Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

23 Cdo 52/2016Usnesení NS ze dne 01.07.2016

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.52.2016.1
Dotčené předpisy

§ 104 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

23 Cdo 52/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně Finn-Power Oy, se sídlem Metallitie 4, 622 00 Kauhava, Finsko, identifikační číslo osoby 1636933-9, zastoupené Mgr. Jiřím Buchvaldkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Palackého 1, proti žalované DK group a.s., se sídlem č. p. 94, 588 13 Ždírec, identifikační číslo osoby 25547577, zastoupené Mgr. Marií Janšovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 5, o zaplacení 308 158,87 EUR s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení 343 052,20 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 34 Cm 49/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 212/2015-633, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 6. 2015, č. j. 34 Cm 49/2010-614, výrokem I odmítl žalobu ze dne 8. 4. 2010; výrokem II zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované ze dne 29. 8. 2011; výrokem III a IV vrátil žalobkyni a žalované soudní poplatek a výrokem V rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu odmítl podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když žalobkyně ani po výzvě soudu k doplnění žalobních tvrzení tak, že vyjasní, zda mezi stranami byla uzavřena písemná či jiná smlouva jako rámcová, a po poučení o následcích spojených s nesplněním výzvy, nedoplnila rozhodná a podstatná žalobní tvrzení k jednotlivým obchodním případům shrnutým v devíti fakturách.

Soud prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení o vzájemném návrhu, a to s ohledem na odmítnutí žaloby, neboť dovodil, že nadále již není dána pravomoc soudů v České republice k projednání vzájemného návrhu, nemá-li osoba, proti níž vzájemný návrh směřuje, zde sídlo ani majetek.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Cmo 212/2015-633, rozhodl o odvolání žalobkyně podané proti výrokům I, III a V usnesení soudu prvního stupně tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku I, III a V se mění tak, že žaloba se neodmítá.

Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, že bylo namístě žalobu odmítnout, že žaloba je neprojednatelná, když z podání žalobkyně učiněných v průběhu řízení před soudem prvního stupně je zcela zřejmé, čeho se žalobkyně podanou žalobou domáhá a na jakém základě, a kdy žalovaná tvrzení žalobkyně o existenci ústní rámcové smlouvy, následných dodávkách a způsobu jejich vyúčtování nikterak nezpochybňovala. Odvolací soud vyšel z ustálené judikatury (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, v němž Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) přijal závěr, že pokud žalobce v žalobě neuvede všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou uvedl, že pokud žalobkyně v žalobě neoznačí důkazy, resp. nepřipojí k žalobě listinné důkazy, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení. Podle odvolacího soudu žalobkyně poskytla soudu dostatečná skutková tvrzení o uplatněném nároku a přihlédl též k tomu, že žalovaná založila svoji obranu na tvrzení o zániku nezpochybněných pohledávek žalobkyně.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost zakládá na vyřešení procesní otázky v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené, týkající se závislosti výroku o vzájemném návrhu žalovaného na výroku o uplatněném nároku žalobce, resp. na vyřešení otázky, zda za situace, kdy odvolací soud změní výrok soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby tak, že žaloba se neodmítá, je povinen zrušit i navazující výrok o zastavení řízení o vzájemném návrhu žalovaného. Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení této otázky odvolacím soudem spočívající v tom, že odvolací soud nepovažoval výrok o zastavení řízení o vzájemném návrhu za výrok závislý na výroku o odmítnutí žaloby, a usnesení odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 206 odst. 2 a 212 písm. a) o. s. ř. Pokud odvolací soud shledal usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby za nesprávné, dovolatelka se domnívá, že odvolací soud měl usnesení soudu prvního stupně zrušit v celém rozsahu, a jestliže tak neučinil, dopustil se nesprávného právního posouzení. Dovolatelka zároveň namítá, že nesprávným procesním postupem odvolacího soudu ji byla odňata možnost jednat před soudem, resp. že řízení je zatíženo vadami. Poukazuje též na to, že z usnesení odvolacího soudu není vůbec zřejmé, jak odvolací soud změnil výrok III a V usnesení soudu prvního stupně. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Žalobkyně podala k dovolání žalované vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť má za to, že zde nejsou žádné okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že by v dané věci mělo jít o případ, v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Uzavřela, že námitky k nesprávnému procesnímu postupu soudu nezakládají přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spočívající v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá-li totiž dovolatelka, že v případě, že nepodala odvolání do výroku II. usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení o vzájemném návrhu žalované ze dne 29. 8. 2011, a kdy za tohoto stavu odvolací soud v rámci odvolacího řízení již o vzájemném návrhu žalované nerozhodoval, čímž podle dovolatelky pochybil, neboť se jedná podle jejího názoru o právní procesní otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. V dané věci se nejedná o procesní právní otázku, která by založila přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť námitkou, že odvolací soud pochybil, když nerozhodl o nenapadeném výroku týkajícím se vzájemného návrhu žalované, dovolatelka ve skutečnosti namítá případnou procesní vadu řízení týkající se procesního pochybení soudu v řízení, avšak nejedná se o vymezení procesní právní otázky, která by směřovala do právního posouzení otázky procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. Do procesního postupu soudu v dané konkrétní věci směřuje i námitka dovolatelky, že odvolací soud pochybil, změnil-li (mimo výroku I o odmítnutí žaloby) i výrok III usnesení soudu prvního stupně ohledně vrácení soudního poplatku a výrok V usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, když ve skutečnosti změnil jen výrok I usnesení soudu prvního stupně tak, že žaloba se neodmítá; neuvedl, jak změnil výrok III a V usnesení soudu prvního stupně. Namítané případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2149/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Navíc je třeba uvést, že namítá-li dovolatelka procesní vady řízení týkající se nesprávného procesního postupu odvolacího soudu v dané věci, nejedná se o přípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2571/2013, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz).

Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, nezbylo mu jinak, než dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.

O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. července 2016

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru