárok žalobkyně. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s návrhem žalobkyně s odůvodněním, že plnila jen proto, aby se vyhnula exekuci.

Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích následně nyní napadeným usnesením vydaným dne 10. 8. 2017, č. j. 27 Co 278/2016-346, výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil, výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení před okresním soudem ve výši 95 651,52 Kč, výrokem II. uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 39 245,07 Kč a výrokem IV. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit České republice náklady řízení ve výši 9 207 Kč.

Odvolací soud dospěl k závěru, že nesouhlas žalované se zpětvzetí žaloby není podložen vážnými důvody, proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Zároveň zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení podle § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., neboť dovodil, že ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, tj. poté, kdy žalovaná na základě důvodně podané žaloby žalobkyni uspokojila. Dodal, že důvodnost podání žaloby bylo třeba posuzovat výlučně procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalované k požadavkům žalobkyně, nikoliv hmotněprávně), kdy návrh je podán důvodně i tehdy, jestliže žalovaná uspokojila žalobkyni, ačkoliv k tomu neměla právní povinnost. Odvolací soud konstatoval, že se při posouzení dané otázky přidržel ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, usnesení ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011 a usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 932/2013 (rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Proti nákladovým výrokům II až IV rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle ní závisí na vyřešení otázky procesního práva, tj. otázky rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v případě, kdy žaloba byla vzata zpět pro plnění žalovaným na základě rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, a kdy tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být podle dovolatelky posouzena jinak. Dovolatelka přitom poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015, usnesení ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1507/2011 a rozsudek ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. Zároveň upozornila, že z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že pohledávka žalobkyně, uplatněná žalobou ve věci samé, zanikla v důsledku vzájemného započtení. Dovolatelka se tedy domnívá, že pokud plnila na základě rozhodnutí odvolacího soudu až poté, co žalobou uplatněná pohledávka zanikla v důsledku jejího jednostranného zápočtu, získala žalobkyně na úkor žalované bezdůvodné obohacení. Podle dovolatelky měl odvolací soud pro účely rozhodnutí o nákladech řízení zkoumat, zda by žalobě bylo při pokračování v zastaveném řízení vyhověno, zda by byla žalobkyně úspěšná či nikoliv, pokud jediným důvodem plnění bylo nezákonné rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud měl při rozhodnutí o nákladech řízení aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a žalované přiznat náhradu nákladů řízení, případně aplikovat z důvodů hodných zvláštního zřetele ustanovení § 150 o. s. ř. a žalobkyni náhradu nákladů nepřiznat.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v nákladových výrocích II až IV a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání s tím, že dovolání podané do výroku III. a IV. usnesení odvolacího soudu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže těmito výroky nebylo rozhodnuto o plnění převyšujícím 50 000 Kč, a není přípustné ani proti nákladovému výroku II. usnesení odvolacího soudu, neboť má za to, že žalovaná nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Poukazuje na to, že dovolatelka pouze odkazuje na vybranou judikaturu Nejvyššího soudu, ale z dovolání není patrné, v čem by mělo napadené rozhodnutí odvolacího soudu uvedené judikatuře odporovat. Podle žalované odvolací soud ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu se zásadou zavinění ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (článek II., bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stanoví, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podala-li žalovaná dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které neřešilo vztahy ze spotřebitelských smluv a ani pracovněprávní vztahy, a jímž bylo rozhodnuto ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení ve výši 39 245,07 Kč a ve výroku IV. o povinnosti žalované nahradit České republice náklady řízení ve výši 9 207 Kč, není dovolání žalované podané do výroku III. a výroku IV. vzhledem k § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení v každém z těchto výroků nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí se posuzuje u každého nároku zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1019/2016, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované podané do výroku II. napadeného usnesení odvolacího soudu není rovněž přípustné, neboť otázku rozhodování o nákladech řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. za situace, kdy žaloba byla vzata zpět pro plnění žalovanou na základě rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, nemá Nejvyšší soud důvod tuto dovolacím soudem vyřešenou právní otázku posuzovat jinak, jak dovolatelka navrhuje, a to podle § 146 odst. 2 věty první, případně podle § 150 o. s. ř.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4745/2016, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz, se vyjádřil k aplikaci § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. následovně: „Zavinění zastavení řízení uvažované v ustanovení § 146 odst. 2 větě první o. s. ř. je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva, protože pak by byl soud nucen po zastavení řízení zkoumat důvodnost nároku ve věci samé. Ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. dopadá na případy, kdy žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět v důsledku chování žalovaného, tedy zejména v případech, kdy žalovaný po podání žaloby nárok (požadavek) žalobce uspokojil, kdy je na místě uložit žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení vzniklých žalobci“.

V dané věci byla žalovaná zavázána pravomocným rozsudkem odvolacího soudu k plnění, jehož se žalobkyně domáhala a žalovaná žalobkyni dobrovolně plnění podle pravomocného rozsudku, který byl následně zrušen, uhradila. Odvolací soud proto správně vyšel ze závěru, že žaloba byla podána důvodně a je namístě aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou o. s. ř., když ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, tj. poté, kdy žalovaná na základě důvodně podané žaloby žalobkyni uspokojila. Správně dodal, že důvodnost podání žaloby je třeba uvažovat výlučně procesně, neboť nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, ale z práva procesního, a na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku, či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015).

Jestliže se žalovaná domnívá, že jí plněním žalobkyni vzniklo vůči žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení, bylo namístě, aby podala žalobu proti nynější žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud se obdobnou otázkou předestřenou dovolatelkou zabýval v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011 (veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), kdy velký senát Nejvyššího soudu přijal následující závěr: „Jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.). Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky však nic nemění ani to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje.“ Tímto rozhodnutím byly překonány dosavadní právní závěry přijaté k řešení dané otázky senátem č. 29 Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud nemá důvod uvedenou vyřešenou právní otázku určení nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v případě, kdy žaloba byla vzata zpět pro plnění žalovaným na základě rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu, posoudit jinak, než jak s ohledem na výše citovanou judikaturu shora uvedeno. Nejvyšší soud proto rozhodl, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné a podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jej odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2018

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru