Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 5499/2017Rozsudek NS ze dne 22.02.2018

HeslaRozhodčí řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5499.2017.1
Dotčené předpisy

§ 31 písm. b) předpisu č. 216/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BARC spol. s r. o. se sídlem v Kněževsi, Pražská č. 335, PSČ 270 01, IČO 25144626, proti žalovanému A. P., podnikateli s místem podnikání v R., zastoupenému JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká č. 92, PSČ 269 01, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 343/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 29 Co 343/2011 – 66, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 29 Co 343/2011 - 66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 11. 2010, č. j. 16 C 343/2009 – 43, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále jen“odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 29 Co 343/2011 – 66, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 1. 11. 2010, č. j. 16 C 343/200 - 43, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M, dne 10. 9. 2009 pod sp. zn. Rc 97/2009 – 06, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 70 000 Kč s příslušenstvím, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; odvolací soud zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Podle dovolatelky je právní názor soudů ohledně platnosti rozhodčích doložek nesprávný a především je v rozporu s rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, podle něhož, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle dovolatelky se v posuzované věci přesně o takový případ jedná, jestliže bylo v řízení zjištěno, že si účastníci ve smlouvách o půjčce ze dne 12. 7. 2007 a 31. 7. 2007 v čl. 8 dohodli rozhodčí doložky, podle kterých veškeré spory, které vzniknou z uvedených smluv nebo v souvislosti s nimi, budou rozhodnuty v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky, k. s., IČ: 27606694, se sídlem v Praze, a jmenovaným v souladu s Jednacím řádem, Poplatkovým řádem a dalšími pravidly rozhodců zapsaných v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky, k. s.

Řízení je podle dovolatelky postiženo i vadou, jestliže soudy nepřihlédly k námitce žalobkyně ohledně neplatnosti rozhodčích doložek, byť k absolutní neplatnosti soud přihlíží ex oficio. Navrhla proto, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že oba soudy ve věci rozhodly správně. Má za to, že danou věc nelze posuzovat podle závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno odvolacím soudem ještě v době, kdy na předmětnou právní otázku platnosti rozhodčích smluv existoval odlišný ustálený právní názor (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, 23 Cdo 2672/2008 nebo 23 Cdo 4895/2009).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a v době podání dovolání byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jestliže se soudy v dané věci odchýlily od sjednocující judikatury Nejvyššího soudu.

Základním předpisem, který upravuje náležitosti rozhodčí doložky k rozhodnému datu jejího sjednání dne 12. 7. 2007 a 31. 7. 2007, je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném před novelou tohoto zákona zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se změnil zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“).

Ustanovení § 2 odst. 1 ZRŘ stanoví, že strany si mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud.

V ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ je stanoveno, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. V § 7 odst. 2 uvedený zákon stanoví, že pokud rozhodčí smlouva nemá ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

Podle ustanovení § 13 ZRŘ stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odst. 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odst. 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odst. 3).

V daném případě si účastníci nedohodli, že jejich vzájemné spory bude řešit stálý rozhodčí soud a nedohodli si ani osobu konkrétního rozhodce, nýbrž pouze umožnili třetí právnické osobě – Rozhodčímu soud České republiky, k.s., aby jmenovala rozhodce výběrem ze seznamu rozhodců vedeném touto společností.

Jestliže v posuzované věci oba soudy dospěly k závěru, že mezi účastníky sjednaná rozhodčí doložka je platná a není tak dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) ZRŘ, je takový závěr v rozporu se sjednocující judikaturou, která byla přijata k otázce platnosti rozhodčích doložek v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením 121/2011. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil právní závěr, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje „na rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná podle § 39 obč. zák. Nejvyšší soud dále dovodil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu. V rámci své sjednocovací rozhodovací činnosti se Nejvyšší soud přiklonil k názoru, že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat zákonu odporující ujednání rozhodčí doložky. Demokratický a právní stát totiž nemůže rezignovat na ochranu práv a oprávněných zájmů, které by mohly být ohroženy v řízení alternativním k řízení soudnímu. Závěry tohoto rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu plně dopadají na přezkoumávanou věc, neboť i v přezkoumávané věci měla právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, vykonávat takové činnosti, které spadají podle ZRŘ výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů ve smyslu § 13 ZRŘ, tj. např. vést seznam rozhodců a vydávat statuty a řády určující způsob jmenování rozhodců. Oba soudy tedy rozhodly v rozporu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže nepovažovaly za obcházení zákona skutečnost, kdy rozhodce měla jmenovat ze seznamu rozhodců soukromá společnost, která není stálým rozhodčím soudem.

Nejvyšší soud se otázkou neplatnosti rozhodčí doložky odkazující na pravidla vedení rozhodčího řízení vedená nikoli stálým rozhodčím soudem zabýval i po uvedeném rozhodnutí velkého senátu, a to i ve vztahu mezi podnikateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 574/2012, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz). Mechanismus výběru rozhodce byl v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a i ve zde řešené věci sjednán obdobně – rozhodce bude vybrán soukromou společností, resp. oprávněnou osobou za tuto společnost, podle jednacího řádu této společnosti. Podle tohoto jednacího řádu bude probíhat i rozhodčí řízení. Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 23 Cdo 574/2012 však dospěl k závěru, že takový způsob určení rozhodce není v souladu s požadavky § 7 odst. 1 ZRŘ. Ke stejnému závěru je proto nutné dospět i v nyní projednávané věci při posuzování platnosti rozhodčích doložek sjednaných ve smlouvách o půjčce.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 o. s. ř.); protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2018

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru