Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 545/2018Usnesení NS ze dne 28.08.2019

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.545.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 545/2018-895

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BARNA, s. r. o., se sídlem v Třebíči, Týnská 555/23, identifikační číslo osoby 60731338, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 83/10, proti žalované PRETOL s. r. o., se sídlem v Praze 6, Radimova 2342/36, identifikační číslo osoby 25923501, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o zaplacení 473.870 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm 212/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j.

12 Cmo 140/2016-836, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Hradci Králové v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 47 Cm 212/2007-783, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 417.655 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), žalobu o zaplacení 46.406 Kč s příslušenstvím zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod III., IV. a V. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v bodě I., III. a V. výroku, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu, v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, příp. má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby jej Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Předkládá-li dovolatelka dovolacímu soudu otázku, zda je možné přičítat žalobkyni jako zaměstnavateli vědomost o porušení povinnosti žalovanou, když řidič žalobkyně, který byl sice přítomen dne 6. 4. 2007 u odtahu vozidla, ale nevěděl o vzniku škody a nebyl již dne 7. 4. 2007 zaměstnancem žalobkyně, je třeba uvést, že závěr o tom, že žalobkyně věděla, že odtah vozidla byl prováděn bez odpojené kardanové hřídele, dovodil odvolací soud na základě provedených důkazů. Odvolací soud již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 12 Cmo 409/2013-684) z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně věděla, že odtah vozidla byl prováděn bez odpojeného kardanu, protože její pracovník, řidič, byl u odtahu přítomen a o této skutečnosti s pracovníky žalované mluvil; pracovníky žalované provádějící odtah na toto dokonce upozorňoval. Skutečnost, že žalobkyně věděla o neodborném odtahu a poškození převodovky, dle názoru odvolacího soudu vyplynula rovněž ze zprávy jednatele žalobkyně ze dne 17. 4. 2007, v níž hovoří o tom, že dne 6. 4. 2007 jel vyzvednout tahač, který byl neodborně odtažen. Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně věděla, že odtah vozidla byl prováděn bez odpojeného kardanu, zpochybňuje pak skutková zjištění odvolacího soudu, jež v dovolacím řízení přezkoumávat nelze, neboť taková činnost Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení § 237, § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepřísluší (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014).

Další otázky dovolatelky – jaký vliv má na posouzení porušení prevenční povinnosti žalobkyní skutečnost, že žalovaná nechala opravit převodovku po neúspěšném převzetí vozidla jednatelem žalobkyně; zda zahrnuje prevenční povinnost řidiče motorového vozidla schopnost rozlišit projevy jednotlivých technických závad na vozidle, včetně rozeznání jejich závažnosti; otázka způsobu určení podílu zavinění na vzniku následné škody mezi škůdcem a poškozeným v případech nemožnosti určení okamžiku vzniku následné škody; zda je rozhodující pro právní posouzení prevenční povinnosti poškozeného i následné chování škůdce nebo poměr výše původní škody a následné škody – směřují vůči závěru odvolacího soudu, že žalobkyně svým jednáním porušila prevenční povinnost podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a že jednání žalobkyně jednoznačně následně přispělo ke zvětšení rozsahu škody již vzniklé v důsledku jednání žalované.

Odvolací soud se otázkou míry spoluzavinění poškozené na způsobení škody dosud nezabýval. Odvolací soud pouze uvedl, že závěr soudu prvního stupně, že se žalovaná podílela na celkové škodě na převodovce, včetně její postupné devastace následnou jízdou po odtahu, není správný a že na soudu prvního stupně bylo pouze určení, v jakém poměru každý z účastníků škodu nese.

Z výše uvedeného lze tedy dovodit dílčí závěr, že bez ohledu na to, zda žalobkyně svým jednáním porušila prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 612/2017), bude podle odvolacího soudu nutné v dalším řízení provést úvahu o tom, zdali a nakolik se na způsobení škody podílela sama žalobkyně.

Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom platí, že v rozsahu, v jakém sám poškozený přispěl ke škodlivému následku, je vyloučena odpovědnost škůdce. Spočívají-li příčiny vzniku škody na obou stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi jednáním či opomenutím poškozeného a porušením povinností škůdce, za něž nese odpovědnost, a stanovit podíl odpovědnosti každého z nich (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015).

Při úvaze o poměrném rozdělení škody mezi škůdcem a poškozeným jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a stejně jako u škůdce lze i u poškozeného brát v úvahu jen takové jeho jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese s ohledem na rozsah a závažnost jemu přičitatelných okolností škodu on sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017).

V usnesení ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 25 Cdo 698/2018, pak Nejvyšší soud dovodil, že míra spoluzavinění poškozeného na způsobení následku, který se odškodňuje, se neodvíjí aritmeticky od počtu okolností, jež se přičítají poškozenému, ale pro určení vzájemného vztahu mezi jednáním či opomenutím poškozeného a porušením povinností škůdce, za něž nese odpovědnost, je podkladem zjištěný průběh nehodového děje a zejména ty rozhodující okolnosti, jež způsobily nejzávažnější následky.

Uzavřel-li odvolací soud, že pro určení poměru, v jakém vzniklou škodu na převodovce nese žalobkyně, je podstatné, jak se jednání toho kterého z účastníků na vzniku škody podílelo, přičemž je třeba vzít v úvahu zejména, zda šlo o jednání jednorázové či dlouhodobé, po jakou dobu jednání toho kterého z účastníků trvalo, nevybočil zásadně z kritérií, které v otázce míry spoluzavinění poškozeného na způsobené škodě judikatura Nejvyššího soudu nastavila.

Nejvyšší soud dodává, že v otázce míry spoluzavinění soudy v rámci volné úvahy nepoužívají sjednocující kritéria, neboť zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4111/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).

S ohledem na výše uvedené tak námitky směřující vůči závěru odvolacího soudu, že žalobkyně svým jednáním porušila prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. a že jednání žalobkyně jednoznačně následně přispělo ke zvětšení rozsahu škody již vzniklé v důsledku jednání žalované, přípustnost dovolání nezakládají.

Nejvyšší soud podotýká, že i když lze připustit, že případné porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně mohlo přispět ke vzniku škody, není dosud zřejmé, že by bylo tou nejvýznamnější z příčin, jež vedly ke zvětšení rozsahu škody již vzniklé v důsledku jednání žalované. Což bude otázkou zkoumání v dalším řízení.

Předkládá-li dále dovolatelka otázky, zda lze dobu jednání se škůdcem o způsobu řešení škody a zjištění její výše považovat za dobu nutnou k opravě převodovky a zda lze zahrnout do povinnosti poškozeného minimalizovat škodu dle § 417 obč. zák. či předejít vyšší škodě i součinnost se škůdcem pro určení způsobu řešení náhrady škody, je třeba uvést, k jakým skutkovým zjištěním (jimiž je dovolací soud vázán) soudy dosud dospěly. Soud 1. stupně dospěl nejprve ke skutkovým zjištěním o tom, že žalobkyně nemohla vozidlo provozovat v důsledku poškození od 6. 4. 2007 (převzetí vozidla od žalované) do 31. 5. 2007 (vyzvednutí vozidla z opravny a přiměřená doba 2 dní na získání zakázky). Tato doba byla podle zjištění soudu prvního stupně způsobena nejen prováděnou opravou, ale i jednáním s žalovanou, očekáváním jejího stanoviska a znaleckým posuzováním příčin škody. Žalobkyně podle soudu prvního stupně prokázala, že postupovala obezřetně, nikoliv liknavě, žalované se nezdařilo prokázat, že doba, kdy nebylo vozidlo provozováno, nebyla způsobena poškozením převodovky žalovanou. Odvolací soud oproti tomu dospěl ke zjištění, že k opravě poškozené převodovky žalobkyně součinnost žalované nepotřebovala. Dobu připadající na znalecké zkoumání k objednávce žalobkyně a případnou dobu, kdy si žalobkyně rozmýšlela způsob opravy, nelze podle zjištění odvolacího soudu za dobu potřebnou k opravě převodovky považovat.

Skutková zjištění soudů nižších stupňů přitom dovolacímu přezkumu nepodléhají a přípustnost dovolání založit nemohou.

Namítá-li konečně dovolatelka, zda je škůdce povinen se podílet na nákladech na úvěr poškozeného, který si poškozený vzal na zaplacení opravy převodovky, když nebylo prokázáno, že by poškozený měl finanční prostředky na zaplacení opravy, je třeba uvést, že odvolací soud již v předchozím rozhodnutí uzavřel, že příčinná souvislost mezi vznikem škody v rozsahu připadajícím na poškození převodovky v důsledku jednání žalobkyně a využitím úvěru na zaplacení ceny za generální opravu převodovky není dána, neboť není prokázáno porušení povinnosti žalované v celém rozsahu.

Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Uvedená argumentace tak přípustnost dovolání nezakládá.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani další dovolací námitky, neboť na nich rozhodnutí odvolacího soudu založeno není. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru